Francouzský torpédoborec Maillé-Brézé

Po půl století opět lodička

Bylo to asi v roce 1963, kdy jsem se na pozvání vídeňského Sokola dostal poprvé na Západ a mohl si ve Vídni koupit první plastikové stavebnice. Byly to bitevní loď Missouri, letadlová loď F. D. Roosevelt a flotový tanker Mission Capistrano od firmy Revell, bohužel každá v jiném měřítku a až na Roosevelta s velmi zjednodušeným tvary trupu. Pak jsem několik let sháněl barvy a učil se lepit kity na východoněmeckých stavebnicích Plasticart dopravních letadel, než jsem se pustil do vlastní stavby. Když se začaly vozit do hračkářství stavebnice historických plachetnic Revell, přešel jsem na ně a postavil jsem jich přinejmenším tucet. Letadla v měřítku 1 : 72 jsem začal lepit až po roce 1975, kdy jsem vstoupil do Kitklubu Brno a zjistil, že nic jiného se tam nelepí a také soutěžní pravidla se týkala pouze modelů letadel. V roce 1991 jsem přešel na bojovou techniku a zůstal jí věrný až do března letošního roku, kdy jsem dostal darem letitou stavebnici francouzského torpédoborce Maillé-Brézé firmy Heller v měřítku 1 : 400. Napřed jsem stavebnici chtěl darovat dál, ale pak jsem neodolal pokušení si po půl století opět střihnout lodičku.

Maillé-Brézé příslušel ke třídě T-47 velkých francouzských torpédoborců, byl postaven v Lorientu a 4. května 1957 převzat francouzským námořnictvem se jménem po admirálu Jeanu Armandovi de Maillé-Brézé (1616–1646). Byl silně ozbrojen třemi dvojhlavňovými věžemi ráže 127 mm, třemi dvojhlavňovými věžemi protiletadlových kanonů ráže 57 mm a čtyřmi trojhlavňovými torpédomety ráže 550 mm. Při délce 129 metrů měl výtlak 2 750 tun, při plném zatížení 3 740 tun, tedy dvojnásobek standardních torpédoborců za druhé světové války. Jeho dvě parní turbíny měly výkon 63 000 HP a udělovaly mu maximální rychlost 34 uzlů.

V březnu 1962 spolu se čtyřmi dalšími torpédoborci vysadil v Alžíru posily k potlačení povstání tajné armády alžírských Francouzů OAS a ostřeloval její hlavní stan, dokud nedostal rozkaz akci ukončit. V roce 1988 byl reaktivován a stal se muzeální lodí v Nantes, ovšem až po přestavbě na raketový torpédoborec s vrtulníkovým hangárem místo zadní nástavby a s rampou protilodních střel Malafon na zádi. Ve filmu Dunkerk (2017) si zahrál dva britské torpédoborce, přičemž na levoboku nesl taktické číslo D 36 HMS Vivacious a na pravoboku D 54 HMS Vanguisher.

Stavebnice odpovídá době svého vzniku někdy na začátku 80. let. Dílů je hodně, ale postrádají jemnost, která je dnes standardem. Při lepení příhradových stěžňů jsem musel postupovat krok za krokem s přestávkami na zatvrdnutí lepených spojů na tupo, a jistou obtíž znamenalo zábradlí, které bylo zapotřebí v některých místech ohnout do oblouku.

 

Celkový pohled ukazuje klasický trup torpédoborce s vyvýšenou přední palubou a třemi nástavbami. Model jsem „muzeálním“ způsobem umístil na mahagonové prkénko prostřednictvím dvou měděných sloupků.

 

Tříčtvrtinový pohled zezadu odhaluje, jak úzký trup byl. Štíhlostní poměr činil asi 10 : 1. Mezi zadní nástavbou s věžemi ráže 127 mm a střední se dvěma věžemi ráže 57 mm jsou vidět torpédomety, umístěné po bocích.

 

Na přední palubě stála věž ráže 127 mm a nad ní na můstkové nástavbě věž ráže 57 mm. Můstek byl otevřený a jeho plošinu korunoval opticko-radarový direktor palby. Pokusil jsem se model oživit ještě nestočenými vyvazovacími lany a na kotevní řetězy jsem použil skutečné řetízky. Záchranné prámy Carley jsou natřeny reflexní barvou day-glo.

 

Zde je dobře vidět dvojice „dlouhých“ torpédometů a jejich nabíjecí korýtka. Zřejmě se do nich nabíjela standardní protilodní torpéda, kdežto „krátké“ torpédomety vypalovaly protiponorková samonaváděcí torpéda. Též na zádi jsem nechal viset přes bok jedno vyvazovací lano.

 

Hlavní trojnožkový stěžeň nesl několik plošin s radarovými anténami a jeho slepení bylo nejobtížnějším krokem stavby. Detailní záběr odhaluje nedostatečnou jemnost dílů, tehdejší technologie ale jemnější provedení neumožňovala. Za povšimnutí stojí „krátký“ torpédomet, též s nabíjecím korýtkem a jeřábovým ramenem k překládání torpéd.

 

Střední nástavba s dvojící 57mm věží, sekundárním direktorem palby a párem 20mm Oerlikonů. Zadní stěžeň měl jehlanovitý tvar a také nesl radar. Zde bylo nejobtížnější ohnout zábradlí do oblouků, aby správně lemovalo střední nástavbu. Na věžích je zřetelně vidět patina, kterou jsem provedl křídami a anilinovým washem tak, jak to dělám u modelů vozidel. Obvykle se lodní modely staví v neposkvrněném stavu, jako když jejich vzory právě vyšly z loděnice, ale po několikatýdenním pobytu na moři nebo po bitvě vypadá válečná loď úplně jinak.

 

Zábradlí působí příliš hamatně, zřejmě se jedná o výlisky, které Heller univerzálně přikládá ke každé stavebnici moderní válečné lodě v měřítku 1 : 400, takže většina modelářů je nepoužívá. Mně nezbylo než je použít, abych zamaskoval nepravidelné škvíry mezi špatně padnoucí palubou a boky trupu. Snažil jsem se zábradlí zeslabit a hlavně zakulatit horní hranu, aby nevypadala jako traverza.

 

Kvůli úzkému trupu měly torpédoborce třídy T-47 parní turbíny umístěné za sebou, takže vrtulové hřídele vycházely z trupu asymetricky, proto byla pravoboční delší než levoboční.

 

A na závěr ještě pohled na pravoboční příď, který dobře ukazuje zašpinění lodě. Stékající voda z paluby zanechávala své stopy na horních okrajích boků, další špína lemovala vodorysku, a to někdy docela výrazně, pokud loď stála nějakou dobu v zaoleovaném přístavním bazénu. Bičové antény po stranách můstku jsem doplnil podle fotografie a kvůli oživení nechal viset pravoboční kotvu.