logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Irák jako konvojová bitva

Úvaha o charakteru terorismu a možném boji proti němu

Svým charakterem zákeřného přepadení vojenského i civilního cíle je terorismus dvojčetem ponorkové války, má-li být srovnán s něčím z oblasti klasického vojenství. Události v Iráku, kde se západní vojenská mašinérie následně vystavila teroristickým přepadům, též odpovídají taktice konvojové bitvy, přičemž srovnávat terorismus s ponorkovou válkou není samoúčelné, nebo» umožňuje plodně uvažovat o prostředcích, jež by vedly ke globální porážce terorismu.

Srovnání terorismu a ponorkové zbraně

Máme-li srovnat terorismus s něčím z oblasti klasického vojenství, dojdeme k ponorkové zbrani. Jak ponorky tak terorismus jsou zbraní chudých. V konfliktech 20. století rozvíjely ponorkovou zbraň vždy ty státy, které neměly prostředky na plnohodnotné námořní síly - a» již to bylo Německo v obou světových válkách nebo na počátku války studené SSSR, jenž v 50. létech disponoval obří flotilou dieselelektrických ponorek.

Totéž platí pro terorismus. Uchylují se k němu hnutí, která se nemohou svým protivníkům vojenskou silou nikdy vyrovnat. Do této šablony se vejde jak irská IRA a palestinské organizace vedoucí intifádu proti Izraeli, tak i Al-Kajda a její odnože.

Též taktika nasazení a dopad na protivníka je týž. V obou případech se jedná o zákeřné útoky ze zálohy, vedené bez předchozího varování jak na vojenské, tak civilní cíle. Jestliže ponorky používají pro svoje krytí fyzikální prostředí - vodu, kryjí se teroristická komanda lidským mořem - splývají s davem.

Jako v případě ponorek je i zde klíčovým prvkem úspěšné obrany detekce. Obě zbraně se vyznačují shodou i v dalším parametru - působí globálně. Za 2. světové války operovaly ponorky na všech oceánech, dnes teroristé operují na všech kontinentech a přenášení úderu z jednoho konce světa na druhý zvládají se stejnou bravurou jako „vlčí smečky“ velkoadmirála Dönitze. Obě zbraně se taktéž vyznačují nerozlišováním cílů - jak ponorky tak teroristé mohou napadnout objekty vojenské i civilní. Přesněji řečeno, obě zbraně jsou schopny podle taktické situace pružně přenášet údery z cílů vojenských na civilní a naopak.

A v neposlední řadě jako vejce vejci se podobá i vlastní realizace útoku. Devastující účinek torpédové mnohasetkilogramové hlavice TNT na lodní cíl je obdobou účinku automobilové nálože na budovu. De facto takový automobil, či v případě útoku na „Twins“ 11. září 2001 letadlo, není ničím jiným než pozemním (leteckým) sebevražedným torpédem, taktéž nenadále „vypáleným“ z léčky.

Irák jako konvojová bitva

Průběh 1. světové války prokázal pekelnou účinnost ponorek. Vyhlášení neomezené ponorkové války počátkem roku 1917 málem zardousilo Velkou Británii. Dohoda byly přinucena vytvořit zvláštní centrálu pro boj s ponorkami a zapojit vědu, nebo» základem úspěšné protiponorkové obrany byla detekce protivníka skrývajícího se pod povrchem oceánů. Proto vznikl Allied Submarine Detection Investigation Commitee, tedy „Spojenecký výzkumný výbor pro detekci ponorek“, jehož úkolem bylo vyvinout účinné detekční přístroje. Vzhledem k dnešní situaci a zde uvedené paralele není bez zajímavosti, že ihned po vyhlášení příměří v listopadu 1918 se výbor rozpadl, aniž by své projekty dotáhl do konce. Pouze Britové tvrdošíjně pokračovali ve výzkumu a až v druhé polovině 30. let konečně uzavřeli vývoj ultrazvukového detekčního přístroje, který podle zkratky výboru nazvaly ASDIC - právě včas, aby jim zachránil kůži v bitvě o Atlantik 1939-45.

První roky 21. století již stačily prokázat, že obdobně jako ponorky za obou světových válek i dnešní terorismus představuje pro západní demokracie vážné nebezpečí. Jestliže ponorky měly zardousit Spojence obchodní blokádou a přinutit je, aby nikoli z vojenských, ale ekonomických důvodů kapitulovali, snaží se arabský terorismus zardousit Západ morálně, podlomit jeho vůli k obraně vlastních zájmů a terorizováním ovládnout jeho veřejné mínění tak, aby to byla sama veřejnost, která v rámci populismu donutí vlastní vlády ke kapitulaci - bez vojenské porážky.

Pro srovnání s konvojovou bitvou je zapotřebí se vrátit zpět k námořní historii. Během 1. světové války se na straně Dohody rozhořela prudká polemika kolem tzv. „konvojové taktiky“. Vynořila se stará myšlenka soustředit ponorkové cíle, tj. obchodní plavidla, do konvojů, které by přitahovaly ponorky - obdobně jako můry vábí světlo. Konvoj pak měla hájit speciální protiponorková plavidla. Odpůrci konvojů namítali, že je to sebevražda, že se protivníkovi bude jeho kořist servírovat až pod nos a to v marnotratně bohatém výběru. Stoupenci konvojové taktiky argumentovali, že konvoje znamenají taktickou výhodu pro obránce - nemusí ponorky hledat, když je automaticky najde u konvoje, který se tak stane „mlýnkem“ na ponorky - za předpokladu, že obrana konvoje bude opravdu účinná!

Průběh jak 1. tak 2. světové války dal za pravdu stoupencům konvojové taktiky. Ale až příliš krvavě se potvrdil předpoklad účinné obrany. Během bitvy o Atlantik byly některé konvoje doslova zmasakrovány, když jejich obrana selhala (např. pověstný konvoj PQ-17 do Murmanska v létě 1942 napadený i letecky), avšak poté, co uplatněním vědeckých poznatků získali Spojenci účinné detekční prostředky a zbraňové systémy, utrpěly německé ponorky během jara 1943 v konvojových bitvách tak drtivé ztráty, že jim Dönitz útoky na konvoje zakázal. Byla to právě zákeřnost ponorkové zbraně, která učinila z protiponorkového boje nejsofistikovanější část vojenství (prvními operačně nasazenými řízenými střelami v dějinách byla americká protiponorková torpéda Fido).

Tato exkurze do námořních dějin byla nutná, aby se dalo demonstrovat, že události, k nimž v posledních měsících došlo v Iráku, sledují tatáž strategická a taktická pravidla a jsou tedy nepřímým důkazem, že srovnání terorismu a ponorkové zbraně je relevantní. Vniknutí americké armády do Iráku vytvořilo „konvojovou“ situaci soustředěním a obnažením západní vojenské mašinérie. V jednom bodě tak vznikl lákavý cíl, jemuž nemohl arabský terorismus odolat, takže následovalo to, co následovat muselo. Do série zákeřných přepadů se zapojily nejen teroristické bojůvky bývalého režimu, ale připojila se i komanda různých arabských teroristických organizací, infiltrujících do země jak ze Sýrie, tak z Íránu. Vznikla sice situace, že Američané nemuseli teroristy hledat jinde po světě, avšak z průběhu následné „konvojové bitvy“ vyplynulo, že Američané takto neuvažovali, svůj irácký „konvoj“ hájili a stále hájí málo účinně. Nicméně jejich obrana sílí a nutí protivníka k taktickému manévru. Místo aby teroristé pokračovali v útocích na americké kolony a opěrné body, zaměřují se od října na spojenecké jednotky (Italy a Španěly) a na stanoviště irácké (proamerické) policie, bez ohledu na ztráty vlastních civilistů. Což odpovídá střídání ponorkové taktiky - volbě útoku buď na vojenská doprovodná plavidla nebo na obchodní lodě v konvoji. Z morálního a psychologického hlediska je útok na obchodní loď, v naší analogii na irácké „civilisty“ a spojence v mírových misích, účinnější a přináší bonus v tom, že demoralizuje obránce, kteří prokazatelně nejsou schopni útok zadržet. Dále šíří děs mezi napadanými a podrývá důvěru v obranu (v krizích bitvy o Atlantik nebyli Spojenci schopni sehnat civilní posádky pro obchodní lodě). A konečně útok na civilní cíl s sebou nese menší riziko než útok na cíl vojenský.

Savý „konvojový“ efekt Iráku se projevil i v poklesu teroristických útoků v jiných oblastech. Od amerického vpádu do Iráku až po listopad letošního roku byl jinde na světě prakticky klid. Listopadový přepad Istanbulu pak opět nese rukopis „ponorkové“ taktiky. Taktéž Dönitz, když konvojová obrana nebezpečně zesílila, přenášel ofenzívu jinam - tu do Karibiku, tu k východnímu pobřeží USA, tu do Indiku. Jako před šedesáti léty je i dnes účel týž - rozptýlit protivníkovu obranu a demoralizovat ji napadáním snadných cílů v zónách, jež se doposud pokládaly za bezpečné.

Jak s terorismem bojovat

Výše uvedená analogie s ponorkovou zbraní není samoúčelná. Je nasnadě, že proti stejné chorobě je třeba nasadit stejný lék - tedy uplatnit v boji proti terorismu tytéž strategické a taktické principy, které byly dříve se zdarem použity v protiponorkovém boji. Tak jako tehdy i dnes by koncovým efektem mělo být vytvoření víceúrovňové globální obranné sítě, za níž by stála široká protiteroristická koalice, sjednocená na základě konsensu, že s terorismem, najmě arabským, je třeba bojovat všemi prostředky a nikoli jej omlouvat. Předpoklady k vytvoření takové sítě se dají shrnout v následujících bodech:

1. Přestat nazírat na arabský terorismus jako na zločineckou činnost, jež spadá do kompetence policie. Uvědomit si, že se jedná o stejně závažnou hrozbu, jakou byl pro západní civilizaci Hitler a poté Stalin s jeho komunismem. Přiznat si, že se jedná o globální válku, by» v „doutnavém“ stádiu - o natolik roztočenou spirálu násilí, že návrat není možný, takže nejhumánnější bude touto spirálou co nejrychleji projít za pomoci široké protiteroristické koalice.

2. Vytvořit pro potírání terorismu nikoli policejní, ale na základě zkušeností z protiponorkového boje globální spojenecké velitelství s komplexním vybavením a službami - od zpravodajství a průzkumu až po bojové jednotky schopné okamžitého nasazení kdekoli na světě. Toto velitelství by mělo, v ideálním případě, získat širší podporu než atlantické aliance, nebránit, aby v něm participovalo Rusko nebo Čína.

3. Vytvořit obdobu ASDIC (Spojenecké komise pro detekci ponorek). Zaměřit vědecké týmy na vývoj detekčních antiteroristických prostředků za použití pokročilých technologií. Jednalo by se například o odposlechové centrály, speciální družicové systémy, sledovací programy na základě AI v internetu a o nanotechnologie. Poslední obor by mohl poskytnout mikrozabezpečovací a zpravodajské prostředky (průzkum a zabezpečení pomocí umělého „hmyzu“, odposlechový „prach“ atd). Jestliže úkol detekovat ponorky vedl k nebývalému rozvoji vysokofrekvenční radiotechniky, radarové, ultrazvukové a infratechniky, což umožnilo rozšíření televize, transoceánskou leteckou dopravu a např. i dnešní mobily, pak potřeba vyvinout protiteroristické detekční prostředky by mohla znamenat další technickou revoluci rozvinutím a komercializací nanotechnologií.

Jako odlehčovací akci urychleně dokončit projekt vodíkového pohonu a zbavit se závislosti na arabské ropě a tedy možnosti vydírání ze strany těch států, které s terorismem koketují a finančně jej podporují.

4. Neresignovat na klasické zpravodajské prostředky. Založit specializované zpravodajské školy a koordinovat práci středisek pro výcvik arabských agentů k infiltraci teroristických organizací. Podpořit arabistiku a znásobit počty expertů na arabský jazyk a kulturní prostředí. Zesílit a koordinovat rádiovou a televizní propagandu na arabském území. Více využívat izraelskou metodiku, nebo» Izrael má největší zkušenosti s bojem proti arabskému terorismu a s infiltrací svých agentů do arabského prostředí. Zapojit Izrael přímo do západních obranných struktur a dát jasně najevo, že Izrael je součástí Západu.

5. Získat diplomatické krytí. Západ by měl jako blok požadovat na OSN carte blanche pro boj s terorismem. Měl by se zasadit o to, aby OSN uznala, že Západ je s arabským terorismem ve válce a má právo učinit vše pro vlastní obranu. Tedy i právo, aby jeho stíhací komanda mohla okamžitě zaútočit na objevenou infrastrukturu teroristů kdekoli na světě - a to bez ohledu, že bude porušena suverenita příslušného státu, nebo» tato suverenita je už stejně narušena existencí teroristických základen, s nimiž dotyčný stát buď nechce nebo není schopen se vypořádat. Pokud státy třetího světa, mezi nimiž i hostitelé teroristických organizací, takovou resoluci zablokují a OSN odmítne vyhlásit válku terorismu, měl by Západ OSN opustit. Západ se bez OSN obejde, nikoli OSN bez Západu.

Politické předpoklady

Všechna výše uvedená technickovojenská, respektive diplomatická opatření odvisejí od politického konsenzu, který ale v demokracii nelze nadiktovat.

Na rozdíl od islámu křes»anství prošlo reformací, takže země Západu dokázaly oddělit moc světskou od moci náboženské. A právě toto oddělení je fundamentem, na němž mohla vzniknout západní demokracie, je i základem podnikavosti, která přinesla Západu bohatství. Z výše uvedeného vyplývá kardinální problém fundamentálního islámu, který, protože neprošel reformací, je dnes v kleštích - na jedné straně sevřen závistí a snahou získat totéž bohatství jako Západ, na straně druhé pak tlačen neschopností připustit odluku státu od náboženství, jež by přinesla žádané. Výsledkem této bezvýchodné situace spojené s populační explozí je pak agresivní reakce v podobě terorismu. Ten jenom „realizuje“ pohled ajatolláhů - zničit ďábelského původce této frustrace.

Z výše popsaného mechanismu vyplývá, že co se týče arabského terorismu, mírové východisko neexistuje. Evropané (a také někteří Američané), kteří doufají, že lze s teroristy nalézt společnou řeč a proto pro ně žádají pochopení, pak podléhají smrtelně nebezpečné iluzi.

Takový iluzivní pohled na věc a jeho důsledky dokonale vystihl publicista Dan Hrubý v článku „Teroristy musíme pochopit“, který uveřejnil časopis „Reflex“. Západní myšlení nejednou ovládá na pohled sofistikovaná logika příčin a následků. Podle ní je třeba hledat skutečné příčiny nenávisti a strachu a ne jen odstraňovat následky, tedy nositele této nenávisti - teroristy a další ozbrojené útočníky. V této optice se řetěz příčin a následků nezastavuje u zvrácenosti teroristů, jejich fanatismu a nenávisti, ale hledá i pro ně vysvětlení. Výsledek takového uvažování je jedině možný - konečnou příčinou terorismu se stávají ti, proti nimž teroristé útočí.

Dovolil jsem si volně citovat věty skvěle vystihující jádro pudla, jež se dá pro názornost dále ilustrovat. Podle logiky oněch omlouvačů odpovídá za loupež oloupený a nikoli lupič - nebo» kdyby nebyl bohatý, k loupeži by nedošlo. Podle téže logiky si znásilnění způsobí znásilněná žena - kdyby nenosila sukni, respektive nebyla ženou, ke znásilnění by nedošlo. Podle téže logiky by měl stát zrušit policii a na její úkor posílit sociální pracovníky, nebo» postih zločinců je nespravedlivý a vše vyřeší rozšíření prevence.

Bohužel, tyto nebezpečné iluze jsou intenzivně šířeny. Dan Hrubý uvádí jako příklad německý deník „Berliner Zeitung“, který napsal: Čím brutálnější je nepřítel, tím důležitější je, abychom prostě ránu bezmyšlenkovitě neoplatili. Odpověď na akce teroristů je třeba zvážit... Do značné míry se takzvaná válka proti terorismu stává sama úrodným polem, z něhož toto hnutí vyrůstá.

Na to se dá reagovat jediným způsobem. Jelikož jsem přirovnal terorismus k ponorkové zbrani a jde o německý list, nabízí se tento soud: Kdyby na čím dál tím barbarštější útoky německých ponorkářů reagovala spojenecká obrana podle návodu v novinách „Berliner Zeitung“, nesl by list stále v záhlaví hakenkrajc. Respektive nacistická ponorková válka vyrůstala ze spojenecké obrany a Hitler za nic nemohl.

Je neuvěřitelné, jak je značná část Evropanů a evropských politiků vůči nebezpečí terorismu slepá. Svědčí o tom i tvrdošíjná finanční podpora EU Arafatovy administrativy. Ačkoli tato administrativa neudělala zhola nic, aby během desetiletí své vlády zasela do vědomí palestinské společnosti alespoň semínka mírového soužití a koexistence s Izraelci, EU dále platí rozdmýchávání etnického násilí, jehož se palestinský nositel Nobelovy ceny míru nikdy nepřestal dopouštět, aniž by to někomu z tábora „omlouvačů“ vadilo.

O tom, že v Evropě působí ve prospěch arabského terorismu sice neorganizovaná, ale přesto účinná PR agentura, svědčí i nedávno zveřejněný průzkum Gallupova ústavu, podle nějž 59 % Evropanů pokládá za největší nebezpečí pro světový mír stát Izrael, dalších 53 % pak USA. O tomtéž svědčí další „průzkumová“ aféra, jež se provalila ve Francii. Zde byl průzkum veřejného mínění - z něhož vyplynulo, že antisemitismus je v drtivé míře rozšířen jen mezi muslimskými přistěhovalci - zablokován a utajen. Agentura byla navíc obviněna z politické nekorektnosti, protože prý nebyla schopna nalézt antisemity i v jiných skupinách obyvatelstva.

Co z toho vyplývá? Aby mohly být realizovány vojenskotechnické předpoklady porážky terorismu, je zapotřebí napřed vybojovat bitvu o veřejné mínění v zemích Západu, především v Evropě. Jelikož se jedná o demokracie, je třeba použít prostředky osvěty a přesvědčování. Státní rozpočty, ale především fondy EU by měly vyhradit prostředky na financování PR agentur, jež by do veřejnosti přenášely obraz nebezpečí, jaké představuje terorismus. Na každý „omlouvačský“ článek či akci je zapotřebí okamžitě reagovat a neustále polemizovat s iluzionismem „omlouvačů“ a usmiřovačů. Je třeba žádat o vysvětlení ty noviny, jež sice přinášejí fotografie palestinských plačících žen a rozbořených domů, ale nikdy v nich nenajdete obrázky zabitých izraelských dětí. Neostýchat se spustit propagandistickou protikampaň za použití televizních spotů a billboardů. Nebát se říci lidem, že Západ je opravdu ve válce, ke které se nikdo nemůže stavět zády. Suché informování, že v Iráku jsou bezohledně zabíjeni lidé, kteří tam přišli s mírovým posláním, aby Iráčanům zajistili bezpečnost a zbavili je bídy (jako italští karabiníci, španělští a japonští experti), je nutné doplnit dalšími pořady a na nich názorně demonstrovat zrůdnost terorismu, pro něhož jsou všichni Zápaďané, a» už naivní „holubice“ či válkychtiví „jestřábi“, jenom živé terče.

Kromě získání veřejného mínění je třeba vybojovat i politickou bitvu. Voliči musejí požadovat po politických stranách, aby se jasně vyjádřily k válce s terorismem - a pak podporovat ty politické subjekty s koaličním obranným programem. Stěží se ale dá očekávat od socialistických stran, které mají do genů zakódované zničení kapitalismu, že vyrukují s nějakými plány na obranu západní civilizace.

Předpokládám, že tento článek vyvolá vlnu nesouhlasu, že budu označen za paranoidního válečného štváče. Nebo» text předbíhá dobu. Ač to zní cynicky, je krutou pravdou, že lidé začnou chápat „oč tu běží“, až přijdou další „New Yorky“, až i v Evropě se stanou obětí teroristů tisíce lidí, až někde nasadí ZHN. A proto, pokud v čele teroristů stojí alespoň průměrní stratégové, žádný velký útok ve stylu „New York“ se opakovat nebude. Na rozdíl od německých ponorkářů mají teroristé dost času na to, aby mohli Západ „leptat“ drobnými, ale o to úpornějšími útoky takové ráže, jež sice nevyburcují západní veřejné mínění ze soustředění na jeho hedonismus, ale budou natolik žíravé, že rozleptají sebezáchovný pud západní civilizace, který už „omlouvači“ ztratili.

Není to nijak veselý výhled, ale vnucenou válku s terorismem je třeba vyhrát. Nebo Západ zanikne.

Psáno v Praze 30. 11. 2003

Převzato se svolením autora FN z internetového denníku Neviditelný Pes

 
Datum: 01. 02. 2004 15:02:03 Autor: Yogi
Předmět: dobry clanok
Dobry clanok, vystizne prirovnanie, len s tym opustenim OSN je to trochu tvrde.
Datum: 16. 02. 2004 16:50:40 Autor: Hrubant Ivan
Předmět: Islámský terorismus
Dosti jednoduchý pohled na svět. Autor se obává, že bude přirovnáván k paranoidnímu válečnému štváči, no celkem realisticky. Není mi jasné jak si svoje ideje představuje v praxi. Takové pokusy tu už byly. Tábory, převýchova. S řadou bodů mohu polemizovat, ale v jednom má pravdu. Duchovní vůdci terorismu jsou obvykle mulové, kteří mají v arabských zemích obrovský vliv. Západní kulturu vnímají tito svatí muži jako ohrožení islámu. Autorův příspěvek zní nesnažme se pochopit nemožné, neztrácejme čas, zničme je ( koho ? ). Připadá mi to jako známá věta s oblasti počítačů, každý problém lze řešit, je ale třeba použít větší kladivo.
Datum: 30. 08. 2004 11:33:50 Autor: Alfred Jäger
Předmět: co nechápu, to zničím...
Až jsem se vyděsil, když jsem tento článek přečetl. Původně zajímavá myšlenka se zvrtla v téměř demagogickou snůšku nesmyslů. V podstatě je už chyba v tom, že autor článku nehledá příčiny (až na chabý pokus myšlenky odstranění závislosti na naftě) a možnosti jejich odstranění, ale oproti tomu navrhuje zcela destruktivní politiku "státního" terorismu. Nerespektování současného stavu značných rozdílů v ekonomické, kulturní, či jiné vyspělosti jenotlivých států, národů a oblastí ve světě hraničí s ignorantstvím. Rád bych použil mírnějších slov, ale to prostě nejde. Evropa se,oproti USA, tak trochu děsí jakýchkoliv válečných konfliktů, řekl bych až podvědomě. Navíc USA již několikrát ukázaly, že válečné řešení je řešení poloviční, špatné a někdy až destruktivní ve pravém smyslu tohoto slova. Analogie s 2.světovou válkou je spíše (možná, snad...) použitelná v opačném smyslu než jak ji používá autor článku. Dalo by se dlouho a složitě polemizovat na tohle téma, "postřelovat se" historickými argumenty a rozproudit diskuzi o "kulminačních bodech" civilizací, včetně současného stavu všech vyspělých demokratických států. Nebudu se rozepisovat... tohle je jen okamžitá reakce.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa