VOJENSKÉ MINIATURY

Aneb kdo si hraje, neválčí (?).

Zdá se mi, že sběratelé vojenských miniatur - či chcete-li cínových vojáčků - se dají rozdělit do tří hlavních skupin. Jedni sbírají historické exempláře, druzí se zajímají o moderní, podrobné miniatury a ti třetí jsou zaujati válečnými hrami, neboli kriegspiely. Každá z těchto skupin může vystopovat svůj původ až do starého Egypta, o příslovečném starém Řecku a Římu nemluvě; je ovšem krajně nepravděpodobné, že by běžný sběratel mohl získat exempláře starší než řekněme z 18. století. Nejstarší exempláře byly s největší pravděpodobností spíšpohřební předměty, než hračky. To se týká nálezů z Egypta, řecké a římské předměty už sloužily spíše k zábavě. Některé dochované miniatury představují gladiátory, jiné jezdce či legionáře. V některých středověkých rukopisech jsou vyobrazeny figurky rytířů na koních, připomínající loutky, které sloužily k imitaci turnajů. V 16. století se z těchto loutek vyvinuly dokonalé modely jízdních rytířů. Koníci byli obvykle dutí, ale figurky rytířů bývaly odlity z bronzu. S dochovanými exempláři se lze setkat v některých muzeích. Figurky podobného typu, ovšem podstatně mladší, lze nalézt i v Praze na Hradčanech. Miniatury vojáků se vyráběly z nejrůznějších materiálů - z lepenky, keramiky, dřeva, olova a v dobových inventářích jsou zmínky i o drahých kovech. O francouzském králi Ludvíkovi XIII. je známo, že vlastnil malou armádu miniatur, včetně válečných metacích strojů. Tuto sbírku obohatil dar jeho matky, obsahující 300 stříbrných vojáků. Také Ludvík XIV. měl podobnou miniaturní armádu, a později nařídil vyrobit cenný soubor i pro svého syna. Mnohé z těchto figur byly podle dochovaných údajů opatřeny mechanismy, které jim umožňovaly provádět určité vojenské manévry. V 17. století se již Německo těšilo pověsti tradičního výrobce modelových vojáků dobré kvality, a v 18. století se zde z toho řemesla stal kvetoucí průmysl. Většina ranných exemplářů byla hrubě opracovaných, postrádaly jemné podrobnosti a šlo většinou o tzv. plochý typ, tzn. pouze dvourozměrný, s naznačenými konturami. Forma byla ze dvou dílů břidlice, do kterých byly vyryty příslušné tvary. Dva díly se potom vzájemně spojily a dovnitř se nalila slitina cínu a olova. Bylo to, jak známo, v Norimberku, který již byl proslulý díky výrobě zbrojí, kde začal průmysl miniatur vzkvétat, a to pod vedením členů slavné Hilpertovy rodiny. Zakrátko již produkovali širokou škálu figurek, většinou ve velikosti 5 cm. Ranné exempláře byly vyráběny téměř z čistého cínu, avšak přestože měkký cín dovolovat kvalitní rytinu, figurky byly velmi jemné a tudíž náchylné k poškození. Tvrdost byla zvýšena přidáním olova a výsledkem byly figurky daleko pevnější. Mnoho ostatních výrobců, povzbuzených Hilpertovým úspěchem, začalo také vyrábět tyto ploché figurky a z 19. století se již dochovala celá řada příkladů této produkce. Téměř celá německá výroba sestávala z plochých figurek; bylo to pravděpodobně ve Francii, kde se začaly poprvé vyrábět v masovém manufakturním měřítku figurky trojrozměrné, tj. plastické. Je také velice pravděpodobné, že tento vývoj měla částečně na svědomí vojenská sláva císaře Napoleona. Tyto trojrozměrné figurky byly pevné a odlité s příměsí olova a antimonu. Byly vysoké přibližně 5 cm. Některé byly odlity z jednoho kusu, zatímco ostatní, ty kvalitnější, byly sestaveny z jednotlivých kusů - paží, hlavy, torsa, nohou a ostatního příslušenství. V Německu k významnější výrobě plastických figur došlo až mnohem později, ačkoliv některé manufaktury je vyráběly po léta. Jedna z nich, firma George Heyde z Drážďan, vyráběla ohromnou škálu figur, od starověkých až po modely indických vojáků z 20. století. Většina vojenských figurek prodávaných v Anglii byla po mnoho let dovážena z Německa a Francie, a není mnoho příkladů nějaké větší domácí produkce. Patrně tu však nějaké zdroje existovaly, nebo' začátkem 19. století byl jistý kapitán William Siborne pověřen sestavením přesného modelu bitvy u Waterloo, a jeho výsledný model, dokončený o nějakých dvacet let později, zahrnoval kolem 190 000 figurek velkých asi 12 mm. Okamžitě se dal do díla na ještě lepším modelu, ve kterém měly jeho figurky pohyblivé paže a množství detailních kusů výzbroje a výstroje. Dokonce i tento méně obří model obsahoval nějakých 3 000 kusů, a přestože to není jisté, zdá se, že Siborne vyrobil většinu figur sám. Vážným limitujícím faktorem ve výrobě plastických modelů byla jejich cena, nebot' množství spotřebovaného materiálu bylo značné. Průraz v tomto směru způsobili výrobci mechanických hraček. William Britain použil místo dražšího olova slitiny a v roce 1893 dokázal odlévat duté figurky, jejichž spotřeba kovu byla minimální. Snížení váhy a spotřeby materiálu tak mělo za následek levnější výrobek, který se ale vzhledem stále vyrovnal německým plastickým modelům. Naneštěstí šly tyto výrobky v Británii špatně na odbyt, až do té doby, než známý londýnský obchodní dům uspořádal ve svých prostorách ohromující výstavu. Ta zvedla vlnu zájmu a Wiliam Britain brzy vyráběl širokou škálu figur zpodobňujících nejrůznější rasy a armády. Dosáhl dokonce takového úspěchu, že své výrobky začal vyvážet i do Německa. Britské výrobky přirozeně především zobrazovaly známé britské pluky, Tělesnou gardu, skotský pluk The Black Watch atd. S rostoucí poptávkou se rozšiřoval i záběr, který posléze zahrnul Turky, Italy, Egypťany a Rakušany - vcelku přes stovku rozličných sestav. Brzy přišlo na řadu dělostřelectvo, tanky a podobná výzbroj. Úspěch samozřejmě podnítil řadu napodobovatelů kopírovat jeho vzory, takže od počátku tohoto století byly všechny jeho figury opatřeny nápisem, potvrzujícím jeho autorská práva. Většina britských modelových vojáčků byla prodávána v souborech v krabicích a dodnes lze v některých zastrčených starožitnostech nalézt důvěrně známé blýskavé červené lepenkové krabice. Duté figury často trpěly jednou vážnou vadou - byly dosti křehké a mnoho ulámaných údů bylo nahrazováno sirkami a podobně. Nástup plastiku však vyřešil tento problém a po druhé světové válce se mnoho výrobců po celé Evropě obrátilo k tomuto novému materiálu, který postupně vytlačil tradiční slitiny olova. Většina umělohmotných figurek je lehká, zdaleka ne tak křehká jako figurky kovové a má do značné míry propracované detaily. Mezi nimi najdeme i velice kvalitní a také drahé modely zbrojí a vojenské techniky, daleko nákladnější, než běžné komerční výrobky. Zajímavou inovací ve výrobě plastikových modelů je existence vyměnitelných částí, které umožňují, aby základní figura byla měněna různým sestavováním dílů. Pro milovníky co největší přesnosti, detailu a klasických materiálů existují speciální modely, které jsou normálně odlévané z různých slitin. Většinou mají výšku 54 mm, ačkoliv existují samozřejmě i jiná měřítka. Kvalita těchto figur je extrémně vysoká a detaily jsou pečlivě propracovány, ačkoliv se samozřejmě odlišují v závislosti na ceně. Jak známo, kolorované modely jsou v cizině značně drahé a tak je možné koupit nemalované patinované modely, které lze dokolorovat podle přiložených návodů. Prodávají se také soupravy na lití a veškeré příslušenství, o široké škále barev nemluvě. Existence tohoto hobby měla nepřímo za následek i vzrůst knižních titulů, týkajících se uniforem, výzbroje a výstroje, jakož i vývoje vojenské techniky. Tak zvané válečné hry jsou zvláštním odvětvím obliby vojenských modelů, které v posledních zhruba třiceti letech doznalo obrovského rozšíření. Původně se jednalo o hry s hrací kostkou, avšak stejnou roli jako náhodu tu hrála zkušenost a plánování soupeřů. Ačkoliv modely se pro simulaci bitev, tažení, či prostě pro výcvik používaly po staletí, válečné hry v dnešní podobě má patrně na svědomí H. G. Wells. V roce 1911 vydal knížečku nazvanou Hry na podlaze (Floor Games), po níž v roce 1913 následovala knížka Malé války (Small Wars). V obou knihách rozvinul myšlenku vytvořil "říši hraček", ve které by se simulovala dobrodružství a hrály příběhy. S nadšením a humorem obhajoval palbu z dětských kanónů proti armádám cínových vojáčků a vysvětloval, jak se jednotlivé bitvy vyvíjely, probíhaly a jak ta která strana vítězila. Jeho nakažlivé nadšení se šířilo vcelku pomalu, ale nikdy nezaniklo a po druhé světové válce doznalo obrovského rozmachu. Dnes by jen málo nadšenců připustilo, aby modely kanónů opravdu střílely na figurky vojáků. Přesto však existuje řada variant válečných her, ve kterých dochází i k poměrně realistickým simulacím na realisticky vymodelovaném terénu s vesnicemi, přírodními překážkami atd. Je ovšem pravda, že v poslední době je nejrozšířenějším typem papírová hrací plocha, po které se posunují papírové čtverečky symbolizující jednotlivé armády a druhy vojska. Postup určuje v zásadě hod kostkou, prvek náhody je ovšem limitován složitými pravidly, která udávají pro každou jednotku přesně určené faktory - bitevní, obranné, morální a jiné a jiné. Každá hra je opatřena poměrně složitým seznamem pravidel a většinou i popisem té které bitvy či tažení. Zájemci o tento druh vojenských miniatur pořádají pravidelné sjezdy a soutěže, vydávají své časopisy a je dostupná široká škála publikací, zabývajících se tímto fenoménem. U nás se tento typ her neuchytil a dnes je tak jako tak vytlačen válečnými hrami na počítačích. Vzhledem k tomu, že trojrozměrné kovové figurky vojáků jsou čím dál tím dražší, předpokládám, že se brzy i u nás rozšíří další odvětví této záliby, a to sběratelství papírových vystřihovacích figurek vojáků. Jejich výroba byla rozšířena jak v Německu, tak na území bývalého Rakousko-Uherska a řada příkladů této tvorby se dochovala i z produkce první Československé republiky. Také po válce vyšlo několik souborů papírových figurek, a to jak v nakladatelství Naše vojsko, tak nověji například v časopisech ABC a Militaria. Na západ od našich hranic patří již dnes starší exempláře papírového vojska mezi hledané starožitnosti a tak je pravděpodobné, že tento druh sběratelství zažije i u nás svou renesanci. ? Militaria, Elka Press