František Kupka a Otto Gutfreund

Umění ve službách národa

My, kteří jezdíváme koncem června na českou vrcholnou divadelní přehlídku Divadlo evropských regionů, tu výstavnou art deco budovu na hradeckém náměstí dobře známe. Patří Galerii moderního umění v Hradci Králové. Ve čtvrtek 20. IX. 2012 v ní proběhla vernisáž výstavy, jejíž název cituje nadpis tohoto blogu.

Vstupní portál Galerie moderního umění v Hradci Králové. Budova se nachází v historickém centru města, v pozdně secesní budově bývalého Záložního úvěrového ústavu, postavené podle návrhu arch. Osvalda Polívky. FOTO Archiv galerie

Nevím zda ten, kdo ji koncipoval, byl divadelní profesionál, ale cit pro show v dobrém smyslu slova rozhodně prokázal. Sedící i stojící publikum zaplnilo elegantní vstupní halu od vchodu, až k patě protějšího širokého schodiště, vedoucího do mezaninu budovy. Po jeho stranách zaujali postavení čestné stráže dva mladíci v replikách historických šedomodrých uniforem 21. střeleckého pluku čs. legií ve Francii, s puškami s nasazenými bodáky u pravé nohy.

Úvodní uvítací proslovy pak byly prostřídávány dobovými písněmi, lidovými i umělými (J. Křička) v podání dobově kostýmovaných herce Klicperova divadla a akordeonisty (jenom ty brýle se silnou obroučkou na hercově očích byly poněkud nestylové).

Zahajovací ceremonie byla zakončena potleskem, vysoký, statný ředitel Vojenskohistorického ústavu, plukovník Aleš Knížek v parádní světlounké uniformě, nabídl dvorně pravou paži poněkud zmatené devadesátlité mecenášce Medě Mládkové a vykročili v čele zástupu vzhůru – tzv. Malý sál je v prvním patře.

+

Expozice je to malá, ale vzhledem k relativní neznámosti exponátů významná, z hlediska obecné historie i z hlediska dějin českého výtvarného umění. Hned zkraje zaujmou Kupkovy akvarely ve stylu jakéhosi „secesního realismu“: „momentky“ z bojů, dosti drastické, např. Smrt praporečníka Bezdíčka – výjev z bitvy u Arrasu, z bodákového dobývání nepřátelských zákopů. Praporečník, stojící na obrubě zákopu, je německým vojákem bodnut zdola do břicha. Jsou tu ovšem i daleko méně realistické kresby O. G., které jsou o poznání stylizovanější i než jeho polychromované (á la antika) plastiky.

 Otto Gutfreund v uniformě cizinecké legie

Šokující je panó s textem tehdy nového Bérengérova zákona: „…nesmějí být přijímáni do francouzské armády vojáci států, bojujících na straně nepřátel Francie“. Pokud v zákoně opravdu stálo VOJÁCI a ne OBČANÉ (tedy je-li překlad z francouzštiny správný), není pochopitelný následný konflikt O. G. s Francií ohledně jeho členství v Cizinecké legii. Je totiž velice nepravděpodobné, že by O. G., ale i F. K. absolvovali v Rakousku-Uhersku základní vojenskou službu a byli tudíž vojáky v záloze. Aktivními vojáky R-U nebyli určitě. Jak tedy mohl být proti O. G. ten zákon uplatňován a dokonce tak přísně a necitlivě k české věci, že byl až do konce války plné tři roky internován a propuštěn teprve na zákrok nově utvořené vlády ČSR? Proč nemohl, hned po jejím vzniku, vstoupit do Roty Nazdar?

 Kupkova kresba Toman a lesní panna

Velice vtipné jsou Kupkova satirické karikatury, např. Habsburkův manifest Mým národům, na které je císař František Josef mezi lesem šibenic a na krku mu visí na tlustém řetězu Řád zlatého rouna tak, že spočívá právě na poklopci.

Patetické jsou naopak kresby, které vycházejí z národní mytologie a obohacují ji – několik aktualizujících variant na téma Blaničtí rytíři. Zajímavý je i Kupkův návrh čs. státní vlajky – tři podélné pruhy, dva silnější, bílý a červený po stranách a tenčí modrý mezi nimi. Odlišnost od vítězného návrhu J. Kursy je skutečně minimální, jakkoli i já dnes výtvarně preferuji variantu s klínem, přinejmenším pro její originalitu (příčné či podélné pruhy má každý druhý).

V graficky sličném katalogu k výstavě není uvedeno jméno redaktora. Ředitel galerie T. Rybička zřejmě usoudil, že redaktora netřeba a netuší, jak velice se mýlil! Říká se tomu „šetření na nepravém místě“. (Kolik by asi práce takového externího redaktora stála? Pět tisíc?)

Katalog je obsahově nezvládnutý, plný snadno (eventuelním redaktorem) odstranitelných chyb a nedostatků. Začít lze již tím, že je zde redundantně, reprodukován Kupkův akvarel Tranchée de la Tenillére (výřez na obálce se od celku uvnitř liší jen málo, aby to takovéto zdvojení opodstatnilo).

Stránky nejsou očíslovány a reprodukce také ne! Text na čtyřech dvousloupcových stránkách je rozsahem dostatečný, ovšem chybí některé zcela elementární údaje. Čtenář se např. dozvídá, kdy který z obou výtvarníků zemřel, ale z textů nelze vypátrat, kdy se kdo narodil.

U Fr. Kupky si dokonce autorka I. Krbcová na téže stránce odporuje: „Kupka se narodil v Dobrušce…. x ….Opočenský rodák František Kupka“ (tohle by ani neodborný redaktor nepřehlédl; správně je to druhé). Nedozvíme se ani, v jakém věku se přihlásili do Cizinecké legie, což má veliký význam! . Ten věk – zde blíže nekomentovaný – nebyl v případě Fr. Kupky standardní! O. Gutfreundovi bylo „armádně normálních“ 25 let, ale Fr. Kupkovi bylo v roce 1914 už třiačtyřicet! To už není stáří pro mobilisaci!

Autorka přechází mlčením, že tenkrát lidé našeho civilizačního okruhu stárli podstatně rychleji, než dnes a dožívali se i podstatně nižšího věku (padesátníka J. Vrchlického, pravda, s mohutným plnovousem, oslovil na jakési slavnosti řečník „velebný kmete"), a že oba umělci narukovali bez jakýchkoli zkušeností s životem v armádě! Nikde není uvedeno, zda absolvovali povinnou vojenskou službu, nejspíš asi ne.

Fr. Kupka nastoupil v pokročilém věku mezi nováčky ve věku svých eventuálních synů. Na pokraji války narukoval nikoli mezi své vrstevníky, ale mezi dobrovolníky (Cizinecká legie) většinou až o generaci mladší. Snad pouze my, kteří jsme vykonávali ZVS – jakkoli jinde, jindy a v míru studené války – si alespoň trochu dovedeme představit některé – nebojové – konsekvence tak statečného rozhodnutí jít jako „bažant“ do velice nerovné, ne příliš ohleduplné society.

Zatímco u F. Kupky je rodiště uvedeno dvakrát (špatně a správně), u O. Gutfreunda není uvedeno vůbec! Čtenář se nedozví důležitý vstupní údaj že se narodil se ve Dvoře Králové nad Labem jako čtvrtý z pěti dětí české židovské rodině. Už to samo není běžné, vždyť před I. sv. válkou byla u nás zdrcující většina Židů německojazyčných a loyálních k liberální, emancipaci Židů nakloněné Vídni, nikoli k myšlence tehdy dosti antisemitského českého národa (srov. nedávná Hilsneriáda!) a jeho politické emancipace!

Mlčením se přechází též další závažné skutečnosti: Roku 1921 se O. G. účastnil třetí výstavy skupiny Tvrdošíjní v Praze, Brně a Košicích. V roce 1924 se zúčastnil Výstavy Československého moderního umění v Paříži a následujícího roku byl také na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v československém pavilonu v Paříži. V roce 1926 vyhrál konkurz na místo profesora na Umělecko-průmyslové škole v Praze a zúčastnil se výstavy Société Anonyme v New Yorku.

 František Kupka v uniformě cizinecké legie

Tajnosnubná jde i katalogová informace, že O. G. „zemřel nešťastnou náhodou“. Proč nenapsat po pravdě, že tragicky utonul ve Vltavě v Praze? Víc místa by to nezabralo!

 Otto Gutfreund: Plastika příslušníka roty Nazdar

Fr. Kupka po pražské výstavě v roce 1946 prodal své nejlepší obrazy čs. státu. Proč zrovna tehdy, proč ne už dávno? Hypotéza: dříve F. K. tolik peníze nepotřeboval, chodily mu profesorský plat a renta odbojáře. Kupkovi ale žili celou válku u rodičů manželky – Eugenie Kupkové; žili u nich bez prostředků, Kupka neměl zákazníky. Po válce byl nejspíš Fr. Kupka zadlužen na koho se podíval, a proto potřeboval jednorázově vyšší částku!

Výstava potrvá do konce roku.

Pozn. redakce Militaria: Článek byl původně psán pro internetové Divadelní noviny. Zde uveřejněn s laskavým svolením autora.