Tahač M35 a 203mm houfnice M1/M2

Vezme mě do Ameriky?

Když jsem v nedávno uveřejněném příspěvku o těžkém polním kanonu M1/M2 ráže 155 mm líčil jeho historii, zapomněl jsem se zmínit o houfnici, která byla postavena na stejné lafetě. Vznikla v průběhu druhé světové války jednoduchým procesem – překonstruováním hlavně 155mm kanonu. Ta houfnicová byla kratší a měla větší vývrt 203 mm, avšak závěr zůstal stejný, stejně jako vše ostatní – kolébka, brzdovratné zařízení, vyvažovače, horní a spodní lafeta, tandemový podvozek a kolesna.

Již při výrobě stavebnice 155mm kanonu firma AFV Club počítala s produkcí houfnice a proto je hlaveň ve stavebnici dělená – na plastikovou zadní část hlavně se závěrem se nalepuje kovová soustružená vnější část – a to je jediný díl, kterým se stavebnice kanonu liší od stavebnice houfnice. Měl jsem ji doma možná deset let, než jsem se do ní loni na jaře dal a současně zahájil stavbu tahače M35 ze stavebnice téhož výrobce. Pod tímto označením se neskrývá nic jiného než věže zbavený stíhač tanků M 10 Jackson, jehož kit firma AFV již vyráběla, takže si jednoduše rozšířila sortiment, když vynechala rámečky s věží a přidala sáček s resinovými díly (náhradní pojezdová kola v držácích). Skutečný tahač M35 vznikl jako nouzový program, když se ukázalo, že americké dělostřelectvo trpí nedostatkem tahačů pro těžká děla, a jak dokládají fotografie, nejčastěji tahal 203mm kanony a 240mm houfnice, jež patřily k nejtěžším kusům amerického polního dělostřelectva za druhé světové války a dopravovaly se ve dvou sestavách – jako hlavňový a lafetový vůz (bohužel jako stříkané kity 1 : 35 neexistují), každý se svým tahačem. Na vlek 203mm houfnice M1/M2 stačily traktory jako M4, M5 a M6, takže moje sestava, kterou pochopitelně AFV doporučuje, je málo pravděpodobná.

Ještě než jsem stavby obou kitů dokončil, měl jsem vymyšleno, na jakou podložku je postavím. Z podložky pod sovětskou houfnici B-4 s tahačem Vorošilovec mi zbyly pruhy dlažby, které jsem slepil dohromady a rozšířil troskami rozbombardovaných domů některého ze západoněmeckých měst. Jsou buldozerem shrnuty k chodníku, aby kolony americké armády mohly projíždět, a v rožku stojí americký důstojník se svou Fräulein, která nemá ve své blonďaté hlavince nic jiného než otázku z podtitulku. Figurky pocházejí ze sady „Europe 1945“ firmy Master Box.

Celkový pohled na podložku zachycuje její aranžmá. U taženého dělostřelectva není moc na výběr – vždy to bude nějaká „nudle“.

Suť je z pěnového polystyrénu posypaného pískem, rozdrcenou omítkou a skutečným cihlovým prachem. V troskách z rozbombardovaných evropských domů bývalo hodně dřeva, tady je ho ještě málo.

V popředí osmipalcová houfnice M1/M2. Její granáty měly hmotnost 91 kg a dostřel zbraně činil 17 000 m při vlastní hmotnosti 13 454 kg.

Takhle by sestavu viděl pilot Mustangu nebo Thunderboltu.

Slepé strany podložek překrývám kreslicím papírem nastříkaným hnědým sprejem.

Tahač M35 byl věže zbavený stíhač tanků M10. Jeho velkým nedostatkem bylo, že postrádal vrátek.

Stavebnice AFV je slušně detailovaná včetně interiéru a vyžaduje pouze nepatrné úpravy a doplnění bagáží.

Kromě kartonů se zdravotnickým materiálem a suchými potravinovými dávkami uvnitř jsem zvenku přidal bedny a plachty. Podstatnějším doplňkem byla celta, která napůl zakrývá otvor po věži, což modelu přidalo na zajímavosti, a plátěná budka nad poklopem řidiče s čelním sklem a stěračem. Čelní sklo je v sáčku s resinovými díly, budku jsem udělal z papíru.

Náhradní pojezdová kola jsou odlita z resinu včetně držáků. Vypadají poněkud hrubě, takže kromě začištění jsem přes odlité držáky nalepil proužky z hliníkového¨plechu, aby vypadaly realističtěji.

 

Vršek modelu je natřen barvou H116 a plochy opticky rozbity tupováním směsí barev H116 + H117. Spodek je natřen barvou H66 a opět tupován směsí H116 + H117. Černé pásy z měkčeného plastu dostaly základ H66 a pak filtr H26. Plachta je natřena směsí H117 + H26 a nakonec jsem celý model přestříkal matným lakem ze spreje DUPLI-COLOR.

Záběr na záď tahače s bednami a plachtami.

Vzhledem k tomu, že chybí věž, je do interiéru modelu hodně vidět. Výrobce se snažil jej vybavit, včetně velmi pěkných sedaček, ale musel jsem doplnit řidicí páky a hlavně kardanový hřídel, který je přímo na očích.  Do sponsonů jsem pak vlepil alespoň nábojky, granáty jsem neměl k dispozici.

Celkový pohled na houfnici. Připadlo mi, že americký důstojník ve vycházkové uniformě a slečna v pestrých šatech budou dobře kontrastovat s mohutnou masou děla.

Jelikož houfnice měla o hodně kratší hlaveň než kanon, nemusela se při transportu vytahovat z kolébky a její závěr podkládat trojúhelníkovým krakorcem, zaklínovaným na ramenech lafety.

Pohled na šroubový závěr houfnice, který má původ u francouzském kanonu GPF z první světové války.

Detail tandemového podvozku, kde jsou vidět smyčky hadic pro vzduchové brzdy. Jsou vyrobeny z olověného drátu. DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ! Pokud chcete dělo sestavit v transportní poloze, napojené na kolesnu, budou kola vnitřní nápravy ve vzduchu, neboť drážka, v níž je podvozek veden, má špatný sklon. Je třeba ji na jedné straně vypilovat a na druhé vylepit proužkem plastiku.

Nejvíce úprav vyžaduje kolesna. Jednak je zapotřebí dodat spirálu ze silného drátu, která vedla vzduchové hadice, dále přidat tyto hadice a nalepit objímky, které je držely na dvojité oji tvaru „A“. Neměli byste ani zapomenout na krátké ocelové lano s kovaným okem, kterým se ramena lafety spouštěla na zem. Na obrázku je toto lano uloženo podél vzdálenější trubky dvojité oje a splývá s ní, takže není příliš dobře vidět. Budete také muset odříznout značný kus spodní dosedací plochy kloubového závěsu kolesny, abyste mohli oj sklonit tak, že půjde zaklesnout do tažného háku M35. Ve skutečnosti byl celý závěs lafety otočný na trubce, která tvořila osu kolesny, a jeho rotací se ramena lafety spouštěla na zem, přičemž spouštěcí lano vedlo v drážce čtvrtsegmentu (tu drážku byste také měli vypilovat).

Záběr ukazuje, jakou velkou „dírou“ vlastně ráže 203 mm byla. Pro srovnání, stejný kalibr měla děla těžkých křižníků.

Figurky amerického důstojníka a jeho Fräulein mi daly dost práce. Vzor na dámských šatech jsem maloval od ruky párátkem.

Problém nebyl jen s malováním, ale také s tím, že slečna je do svého vyvoleného zapažena. Po slepení jsem zkoušel, zda se dají figurky zapažit, a zdálo se mi, že to natáčením a sklápěním (viz „ježek v kleci“) zvládnu. Jenže po natření a dohotovení figurek to nešlo a nešlo, dokud jsem příliš vehementní operací neulomil důstojníkovi ruku. Pak to, samozřejmě, šlo.

Takové podobné fotografie určité stály na prádelnících mnoha amerických vysloužilců, neboť amerických vojáků, kteří si z Evropy přivezlo manželky, ať už Francouzky, Belgičanky, Holanďanky a dokonce i Němky a Češky, nebylo vůbec málo.