Sturmtiger

Doplňování munice

Jedním z nejzajímavějších obrněných vozidel, která vznikla za druhé světové války, byl nepochybně Sturmtiger, oficiálně nazývaný 38cm Rakettenwerfer RW 61 auf Sturmmöser Tiger. Ačkoli se řadí mezi samohybná děla (moždíř), ve skutečnosti se jednalo o samohybný raketomet, který kombinoval dvě beztak už raritní zbraně. Na podvozku těžkého tanku Tiger byla postavena nástavba z pancéřových plátů nebývalé síly (čelní, šikmo skloněný měl tloušťku 150 mm, boky a záď 80 mm, strop 40 mm) a v ní byl lafetován vrhač raketových střel Raketenwerfer 61 L/54, který byl původně vyvinut jako protiponorková zbraň pro Kriegsmarine. Vypouštěl rakety úctyhodné ráže 380 mm o hmotnosti 345 kg, takže vozidlo dostalo pro jejich nakládání jeřábek, uvnitř pod strop kladkostroj na kolejnici a před závěr raketometu nabíjecí stůl s rolnami. Ke konstrukci tohoto monstra vedly neblahé zkušenosti Wehrmachtu z východní fronty. Při bojích v ruinách Stalingradu a dalších velkých měst Němci zjistili, že postrádají palebný prostředek, jenž by ničil i velmi odolná postavení nepřítele a dokázal v troskách vyrazit průchod. Sturmtigerů celkem vzniklo 18 kusů, ale do boje se, ironií osudu, dostaly v době, když už Wehrmacht všude ustupoval a pouliční boje v nepřátelských velkoměstech nebyly na pořadu dne. Z vozidel byly zformovány dva útvary, Kompanie 1000 a Kompanie 1001, aniž by byla známa nějaká konkrétní fakta o nasazení. Ta první snad bojovala v oblasti Trieru, druhá v pohoří Eifel, aby na konci války zanikla u Ruhru. Je však znám případ, kdy jediná raketová střela po dopadu do soustředění tanků Sherman tři stroje na místě zničila.

Stavebnice Sturmtigeru dlouho zůstávala na okraji mého zájmu. To se však změnilo při jedné účasti našeho klubu na soutěži a výstavě v Kopřivnici. Kolega objevil mezi prodejci stánek, kde nabízeli stavebnici Revell tohoto vozidla za 380 Kč, tedy za polovinu běžné ceny. Rovnou si jeden kus přinesl a já si pospíšil pro druhý.

Revell převzal výlisky firmy Italeri, která přišla s pětatřicetinovým Sturmtigerem v roce 1997. Dále je k dispozici stavebnice Tamiya z roku 1994 a AFV Club z roku 2006. Řeklo by se, že ta nejmodernější bude po všech stránkách nejdokonalejší – snad to platí o detailech a jejich provedení, nikoli však o vybavení. Na rozdíl od starších kitů stavebnice AFV neobsahuje žádné interiérové díly a nemá též znázorněn zimmerit, který si musíte (také k Tamiye) pořídit extra. (Srovnání stavebnic na http://www.perthmilitarymodelling.com/reviews/vehicles/misc/sturmtiger/sturmtiger.htm) Stavebnice Revell/Italeri mi přišla tak „user friendly“, že jsem se hned po návratu z Kopřivnice dal do stavby a poslední květnový den 2009 ji dokončil. Vozidlo jsem posadil na jednoduchou podložku, která zachycuje doplňování munice.

Scénu doplňování munice jsem zvolil, abych uplatnil čtyři střely, které stavebnice Revell/Italeri obsahuje, a umožnil alespoň částečný pohled do interiéru nabíjecím poklopem ve střeše.

Zbývající plochu podložky jsem vykryl pokroucenou borovicí.

Pohled zepředu ukazuje ústí drážkované hlavně (raketová střela se stabilizovala rotací) a obvodové otvůrky pro zplodiny. Ty po zažehnutí raketového motoru šoupátko závěru obracelo dopředu a vhánělo do dvojitého pláště hlavně, odkud unikaly uvedenými otvůrky. Výstupní prstenec hlavně je ve stavebnici slušně detailován, drážkování hlavně jsem doplnil.

Slušně proveden je také kruhový poklop v zadní stěně nástavby, více úsilí by si zasloužily mříže nad ventilačními otvory, přinejmenším sítě z fotoleptu.

Stavebnice též obsahuje držáky střel. Na každém boku se jich skladovalo šest, třináctá ležela na nabíjecím stole a čtrnáctá mohla být v hlavni.

Dělené blatníky těžkého tanku Tiger přímo svádí k tomu, aby modelář plastikové díly nahradil skutečným plechem. Použil jsem hliníkový z táců na jedno použití (tzv. „buchtový“ plech) a patřičně pozohýbal.

 

Pohled shora zachycuje alespoň část závěru, který je ve stavebnici detailován do té míry, že jsem jakékoli další úpravy považoval za zbytečné.

V detailním záběru je vidět nabíjecí stůl, rýhovaná podlaha, uložený náboj, točítko závěru a vypouštěcí zařízení kouřových granátů ve střešním poklopu.

Model je zespodu natřen hnědými barvami H29 a H26, shora žlutošedou H94. Skvrny jsou tupovány molitanem barvami H100+H113 (červenohnědá) a H116. Hrany obtažené křídami a celý model dokončen filtrem z vysoce rozředěných akvarelových barev hnědá+ černá. Jelikož efekt nebyl nijak lepší než u anilinového filtru, vrátil jsem se zase k anilinovým vodovkám.

Už si nepamatuji, jestli jsem masku a jho raketometu z litého pancíře tupoval toluenem, abych zvýraznil litý povrch, nebo nechal, jak bylo provedeno ve stavebnici. Každopádně tímto postupem nemůžete nic ztratit, jen získat.

Popisky střel jsou v obtiskovém aršíku stavebnice, takže je škoda všechny střely vecpat do interiéru.

Jeřábek jsem vylepšil tím, že jsem prohloubil drážky kladek a doplnil lano.

Další pokus ukázat závěr, který byl zkonstruován jako šoupátko.

Zimmeritový povrch je součástí stavebnice, takže nemusíte nic dalšího dokupovat. Pojezdová kola a pásy mi připadly natolik zdařilé, že po nějaké dokonalejší stavebnici Sturmtigeru netoužím. Trysky ve dnu střely jsem odvrtal a vybarvil červeně.

Znovu detail interiéru, který ukazuje nejvíc z nabíjecího stolu a souvisí s následující a poslední fotografií.

Ačkoli stavebnice obsahuje díly nabíjecího stolu, jsou tak nepřesné a hrubé, že nejlepší, co s nimi můžete udělat, je vyhodit je, nebo maximálně použít jen podstavec. Celou horní část jsem dělal znovu, včetně koryta s rolnami. Tuto část interiéru výrobce odbyl.