Gardový raketomet BM-13-16 ?Kaťuša?

Legenda se zrodila u Orši

Rozhodnutí sériově vyrábět salvový raketomet BM-13-16 padlo 15. června 1941, tedy týden předtím, než Hitler napadl SSSR. Základem byla dělostřelecká prachová raketa, která navazovala na vývoj leteckých raket RS-82 a RS-132. Nová střela M-13 ráže 132 mm nesla bojovou hlavici o hmotnosti kolem 5 kg a 7kg prachová slož udělovala raketě rychlost 355 m/sec, což dávalo dostřel téměř 9000 m. Značný rozptyl v cíli (plocha 130 x 180 m) vedl k myšlence použít k odpalování střel salvový raketomet ? trubkovou konstrukci s 8 nosníky a vodícími lištami jak shora, tak zdola. Salva tedy čítala 16 střel, jejichž zásahy se v cílové ploše zahustily s velmi ničivými účinky. Raketomet byl umístěn na šasi nákladního automobilu ZiS-5 nebo ZiS-6 a v této první verzi byl bojově nasazen již 14. července 1941, kdy zkušební raketometná jednotka vypálila na železniční stanici Orša v Bělorusku 112 střel. Účinek překvapil i sovětské velení, stanice byla zničena včetně několika železničních vagónů a Němci utrpěli velké ztráty na životech. Zde se tedy zrodila sláva gardového raketometu BM-13-16, jak zněl oficiální název, ale legendou se zbraň stala pod přezdívkou ?Kaťuša? podle sentimentální vojenské písničky. Tvořila důležitý prvek výzbroje Rudé armády a u Němců si získala velký respekt, o čemž svědčí jejich přezdívka ?Stalinovy varhany?. V pozdějších fázích války se gardové raketomety nejčastěji montovaly na americké nákladní automobily Studebaker US6 (v ruském vojenském žargonu ?Studěr?) z dodávek Lend and Lease a v této verzi je ?Kaťuša? zachycena na většině válečných fotografií.

V 90. letech nebyl v měřítku 1 : 35 k dispozici žádný kit této legendární zbraně. Firma Italeri sice ?Kaťušu? vyráběla, ale až poválečnou verzi na podvozku ZiL-151. Nicméně i přesto jsem se rozhodl si postavit alespoň první verzi ?Kaťuše?, protože neexistoval ani žádný kit Studebakeru. Ze stavebnice Italeri jsem převzal raketomet, ale na stavbu ZiSu-6 jsem musel použít to jediné, co tehdy bylo ? vakuformový kit firmy TONDA. Za touto firmou se skrýval modelářský kolega Antonín Matějka, který vakuformy ještě před rokem 1989 živnostnicky vyráběl tzv. ?pod národním výborem?.

Práce s vakuformem je náročná a dnes prakticky zapomenutá. Veškeré reliéfní díly se musely opatrně vyříznout a zabrousit ze základní desky. Také se na všech musely odstranit početné ťupky po otvůrcích kanálků, jimiž se z jednostranné formy odsával vzduch a atmosférický tlak pak nahřátou silnou plastikovou fólii do formy vtlačil. Kola byla zase vylisovaná z dvousložkové pryskyřice, takže bez vteřinového lepidla se model musel lepit epoxidovým lepidlem. Výhodou ale bylo, že veškeré díly byly modelově tenké a působily ?plechověji? než díly stříkané stavebnice.

Při evidování sbírky jsem na ?Kaťušu? zapomněl, takže nemám zaznamenána žádná data o stavbě a rok, kdy jsem ˇKaťušu? dokončil, si už nepamatuji. Muselo to však být ještě v minulém století a podložka, která zachycuje výměnu pneumatiky po defektu, byla mou první scénou s figurkami. Ty pocházejí, pokud si dobře pamatuji, ze sady ?Sovětská pěchota 1941? firmy Zvezda.

 

Celkový pohled na podložku z ?akční? strany. Za těch 20 let trávový posyp značně vybledl.

Možná je to první podložka, kterou jsem olemoval plastovými kachlíkovými lištami. Povrch cesty je tvořen cementem na podložce z pěnového polystyrénu.

Vzhledem k tenkosti vakuformových dílů nebyl problém na ZiSu-6 otevřít kapotu a dveře.

Z druhé strany je kabina zavřená, aby byly vidět základní linie celého vozidla.

Rakety se odpalovaly z řidičské kabiny pomocí skřínky na straně spolujezdce. Ta je vidět vpravo od volantu. Proto byla kabina zezadu a shora obložena pláty pancéřového plechu a měla další díl, který se před odpalem sklápěl přes přední sklo.

 

Vzhledem k době vzniku nebyly figurky vůbec špatné. Byly odstříknuty z narůžovělého plastiku, takže jsem obličeje a ruce nemusel natírat. Disk rezervy je příliš lesklý a čistý, dnes by to spravilo jedno máznutí štětcem s anilinovým washem.

Už si nepamatuji, zda byl součástí stavebnice TONDA i motor. Snad ano, vytvarovaný ze dvou skořepin, které bylo nutno vyříznout, zabrousit a slepit k sobě.

Původní chladič jsem musel z masky vyříznout a nahradit kouskem kovové tkaniny se strukturou podobnou povrchu chladiče. Spojovací tyč držáků reflektorů jsem nově vyrobil z měděného drátu a též je nová spojovací trubka na předku rámu. Muselo to dát asi dost práce, proto si to pamatuji i po tolika letech.

Naopak si nepamatuji, co všechno jsem doplnil na motoru ? s výjimkou hadice mezi chladičem a motorem.

Jako výstroj jsem přidal i maskovací síť z obvazu a zaměřovač zabalil do pytle ze zelené plachtoviny, abych ho nemusel detailně vyrábět.

Ušpinění pneumatik jsem provedl až následně. Vzhledem k tomu, že to byl snad můj první pokus, to nedopadlo nejhůř.

Tato figurka, původně pěšák, měla dostat do pravé ruky pušku. Realistický zaprášený vzhled nevznikl mým přičiněním, ale samovolně mnohaletým vystavováním na poličce.

Záběr z nadhledu lépe ukazuje nářadí, které jsem vyrobil.

Rakety M-13 jsem převzal ze stavebnice Italeri spolu s raketometem. Všechny rakety Rudé armády těžily z unikátní technologie výroby střelného prachu v podobě trubic o délce desítek centimetrů (raketový motor M-13 obsahoval sedm takových trubic). Tuto technologii SSSR recipročně postoupil za druhé světové války USA výměnou za dodávky výzbroje v rámci zákona o půjčce a pronájmu.