logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

POCTA JAPONSKÉMU MEČI

Vernisáž výstavy proběhla v Muzeu Policie České republiky v Praze 7. 9. 2012; výstava potrvá do 21. 12. 2012.

Japonský meč, jedna ze tří císařských insignií, hrál již od nejstarších dob v kultuře Země vycházejícího slunce velice důležitou roli. Kromě své primární funkce zbraně úzce koresponduje i s původním japonských náboženstvím šintó (mimo jiné jako jedna z císařských insignií), buddhismem (např. formou rytin sanskrtských znaků bondži na čepelích, rituálními meči ken či votivními meči bónótó). Někdy symbolizuje sílu božstev i sílu statutární, protože v určitých obdobích bylo nošení páru mečů omezeno jen na samurajskou vrstvu a i v rámci samurajského stavu mohl válečník nosit meč té úrovně, která odpovídala jeho společenskému statutu. Náboženské motivy se často objevují i na mečovém příslušenství. Samurajové vnímali meč jako strážce své cti, při přísaze se povytáhl meč z pochvy a opět se s třesknutím zasunul zpět. Přeneseně se tvrdilo, že meč je duší samuraje.

Jako ve všech odvětvích výtvarné tvořivosti i v případě mečů je většina tvorby z uměleckého hlediska prostřední úrovně, což pochopitelně nesnižuje jejich hodnotu jako zbraně a pravděpodobně nejdokonalejší formy meče, kterou kdy lidstvo stvořilo. Výjimečné meče jsou pak samozřejmě v menšině. Výstava si klade za cíl prezentovat právě takovéto nadprůměrné meče a mečové příslušenství ze sbírek galerie Bušidó a kvalitních, převážně soukromých, sbírek. V mnoha případech se jedná o výjimečné práce japonské muzeální úrovně. Mnoho z mečů je pro své skvělé sekací schopnosti řazeno do kategorií rjówazamono a wazamono. Meče dělíme do několika období, z nichž každé vykazovalo rozdíly v rozměrech, tvarech, příslušenstvích a dalších atributů. 

Kotó - období starého meče, meče zhotovené do r. 1600

Šintó - období starého meče, meče zhotovené po r. 1600

Šin-šintó - období historizujícího meče, od konce 18. století

Gendaitó - meče zhotovené od počátku moderních dějin Japonska (od konce 19. století) do současnosti. Japonský meč reprezentuje světový unikátní fenomén z hlediska technologického. V současnosti je vnímán jako bidžucutóken (umělecký meč), de facto umělecký předmět, při absenci rozdílu mezi „vysokým" a užitým uměním v tradičním vnímání.

Na mečích se pro posouzení sledují položky jako textura překládáni (hada), linie kaleni (hamon), martenzitické efekty (hataraki) etc. a vnímá se jejich vysoká estetická hodnota. Lze směle říci, že se v nihontó jesná o skvělé vyjádření japonských národních ctností, preciznosti až maximalismu a kreativity. Ne nepodstatný je i rozměr kulturní a historický. Svět mečového příslušenství pak svými náměty reprezentuje duchovní svět středověkého i předmoderniho Japonska. Tyto motivy obsahují poezii, literaturu, hrdinské činy válečníků, mytologii, úzký vztah k přírodě a k proměnám ročních dob. Mezi vystavenými cubami (mečovými záštitami) se nachází několik položek se zbírky prof. Lumíra Jisla, význačného orientalisty a badatele uvedené problematiky mezinárodního významu.

V neposlední řadě je fenomén japonského meče v posledních letech velice populární i mimo japonsko a výstava si klade za cíl přiblížit tento fenomén i českému návštěvníkovi, a to na exemplářích velice vysoké kvality. Mezi exponáty se nachází šavle následníka habsburského trůnu Ferdinanda d´Este, či meč wagizaši, vlastněný géniem secesní tvorby Alfonsem Muchou, poukazující na dlouhou tradici japonsko-evropských vztahů i se vztahem k japonskému meči. Zastoupeny jsou meče věhlasných mečířů. Skutečným skvostem je osobní džingasa j.v. císaře Kómeie z držby rodu Šimazu. Výstava, jejímž odborným garantem je Česko-japonská společnost, se koná pod záštitou velvyslanectví Japonska v ČR.

Z úvodního textu k výstavě.

Foto -lk-

Zbroj dó maru, 19. století. Ve stylu joko hagi okegawa dó s historizujícími prvky, apokryfně signovaná 6. rok éry Šóei (1352). Zvon přilby sudži bači kabutó ve stylu Akoda nari ze 16.–17. století, obličejová maska menpó ve stylu me no šita bó, tósei sode. Šino kote a suneate, šněrování ve stylu sugake, s transportní bednou joroi zucu.

Nestandardní zbroj kawari gusoku, období Edo (1603–1868). Zbroj sestává ze skládací přilby čóčin kabutó, dekorované vlasy zhotovenými z koňských žíní, obličejové masky menpó, kyrysu dó ve stylu jokohagi, lakovaného ve stylu napodobujícím rez (sabimono), nestandardních nárameníků sode zhotovených z přelakované kůže z haidate, pancéřových rukávců kote, kusazuri, haidate a náholenic Šino suneate. Zbroj napodobuje napřirozenou bytost (jókai) nebo přízraz (júrei).

 

Svitkový obraz kakedžiku s námětem masky divadla Nó charakteru ďábla Hannja, 20. století. Signatura Šunzaki saku a pečeť v pravém spodním rohu, akvarel, malba na hedvábí.

Šavle důstojníka námořnictva vzor 1850/71 s čepelí meče katana, délka čepele 68 cm. Jedná se o excelentní čepel ve staré poliši, evokující Ósaka den šintó mečířů Ečigo no kami Sukehiro a Cuda Ómi no kami Sukenao. K čepeli je komplementární vysoce kvalitní zlacený obústek habaki a několik distančních podložek seppa. Naprosto nepochybně byla čepel do montáže dokompletována v Japonsku. Podle starších badatelských názorů se mělo jednat o šavli z držby Ferdinanda d’Este, který Japonsko navštívil v rámci své cesty kolem světa v devadesátých letech 19. století. Tuto teorii by mohla podporovat nejvyšší kvalita jak použité japonské čepele, tak i kvalita cizelování součástek příslušenství. Ve skutečnosti se však patrně jedná o šavli v držbě Hieronyma (Jeronýma) VIII. Colloredo Mannsfelda (1870–1942), původně c.k. námořního kapitána, působícího v Tokiu, který spravoval Mannsfeldské državy v Čechách včetně Zbirohu, odkud uvedená šavle pochází.

Učigatana – wakizaši, počátek 16. století.

Učigatana, počátek 16. století.

Kyrys go mai dó se zkušebními nástřely mušket, sign. Jamato Izumi no kami Fudžiwara lecugu. Japonsko, počátek 17. století. Lecugu byl platnéř ze skupiny Haruta a působil v Naře počátkem 17. století. Jedná se o těžký bojový kyrys typově ze sklonku období Válčících států. Nepůvodní šněrování.

 

Ješitoši Taisó (1839–1892), vydáno 1874. Infanterista (hohei) Tósaku útočí západní puškou jako kyjem ze série Keisei Suikoden (monogram statečných opilých tygrů). Tisk zachycuje realitu bojů sklonku šógunátu (1864–1869), kdy se na bitevních polích ještě setkávaly tradiční meče i importované západní pušky.

Nahoře čepel z 18. století. Dole dětský meč mamorigatana, 17. století. Jednalo se o první mečč, který dostávali synové samurajských rodin ve věku asi čtyř let. Někdy byl – jako v tomto případě – ostrý, jindy tupý, vždy uzpůsobený vzhledem k dětskému vzrůstu. Skutečný meč běžných rozměrů pak dostávali při obřadu dospělosti genpuku ve věku kolem čtrnácti–patnáci let.

Sue koto tantó, signováno Masanage, atrib. 16. století, délka čepele 28 cm.

Rjó wazamono katana, signováno „v provincii Kaga žijící Fudžiwara Kagehira“, s přípisem testu: „dvě (lidská) těla rozseknutá naráz přes trup“. Délka čepele 65,7 cm. 17. století.

Alternativní destičková zbroj tatami gusoku, 17. století. Je zhotovená z železných lamel a kroužkování, sestává z kápě, ochrany těla a odnímatelných pancéřových rukávů. Je červeně lakovaná ve stylu Hikone. Rudě lakované zbroje pro vazaly byly charakteristické pro rod Ii a Sanada.

Meč katana z držby Alfonse Muchy (1860–1939), patrně z konce 19. století. V roce 1935 jej Mucha věnoval Jiřímu Švengsbírovi (1921–1983), pozdějšímu úspěšnému grafikovi. (Na popisku je mylně uvedeno, že J. Š. šermoval v pražském klubu Riegel).

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.


Recenze týdne

 Kordy a rapíry z českých sbírek 16. - 18. století II. díl

Kniha volně navazuje na první díl, vydaný roku 2018.