Příběh meče

Výstava chladných zbraní v Hodoníně.

Příběh meče

Komentovaná vernisáž výstavy chladných zbraní v Masarykově muzeu v Hodoníně.

Jakub Zeman

Autor výstavy Jakub Zeman s chotí Kayoko Zemanovou (roz. Fukuda), která vernisáž doprovodila přednesem japonských klavírních skladeb

Chladné zbraně provázejí lidstvo od jeho počátků, již pravěký lovec se ozbrojoval nástroji z opracovaného kamene. Objev kovů přinesl již v šeru dávnověku u nejstarších civilizací meč s jeho dvěma funkcemi - bojovou a rituální (ceremoniální, magickou) a tyto dva aspekty se potom  vinou dějinami na všech kontinentech až do současnosti jako červená nit. Postihnout je v širším kontextu si klade hodonínská výstava za svůj primární cíl.

Vývoj metalurgie, společenského uspořádání, strategie a v dalších oblastech měnil délku, formu, způsob použití meče. Pokud bychom generalizovali, lze prohlásit, že meč vždy náležel mezi nákladné zbraně, zhotovované složitými technologiemi nejlepšími řemeslníky. Proto byly tyto chladné zbraně často vyhrazené pro elitu společnosti, v Evropě i Japonsku především pro společenskou vrstvu profesionálních válečníků, rytířstva i samurajů. Meč se pak v těchto kulturách stává symbolem stavovské výlučnosti, ostatní stavy právo vlastnit a nosit meč nemají, někdy dokonce pod hrozbou trestu smrti.

Lidové vrstvy mohly svěřit svou ochranu alternativní zbrani, například tesáku.

Meč je v Japonsku vedle zrcadla a klenotu magatama jednou ze tří císařských insignií, v Evropě často hrály meče významnou roli například při korunovačním rituálu. 

 Kromě primární funkce meče jako zbraně nese meč často funkci magickou. Rytiny (horimono) a sanskrtské znaky (bondži) na čepelích japonských mečů měly zajišťovat majiteli meče magickou ochranu božstev šintoistického i buddhistického pantheonu, relikvie v rukojetích rytířských mečů či pověrečná čísla z kabaly na čepelích plnily obdobnou roli i v Evropě. Příčková záštita křižákova meče dala meči formu kříže, a proto se zbraň zabodnutá před bitvou do země proměnila v křesťanský symbol objektu jeho modlitby.

Nejinak  tomu bylo i u jeho muslimských nepřátel, pro které šavle evokovala šavli proroka Mohameda a čepele islámu často nesly súry z koránu a další texty náboženského charakteru.

Dekor zbraně nemusel být toliko náboženského charakteru, mohl mít i sekulární a kulturní rozměr. Například záštity japonských mečů nazvané cuba nesly na svém dekou výjevy z poezie, historie, mythologie,  a to jak vlastní, tak importované, čínské. Tím vzniká širší přesah meče do světa kultury a literatury.

Dalším fascinujícím rozměrem chladných zbraní je jejich výrobní, případně výzdobná technologie. Z kovářského hlediska se setkáváme s celou řadou forem svářkového damašku, případně damašku pravého, litého (wootz), vykovávaného za nízkých teplot, případně s parciálním kalením japonských mečů? Účelem všech těchto kroků v kterékoliv době v jakékoliv části světa bylo vytvoření čepele, která nepraská, neohýbá se a dobře seká.

Problematika meče by byla neúplná bez umění šermu. Východ i západ znal řadu excelentních šermířských mistrů, sebelepší meč by byl bez užitku bez dovednosti s ním zacházet. Umění meče navíc od určité úrovně přesahuje do roviny spirituální, čehož si byli mnozí mistři meče v Evropě i na Dálném východě dobře vědomi.

Jakub Zeman předvádí katy Iaido, japonské umění tasení meče

Výstava Duše meče v Masarykově muzeu v Hodoníně představuje výjimečné meče z českých sbírek, se speciálním důrazem na Evropu a Japonsko. Budou například vystaveny pozoruhodné chladné zbraně z Lobkowiczkých sbírek, jako raně renesanční ?Bubenbergská? dýka, veršovaným nápisem na čepeli  apokryfně připomínající získání hraběcího titulu Ulrichem von Bubenberg (1267 - 1293), osobní šavle knížete Aloise Mořice von Lobkowicz (1831 - 1903) s damaškovou čepelí či jedenapůlruční meč z počátku 14. století ze sbírky význačného předválečného malíře Vratislava Nechleby.                                                                                                                                 

Z vlastních sbírek muzea je třeba zmínit románský meč z 11. století či téměř unikátní ?český tesák? z konce 15. století.

Představeny budou čepele z nejvýznačnějších evropských mečířských center, jako Toledo či Pasov, bude možno shlédnout kord od věhlasného (a ještě za svého života padělaného) mečíře Antonia Pincinia.

Japonská část výstavy představí například tači od skupiny Jošioka Ičimondži ze 14. století, katanu od Kawači daidžó Masahira, wakizaši od Osafune Jasumicua a kowakizaši od Sengo Muramasy.  Spirituální rozměr mečů bude zastoupen talismany mamorimono ve formě mečů či votivní katanou od mečíře Tanba no kami Jošimičiho, zhotovenou počátkem 70. let 14. století na objednávku císařského domu.

Kromě nosné linie výstavy se zaměřením na Evropu a Japonsko bude zajímavostí  představení několika chladných zbraní z Číny, Malajsie, Afriky a dalších oblastí, ilustrujících vývoj  a tvarosloví mečířství těchto částí světa. Několik vystavených evropských i orientálních čepelí představilo pravý i svářkový damašek jako technologickou pozoruhodnost, nerozlučně spojenou s uměním dávných mečířů.

Exponáty byly znamenitě kreativně a s citem nainstalovány realizačním  teamem renomovaného historika  PhDr. Marka Vařechy a výstavu doprovází lektorské doprovodné aktivity.

Foto Mgr. Tomáš Gronsky