Hrdina jaderského moře

Životní příběh admirála Tegetthoffa

Wilhelm von Tegetthoff pocházel z vestfálské šlechty, z rodiny, která se vyznačovala dlouhou vojenskou tradicí. Jeho praděd sloužil za sedmileté války jako kapitán kavalérie, děd i otec Karl bojovali v napoleonských válkách. Poté Tegetthof starší vykonával garnizónní službu ve slovinském Mariboru, kam si přivedl i manželku, dceru pražského císařského úředníka. Budoucí admirál se narodil 23. prosince 1827 jako druhý z pěti synů. Několik let vyrůstal pouze s laskavou matkou, nebo? otec byl odvelen do Benátska, avšak když se Tegetthoff starší vrátil, podrobil syna drezúře, jíž se tehdy říkalo rakouská výchova. V roce 1840 Wilhelm vstoupil do kadetního učiliště v Benátkách. Bylo 5leté a připravovalo "kandidáty na důstojnickou hodnost". Jelikož tehdejší rakouské námořnictvo mělo svůj týl v italské části monarchie, vyučovacím jazykem byla italština a v tomto jazyce se také na rakouských lodích velelo! Takže prvním úkolem novopečeného kadeta bylo naučit se italsky. Absolvoval 21. července 1845 a protože neměl dostatek peněz, aby si mohl koupit výbavu "kandidáta" a jet domů na dovolenou (280 km), nastoupil přímo službu.

Cesta na velitelský můstek

První jeho lodí byla briga "Montecuccoli", s níž plul do Egejského moře. Poté přešel na korvetu "Adria", která rovněž na Egeji ukazovala rakouskou vlajku. Na její palubě byl v lednu 1848 jmenován podporučíkem a dostal rozkaz k návratu. Revoluční doba neměla na mladého důstojníka žádný vliv, byl loajální voják a pokud si stěžoval, tak na technickou zaostalost rakouského loďstva, pro něž byl rok 1848 těžkou ranou. Benátsko povstalo a připojilo se ke spojeným italským královstvím. V Benátkách přešla na stranu povstalců třetina loďstva a zbytek našel novou základnu v Terstu (3 fregaty, 3 korvety a 4 brigy). Italům se dala možnost odejít a posádky doplnili Dalmatinci. Přesto sloužilo i nadále v rakouském loďstvu 15 % Italů a jenom 35 % rodilých Rakušanů. ) Toto a válka s nově vznikajícím italským královstvím uspíšily Tegetthoffův postup. Byl jmenován pobočníkem velitele rakouské floty viceadmirála Antona von Martiniho a při služební cestě do Vídně po 8 letech konečně mohl navštívit matku. Předtím si v dubnu 1849 odbyl bojový křest při ostřelování povstaleckých Benátek, dočkal se dočasného velení na kolesovém parníku "Vulcan" a jako člen štábu byl svědkem kapitulace města. Z důvodu bezpečnosti byla hlavní základna loďstva přesunuta z italsky hovořícího Terstu do Puly na Istrijském poloostrově. Odtud již Tegetthoff vyplouval jako zástupce velitele kolesové korvety "Marianne", jež patrolovala kolem pobřeží severní Afriky a na Egeji. Zástupcem velitele byl i na brize "Monteccucoli" a posléze přešel na korvetu "Carolina" patřící do Levantské eskadry. V dubnu 1854 překročil ten nejdůležitější práh v kariéře každého námořního důstojníka - byl jmenován velitelem kolesového parníku "Elisabeth".

Velitel šroubových fregat

Znalosti turecké problematiky zavedly novopečeného velitele na Černé moře. V roce 1855 byl povýšen do hodnosti nadporučíka a jeho kolesový parník Taurus měl základnu v Sulině (dnes rumunský přístav v Dunajské deltě). Rakušané podporovali oslabené Turecko a Tegetthoffova závěrečná zpráva vyvolala zájem nového velitele loďstva arcivévody Ferdinanda Maxmiliána. Po výzkumné (vlastně špionážní) suchozemské výpravě přes Egypt na pobřeží Rudého moře, kde měl vytipovat místo pro budoucí rakouskou námořní základnu! a po obhlédnutí stavby Suezského průplavu se v roce 1858 Tegetthof vrátil do Terstu a v hodnosti korvetního kapitána byl přeložen do štábu. Práce na pevnině mu nevyhovovala a vymohl si jmenování do funkce velitele nové šroubové korvety Erzherzog Ferdinand. S ní se zúčastnil kampaně proti sardinsko-francouzské koalici. Následkem této války bylo sjednocení Itálie v roce 1861. Po uzavření míru doprovázel Tegetthoff Ferdinanda Maxmiliána na jeho botanické expedici do Brazílie a po návratu se stal velitelem šroubové fregaty Radetzky postavené v roce 1854 v Londýně. V hodnosti fregatního kapitána pak patřil k blízkým spolupracovníkům Ferdinanda Maxmiliána. Koncem roku ve funkci komodora velel skupině plavidel u pobřeží Řecka. Jeho vlajkovou lodí byla šroubová fregata Novara a posléze Schwarzenberg. V březnu 1864, za kotvení v Bejrútu, se Tegetthoff dověděl o narůstajícím napětí mezi Německým spolkem (v jehož čele stál rakouský císař) a Dánskem (jablkem sváru byly pohraniční provincie) a samovolně zamířil domů. V blízkosti Korfu dostal rozkaz nepokračovat dále na sever na Jadran, ale plout do Lisabonu a čekat tam na připlutí rakouské eskadry, se kterou pak bude pokračovat do Severního moře. Jako obvykle vojenská mašinérie selhala, takže v Lisabonu čekal Tegetthoffa rozkaz, aby pokračoval dál sám, spojil se s pruskou eskadrou a bránil německé obchodní lodi v Severním moři před Dány. "Severní pochod" Rakušanů vyvolal u Britů obavy, že Dánsko bude nepřiměřeně oslabeno a premiér Palmerston poslal do Severního moře eskadru kontradmirála Dacresa s bitevní lodí a 6 fregatami. To vedlo Tegetthoffa k tomu, aby za postoje v Doveru odjel do Londýna a ujistil britskou vládu, že jeho eskadra nehodlá vplout do Baltského moře. Přesto Londýn poslal lodě k Helgolandu, které "mimochodem" informovaly Dány o síle a pozici Tegetthoffovy flotily.

Od bitvy u Helgolandu k bitvě u Visu.

Když hannoverské a saské jednotky obsadily Holštýnsko a další německé síly měly být přemístěny do Šlesvicka a Lauenburska, Dánsko vyhlásilo válku. Spojené rakousko-pruské síly ale Dány ze Šlesvicka vyhnaly a donutily je, aby evakuovaly celý Jutský poloostrov. Tegetthoff dorazil 4. dubna 1864 do Cuxhavenu v ústí Labe a o 5 dní později se v rámci spojené rakousko-pruské eskadry utkal s Dány. Dánské síly pod velením admirála Suensona tvořily šroubové fregaty Niels Juel a Jylland a šroubová korveta Heimdal o celkovém počtu 102 děl a 1020 mužů. Tegetthoff přivedl šroubové fregaty Schwarzenberg a Radetzky a dělovou loď Seehund, Prusové mu přidali dělové lodě Preussische Adler, Blitz a Bazilisk pod velením korvetního kapitána Klatta. Celkem měl k dispozici 95 děl a 1110 mužů. Tegetthoff vyplul k Helgolandu ve dvou řadách (rakouské a pruské), Dánové se přiblížili od severu v řadě jedné s vlajkovým Niels Juelem v čele. Boj se vedl na vzdálenost od 350 do 650 m, aniž by došlo k zásadnímu rozhodnutí. Když na Schwarzenbergu začal hořet přední stěžeň a fregata musela změnit směr, aby plameny nepřeskočily na plachty hlavního stěžně, spojenci bitvu přerušili a vrátili se do Cuxhavenu. Dánové je nepronásledovali a odpluli ke Skagerraku, čímž byla přerušena blokáda severoněmeckých přístavů. Na rakouských lodích činily ztráty 130 mužů (37 zabitých a 83 raněných), na německých nebyly žádné a na dánských 68 (39 zabitých a 29 raněných). O několik dní později vpluly do Severního moře rakouské posily a Tegetthoff opanoval Severní moře, což vedlo k již uvedené evakuaci Jutského poloostrova a dánské žádosti o pardon (mírová smlouva podepsána 30. října 1864 ve Vídni). Ačkoli po taktické stránce bitva skončila plichtou, strategicky přinesla vítězství Tegetthoffovi. Císař ho povýšil do hodnosti kontradmirála. Bylo mu 37 let, takže patřil k nejmladším vlajkovým důstojníkům námořní historie.

V témže úspěšném roce přišel o svého patrona. Arcikníže Ferdinand Maximilián přijal mexický trůn a toto nezodpovědné dobrodružství, v němž nejasnou roli sehrál francouzský císař, mělo pak krvavý konec. Následkem odchodu arciknížete byla reorganizace loďstva - ztratilo vlastní ministerstvo a nově podléhalo sekci v ministerstvu války. Zdálo se, že Tegetthoffova kariéra je u konce. Znovu se stal velitelem Levantské eskadry, znovu byl vnímán jako puntičkářský perfekcionalista, který se snadno rozzuřil. Nicméně mu byla vlastní sebekritičnost. Je znám případ kadeta, který podal stížnost proti hrubé výtce, kterou mu Tegetthoff v roli velitele lodi udělil. Stížnost opět šetřil Tegetthoff, nyní v roli velitele eskadry. Předvolanému kadetovi sdělil, že velitel lodě (tedy on sám) se mu omlouvá za zbytečně hrubá slova, která použil, ale současně doporučil kadetovi, aby se z omluvy moc netěšil, protože ten velitel dělá dojem výjimečně nepříjemného člověka! Pak došlo k prusko-rakouské válce. Příčinou byla Bismarckova snaha vyštvat Rakousko z Německého spolku. To byla také příležitost pro Italy, aby se pokusili získat Benátsko. Stali se spojenci Pruska, což vedlo k námořní mobilizaci obou stran. Na té rakouské byl velitelem loďstva jmenován Tegetthoff, který se energicky dal do práce. Urychlil dokončení pancéřových lodí Erzherzog Ferdinand Max a Habsburg za tu cenu, že místo drážkovaných děl 210 mm byly vyzbrojeny zastaralými 48liberními děly s hladkým vývrtem. Dne 20. června 1866, kdy Itálie vypověděla válku, byl Tegetthoff připraven hájit dalmatské pobřeží - nikoli pasivně, ale ofenzivním útokem na italské loďstvo z co nejkratší vzdálenosti, kde by se prosadila bořivá síla starších rakouských děl. Po několika marných pokusech vylákat protivníka ze základen, se přece jen Italové rozhoupali a 18. července začali ostřelovat ostrov Vis, aby jej mohli obsadit. O den později, když se ujistil, že u Visu jsou hlavní italské síly, Tegetthoff vyplul z Puly a to ihned v bojové sestavě. První skupinu tvořilo 5 obrněnců s vlajkovým Erzherzogem Ferdinandem Maxem v čele. V druhé plulo 7 dřevěných lodí vedených šroubovou řadovou lodí Kaiser s 91 děly a sestavu uzavírala skupina 7 dřevěných dělových lodí. Celkem nesly rakouské lodě o souhrnném výtlaku 57 300 t 532 děl a 7870 námořníků. Italové nasadili do boje 12 obrněných lodí, 11 velkých a 8 menších dřevěných plavidel o celkovém výtlaku 86 000 t, s 645 děly a 11 000 muži na palubách. Rakušané dorazili k Visu ráno 20. července 1866 a Tegetthoff nechal vyvlajkovat nečekaný rozkaz: Obrněnce budou lodě protivníka taranovat a potápět je. Jakmile Italové spatřili nepřátelské loďstvo, přerušili přípravy k vylodění a vyrazili protivníkovi vstříc. Italský admirál Persano tak nahrál Tegethoffově taktice, když se lodě ocitly na kolizních kurzech a italská "clona" byla příliš slabá, aby vydržela úder 5 rakouských obrněnců. Italové tak ztratili převahu modernějších děl. Rakušané beze ztrát prorazili italský šik a bitva se rozpadla do chaotických soubojů jednotlivých plavidel. Vlajkový Erzherzog Ferdinand Max se dostal do výhodné pozice a taranem prorazil bok italského obrněnce Re d´Italia, který se ve dvou! minutách potopil. Italové ještě ztratili obrněnec Palestro, který vyletěl do vzduchu poté, co se oheň vyvolaný rakouskou dělostřelbou dostal ke skladišti střeliva. Italové nejen museli přerušit obléhání Visu, ale také pozbyli schopnost jakýchkoli ofenzivních akcí a při mírové smlouvě si nemohli diktovat, jak chtěli. Bitva u Visu byla prvním střetnutím obrněných ocelových lodí schopných oceánské plavby (na rozdíl od monitorů). Taranování, které Tegetthoff použil, ovlivňovalo konstrukci bitevních lodí ještě po 50 letech, ačkoli kvůli rozvoji dělostřelectva tak zásadně již nikdy nemohlo být v námořní bitvě použito.

Epilog

Vítězství v bitvě u Visu vyneslo Tegethoffovi povýšení do hodnosti viceadmirála a mnohá vyznamenání. Avšak v mírových dobách nebylo v rakouském námořnictvu pro 39letého admirála místo. A tak ho vyexpedovali na stáž do Francie, Británie a USA, aby se seznámil s moderní stavbou pancéřovaných plavidel. V USA na něj velký dojem udělaly vojenské důsledky občanské války. Zpět do Evropy přicestoval v roce 1867 a při návštěvě pařížské světové výstavy ho dostihl telegram, aby se okamžitě vrátil. V Mexiku byl totiž zastřelen Ferdinand Maxmilián a Tegetthoff byl pověřen, aby tělo smolného mexického císaře a svého patrona dopravil domů. Jednalo se o delikátní misi, o obtížné vyjednávání s povstalci. Nakonec bylo úspěšné a tělo arciknížete mohlo být na palubě Novary dopraveno domů. Po návratu se Tegetthoff stal šéfem námořnictva. Formálně byl sice podřízen ministrovi války, avšak volný přístup k císaři Františku Josefovi I. mu dával značnou samostatnost. Většinu času trávil bojem o peníze, což ho vyčerpávalo více než námořní bitvy. Byl po boku rakousko-uherského císaře při slavnostním otevření Suzského kanálu 17. listopadu 1869 a v létě 1870, po operaci rakoviny rtu, spustil admirálskou vlajku i na ministerstvu. Zemřel na zápal plic 7. dubna 1871 ve Vídni.

Psáno v Praze 15. 6. 2004 podle Morza, statky i okrety 2/2004 Otištěno s laskavým svolením autora a internetového deníku Neviditelný pes