logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Operace Bagration

Před 60 lety proběhla jedna z největších ofenzív na východní frontě

Rudá armáda dostává křídla

Kromě materiální stránky se Rudá armáda v roce 1944 radikálně změnila i po stránce morální a taktické. Vítězství roku 1943 jí dala sebedůvěru ve vlastní síly a schopnosti. Vojáci, kteří ten rok přežili, se stali zkušenými veterány, o nic horšími válečníky než jejich protivníci. Hlavně ale nabyli zkušenosti frontoví nižší důstojníci. Četám a rotám nyní veleli lidé, kteří ve znalostech vojenského řemesla nijak nezaostávali za německými protějšky. Měli dokonale "přečtenou" německou taktiku Blitzkriegu a nedali se tak snadno zaskočit jako jejich nezkušení předchůdci v letech 1941 a 42. Místo hodnostního označení na límci již více než rok opět nosili na svých uniformách nárameníky jako kdysi carští důstojníci a dostávali vyznamenání, jež nesla jména ruských vojevůdců Suvorova a Kutuzova. Minulostí byl též revoluční systém hodností, který používal takové krkolomné zkratky jako např. kombrig (velitel brigády jako náhrada za generálmajora) a byli opět poručíky a kapitány. Zbavili se také věčného stínu, jaký představovala funkce politického komisaře. Pravda, v každé jednotce Rudé armády stále existovala funkce politického pracovníka, avšak tito "politruci" měli oproti původním komisařům nesrovnatelně okleštěné pravomoci. Shrnuto, Rudá armáda již nebyla tou revoluční milicí, která vyhrála občanskou válku proti bílým a utíkala před Němci až k Moskvě a Volze, ale mocnou imperiální armádou, která i ty bělogvardějce začlenila do své tradice. A tato obrovitá síla dostala v roce 1944 dostatečně mocná křídla, aby mohla vzlétnout, na příkaz svého vůdce zamířit na západ a tam vybudovat impérium, o němž se mohlo předchozím moskevským vládcům jenom zdát.Operace Bagration

Operace Bagration měly být opakováním oboustranného klešťového manévru, který přinesl Rudé armádě úspěch již u Stalingradu a Kurska. Německá armádní skupina Střed držela předmostí východně Dněpru u Mogileva a jižní křídlo ji kryly bažiny řeky Pripjať. A právě tento výběžek fronty se stal cílem sovětské letní ofenzívy, jež měla osvobodit hlavní město Běloruska Minsk a otevřít Stalinovým tankovým divizím cestu k polské Visle. Velení Wehrmachtu předpokládalo, že Rusové udeří jižněji, takže německé jednotky skupiny Střed v Bělorusku ? 3. tanková armáda u Vitebska, 4. armáda východně horního Dněpru, 9. armáda v prostoru Bobrujska a 2. armáda v Polesí ? byly roztaženy v řídkém kordonu. Celkem se jednalo o 50 divizí. Cílem operace Bagration, kterou vypracoval zástupce vrchního velitele maršál Žukov, pak bylo tyto divize obklíčit a zničit. Ofenzívy se zúčastnily (od severu k jihu) 1. pobaltský, 3., 2. a 1. běloruský front, kolem 1,5 milionu mužů. Od poloviny května do poloviny června byly tyto fronty značně posíleny materiálem a lidmi a datum zahájení útoku mělo korespondovat s vyloděním v Normandii. Kromě náletů sovětského letectva do německého zápolí a partyzánských přepadů, k nimž koordinovaně došlo 20. června 1944, značný význam pro úspěch operace měly haťové cesty, které v délce možná desítek kilometrů položili sovětští ženisté přes pripjaťské bažiny, o nichž si Němci mysleli, že jsou pro těžkou techniku neprůchodné. Pamětníci si určitě vzpomenou na působivou scénu z Ozerovovy filmové epopeje "Osvobození", kde za úsvitu 24. června 1944 se kolony tanků T-34 a samochodek 1. běloruského frontu noří z lesů a najíždějí na hatě, aby, houpajíce se jako lodě ve vlnách, projely bažinami. Tento front nasadil do útoku v jedné brigádě a 23 plucích celkem 539 samochodek. Již o den dříve, po dělostřelecké přípravě s hustotou 250 hlavní na 1 km fronty, zaútočila vojska 1. pobaltského a 3. a 2. běloruského frontu, takže celková šíře útočného pásma činila 560 km. Tanky a 125 samochodek 1. pobaltského frontu prolomily na vitebském směru nepřátelskou obranu, obklíčily a do 29. června zničily německý armádní sbor. Hlavní síly 3. běloruského frontu se vrhly severně od Orši na německou 3. tankovou armádu a rozdrtily její pravé křídlo. Není se co divit, když v sestavě tohoto frontu bylo, kromě jiného, 652 samochodek. Do vzniklého průlomu byla okamžitě zasazena 5. gardová tanková armáda, opět prosycená těžkou obrněnou technikou, která překročila Berezinu, 30. června dobyla Borisovo a uvolnila si prostor pro útok na Minsk od severovýchodu. 2. běloruský front (201 samochodek) útočil čelně na Mogilev a 1. běloruský front na bobrujském směru do 27. června obklíčil většinu německé 9. armády. V dalších dvou dnech byly likvidovány německé kapsy a vojska 1. běloruského frontu se stočila na sever, aby zaútočila na Minsk od jihovýchodu, zatímco 2. běloruský front, poutající německou 4. armádu, osvobodil 28. června Mogilev.

Po šesti dnech operace Bagration se německá fronta v Bělorusku zhroutila. 3. tanková armáda a 9. armáda byly poraženy, 4. armáda sevřena ze severu a jihu. Dne 28. června byl dosavadní velitel armádní skupiny Střed maršál Busch nahrazen maršálem Modelem, kterému bylo svěřeno i velení skupiny Severní Ukrajina. Odtud, z jihu, pak Model převelel několik divizí, aby zabránily obklíčení 4. armády a udržely frontu. Avšak Rusové byli příliš rychlí. Pronikli mezitím k Minsku ze dvou stran, 3. července 1944 hlavní město Běloruska osvobodili a do 13. července zcela zlikvidovali zbytky německé 4. armády. 25 německých divizí bylo zničeno nebo kapitulovalo, 158 000 Němců bylo zajato a 381 000 padlo. Zničeno nebo kořistí se stalo 2 000 tanků, 10 000 děl a 57 000 motorových vozidel.

Naprostý úspěch operace Bagration, která probíhala paralelně s akcemi Spojenců v Normandii a s osvobozováním Francie, otevřel Rudé armádě cestu dále na západ. Vojska 1. pobaltského frontu pokračovala v náporu a poté, co se stočila na sever, pronikla až k pobřeží Baltu v Rižském zálivu a odřízla německou armádní skupinu Sever od zbytku Třetí říše. 3. běloruský front obsadil Vilno a Kovno a pronikl až k hranicím Východního Pruska. Vojska 2. běloruského frontu osvobodila Grodno a útočila na Bialystok, jehož se zmocnila 27. července. Mezitím 1. běloruský front u Kovelu prolomil německou obranu a 2. gardová armáda, zasazená do průlomu, dobyla 22. července Lublin a pronikla až k Visle, na dohled Varšavy.

Tím se ale ofenzivní síla Rudé armády vyčerpala a Němcům se za pomoci záloh a přesuny jednotek z jihu do prostoru severně Karpat podařilo ještě jednou frontu stabilizovat. Politické důsledky, tehdy méně zřetelné, byly nedozírné. Stalin nechal okamžitě v dobytém Lublinu ustavit loutkovou komunistickou polskou vládu, čímž vyšachoval prozápadní polskou vládu v Londýně, a zcela podle imperiálních zásad svých carských předchůdců nechal vykrvácet Varšavské povstání, které, vyprovokované přítomností sovětských tanků na druhém břehu Visly, vypuklo 1. srpna 1944.

Psáno v Praze 6. 7. 2004 Otištěno s laskavým svolením autora a internetového deníku Neviditelný pes

Také název této operace, jejímž cílem bylo osvobodit Bělorusko a vpádem do Polska překročit původní hranice SSSR, svědčí o změně vnímání vlastní minulosti, o proměně, jíž Rudá armáda prošla, respektive o úloze, kterou Stalin této imperiální síle přiřkl. Ne nadarmo pro ni nebylo vybráno jméno nějakého komunistického koryfeje, ale vysokého aristokrata a vojevůdce cara Alexandra I., jenž padl za Vlastenecké války proti Napoleonovi. Kníže Bagration, narozený v roce 1765, bojoval jak ve válkách s Tureckem a Švédskem, tak s Francií. A právě tomuto talentovanému a odvážnému vojevůdci z gruzínské dynastie Bagritidů svěřil maršál Kutuzov v roce 1812 velení jedné z ruských armád. V bitvě u Borodina velel Bagration levému křídlu a lvím dílem přispěl k tomu, že Rusové udrželi bitevní linii. Zaplatil za to životem, když byl v bitvě fatálně zraněn. Jako historickou anekdotu lze ještě připojit, že kněžna Kateřina Bagrationová (dcera, sestra?) byla během Vídeňského kongresu v roce 1814 milenkou kancléře Metternicha, než ji vystřídala kněžna Zaháňská. O obě krasavice měl také zájem car Alexandr I. a v obou případech mu Metternich vypálil rybník, takže jednu dobu hrozilo, že mezi ruským panovníkem a rakouským politikem dojde k souboji. Do roku 1944 vstupovala Rudá armáda se značnou sebedůvěrou a silou. Tragický podzim 1941 a léto 1942 s neustálými porážkami a obrovskými ztrátami překrylo vítězství u Stalingradu a porážka německých elitních tankových jednotek u Kursku. Rudá armáda vyspěla nejen technicky, ale i takticky a morálně. Ačkoli předválečné tzv. "pětiletky" nebyly ničím jiným než obrovským zbrojním programem, který dal Stalinovi do rukou početně nejsilnější armádu světa, čistky a mylné reorganizace, provedené na základě chybné analýzy španělské občanské války, vrátily sovětské ozbrojené síly kamsi na úroveň 1. světové války. Největší slabinou byla motorizace. SSSR sice na sklonku 20. let koupil licence amerických nákladních automobilů Ford, které se vyráběly ve dvouosé verzi jako GAZ AA a v tříosé jako GAZ AAA, avšak v roce 1941 již nebyly žádnou špičkou. Totéž platilo pro těžší nákladní automobily ZiS 5V a ZiS 6, taktéž vyráběné na základě americké licence. Nicméně ani těchto jednoduchých vozidel, která přesto dokázala odvést velký kus práce, nemohlo být z domácí výroby dost, aby umožnila Rudé armádě velkorysé útočné operace. Tuto situaci ale z gruntu změnily spojenecké dodávky. Jestliže se v sovětské oficiální historiografii zlehčují tanky a letadla z "lendlizu", je v tomto negativním hodnocení kus pravdy, neboť T-34 byl nepochybně lepší tank než Sherman a vzhledem k "přízemí", kde se na východní frontě odehrávaly vzdušné boje, pak lehoučký soubojový Jak-3 byl lepším strojem než těžkopádnější západní stíhače určené k bojům ve středních a velkých výškách a do eskorty bombardovacích svazů. Avšak vůbec to neplatí pro vozidla. Západní dodávky čtvrttunových willisů Jeep, třičtvrtětunových Dodge, pancéřovaných vozidel Scout a polopásových transportérů "Half-Track" a hlavně dvouapůltunových Studebakerů, které dostaly důvěrnou přezdívku "studěr", znamenaly převrat ve schopnostech Rudé armády provádět rychlé průlomy německé obrany. Náklaďáky z "lendlizu" se používaly nejen jako dělostřelecké tahače, které s konečnou platností vytlačily koně k trénu, nejenže dopravovaly pěchotu, ale především umožňovaly protáhnout zásobovací linie a tím zvětšit hloubku úderu. Motorizace tedy byla tou dlouhou paží, která umožňovala tvrdé pěsti na jejím konci rozmáchnout se k pádné ráně. Kvůli pravdě je třeba říci, že tato pěst byla téměř výlučně domácí. Převážně ji tvořily vynikající střední tanky T-34, v roce 1944 již často s kanonem 85 mm, a pak samohybná děla samorostlé sovětské konstrukce. Jak na podvozcích osvědčených T-34, tak těžkých tanků KV a později IS vznikly obávané "samochodky" (samochodnaja ustanovka) SU-85, SU-100, SU-122, SU-162, ISU-122 a ISU-152, kde číslo udává ráži kanonu či kanonové houfnice vestavěných prostřednictvím kardanové lafety do pancéřové nástavby se zkosenými stěnami. Především těžké SU-152 a ISU-152 si vysloužily přezdívku "zveroboj" (zabiják šelem), napovídající, že tyto stroje byly v prvé řadě určeny k ničení německých tanků Tiger a Panther a další německé obrněné techniky, která též obvykle nesla jména šelem. Přezdívka byla na místě, neboť ze všech spojeneckých obrněných vozidel jenom sovětské samochodky s kanonovou houfnicí 152 mm dokázaly při přímé střelbě urazit jakémukoli německému tanku věž. V roce 1944 pak na základě dostatečných dodávek těchto strojů a lehčích samohybných děl SU-76 bylo v Rudé armádě zavedeno nové organizační schéma obrněných jednotek. Kupříkladu brigáda středních samohybných děl SU-100 měla 3 pluky, každý se 4 bateriemi samochodek po 5 vozidlech. Se 2 štábními SU-100 a 3 průzkumnými SU-76 pak brigáda celkem disponovala 65 samohybnými děly. Z těžkých samochodek pak byly zformovány pluky se 4 bateriemi po 3 vozidlech.

 
Datum: 04. 10. 2004 12:57:43 Autor: Hrubant Ivan
Předmět: Americké dodávky
Dovolil bych si oponovat v jedné věci a to v kvalitě dodávaných stíhacích letounů. Je pravdou, že veškerá mě dostupná literatura vyzdvihuje sovětské stíhačky nad americkými dodávkami. Proč tedy byly gardové stíhací pluky vyzbrojeny P-39 Airacobra ?? Podíváme li se na žebříček sovětských es, tak většina létala na Airacobrách. Nejen Pokryškin, ale též bratři Glinkové, Rečkalov atd.
Datum: 18. 11. 2004 15:34:44 Autor: sallet
Předmět: SU-162?
Citat z clanku: Jak na podvozcích osvědčených T-34, tak těžkých tanků KV a později IS vznikly obávané "samochodky" (samochodnaja ustanovka) SU-85, SU-100, SU-122, SU-162, ISU-122 a ISU-152, kde číslo udává ráži kanonu či kanonové houfnice vestavěných prostřednictvím kardanové lafety do pancéřové nástavby se zkosenými stěnami. Pravdepodobne sa jedna o preklep. SU-162 neexistovalo (aspon som ho na sieti nezistil) Malo tam byt SU-152. Ale inak je clanok strucny, vystizny a zaujimavy.
Datum: 12. 08. 2006 19:44:48 Autor: Hala
Předmět: Dodávky automobilů z USA
Údaj o tom jak až spojenecké dodávky aut umožnily útočné akce Rudé armády ve větším měřítku poněkud nabourávají oblíbenou teorii o tom jak Německo jen předběhlo Stalina před útokem na západ.
Datum: 16. 11. 2006 18:53:05 Autor: Žukov
Předmět: Neobjektivní závěr
Článek se mi docela líbí, protože popisuje de facto největší vojenskou operaci 2. světové války, o které se velmi málo mluví a o které mladší generace toho moc neví. V závěru se uvádí, že Stalin nechal vykrvácet polské povstání ve Varšavě, které organizoval polský odboj řízený z Londýna. To se dá vzít v úvahu, ovšem abychom byli zcela objektivní, je nutno vědět několik dalších informací. Sovětská vojska vedla od 22. června vyčerpávající boje, při kterých urazila několik set kilometrů přes celé Bělorusko a půl Polska. Před Varšavou narazila na tvrdý odpor připravené německé obrany. Je zcela logické, že potřebovala zacelit ztráty, navázat odpovídající logistické spojení, odpočinek potřebovali i lidé. Ruská strana uvádí, že Rudá armáda podporovala polské povstalce dělostřeleckými a leteckými údery, letectvo shazovalo značné množství lehkých zbraní. Úder přes Vislu v prostoru polského hlavního města vedla i polská východní armáda, která se z důvodu silného odporu Němců musela stáhnout zpět. Zřejmě zůstane nezodpovězená otázka, proč se východní a západní polský odboj nedomluvily na nějakém společném postupu, případně vhodnějším termínu zahájení povstání. Jak to tak bývá, pravda bude asi někde uprostřed a máslo na hlavě mají obě strany.
Datum: 23. 09. 2007 17:20:05 Autor: Miloslav Cisko
Předmět: poznámka
Tak som si prečítal ďalší bonmot pána Novotného, podobný tomu o SNP. Pokiaľ sa autor venuje faktom, je nezaujímavý až nudný, ale aspoň netára. Tam, kde chce byť zaujímavý, vyslovene klame. Takže v roku 1944 v Rudej Armáde už politruci nemali veľké právomoci. To je úžasné. Prosím cteného pána Novotného, aby si prečítal povedzme Solženicyna alebo čosi podobné. Potom by nemohol podobnú vetu ani zašepkať. Podľa dostupných údajov totiž najviac vojakov a dôstojníkov zatkli v rokoch 44 a 45, a nie skôr.
Datum: 29. 12. 2009 20:28:12 Autor: Pawlik
Předmět: P 39
Bell P 39 Airacobra byl na druhoválečném nebi dost zvláštní ptáček. Původně zajímave koncipovaná stíhačka však z důvodů aerodynamických, ale hlavně kvůli naprosto nevhodnému motoru Allison s mizernou výškovostí nebyla schopná plnit v podmínkách západní Evropy svou primární roli stíhače (Američané ji pak však úspěšně používali v Pacifiku jako bitevník, tedy k útokům na pozemní cíle). Do SSSR se zpočátku dostala vlastně z nouze - Britové se snažili posílat do Ruska vše, co mohli postrádat a mezi tím bylo i nezanedbatelné množství P 39, které byly v rámci RAF vyhodnoceny jako neschopné vybojovat vzdušnou převahu v podmínkách západu. Prostě, odjely do SSSR, protože byly po ruce a byly postradatelné. Ovšem v podmínkách východní fronty se osvědčily - létalo se v malých výškách (Allison nevadil) aerodynamika byla vhodnější pro malé výšky, motor umístěný poblíž těžiště umožňoval dobrou obratnost a hlavně stroje to byly robustní, spolehlivé a dobře vyzbrojené. P 39 se prostě v podmínkách východní fronty "našly".
Datum: 29. 12. 2009 20:58:46 Autor: Pawlik
Předmět: Allison
Motory Allison se pak zapsaly do historie ještě dvakrát. Poprvé to bylo u vývoje legendárního Mustangu. Málo známou věcí je, že P 51 Mustang vznikl sice v USA, ale na anglickou objednávku a jeho šéfkonstruktér je Němec:) Americký štáb si ještě nedokázal uvědomit, že takovéto letadlo bude třeba a že vůbec jde postavit (pochopitelné, když se německé velení dozvědělo o výkonech P 51, odmítlo tomu věřit. Označili zprávy za podvrh, protože takové letadlo nejde postavit.) Angličané však věděli co potřebují a zadali požadavky (sami měli průmysl vytížený natolik, že neměli možnost vyvíjet a hlavně vyrábět doma). Byly natolik vysoké, že do toho šla jen firma North American - a vymysleli P 51. Verze P 51 A byla vybavená motorem Allison, a tudíž nebyla schopná bojovat jako plnohodnotný stíhač. Ale výkony v malých výškách byly neobyčejné, tak se používal hlavně k fotoprůzkumným misím. Naštěstí nějakou moudrou hlavu napadlo místo Allisonu zastavět britský Rolls-Royce Merlin, jehož licenční výroba v USA se právě rozbíhala u firmy Packard. Po odchytání dětských nemocí (hliníkový blok Merlinu ve spojení s mosaznými chladiči způsoboval elektrochemickou korozi, vyřešeno pomocí impregnace chladiče lakem do pivních plechovek) vzniklo letadlo snů. Kombinace v té době nejlepšího draku s nejlepším motorem zlomilo Luftwaffe vaz.
Datum: 29. 12. 2009 21:09:17 Autor: Pawlik
Předmět: Mustang
To byla verze P 51 B. Pozdější, výkonnější verze Merlinu dala vzniknout nejslavnější verzi P 51 D. Silnější motor dovolil nést silnější výzbroj (místo 4ks Browning Mk2 6 ks) a hlavně původní členěná kabina se splývavým hřbetem byla nahrazena kapkovitým neděleným překrytem, což dalo pilotům nezanedbatelnou taktickou výhodu díky perfektnímu výhledu.
Datum: 02. 01. 2010 14:47:15 Autor: K.Bartošík
Předmět: Doplnění.
Chci reagovat na poznámku jednoho nejmenovaného slovanského pisatele.9.října 1942,byly v Rudé armádě zrušeny funkce vojenských komisařů,a zaveden systém nedílné velitelské pravomoci důstojníků.A zavedena funkce ZVP "Zástupce velitele pro věci politické"Takže veškeré velitelské rozhodnutí už leželo pouze na veliteli a politruci se starali jen o politickou výchovu podřízených-tento systém byl po roce 1948 převzat i ČSLA.
Datum: 30. 03. 2010 17:19:02 Autor: mechis
Předmět: K mustangu a kobře
Nejdřív k Mustangu: K zástavbě motoru Merlin, lic. Packard došlo z popudu generála "Hap" Arnolda a esa z I. sv. v. E. Rickenbackera. Pan Pawlik se bohužel mýlí, že zástavba výkonějšího motoru umožnila zástavbu 6 kulometů Colt-Browning. Otázka byla trochu složitější - Mustangy měly nést 6 kulometů, 4 v křídle, 2 na kapotě motoru (kde se ukázalo, že nevyhovují, bohužel nevím přesně proč, četl jsem jen jednu poznámku, že nebylo spolehlivě vyřešeno odvádění vystřelených nábojnic). Mustang byl jedno z prvních letadel, u kterého byl použit laminární profil křídla. Do tak tenkého profilu se kulomety nevešly "na stojáka", ale byly montovány pod úhlem 30st. Tím závěry "vyplnily" mezeru mezi nosníky, takže se dva kulomety navíc nevešly. Navíc pro takto skloněné závěry bylo nutné nábojový pás 2x zalomit, aby se pás napojil na závěr ve správném úhlu. Tím se stalo, že kulomety se při přetížení 1,5-2g často zasekávaly, proto byl od verze D profil křídla mírně zesílen, kulomety se vešly ve správné poloze a v celkovém počtu šesti. K té kobře: Pokryškin ve svých memoárech to sice nemohl napsat "na plnou hubu", nicméně v posledním vydání se to začalo objevovat - výhody amerického stroje oproti sovětským stíhačkám byly nejen robustnost a výzbroj, jak uvádí p. Pawlik, ale hlavně spolehlivá, snadno se obsluhující radiostanice, kvalitní reflexní zaměřovač, průhledný! perspex a že motor Allison "nechcal" stále olej - dle pamětníků tolik oslavované Jaky 3 měly debilní vlastnost, že pohonné jednotky VK 105 i Vk 107 "plivaly" olejové kapky na překryt kabiny. Když pak pilot prolétl mrakem, usadila se mu na čelním štítku emulze připomínající mýdlo. Navíc ruský perspex neměl tak kvalitní povrchovou úpravu, takže po "opískování" kabiny několika starty, resp. přistáními na polním letišti perspex vypadal jako dnešní zneprůhledněná okna. Tož tak :)
Datum: 01. 04. 2010 06:54:25 Autor: Pavel Rampír
Předmět: to mechis
Tedy pane, když už jste se pusti do Pawlika, mělo by to býti aspoň přesné a vystihující. A)vybavit jinak vynikající drak P-51 motorem Merlin přišel šéfpilot RR R. Harker a byl vyroben Mustang X který byl ve všech ohledech(mimo obratnosti) lepší než původní stroj.Za Američany se nejvíce o toto řešení zasloužil am.vojenský atašé maj. T.Hitccock. Původně chtěli tuti úpravu vyrábět Britové ale nakonec se stalo jednodušší vyrábět P-51 B a C doma v USA. Výhodou bylo že licenční Merlin se již v USA vyráběl u Pacarda pro Kanadu( Lancaster). B) Profil křídla nebyl v žádném případě "tenký".Laminarita nespočívá ve štíhlosti ale hlavně ve tvaru a spracování povrchu.Dokonce původní profil NACA 45 měl štíhlost 20% a musel být snížen na 16%( příklad Spitfire 12%).Důvodem nespolehlivosti zbraní tedy nebylo "místo" ale od počátku nepovedené podávání munice, špatné vyhřívání zbraňového prostoru a mazivo. Vše se časem podařilo vyřešit, většinou svépomocí dílen. U verze D se podařilo vše napravi a ve stejném prostoru je o jednu zbraň navíc, profil zůstal zachovám a myslím si že všeobecně měnit zásadní věci během sériové výroby je asi problém...Mimochodem zdá se že počet zbraní nebyl zásadním faktorem poněvač protivníkem ať ze strany Německa nebo Japonska byly většinou stíhací stroje. Takže třeba poslední verze Wildcata a Mustangu měly zase čtyři hlavně.Tož tak:)
Datum: 19. 11. 2011 12:01:59 Autor: Miris
Předmět: nevím
jak dalece js to pravda, ale kdesi jsem četl, že Poláci u Varšavy postříleli Ruské styčné důstojmíky, kteří měli koordinovat případnou Ruskou pomoc Varšavskému povstání, pokud je to pravda, tak tam tehdy převládla proslulá Polská tupost nad zdravým rozumem a nebylo by divu, že se potom Rusové do spolupráce s povstalc nehrnuli.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.