SdKfz 234-2 Puma a Jagdpanzer IV-70

Stop, po druhé straně úvozu přijíždějí Angláni! 

Obě stavebnice z produkce firmy Italeri, Jagdpanzer IV/70 v přebalu moskevské Zvezdy, jsem měl už nějaký pátek doma. Jsou typickou ukázkou výroby kitů na přelomu tisíciletí, vinylové pásy a vůbec žádný interiér, zato se snadno skládají. Abych modely vylepšil, použil jsem doplňkové sady, u průzkumného obrněného automobilu SdKfz 234 to byla sada kol se silničním dezénem, vyrobená metodou 3D tisku firmou Ryefield, u exteriéru sada T35285 firmy Black Dog. Model stíhače tanků Jagdpanzer IV/70 jsem podobně doplnil sadou T35279 Black Dog a chybějící detaily, například háky pro zavěšení přídavného pancéřování, použil ze zbytků z jiných stavebnic.

Skutečné vzory těchto modelů si zaslouží poznámku. Osmikolové průzkumné vozidlo SdKfz 234 se pokládá za nejlepší obrněný automobil druhé světové války nejen kvůli elegantní pontonové karosérii a nezávislému zavěšení všech kol s vlastním náhonem, ale také kvůli použití vzduchem chlazeného dvanáctiválcového dieselu V12 Tatra o výkonu 212 HP. Pancéřování mělo sílu od 9 do 30 mm, ve verzi 234/2 jako hlavní výzbroj kanon 5 cm KwK 39 L/60 v otočné věži, který stačil na většinu obrněných vozidel západních Spojenců. Naštěstí jich Němci nedokázali vyrobit více než 478 kusů všech typů

Na která spojenecká vozidla pak nestačil, s těmi se dokázal vyrovnat stíhač tanků Jagdpanzer IV/70. Jednalo se o smrtelně nebezpečného protivníka každého spojeneckého tanku, neboť s výjimkou těžkého IS-2 dokázal všechny ostatní zničit na vzdálenost jeden a půl kilometru. Byl postaven na podvozku osvědčeného středního tanku Panzer IV a představoval vyústění programu, který začal nevzhledným, vysokým stíhačem tanků Jagdpanzer IV L70(A), jenž měl výkonný kanon ráže 7,5 cm ve hřmotné pancéřové nástavbě a sloužil jako Zwischen Lösung, tedy jako provizórium. Konečným řešením pak bylo nízké vozidlo s ucelenou siluetou, vyváženou pancéřovými deskami před vzduchovými filtry ventilátory motoru. Skoro téměř všechny stíhače tohoto typu měly po celé délce boku navařené háky, na něž se mohly zavěšovat pláty přídavného pancéřování, tzv. Schürzen, které mělo chránit vozidlo před zásahy kumulativních projektilů, když zabraňovalo jejich „nalepení“ a propálení vlastního pancéřování. To mělo sílu od 10 do 80 mm, první varianta byla vyzbrojena protitankovým kanonem PaK 39 L/48 ráže 7,5 cm a hlavní o délce 48 kalibrů, výkonnější varianta pak tankovým kanonem StuK 42/70, který měl též ráži 7,5 cm, ale délku hlavně 70 kalibrů. A opět naštěstí pro Spojence Němci nedokázali vyrobit víc než 2 000 těchto tankových zabijáků, takže je protekčně dostávaly jednotky Waffen-SS.

 

Obvykle volím pro své podložky týlové scény, tentokrát jsem však zvolil bojovou, německou hlídku kolem obrněného automobilu „Puma“ a za ním čekající Jagdpanzer IV/70 pozdější výrobní série.

 

Obě německá vozidla stojí koncem června 1944 v nějakém úvozu někde v Normandii a číhají na blížící se Brity.

 

Pohled na rub podložky; vegetace na vršku úvozu kryje obě německá vozidla.

 

Pro obrněný automobil „Puma“ jsem zvolil kamufláž a marking stroje ze štábní roty 1. průzkumného praporu tankové divize SS „LSSAH“, nasazené v létě 1944 u Loonu.

 

Obrněný automobil SdKfz 234/2 připomínal svým uspořádám s věží tank na kolech.

 

Bližší pohled na předek SdKfz 234/2 ukazuje jednoduchou, z výhodně skloněných pancéřových plátů svařenou korbu, která se jakoby noří z pontonové karosérie.

 

Kola, vyrobená technologií 3D tisku, jsou dokonale zpracovaná a nevyžadují žádnou další úpravu. Ve spodní části mají plošku, aby znázorňovala deformaci pneumatiky váhou vozidla.

 

Lehká pontonová karosérie kryla téměř po celé délce vnitřní rakvovitý pancéřový trup a obsahovala schránky úložného prostoru.

 

Jistou vadou na kráse tohoto průzkumného obrněného automobilu byla relativně velká výška. Aby se mohl snáze ukrýt před nepřátelským pozorováním, byl SdKfz 234/2 vybaven výmetnicemi dýmovnic, na každém boku věže třemi a navzájem pootočenými, aby vytvářely delší kouřovou clonu.

 

Zatímco kanystry na blatnících jsou součástí stavebnice, plachty a balíky pocházejí ze sady Black Dog, včetně rezervního kola v látkovém obalu.

 

Stavebnice Italeri umožňuje postavit model Jagdpanzeru jak ve verzi s krátkou hlavní L48, tak ve verzi s dlouhou hlavní L70. Též je na výběr mezi ranou výrobní sérií a pozdějším provedením. Zvolil jsem variantu L70 a pozdější provedení, které jsem upřesnil podle výkresů v polských a ruských publikací ještě z předinternetové éry.

 

Boční pohled ukazuje ucelenou siluetu stíhače tanků Jagdpanzer IV, neboť schod, jímž končí nástavba bojového prostoru, je maskován lichoběžníkovými pancéřovými deskami před vzduchovými filtry a ventilátory po stranách motorového prostoru.

 

Z úsporných důvodů měla pozdější výrobní série pouze jeden světlomet. Vozidla během manévrování na bojišti často o pláty přídavného pancéřování přicházela a chybějící se doplňovaly z jiných vozidel, buď zničených či poškozených. Zde rozdílná kamufláž dokládá, že přední levý plát byl z nějakého jiného vozidla převzat. I tak další plát chybí a je vidět závěsné háky, navařené na blatník.

 

Ve stavebnici jsou sice „Schürzen“ přiloženy, ale pro každý bok jako jeden plastikový, nemodelový díl. Vyrobil jsem tedy potřebné pláty přídavného pancéřování jednotlivě a zavěsil je na háky tak, jak tomu bylo u skutečného stroje. Boční pancéřové desky na zádi, jež nesly označení trámovým křížem, vytvářely spolu se zadní stěnou pancéřové nástavby prostor, kde bylo nářadí a náhradní díly lépe chráněny než na původním tanku Panzer IV.

 

Pozdější série stíhače tanků Jagdpanzer IV měla místo původního ležatého válcového tlumiče výfuku pouze dvě roury a nad nimi po celé šířce vozidla držák na náhradní články pásů.

 

Na Internetu jsem našel fotografie modelu s kompletně provedeným interiérem. Přišlo mi líto takovou šanci nevyužít a celý bojový prostor jsem vyrobil ručně, jak jsme to dělávali v 80. letech, kdy neexistovaly žádné doplňkové sady. Aby bylo do interiéru vidět, dá se střecha bojového prostoru sejmout.

 

Jediným továrním výrobkem v interiéru jsou zásobní náboje a závěr kanonu, vyhrabaný z krabice se zbytky.

 

Pohled do interiéru z druhé strany ukazuje vlevo u zadní stěny skříň se zdrojem a měničem elektrického proudu pro napájení radiostanice, na protější straně ve výklenku nad pásy dva bloky radiostanice a před výztuhou držák munice již jen se spodní vrstvou granátů.

 

A na rozloučenou ještě jeden celkový pohled na oba modely s poznámkou, že figurky nejsou má práce, ale s asi padesátkou dalších jsem je dostal k volnému použití od kolegy modeláře.