SNP stále kontroverzní

Mnoho zůstává stále zahaleno do pláště mýtů a ideologie, a» z té či té strany. SNP je stále kontroverzní.

Postup Stalinových armád na Západ, který se začal rýsovat počátkem roku 1944, zcela měnil strategickou situaci v Evropě. Všem aktérům, a» už v Londýně, Moskvě nebo Berlíně (tam těm rozumnějším) bylo jasné, že se začínají znova rozdávat karty (bohužel nejméně jasné to bylo ve Washingtonu). Otázkou dne už fakticky nebyla porážka Německa, ale to, kam až postoupí komunizace Evropy. Proto vznikala exilová dvojvládí, některé Němci okupované země střední Evropy, na jejichž hranice ale už bušila Rudá armáda, měly exilovou vládu jak v Londýně, tak v Moskvě - zde v podobě formálně nevládních komunistických center. A v tomto mocenském kotli se začal počátkem roku 1944 vařit tzv. Slovenský štát, který vznikl jako Hitlerův loutkový režim 14. března 1939.

Jak v případě Polska, tak i na Slovensku se s rostoucím tlakem Rudé armády počaly aktivizovat odbojové sítě, jedna londýnská, druhá moskevská komunistická. Slovensko mělo navíc to specifikum, že na rozdíl od Polska bylo Hitlerovým spojencem a potřebovalo se, v konfrontaci s blížící se porážkou nacistů, vykoupit z tohoto spojenectví, nejlépe ráznou protiněmeckou vojenskou akcí. Kdo chce pochopit, jak ke SNP došlo a proč dopadlo tak, jak dopadlo, musí mít na paměti, že na Slovensku se vytvořil unikátní mocenský trojúhelník, jehož vrcholy byly oba odboje, londýnský a moskevský, a oficiální vojenský aparát, který, pokud chtěl změnit stranu, musel to udělat rychle.

Dnes, se šedesátiletým odstupem, již víme, že internacionálním komunistům nešlo v druhém plánu o osvobození a resuscitaci demokratického národního státu Čechů a Slováků, ale o vytvoření moskevské komunistické državy. Takže slovenští komunisté měli konkrétní cíl (spíše úkol) a pragmaticky šli za jeho realizací. V srpnu 1943 pronikl na Slovensko komunistický emisar Karol Šmidke, který spolu s G. Husákem a L. Novomeským vytvořil V. ilegální vedení Komunistické strany Slovenska (KSS). V prosinci 1943 založili Slovenskou národní radu (SNR), jež se stala jejich mocenským nástrojem a pomocí tzv. Vánoční dohody zapojili i nekomunistický odboj. SNS se vyslovila pro společný stát Čechů a Slováků a měla v příhodný okamžik převzít všechnu moc. Prvním konkrétním úkolem ale byla příprava celonárodního povstání. Vzhledem k poklesu loajality v řadách slovenské armády opustila KSS koncepci rozkladu vojenských sil a provedení povstání pouze partyzánskými jednotkami a místo toho se rozhodla armádu získat. Proto SNR navázala kontakty s důstojníky štábu Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici, jmenovitě si vzala na mušku náčelníka štábu pplk. Jána Goliána. V březnu 1944 dorazila z Londýna depeše, v níž prezident Beneš jmenoval Goliána dočasným vojenským velitelem Slovenska, takže výběr byl nabíledni a nikdo nemohl vyčítat komunistům, že chtějí do odboje zanést rozkol. K jednání mezi SNR a Goliánem došlo 27. dubna 1944 v Bratislavě. Golián akceptoval politické kompetence SNR a souhlasil s ustavením tříčlenného tzv. Vojenského ústředí. Za úkol dostal vypracovat koncepci povstání ve dvou variantách: a) v koordinaci s RA, b) v případě, že se Němci pokusí Slovensko okupovat. Tímto způsobem si komunisté zajistili, že budou mít prst na spoušti.

Londýnská vláda si byla situace na Slovensku zřejmě dobře vědoma. Bylo jasné, že země bude zbavena nacistické okupace dříve než Čechy a Morava, takže odpadla strategie "navrácení" Slovenska ze západu. Proto začal mezi Londýnem a KSS (Moskvou) "zápas o slovenskou armádu". Beneš se pokoušel slovenské komunisty odblokovat od vojenských záležitostí, na Slovensko byli vysláni emisaři, např. kpt. Krátký, který se spojil s protikomunistickou Šrobárovou odbojovou skupinou. Šrobár chtěl převzít vládu prostřednictvím "zemského národního výboru" po vzoru roku 1918. Dne 28. dubna 1944 svolal Šrobár všechny nekomunistické odbojové skupiny do Trenčianských Teplic, kde měl vzniknout zemský národní výbor. Pozval i Goliána, avšak ten se den předtím zúčastnil jednání komunisty ovládané SNR a Šrobár byl nucen jednání odvolat. SNR totiž dala Goliánovi nůž na krk - buď bude jednat jenom s ní, nebo bude vyřazen.

Na další poradě SNR 29. 6. 1944 předložil Golián vojenský plán povstání, jenž byl také odeslán do Londýna. Jeho zásady byly následující: 1. Polní armáda (2 pěší divize na východním Slovensku) v součinnosti s RA uvolní přechody na Slovensko, 2. Zápolní armáda (10 000 mužů) se soustředí na středním Slovensku, kde měla zajistit obranný perimetr, 3. pak se spojit s Polní armádou a spolu s Rusy dokončit porážku Němců. 4. Akci zahájit buď na pokyn Rusů nebo jeden až tři dny před vyhlášením nepřátelství (tedy přepadení před formálním vyhlášením války Třetí říši). Londýnské MNO v čele s generálem Ingrem tento plán schválilo. Nicméně zde byl problém. Kdo a jak bude informovat Sověty, čímž se dostáváme k nejdelikátnější části celé akce. Když Londýn ztratil místní režii, které se zmocnili komunisté, mohl ovlivnit povstání už jenom jediným možným způsobem. Měl totiž v rukou komunikační kanály a proto se Benešova vláda rozhodla, že veškerá jednání se Sověty půjdou přes ni. Koneckonců k tomu měla diplomatické oprávnění a legitimitu, která v případě SNR byla více než pochybná. Komunisté by tak sice měli prst na spoušti povstání, ale povel ke stisknutí kohoutku by vydal Beneš v okamžiku, kdy by se to nejlépe hodilo londýnské vládě a bylo v zájmu nekomunistického Československa. Šmidke a spol si byli tohoto nebezpečí vědomi a prosadili, aby SNR vyslala do SSSR delegaci s jejich lidmi. Avšak když Golián zorganizoval letadlo, které 2. 8. 1944 odletělo do SSSR, nebyl na jeho palubě žádný komunista, ale pouze zpravodajský důstojník štábu Pozemního vojska npr. Korecký a rtm. Grün, který pracoval pro Londýn (a další dva mocensky nevýznamní lidé).

Šmidke zuřil a slovenští komunisté přestali Goliánovi věřit. Vnitrostranicky odsoudili Vojenské ústředí za "kolísání" mezi SNR a Londýnem a prosadili, že dva členové SNR budou na Vojenské ústředí dozírat. A pak došlo k zajímavému obratu, nebo» do hry vstoupil třetí hrot mocenského trojúhelníku. Horšící se situace Třetí říše nemohla uniknout slovenskému ministrovi obrany generálu F. Čatlošovi. Ačkoli Nejvyšší rada obrany státu (NROŠ) v souladu s německým přáním se v lednu 1944 rozhodla zahájit na východním Slovensku opevňovací práce s těžištěm v Lupkovském a Dukelském průsmyku a vytvořit opevněnou linii, jež by navazovala na maďarskou Arpádovu linii, Čatloš hledal kontakty na druhou stranu. Přichystal dokonce svoji verzi "povstání" a potřeboval jeho plány jako alibi dopravit do SSSR. Tudíž našel velice rychle společnou řeč se slovenskými komunisty, s nimiž uzavřel handl. Dopraví delegaci SNR (rozuměj komunistů) do SSSR, když vezmou do Moskvy jeho plán. Je třeba říci, že to bylo od Šmidkeho a Husáka velice leninské. V Čatlošově letadle odletěl zpět do Moskvy jako delegát SNR sám Šmidke (a pplk. Ferjenčik). Tím se podařilo KSS prolomit Benešův informační monopol a nepomohly ani demarše londýnské vlády, která pravdivě upozorňovala Moskvu, že se slovenští komunisté účelově spojili s těmi nejhoršími kolaboranty. Sověti správně vyhodnotili situaci jako šanci pro své mocenské záměry a koncem července začali na Slovensko masově vysazovat parašutistické skupiny k organizování partizánského boje. Je zřejmé, že jako Zemské armádě v případě Polska Stalin nedůvěřoval ani armádě slovenské a jejímu plánu na povstání. Jenže sovětské výsadky neunikly Němcům a jak pikantně uvádí Husák ve svých pamětech, byly to právě tyto sovětské výsadky, které na Slovensko předčasně přivolaly německé jednotky.

Ochabující důvěra Němců v Čatloše vedla k nátlaku na Tisa, aby jmenoval novým hlavním velitelem slovenské armády generála Turance, k čemuž došlo 25. 8. 1944. Téhož dne se Vojenské ústředí dovědělo o soustřeďování německých vojsk na slovensko-moravské hranici. O den později Husák jménem SNR nařídil Goliánovi, že při pokusu Němců o okupaci Slovenska je třeba zahájit povstání. Zvěsti o německých úmyslech vedly k živelným akcím, slovenští vojáci začali v některých městech samovolně obsazovat důležité budovy a strategické body. Dne 27. 8. 1944 byla v Turč. Sv. Martině pod záminkou ochrany před partyzány zadržena německá vojenská mise plk. Otta, jež se vracela z Rumunska. Když se odmítla podrobit, slovenští vojáci všechny její členy postříleli na nádvoří martinských kasáren. Odhlédneme-li od humanity, byla to hrubá taktická chyba, která Němce rozzuřila. Z hor sestupovaly partyzánské skupiny a počaly obsazovat města. Vojenská koncepce povstání se takto rozpadla do lokálních povstání (a drancování).

Dne 29. 8. 1944 začali Němci se souhlasem Tisovy vlády okupovat Slovensko. Příčinou nebylo prozrazení povstání, ale rozmach partyzánského hnutí a nedůvěra v síly a možnosti slovenského klerofašistického státu a armády jej likvidovat, abych doslova citoval v tomto ohledu bezděčně upřímné komunistické "Vojenské dějiny Československa". Jako první se o pronikání Němců dověděl povstalecký velitel posádky v Žilině mjr. Dobrovodský a nařídil proti nim "otevřený boj". Odpoledne byl informován Golián a po rozhlasovém projevu Čatloše (který měl domácí vězení), v němž žádal slovenské obyvatelstvo o podporu Němcům, odtelefonovalo Vojenské ústředí heslo "Začněte s vystěhováním, platí od 20.00 hod. dnešního dne". Tím povstání začalo.

Deklarace SNR o povstání z 1. 9. 1944 opisovala usnesení zahraničního byra KSČ a Benešově vládě nezbylo, než ji uznat jako fakt. Požádala SSSR o pomoc povstání a s toutéž žádostí se obrátila na západní spojence. O den předtím vystoupil ve Svobodném slovenském vysílači Šrobár, kde se uvedl jako zástupce generála Viesta, velitele slovenského povstaleckého vojska. Podle jeho slov měl být vrchním politickým orgánem Ústřední národní výbor, který spolu s Vojenskou radou měl řídit vojenské akce. Pokus odblokovat SNR ale nevyšel.

Stejně jako v případě Varšavského povstání (které začalo o měsíc dříve a bránilo se z posledních sil) byl postoj sovětského velení k SNP zdrženlivý. Nepochybně se z mocenského hlediska Stalinovi nehodilo, nepotřeboval zemi, která by se osvobodila sama a kde by RA byla jenom trpěným hostem. Na druhé straně povstání bylo dobrou záminkou, aby se zbavil nepohodlných československých jednotek na sovětské frontě, takže na pomoc povstání byl odeslán čs. stíhací pluk a 2. paradesantní brigáda. Zabil dvě mouchy jednou ranou, projevil se v roli oddaného spojence a zbavil se jednotek, které byly v RA cizorodé. I když byly nasazeny jenom čs. jednotky (a Moskva asi mohla vysadit na Slovensku větší síly, kdyby chtěla), je třeba říci, že oproti zcela opuštěné Varšavě byla ruská podpora opravdu významná a to ze dvou důvodů: Za prvé, režii povstání měli v rukou komunisté, za druhé, nebylo únosné opakovat tak okaté vykrvácení Varšavy. V zákulisí povstaleckých vojenských akcí, k nimž se v závěru vrátím, probíhal neméně urputný vnitřní politický boj - "zápas o slovenskou armádu". (Tak dlouho, až vykrvácela, což bylo také dobré řešení, hlavně pro komunisty, kterým zůstali partyzáni.) Londýnská vláda se snažila, aby se povstání stalo ryze vojenskou akcí, v níž by komunisty ovládaná SNR ustoupila do pozadí. To bylo uprostřed boje s německými jednotkami rozumné. Avšak (česko)slovenští komunisté chápali povstání jako cestu k moci, což zakrývali eufemismy jako "všelidové povstání", "nastolení vlády lidových orgánů", "cesta lidové revoluční moci" atd. Výsledek mohl být jenom jeden - rozpad povstalecké vojenské infrastruktury a následný chaos, který porážku povstání jenom urychlil a přinesl obrovskému množství lidí jenom zbytečné utrpení.

Podle komunistické historiografie selhalo povstání kvůli nepřipravenosti odbojové sítě ve slovenské armádě. Zdánlivě je to pravda, avšak komunistické prameny, nebýt bezděčného přeřeknutí např. G. Husáka, stydlivě mlčí, že německou předčasnou reakci vyvolaly sovětské výsadky a že armádní plán odporu narušilo právě to živelné "všelidové povstání", o něž tak usilovali. Osudové bylo selhání Polní armády, tj. dvou východních divizí, které měly otevřít cestu Sovětům. To, co se tehdy vlastně stalo, zůstává stále nejasné a k objasnění by musely být k dispozici materiály sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ a NKVD. Faktem je, že 31. 8. 1944 odletěl do SSSR zástupce velitele Polní armády plk. Talský, po němž se pak slehnula zem. Ačkoli povstání již běželo třetí den, obě divize nijak nereagovaly a Golián, v protikladu k původnímu plánu, je vyzval k ústupu od hranice, k probití se na střední Slovensko. Vnucuje se zde myšlenka, že povstalecký štáb, konečně osud Varšavy měl u nosu, pochopil, že nelze na RA spoléhat, že Rusové do žádné ofenzívy přes Karpaty ve spolupráci s Polní armádou nepůjdou, a rozhodl se stáhnout všechny síly na střední Slovensko, aby zde mohl vzniknout silný obranný perimetr (již na jaře 1944 se podařilo konspirujícím slovenským důstojníkům převézt do strategického trojúhelníku Zvolen-Banská Bystrica-Brezno značné zásoby benzínu a potravin). A» tak či onak, byl ztracen životně důležitý čas a německá armádní skupina "Heinrici", která měla bránit prostor východních Karpat, zahájila 31. 8. 1944 odzbrojování Polní armády. O dva dny později bylo po všem. V noci z 1. na 2. září německý pluk "Schill" odzbrojil také bratislavskou posádku a vyrazil na Nitru a Trnavu, takže místo aby povstalci zaskočili Němce, byli to Němci, kteří zaskočili povstalce.

Povstalecké území se takto omezilo jenom na střední Slovensko, jež německé jednotky posléze okrajovali jako chutnou šunku. Zbytek je pak jenom hořkým komentářem k zákulisnímu boji mezi komunisty a "benešovci". Ti první prosadili nezávislost partyzánských skupin, jež ti druzí chtěli podřídit armádnímu velení. Podle jistého německého historika, který se zúčastnil potlačování povstání jako obyčejný voják a po válce habilitoval na doktora společenských věd právě prací o SNP, (mimochodem, asi nejobjektivnější prací o vojenských aspektech SNP, jež v 80. letech kolovala mezi československými historiky v samizdatovém separátu) probíhaly boje podle ustáleného schématu. Když se nepodařilo začlenit partyzány do vojenských jednotek, rozhodl se povstalecký štáb svěřit jim obranu horských hřebenů, zatímco regulérní jednotky, včetně 2. paradesantní brigády, hájily údolí. Pak se vždy stalo toto: Německé jednotky, které toto rozložení sil rychle odhalily, útočily po hřebenech, kde před nimi partyzáni okamžitě utekli. Poté sestupovaly do údolí v týlu regulérních povstaleckých jednotek a ničili je kleš»ovým manévrem. Ti příslušníci 2. paradesantní brigády, kteří tyto masakry přežili, by o tom mohli vyprávět.

Za samostatný článek by stálo bojové nasazení 1. čs. samostatného stíhacího leteckého pluku, který poté, co jeho velitel František Fajtl a další tři piloti provedli 15. 9. 1944 průzkum letiště Tri Duby, přeletěl o dva dny později na letiště Zvolen. Dne 18. 9. 1944 provedl osmičlenný roj npr. Stehlíka překvapivý útok na letiště Pieš»any a získal povstalcům vzdušnou nadvládu. Poté se zapojil do letecké podpory pozemních sil, ačkoli jeho stíhací letouny Lavočkin La-5FN nebyly pro tuto práci právě nejvhodnější. I zde vyvstávají otázky. Nasazení sovětského bitevního pluku vyzbrojeného šturmoviky Il-2, respektive dalších sovětských výsadkových sil, mohlo udělat ze SNP druhý Guadalcanal a uspíšit osvobození Československa o půl roku. Jenže Stalinova vojenská doktrína nezaplétat se s lokálními jednotkami, natož s nimi koordinovat vojenské operace, vedla k něčemu jinému - ke krvavé Dukle, k téměř měsíčním jatkám od 8.9. do 6. 10. 1944. Ačkoli se stali pěšáky v mocenské hře komunistů, bojovníkům SNP to na cti neubírá. Ani ideálům (patřil k nim i společný stát!), ze něž umírali. A na otázku, zda mělo SNP smysl, nejlépe odpověděl v rozhovoru pro časopis Reflex generál František Fajtl: Samozřejmě že mělo! Především - smysl povstání nelze zužovat jenom na otevření průsmyků, protože povstání mělo význam daleko hlubší a důsažnější. Povstáním se totiž Slovensko postavilo na stranu protihitlerovské koalice, přihlásilo se k myšlence československé státnosti. Konečně, i vojenský efekt byl velice významný. Vždy» si uvědomme, že SNP patřilo k největším protifašistickým vystoupením během 2. světové války. Po řadu týdnů na sebe poutalo síly nepřítele, mělo značný ohlas v sousedních zemích... Na několik měsíců se na Slovensku vytvořila široká protifašistická fronta, na níž se setkali bojovníci mnoha národností. Samozřejmě byly oběti, ale bez těch nelze bojovat a vítězit.

I přes toto střízlivé prohlášení přímého účastníka zůstávají pochybnosti. České historiografii stále chybí fundamentální práce o SNP. Již opatrné čtení mezi řádky ve "Vojenských dějinách Československa", tendenčním díle vydaném za minulého režimu, z něhož jsem "cedil" fakta, napovídá, že mnoho zůstává stále zahaleno do pláště mýtů a ideologie, a» z té či té strany. SNP je prostě stále kontroverzní.