logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Inovace, která zhatila japonskou strategii v Tichomoří

Obojživelné pásové transportéry LVT

Z dnešního pohledu se japonský přepad Pearl Harboru 7. prosince 1941 jeví jako nedomyšlený, ba až šílený čin, který, vzhledem k obrovské ekonomické převaze USA, musel zákonitě dovést Japonsko ke katastrofické porážce. Jenže admirál Jamamoto, tvůrce tažení proti Spojeným státům, nebyl žádným nezkušeným stratégem, natož šílencem. Byl si dobře vědom drtivé ekonomické převahy Spojených států a ve svém plánu zcela realisticky počítal s tím, že Japonsko si udrží námořní a leteckou převahu v západním Tichomoří maximálně půl roku. Jeho plán vycházel z tehdejší vojenské doktríny, uznávané po celém světě, která se opírala o děsivou zkušenost vojsk Dohody s nezdařeným vyloděním na Gallipolském poloostrově, kde zbytečně padlo na čtvrt milionu dohodových vojáků, hlavně Australanů a Novozélanďanů. I to hrálo v japonském plánu svou roli, neboť v uvažovaném konfliktu měli být Australané a Novozélanďané spolu s Američany japonskými hlavními protivníky.

O tom, jak hluboce gallipolská zkušenost ovlivnila vojenské myšlení na sklonku 30. let, svědčí výrok prominentního britského stratéga Basila Henryho Lidella Harta, který roku 1939 prohlásil, že vylodění na nepřátelském území tváří v tvář nepřátelským oddílům vždycky představovalo nejobtížnější válečnou operaci. Teď se stává téměř neuskutečnitelným.

Admirál Jamamoto nepochybně doktrínu Lidella Harta a dalších západních stratégů dobře znal a vystavěl na ní svůj plán. Ten se dá shrnout do tří bodů:

1. Překvapivým útokem na Pearl Harbor vyřadit americké tichomořské loďstvo a získat námořní a leteckou převahu v západním Tichomoří.

2. Převahu využít k obsazení co nejvíce ostrovů a vytvořit z nich opevněný, vícenásobný obranný perimetr ve vzdálenosti tisíců kilometrů od japonských domácích ostrovů.

3. Až bude ztracena námořní a letecká nadvláda, přejít do strategické obrany a nechat Američany krvácet při marných pokusech prorazit obranný perimetr jednotlivými vyloďovacími operacemi. Americké ztráty budou tak obrovské, že je veřejnost ve Spojených státech neunese a přinutí Roosevelta žádat o příměří, jehož podmínky bude diktovat Japonsko.

 

Že tento plán vůbec nebyl marný, doložil o pětadvacet let později průběh vietnamské války. V okamžiku, kdy americká armáda už měla Vietkong na lopatě, americká veřejnost nesnesla pohled na brutalitu války v přímých televizních přenosech a přiměla prezidenta Nixona z prakticky vyhrané války vycouvat.

S čím však admirál Jamamoto nepočítal, a ani počítat nemohl, byla z vědy vycházející kreativita západních demokracií, která vedla za druhé světové války k nepředstavitelným inovacím na poli vojenské techniky. Tou největší a nejzásadnější byla samozřejmě atomová puma, která okamžitě přiměla Japonsko ke kapitulaci a ušetřila několik set tisíc amerických životů, ale objevily se i menší, zdánlivě nepatrné inovace v obojživelném válčení, které však také ušetřily stovky tisíc životů amerických mariňáků a přivedly je až k branám Japonska. Kromě specializovaných vyloďovacích plavidel to byly hlavně obojživelné pásové transportéry LVT, jejichž nasazení vyvrátilo Lidell Hartovu doktrínu, a tudíž zhatilo japonskou strategii.

 

V říjnu 1937 vyšla v populárním americkém časopisu LIFE reportáž o podivném vozidle inženýra Donalda Roeblinga, vnuka proslulého stavitele Brooklynského mostu v New Yorku. Na podnět svého otce, který byl v roce 1935 svědkem řádění hurikánu na Floridě a přihlížel, jak jsou záchranáři bezmocní, poněvadž nemají žádný dopravní prostředek, který by se dal nasadit do bažin, neboť pro plavidla byly příliš husté, pro vozidla příliš řídké, zkonstruoval jakéhosi křížence mezi pásovým vozidlem a pontonem. Nazval jej Alligator a opatřil jediným možným pohonem do kaše vody a zeminy. Články pásů, které běžely po obvodu vysokých boků, měly na vnější straně vlnovkovité výstupky, takže pásy pracovaly jako velké koleso s mnoha maličkými lopatkami.

Článek zaujal generála Louise Rittlea z Fleet Marine Force a při jednom obědě během manévrů jej prodebatoval s kolegy z USMC a nadhodil, že takové vozidlo by se námořní pěchotě hodilo. Zmínka zaujala přítomného admirála Johna Kalufa do té míry, že kontaktoval na Floridě vynálezce, který mu předvedl prototyp. Udělal natolik dobrý dojem, že se Kaluf v květnu 1938 obrátil na velení US Navy, aby prototyp zakoupilo a otestovalo jej. Námořnictvo však návrh zamítlo kvůli nedostatku financí. Když se ale začala stahovat válečná mračna a Rooseveltova administrativa prosadila podstatné zvýšení zbrojního rozpočtu, situace se změnila. Roeblinga v Clearwateru na Floridě navštívili vysocí důstojníci USMC, přesvědčili se o potenciálu jeho vozidla a vyzvali vynálezce ke zkonstruování dalšího vylepšeného prototypu. Ten vznikl v květnu 1940 s názvem Crocodile a testoval se až do ledna 1941, načež se po několika nezbytných úpravách rozeběhla v továrně Riverside firmy Food Machinery Corporation výroba. Místo duralové konstrukce se sériová vozidla stavěla z oceli a první objednávka činila 100 strojů, které dostaly vojenské označení Landing Vehicle Tracked, ve zkratce LVT, a první model pak LVT-1. Námořní pěchota rychle přiobjednala dalších 200 strojů a v červenci 1941sjel z výrobní linky první LVT-1. Bylo to velké krabicovité vozidlo s pramicovou přídí a plochými pontony na vysokých bocích, které zajišťovaly plovatelnost. Kolem nich obíhal na každé straně housenkový pás s lopatkami pro pohon ve vodě. Lopatky se na tvrdém povrchu snadno ulamovaly, ale přesto zůstávalo vozidlo pohyblivé. Vpředu byla vyvýšená řidičská dvoumístná kabina, za ní otevřený nákladový prostor (nosnost 2 tuny) a záď uzavíral motorový prostor se dieselem Hercules o 150 HP. Tyto stroje nebyly původně zamýšleny jako pěchotní obojživelné transportéry, jejich úlohou měl být pouze převoz zásob z invazních plavidel na vyloďovací pláže, takže neměly žádné pancéřování, ani organickou výzbroj. 

První jednotkou, kterou se podařilo vyzbrojit LVT-1, se stal 1. prapor obojživelných traktorů 1. divize námořní pěchoty, a odtud pochází název amtrac, který mariňáci novým vozidlům dali. Prapor nabyl plné síly v únoru 1942, což bylo právě včas, aby se mohl podílet na první ofenzivní akci Američanů v Tichomoří, na vyloděni na Guadalcanalu. Samo vylodění proběhlo prakticky bez odporu, ale i za těchto snadných podmínek prokázaly LVT-1 svoji užitečnost v roli zásobovacích prostředků. Když se pak rozhořely boje o obranný perimetr kolem Hendersonova letiště, američtí mariňáci záhy zjistili, že LVT-1 mají mnohem širší uplatnění, že se dají bojově používat jako obojživelné transportéry pěchoty. LVT-1 se nasazovaly na Guadalcanalu nejen k průzkumu, ale též k výpadům podél pobřeží proti japonským instalacím týlového zabezpečení. Mariňáci je vyzbrojovali kulomety Browning ráže .30 a .50, lafetovaných na obrubě nákladového prostoru a na zadní hraně řidičské kabiny.

Vozidla LVT-1 se též zapojila do operace Torch v severní Africe a do operací na Aleutách, ale kdo skutečně rozpoznal bojové možnosti vozidla LVT, byl velitel 1. divize námořní pěchoty generál Holland Smith, který se ve Spojených státech právem pokládá za otce moderního obojživelného válčení.

Zkouškou ohněm prošly transportéry LVT na krvavé Tarawě, malém korálovém atolu, který se stal dalším cílem americké ofenzívy v Pacifiku. Generál Holland Smith se dostal do sporu s námořními důstojníky, když požadoval, aby první vlnu útočících jednotek tvořily amtraky. Vyjádřil se naprosto zřetelně, admirálu Turnerovi, který měl velet námořní části vylodění, vmetl do tváře, že když nebudou amtraky, nebude vylodění. (Kdyby si takto dupnul generál Eisenhower začátkem roku 1944, nemuselo na Omaze padnout 2 000 amerických vojáků) .

Naneštěstí měl Smith k dispozici pouze 100 opotřebených LVT-1 2. praporu obojživelných traktorů a k tomu 50 nových LVT-2 s hvězdicovým, vzduchem chlazeným motorem Continental o výkonu 250 HP, více přizpůsobených pro roli pěchotního transportéru. Pro invazi na Tarawu dostaly amtraky LVT-1 čtvrtpalcové pancéřové pláty na čelo a boky řidičské kabiny a LVT-2 alespoň pláty kotlového plechu o síle 3/8 palce. Transportéry už měly organickou výzbroj, LVT-1 dva kulomety .50 vpředu a dva .30 vzadu, LVT-2 kulomet .50 a .30 vpředu a jeden .30 vzadu. Nicméně tyto transportéry také měly po vnitřním obvodu nákladového prostoru se sklopnými dřevěnými lavičkami kolejnici, na níž mohlo své kulomety lafetovat přepravované družstvo.

Dne 20. listopadu 1943 zamířilo ke korálovým útesům Tarawy ve třech vlnách 100 amtraků. Bez problémů zdolaly korálové útesy, na nichž by uvázl jakýkoli vyloďovací člun, ale jakmile vyjely na úzký pruh písku na pobřeží, vypuklo peklo. Japonské dělostřelectvo spustilo na přeplněné pláže bubnovou palbu a ihned tucet amtraků zničilo. Nicméně i jejich vraky poskytovaly mariňákům krytí a palebnou podporu. Z celkového počtu 125 nasazených amtraků přežilo nakonec boje na Tarawě jen 35 strojů, z jejich posádek o celkovém počtu 500 mužů bylo 323 zabito, raněno nebo prohlášeno za nezvěstné. Kdyby však amtraků nebylo, zahnali by Japonci na Tarawě námořní pěšáky zpět do moře a Jamamotova strategie by slavila úspěch. Transportéry LVT zkrátka a dobře znamenaly rozdíl mezi porážkou a vítězstvím.

Sbor námořní pěchoty a koneckonců i námořnictvo se z Tarawy poučilo. Od tohoto okamžiku tvořily první vlnu každého vylodění v Tichomoří obojživelné transportéry LVT, které nejen dopravily mariňáky na pláže, ale poté je vezly i přes bojiště, přičemž mariňáci z nich vedli boj. Postupně přicházely nové a nové verze, pancéřovaný LVT(A)-2 a poté koncepčně inovovaný LVT-4, u něhož byl motor přemístěn dopředu za řidičskou kabinu, čímž se uvolnila záď pro sklopnou rampu, takže výsadek nemusel skákat přes vysoké boky, když chtěl transportér opustit. Následoval i poněkud odlišně vyhlížející LVT-3, produkovaný firmou Borg-Wagner, a řadu transportérů uzavřel poválečný LVT-3C.

Významnější pro boje v Tichomoří byla vozidla LVT palebné podpory. Na základě LVT-2 vznikl jednoduchou přestavbou, spočívající v zakrytí nákladového prostoru pancéřovou deskou s vodícím věncem pro upravenou věž z tanku Stuart, obojživelný tank čili amtank LVT(A)-1. Jelikož jeho protitankový kanon ráže 37 mm neměl příliš vhodné balistické vlastnosti pro ničení japonských bunkrů, byl v roce 1944 zaveden do výzbroje LVT(A)-4, vybavený otevřenou věží s krátkou 75mm houfnicí, převzatou z armádní samohybné houfnice M-8. Svou bojovou maturitu úspěšně složil při vylodění na Marianských ostrovech.

Zavedení obojživelných pásových vozidel revolučně změnilo charakter vyloďovacích operací, což nikdo z japonských plánovačů nemohl předvídat. Nasazení transportérů LVT přeměnilo americké mariňáky v mechanizovanou pěchotu, která se nejenže na vozidlech na bojiště dopravuje, ale také z nich bojuje, narozdíl od pěchoty motorizované, kterou na bojiště přivezou nákladní auta, ale pak musí sesednout a bojovat jako klasická pěchota. První jednotky mechanizované pěchoty měl Britský expediční sbor ve Francii, ale kdo si tento způsob boje teprve důsledně osvojil, byli až němečtí pancéřoví granátníci. Sbor americké námořní pěchoty se tedy dá pokládat za druhou mechanizovanou jednotku na světě a první v podmínkách obojživelných operací. Spojeným státům se touto inovací, zrozenou na rýsovacím prkně inženýra Donalda Roebinga, podařilo omezit ztráty při vyloděních na únosnou míru a vymazat z vojenského myšlení trauma, způsobené gallipolskou katastrofou. Předpoklad japonského velení, že krvavé vyloďovací masakry přimějí Spojené státy žádat o příměří, se zhroutil jako domeček z karet.

Když jsem se na začátku 90. let rozhodl, že místo letadel 1 : 72 budu lepit pozemní techniku 1 : 35, samozřejmě jsem si přál mít ve své sbírce co nejdříve modely vozidel LVT, pokud možno všech typů a verzí. Jenže tehdy žádný kloudná stříkaná stavebnice neexistovala, a situace se o moc nezlepšila, ani když o pár let později zásilková firma Hornet začala nabízet stavebnici LVT(A)5 firmy Blue Tank, tedy podpůrný amtank s otevřenou věží, osazenou 75mm krátkou houfnicí. Byla to velmi hrubě detailovaná stavebnice, o níž jsem se až mnohem později dověděl, že ji v roce 1968 vytvořila firma Nitto, v roce 1985 přidala nové díly a krátce poté formy odprodala firmě Blue Tank, která se na odkup starých forem specializovala a byla takovým bazarem zastaralých stavebnic. Přestože byl pohled do krabice otřesný, pořídil jsem si tři stavebnice, neboť rozměrově a proporcionálně byl kit v pořádku. Modelář se však musel vzdát úmyslu, že postaví model z krabičky. Chtělo to vlastnoruční výrobu všech detailů a když už to jinak nešlo, bylo za jedny peníze vytvořit konverze. Velmi mně pomohlo, že kolem roku 1995 jsem si koupil publikaci Squadron č. 31 Amtracs in Action, kde kromě historických údajů (použitých v úvodu), byly i plánky jednotlivých verzí a srovnávací bokorysy, z nich bylo na první pohled patrné, v čem se verze liší, takže jsem své tři stavebnice proměnil v modely LVT-2, LVT(A)-1 a LVT-4. Když se v roce 2000 konečně objevila solidní stavebnice LVT-4 z produkce Italeri, koupil jsem si ji také, ale jen proto, abych ji přestavěl na britskou verzi Water Buffalo s 25liberní houfnicí, kterou Britové nasadili v Benátské laguně. Před pár lety jsem si opatřil ještě jednu a opět přestavěl, abych měl náklad na trailer za tahač Diamond. A na polici mi ještě leží LVT(A)-4, též od Italeri, kterým svou kolekci těchto jedinečných obojživelných transportérů a tanků uzavřu.

 

Celkový pohled na transportér LVT-2, konvertovaný ze staré stavebnice Nitto (Blue Tank). Vršek původního modelu se naštěstí skládal ze dvou dílů, přičemž paluba se dala použít jen s minimálními úpravami.

O to více práce bylo s otevřeným prostorem pro náklad a výsadek. Vyžadoval spoustu doplňků, aby nepůsobil beznadějně prázdně.

Za předlohu jsem si zvolil stroj z vylodění na Iwodžimu v únoru 1945 (pláž Červená dvě), aniž bych tušil, že si jej o deset let později vybere pro svou stavebnici Italeri kvůli lákavé tříbarevné kamufláži.

Na tomto detailním záběru je dobře vidět kolejnici, lemující zadní část nákladového prostoru. Měla tentýž profil jako oběžné kruhy armádních náklaďáků a výsadek na ní mohl lafetovat svoje kulomety pomocí standardizované vidlicové lafety. Pro zajímavost, tento a další snímky jsou pořízeny oskenováním 20 let starých barevných negativů.

Pokusil jsem se model oživit i nalepením plakátu pin-up girl a kapokovými plovacími vestami.

Pohled shora názorně ukazuje uspořádání prostoru pro výsadek se sklopenými lavicemi po stranách a s kardanem, který prostor nepříjemně dělil. Zvýšené dno tvořila mříž, aby se uvnitř nedržela voda. Ze dna korby se pak odčerpávala čerpadlem.

Přestavba původní stavebnice na amtank LVT(A)-1 byla svým způsobem snazší, neboť odpadly vnitřní detaily. Opět jsem použil korbu a palubu, kterou jsem doplnil o nástavbu z destiček a o věž ze stavebnice tanku Stuart firmy Tamiya.

Tříčtvrteční pohled zepředu ukazuje doplňky a také jiné uspořádání zádě, kde místo pancéřových krytů ventilačních průduchů byla jednoduchá mříž. Za předlohu posloužil amtank 708. praporu obojživelných tanků, který podporoval výsadek na Saipanu v roce 1944 na pláží Modrá dvě.

Detailnější záběr odhaluje sekundární vyzbroj dvou kulometů Browning .30, umístěných nad šachtami, v nichž seděli střelce. Další ochranu jim poskytoval velký obdélníkový štít a kruhová pancéřová deska za zády. Vyrobeno z tenkého hliníkového plechu.

Na pohledu z ptačí perspektivy je dobře vidět úprava tankové věže. Bylo třeba odříznout výklenek pro radiostanici v zadní části, neboť u LVT(A)-1 byla radiostanice umístěna v trupu, v řidičské kabině vedle radisty.

Poslední konverzí z původní stavebnice Blue Tank byl transportér LVT-4, s přemístěným motorovým prostorem za řidičskou kabinu a se sklopnou rampou na uvolněné zádi.

Tento stroj, nasazený na Filipínách začátkem roku 1945, měl silnou výzbroj dvou kulometů Browning .50 s krabicovitými štíty a velkými zásobníky. Další kulomety se daly osadit na výklopná ramena po stranách korby.

Tento pohled ukazuje model se sklopenou rampou. Ta velmi zvýšila bojovou užitnost transportéru, když výsadek nemusel skákat přes boky a mohl vzadu vyběhnout po rampě, plně chráněn před nepřátelskou palbou.

Bližší záběr na částečně sklopenou rampu. V současnosti mám jako náklad slepený blok papírových krabic se suchými potravinovými dávkami a plánuji scénu, na níž se bude svou dávku krabic se suchými dávkami přebírat jiné vozidlo.

Až po několika letech jsem osadil LVT-2 na podložku spolu s DUKW (již bylo na Toluenovém opojení uveřejněno).

Neodstranitelnou vadou stavebnic Blue Tank (Nitto) jsou nemodelové pásy bez pohonných naběraček. Běžný divák si však této vady nevšimne, takže nemám v úmyslu pásy nahradit, i když dnes jsou k dostání plně modelové pásy jako doplňková sada. Zajímavým technickým detailem jsou krabicové usměrňovače zčeřené vody se šikmými příčkami, které tlumily výstřiky vody na konci vozidla a zvyšovaly účinnost vodního pohonu.

Model LVT-4 z produkce Italeri jsem si pořídil jako náklad pro podvalník za tahač Diamond. Takto britská armáda přepravovala svoje Water Buffala (britské označení) na jaře 1945 k Rýnu (též již bylo uveřejněnou v Toluenovém opojení). Transportér je vyzbrojen automatickým kanonem Polsten (scratchbuild ? ale dá se koupit jako doplněk)

Pohled do hlubokého nákladového prostoru ukazuje změť věcí, které by mohl transportér během přepravy vézt.

Stejný model Italeri jsem upravil na podpůrnou verzi s 25liberní houfnicí, kterou Britové nasadili v Benátské laguně (též uveřejněno v Toluenovém opojení).

Transportér dostal do nákladového prostoru dřevěnou plošinu, na níž houfnice stála.

Britská Buffala měla zaslepenou střílnu radistova kulometu a místo jeho poklopu plexisklovou pozorovací kopulku.

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Umíte si někdo představit, že by v Německu byla po válce ve vládě nacistická strana?

Umíte si někdo představit, že by v Německu byla po válce ve vládě nacistická strana?


Recenze týdne

Prezident lidskosti

Životní příběh Emila Háchy