M12 GMC a M30 Ammo Carrier

V Cáchách si uděláme vaječnou omeletu.

Idea samohybného děla, které by se dokázalo rychleji přemístit a zaujmout palebné postavení, nazrála ještě před druhou světovou válkou a během ní se plně rozvinula. Všechny bojující strany je měly ve výzbroji, i když se v řešení lišily. Rudá armáda dávala s výjimkou nejlehčího SU-76 přednost u svých ?samochodek? (SU = samochodnaja ustanovka) zbraním s uzavřeným bojovým prostorem, Němci rozlišovali mezi ?útočnými děly? s uzavřeným prostorem a podpůrnými dělostřeleckými systémy s otevřeným bojovým prostorem, kdežto Američané upřednostňovali samohybná děla buď s otevřenými věžemi nebo jen s minimálním ochranným štítem či zcela bez něho. Označovali je jako GMC ? Gun Motor Carriage. K nejmocnějším patřil M12 GMC 155 mm, jehož projekt vznikl v roce 1941 a prototyp byl vyroben o rok později. Výzbroj tvořil 155mm kanon M1917 a jeho další deriváty produkované v USA. Jednalo se vlastně o slavný francouzský polní kanon GPF z první světové války, jehož licenci USA zakoupily. Tato zbraň byla posazena na podvozek středního tanku M3 ?Lee?, jenž dostal překonstruovanou korbu. Oproti tanku byl motor přestěhován dopředu, těsně za pancéřovaný prostor řidiče a velitele vozidla, takže na zádi vznikla otevřená plošina, na niž byl posazen na jednoduché sloupové lafetě kanon. Vyšetřilo se i místo pro dělostřelce a malou zásobu munice. Záď vozidla byla otevřená, ale kryla ji mohutná ostruha, která se před palbou spouštěla ručně ovládaným navijákem a zarývala do země, aby pohltila reakci brzdovratného zařízení po výstřelu. Mezi rameny ostruhy se nacházely schůdky, jež obsluha využívala při obsluze zbraně, neboť těsný bojový prostor by k tomu nestačil. Zde měl místo jen miřič, kterého spolu s miřidly kryl malý pancéřový štít.

V letech 1942 a 1943 bylo vyrobeno pouze 100 kusů M12 GMC, z nichž většina (74 kusů v šesti praporech) byla nasazena na západní frontě, kde i přes svoje omezení tato samohybná děla prokázala Spojencům cenné služby. Používala se nejen k vedení dělostřelecké přípravy a přehradných paleb, ale i k ničení německých opevněných bodů a pevnůstek, především Siegfriedovy linie na německých hranicích, přímou palbou. Za drtivý účinek 155mm granátů o hmotnosti 44 kg při dopadu na cíl (granát dokázal ze vzdálenosti 1800 m prorazit dva metry železobetonu) si vysloužila od vděčných amerických pěšáků přezdívku ?King Kong?.

Jako největší nedostatek se za bojů ukázal malý palebný průměr (10 ran), které M12 vezl. Aby se odstranil, urychleně se pod označením M30 vyrobila podpůrná vozidla, která dopravovala další munici (40 ran) a též mohla ve větším komfortu přepravovat dělostřelce. Muniční vozidlo M30 mělo tentýž podvozek jako M12 a jen mírně modifikovanou korbu, kde místo kanonu byla přepravní skříň s granáty a v bocích úložné prostory pro kontejnery se střelivinou. Místo ostruhy uzavírala záď sklopná rampa, zkonstruovaná též ve tvaru schůdků, aby se usnadnilo nakládání a vykládání munice. K obraně sloužil kulomet Browning .50 na oběžném kruhu, který nesly dvě teleskopické trubky. Jeho výška se tedy dala nastavovat podle typu cíle, na který se vedla palba.

M12 a M30 operovaly v páru a takový pár jsem vybral jako předlohu pro modelářský projekt, do kterého jsem se pustil v dubnu 2015. Použil jsem k tomu dvě kvalitní stavebnice M12 firmy Academy, ale stačil jsem jenom slepit pojezdy, než jsem odjel na 4měsíční jachtařskou expedici podél východního pobřeží USA a pak přes New Foundland do Grónska a na Island. Když jsem se koncem srpna vrátil, ihned jsem se pustil do práce na obou modelech. Napřed jsem dokončil M12 a poté se vrhl na konverzi druhé stavebnice M12 na muniční vozidlo M30. Při této práci mi velmi pomohly fotografie s kótovanými rozměry konverzních panelů, které jsem našel na webu http://panzerserra.blogspot.cz. Hotové modely jsem posadil na podložku, představující pruh německé betonové dálnice někde u Cách. Práci jsem symbolicky dokončil 21. října 2015. Proč symbolicky, je vysvětleno v popiskách u fotografií a stejně tak i použitý podtitulek.

Model M12 firmy Academy má vysokou kvalitu, takže jsem jej slepil bez dalších úprav.

M30 jsem konvertoval ze stavebnice M12 pomocí destiček plastiku červené, bílé a zelené barvy.

Téměř dokončený M30. Ještě chybí doplňky, vpravo doposud nenatřená skříň na granáty a další dvě skříňky.

Při konverzi mi velmi pomohly kótované fotografie z webu Panzerserra. Zde jedna na ukázku spolu s vyjádřením díků autorovi.

Dokončené modely na podložce. Zvolil jsem marking 991. praporu polního dělostřelectva, který byl na západní frontě přidělen k 3. tankové divizi US Army.

Baterie ?C? tohoto praporu se podílela na 20denním obléhání Cách, což bylo první větší německé město, které Američané po nejprudších pouličních bojích na západní frontě 21. října 1944 dobyli.

Měl jsem představu zachytit obě vozidla této baterie před Cáchami, na pruhu Hitlerovy dálnice, a na podložku je adjustoval na den přesně po 71 letech od obsazení města, které bylo jako součást Siegfriedovy linie opevněno.

Při obložení muničního vozidla M30 bagáží jsem se inspiroval fotografií na webu, včetně bečky a trubkového zábradlí.

Přidal jsem maskovací síť a další drobnosti.

Celta, visící přes roh, je z nouze ctnost. Při sestavování modelu jsem beznadějně ztratil jedno koncové světlo, takže jsem takto ztrátu zamaskoval.

Pohled shora dobře ukazuje muniční box s granáty.

Naštěstí jsem měl dost 155mm granátů v rezervě, takže jsem mohl celý box zaplnit.

Na hotovém modelu mi pořád ještě něco chybělo. Napadlo mi tedy vyrobit slepičí posadu a do ní umístit dvě figurky slepic ze setu Tamiya ?Livestock?. Tím je vysvětlen podtitulek ? až vjedou do Cách, udělají si dělostřelci omeletu z čerstvých vajíček.

Po boxu na granáty byl nejpracnějším dílem na výrobu oběžný kruh půlpalcového kulometu. Nábojový pás je z leptu.

Ještě pohled na předek muničního vozidla s tažným lanem a náhradními pojezdovými koly.

M12 je postaven čistě z krabičky.

Pouze jsem obohatil výbavu, nejzřetelněji o svinutou plachtu.

Jako předchozí model je i tento natřen barvou Humbrol H155 a středy panelů korby vytupovány světlejší směsí H155 + H102. Spodní plochy a hrany jsem v předstihu natřel hnědou barvou H186 a poté ji přetupoval H155.

Oba modely jsou dokončeny mou standardní metodou pomocí anilinových vodovek. Potečení a šmouhy se vypracovávají štětcem.

Každý model má jiný typ pásů a též jsem různě namixoval pojezdová, hnací a napínací kola. Jde to snadno, poněvadž stavebnice Academy obsahuje dvě úplné sady loukoťových a lisovaných kol.

 Na obtiskovém aršíku nechybí ani popisky granátů, ty pak působí v držácích velmi efektně.

O nervy bylo protahování nitě kladkami zvedacího mechanismu ostruhy. Musel jsem si z tenoučkého drátu udělat protahováček, kterým jsem niť do kladek vtahoval.