logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Toluenové opojení – revival

Oživení 13 let staré rubriky

Je tomu už deset let, co jsem v rubrice Toluenové opojení představil první plastikové modely pozemní techniky v měřítku 1 : 35 – a také poslední. Neznamenalo to, že jsem přestal kitařit, spíše naopak, ale kvůli jiným zájmům a povinnostem mi čas na prezentaci modelů nezbýval. Je třeba říci, že jsem ani neměl ujasněno, jak vlastně chci kity stavět a jak je adjustovat. Modely pozemní techniky se totiž nemohou jen tak postavit na poličku nebo do knihovny, ale musejí se posadit do „terénu“, aby se měly od čeho „odrážet“. Pochopitelně zde byla možnost diorám, avšak uvědomoval jsem si jejich pracnost a časovou náročnost. Mým cílem však nebylo pracovat rok nebo i více na jedné diorámě, ale vytvořit za stejnou dobu nejméně půltuctu scén, které by sice náznakově, avšak natolik zajímavě vyprávěly nějaký děj, že by diváka zaujaly. Také jsem kvůli úspoře místa potřeboval umístit na jednu podložku s naznačeným terénem nejméně dva modely, a z toho se zrodilo něco, čemu říkám scénické podložky. Teď už jich mám pár desítek, takže je co představit a rubriku Toluenové opojení – galerie oživit.

Scénické podložky

Za těch deset let jsem se ve výrobě podložek dopracoval k jednotné technologii – co nejjednodušší, ale také levné. Napřed si na kus papíru nakreslím rozestavení modelů (jejich půdorysy) a podle scény, kterou má podložka znázornit, si vytvořím představu terénu. Z toho mi vyjde velikost rámečku, kterou ještě zkontroluji podle rozměrů vitrín, jež mám k dispozici. Rámečky vyrábím z plastových lišt k lemování obkladaček. Používám tzv. otevřené lišty, které už v Obi nevedou, ale dají se objednat na internetu a pak vám je dovezou až domů. Běžný metr vychází asi na 35 Kč. Lišty se nedají lepit toluenem, takže po seříznutí do úhlu 45° je lepím vteřinovým lepidlem a rohy zevnitř vyztužuji trojúhelníkovými příložkami z tenkého plastiku. Do rámečku vsazuji základní desku, buď z obalového kartónu z různých krabic, nebo z pěnového polystyrénu, jehož desky o různé tloušťce se dají nalézt v tříděném odpadu. Kartónové desky používám tam, kam přijde „voda“, nebo pro naprosto rovné, „kamenité“ terény. Polystyrénový terén tvaruji pistolovou pájkou s velkou smyčkou, kterou různě tvaruji (třeba do profilu polní cesty s vyjetými kolejemi, do profilu svahu, strže, říčního koryta atd.). Dříve jsem polystyrén přímo posypával posypem (pískem, trávou atd.), v mnoha případech se však prorýsovaly póry v polystyrénu, takže teď vytvarovaný terén polepuji novinovým papírem. Stačí jedna vrstva na lepidlo Herkules a nemusíte se bát vrásek nebo i přehybů papíru – naopak, tím terén ještě nabude na členitosti. Jen nesmíte nechat bubliny. K vytváření povrchu používám trávový posyp pro železniční modeláře, který kombinuji s „ostrůvky“ vyšší trávy, které trhám z trávových koberečků, též ze sortimentu pro železniční modeláře. Těmi „ostrůvky“ vlastně začínám, lepím je jako první, pak přijdou na řadu „hliněné“ koleje a části terénu pokryté štěrkem nebo pískem. A teprve, co zbude holé, posypu trávovým posypem. Krajinu oživuji různými keři, též ze sortimentu pro železniční modeláře (kousky molitanu obarveného na zeleno) respektive stromy, které jsem se naučil vyrábět (drátěná kostra, sádrokartonový tmel a foliáž). Používám spíše nízké a košaté stromky, aby nebyla podložka příliš vysoká a vlezla se do poliček nebo do přepravní bedny. Uplatňuji dosti často přírodní materiály, různé písky, ať už přesáté přes čajové sítko nebo nepřesáté, kamínky, štěrk a hlínu. Ta se dá po přesátí použít jako hliněný prach na posyp, nebo po rozmíchání s vodou a Herkulesem jako mazanina. Čím více dáte lepidla, tím lesklejší bude „bláto“ po zaschnutí a bude evokovat mokrý zablácený povrch. Slepé strany vytvářím z kreslícího tuhého papíru nastříkaného nahnědo.

Podstatné pro realistický vzhled je dokončení terénu aplikací filtru – nanesením směsi hnědé a černé anilinové vodové barvy na celý povrch. Do kalíšku s namíchanou „špínou“ je třeba přidat kapku Jaru, aby se roztok roztahoval po povrchu a nesrážel. Směs nanáším velkým štětcem a spíše ji tupuji, než roztírám. Anilinové barvy jsou velmi silné a snadno vsakují, takže příliš hustý roztok by vám celý terén zabarvil příliš dohněda.

Výše popsaná scénická podložka se dá vyrobit za tři odpoledne (pokud je bez stromu) a nepřijde vás ani na padesát korun. Nu a pak na hotovou scénickou podložku připevňuji modely pomocí tenkého vázacího drátu. Jeho smyčku protahuji zevnitř kolem náprav (u kolových vozidel) nebo kolem závěsů pojezdových kol a přes nebo za pásem u pásových vozidel, aby drát byl co nejméně vidět. Oba konce drátu se pak zasunou do předvrtané díry v podložce a zespodu přes podložku (obyčejně používám zápalku) se plochými kleštěni zkroutí, čímž se model přitáhne k podložce. Obvykle stačí pro každé vozidlo dvě drátěné smyčky, u náklaďáků úhlopříčně, u pásových vozidel buď také tak, nebo na stejné úrovni. Poslední úpravy terénu, zablácení vozidel a zaboření do terénu dělám až úplně nakonec, po přidrátovaní – obvykle hustší směsí hlíny, vody a lepidla Herkules.

Kapitolou samou pro sebe je znázornění vody. Prodávají se speciální přípravky na bázi syntetických pryskyřic, kterými se voda tvaruje, existují i metody, jak pryskyřici čeřit, aby voda vypadala jako živá. Jeden z těchto přípravků, na bázi disperzního lepidla, jsem si přivezl z Anglie, ale větší použití je drahé. A tak jsem se nechal inspirovat děčínským modelářem Michalem Pelikánem k použití vosku. On použil gelový, já to zkouším s barevným stearinem z čajových svíček, jež se dovážejí z Polska. Výsledek můžete posoudit na prvních dvou nově uveřejněných podložkách.

Musím uvést, že několik větších podložek se mi zkroutilo, takže teď je natírám Herkulesem i ze spodní strany a polepuji papírem.

Přiznávám se, že figurky mi moc nejdou a tak se jim snažím co nejvíce vyhýbat. Některé scénické podložky mám úplně bez figurek, na většině jednu nebo dvě. Nicméně s časem jich přece jen přibývá, na podložce s ISU-152 a štábní „emkou“ jich mám dokonce devět, ale to jsem tři dostal darem od klubového kolegy. Přece jen se pomalu učím nanášet nepatrná množství barvy párátkem pod lupou, nicméně převážně používám figurky, které jsou obsahem stavebnic (viz foto britského seržanta myjícího si ruce), nebo si kupuji cenové přístupné a přitom relativně kvalitní sady firmy MiniArt. Abych kupoval extra hlavičky, či drahé značkové figurky, na to prostředky nemám.

Slepené figurky napřed natřu bílou barvou, aby se objevily spáry a švy, poté kazy zatmelím a obrousím. Začínám s vybarvováním obličeje a rukou tělovou barvou, pak vybarvuji části uniformy, přilby nebo čepice. Nakonec přijde na řadu řemení, řády, knoflíky a znaky. Celou figurku na závěr patinuji anilinovým filtrem (viz níže). Pokud má být usazena v terénu, navrtám do jedné nohy zespodu otvor, do něhož vlepím hrot špendlíku. Tímto hrotem se pak figurka zkušebně do terénu vpíchne a teprve po definitivním umístění přilepí Herkulesem. Na vozidla je lepím vteřinovým lepidlem.

Modely

Nečekejte, že v této galerie naleznete vychytané modely se všemi poklopy a víky otevřenými, prošpikované doplňkovými resinovými sety od řidičského až po motorový prostor, pokryté odshora dolů fotolepty a osazené kovovými hlavněmi a pásy. Místo toho tady často najdete zastaralé kity a nikoli to nejnovější, co je na trhu, protože jako důchodce si nemohu dovolit obměňovat staré stavebnice těmi novými, jejichž cena obvykle přesahuje 1000 Kč. Nemohu si ani dovolit dát další tisíc nebo dva za resinové doplňkové sady a další podobnou sumu za fotolepty a kovové díly, jako jsou hlavně a pásy. Prostě vařím z toho, co mám doma. Nenaleznete zde ani stříkané modely, neboť svoje kity stále natírám štětcem a to staromódními barvami Humbrol, které, podle mého názoru, nejlépe kryjí a stále se s nimi pracuje snadněji než se všemi těmi moderními akryly. Uznávám vyšší kvalitu stříkaného povrchu, koneckonců jsem přeložil knihu „Jak na modely technikou Airbrush“ známého australského modeláře a autora Bretta Greena, ale právě proto mi nikdo nevymluví, že na mé vitrínové modely pozemní techniky je štětcování dobré až dost.

Neznamená to však, že jsem hluchý a slepý k moderním stavebním postupům. Naopak, v posledních pěti letech jsem si je osvojil, jen trochu upravil k obrazu svému. Postupuji tak, že slepím kompletní podvozek modelu a včetně kol a pneumatik jej celý natřu buď šedou barvou (H 66) nebo zemitě hnědou. Šedá je pro „zaprášené“ modely ze silnic a ulic, hnědá pro modely z terénu. Pak „tupátkem“, vyrobeným z plastové slámky,do níž je zastrčena stočená rulička molitanu, na „sucho“ tupuji podvozek příslušnou kamuflážní barvou tak, aby šedý nebo hnědý podklad zůstal v prohlubních. V případě šedého podkladu běhouny pneumatik a pojezdových a napínacích kol u pásových vozidel oleštím tuhou. V případě hnědého podkladu je třeba běhouny kol a pneumatiky šedě natřít, ale tak, aby hnědá zůstala ve vzorku – a pak oleštit (viz foto cisterny GMC CCKW). Se spodky vozidel se příliš nepářu, po připevnění na podložku stejně nejsou vidět. A proto mi ani nevadí starší stavebnice, které mají podvozky a šasi zjednodušená.

Karosérie a horní poloviny pásových vozidel natírám příslušnými kamuflážními barvami a větší drážky paneláže a drátěné ventilační otvory napouštím silně rozředěnou černou barvou. Mimochodem, k ředění humbrolek používám úplně obyčejné ředidlo S6006, jehož plechovku dostanete za pár pětek v každé drogerii. Pokud je vozidlo v jednobarevné kamufláži, namíchám si o něco světlejší odstín a vnitřky jednotlivých ploch a panelů jím vytupuji. Není to nic jiného než technika „stínování“ převedená ze stříkání na tupování. U některých modelů ve vícebarevné kamufláži, hlavně u německých s hadovitými pruhy, jsem k vytvoření skvrn nepoužil barvu, ale suché křídy, které dávají opotřebený a vybledlý vzhled. Tyto detaily pak budou uvedeny u příslušné položky galerie.

Zcela originální je pak dokončování povrchu, které vymyslel klubový kolega Jan Patera. On však stříká, já si jeho metodu převedl na štětcování. Ve složitější verzi se celý povrch natře Bistrolem a poté se použije filtr z anilinových vodových barev. Smíchají se hnědá a černá barva a do kalíšku se kápne kapka Jaru, aby se směs dobře roztékala. Je dobré mít po ruce papírový ubrousek k vytírání štětce a „hustotu“ směsi si na kousku papíru vyzkoušet, jestli příliš nekryje.

S anilinovým filtrem se dají dělat kouzla. Jestliže se vám zdá efekt někde nevýrazný, prostě máznete štětcem přímo do knoflíku barvy a „ošmouhujete“ příslušné plochy, uděláte skvrnky špíny kolem nýtů, pantů atd. (viz fotografie Shermanu HVVS). Jestliže jste to přehnali, vyperete štětec ve vodě, vymačkáte do ubrousku a šmouhy a skvrnky vytřením zeslabíte, nebo úplně smyjete. Chce to jen trpělivost a trošku praxe. A hlavně je tato metoda směšně levná. Jako klub jsme si objednali knoflíky černé, hnědé a bílé anilinové vodové barvy přímo u výrobce a cena jednoho knoflíku vyšla pod 2 Kč. Na jednu věc je však třeba dávat pozor. Při aplikaci štětcem má anilinový filtr sklon vytvářet mapy, takže je třeba povrch sledovat a mapy roztírat. V jednodušší verzi se anilinový filtr nanáší přímo na kamuflážní barvu, ale pak se filtr tak dobře neroztéká a hůře šmouhuje. Přesto používám tento postup častěji, hlavně proto, že na Bistrol prostě zapomenu. Po dobrém zaschnutí jsou anilinové barvy nerozpustné, nicméně u obrněných pásových vozidel ještě povrch přestříkávám bezbarvým akrylovým lakem ze spreje. A opět to není žádný modelářský speciál, ale běžný sprej z drogerie. U automobilů to nedělám, protože jsem líný maskovat okna. Maskování prostě nenávidím a to je hlavní důvod, proč nestříkám – vedle vysokých pořizovacích nákladů a neustálého čištění pistole. Obtisky nanáším na povrch opatřený kapkou lepidla Herkules, a pokud vystupují nad únosnou míru, přetírám je matným lakem Humbrol.

Má-li stavebnice pásy z plastikových článků, natřu je ještě v rámečku zemitě hnědou, pak z nich slepím příslušné úseky a nalepím je na pojezd vozidla. Patinuji až s patinou celého vozidla, tj. buď syntetickým, nebo anilinovým filtrem, nejčastěji však oběma. Podle mých zkušeností vyžaduje pás čtyři vrstvy barev (včetně oleštění tuhou jak zevnitř, tak zvnějšku), aby vypadal alespoň trošku autenticky.

„Gumové“ pásy v celku, které jsou u starších stavebnic, natírám řídkou směsí hnědé barvy, pokud jsou odstříknuté v černé či v černošedé barvě, a dotykové plochy oleštím tuhou ještě před nasazením na model. Doporučuji vám malý trik pro nasazování. Nelepte hnací kolo na model, pás napřed nasaďte na napínací kolo, do opačného ohybu vložte zuby hnacího kola a poté postupně pás vtlačujte směrem od napínacího kola na pojezdová kola a podpěrné kladky, až se dostanete k osce hnacího kola. Na ni pak hnací kolo napáčíte a zastrčíte na doraz. Obvykle vůbec hnací kolo nelepím, ale dá se do škvíry mezi korbou a vnitřním talířem kola máznout toluenem, které proteče až k osce a kolo přilepí.

 Co se týče interiérů, doplňuji jenom to, co je vidět otevřenými poklopy. Ty obvykle nechávám otevřené (alespoň jeden), protože to model oživuje, stejně jako otevřené nebo alespoň nadevřené dveře řidičské kabiny u náklaďáku. V obrněných pásových vozidlech jsou to nejčastěji sedačky, ve věžích nebo bojových prostorech samochodek (kterým dávám přednost před tanky) pák závěry a lafety děl. Vše provádím vlastnoručně ve zjednodušené podobě, pouze blokově, aby uprostřed vozidla prostě nebylo prázdno. Jen tu a tam používám resinové doplňky, pokud to byla výhodná koupě Na interiér také aplikuji anilinový filtr. V některých případech kombinuji anilinový filtr s filtrem syntetickým, tj. silně rozředěnou černou humbrolkou v ředidle S6006. To dává nejlepší výsledky na „dřevěné“ díly, jako jsou bedny a korby nákladních automobilů, hlavně bočnice.

Vnější detaily si částečně vyrábím sám (kupříkladu tažná lana si kroutím z vázacího drátu a žíhám nad plynem), částečně kupuji jako resinové doplňky (muniční bedny, batohy, brašny atd., viz foto Opel Feldküche). Lhal bych, kdybych tvrdl, že vůbec nepoužívám fotolepty. Mám pár moderních stavebnic, kde jsou přiloženy a několik jsem si jich koupil, když firma Eduard pořádala výprodej.

Mám-li to shrnout, stavím si modely pro vlastní potěšení a nikoli pro bodovače. Také chápu, že moje levné a domácké metody se nehodí do krámu výrobcům, kteří udělali z kitařiny miliardový byznys a všemi prostředky nutí modeláře ke kupování neustále inovovaných stavebnic a co nejvíce doplňků, jak pro vlastní modely, tak pro diorámy. Ne že bych jim jejich zisky nepřál, mezi českými výrobci mám několik kamarádů, ale jejich produkty jsou nad mou kapsu. A koneckonců po více než půlstoletí života s kity a mistrovském titulu z Trenčína v roce 1982 si myslím, že na svůj přístup mám právo.

Ostatně uvidíte sami.

 

Slepené skupiny amerického tahače M4 připravené k nabarvení.

Potečené boky Shermanu HVVS. S touto patinou provedenou anilinovým filtrem jsem spokojen.

OPEL Feldküche: Tento model jsem měl rozestavěný nejméně osm let. Od dokončení mě odrazovalo množství výbavy.

 

OPEL Feldküche: S příliš výraznou patinou mě smiřuje jenom to, že se jedná o špinavou polní kuchyni z podzimu 1944. Kola a spodek dostanou patinu až na podložce.

Tato cisterna na podvozku GMC CCKW demonstruje efekt přednatřeného šasi a pneumatik světlou hnědou barvou a dokončení anilinovým filtrem.

Detail Shermanu HVVS ukazuje zvětšené potečení na bocích, zprohýbanou a prosekanou blatníkovou lištu a „zablácené“ disky pojezdových kol.

Slepená a zkušebně sestavená sovětská houfnice B-4 ráže 203 mm. Pro natírání se model opět rozložil na kolesnu, pásové podvozky, spodní lafetu a horní lafetu s hlavní. 

Zatím figurky lépe neumím. Zde seržant z osádky brencarrieru jako tahače 6liberního PTK.

 

 
Datum: 20. 10. 2012 12:54:08 Autor: Daniel
Předmět: Vítané oživení!
Návrat rubriky "nečicháme, lepíme" (tak nějak zněl původní slogan, ne?) mě velice potěšil. Invence pana F. N. je pozoruhodná. Kdysi jsem také lepil modely (letouny WW I) a hlavně maloval cínové i gumové vojáčky, tak vím, jaká je to piplačka a kolik je potřeba trpělivosti a zručnosti. Dnes už nechápu, jak jsem mohl 5cm Skotům malovat tartany! Those were the days! Těším se na další modely a autorovi držím palce, aby se tu objevoval co nejdéle.
Datum: 20. 10. 2012 14:18:17 Autor: QF17
Předmět: Tak nějak
vypadá dokonalost. Modely jsem lepil a barvil už jako školák a snažím se občas o něco, ale ... Pane Františku, jste asi pro mnoho kitařů bohem a nedivím se. Díky
Datum: 20. 10. 2012 14:44:01 Autor: Mrož
Předmět: Nejsem žádný bůh,
ale starý kitařský dinosaurus,který si staví podle svého gusta. Skutečné mistrovské modely je vidět na výstavách, třebas nedávno na E-Dayi. Jsou mnohem propracovanější než ty moje. Nicméně děkuji za slova chvály a mohu slíbit, že zhruba každý týden se v rubrice objeví moje další scénická podložka. Franta "Mrož"
Datum: 26. 10. 2012 13:43:03 Autor: IvanAd
Předmět: Franta "Mrož"
byl - mohu to snad jako pamětník prozradit - svého času kamarády kolegy nazýván "žijícím klasikem", takže jeho přínos mezi kitaři nebyl jen v modelářské kvalitě, ale i duchovně.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa