Bitva na Bílé hoře

Přinášíme další článek, u něhož můžeme jako ilustrace využít pradávné vystřihovánky z "Ábíčka". Nejedná se přímo o Bílou horu, ale o "vojenský tábor za 30leté války". (A připletli se tam i nějací husité.) Snad vystřihovánky potěší i tak.

Na západ od Prahy se táhne vypnulina, jež svým temenem dosahuje výše 380 m. V Praze spadá příkře k řece Vltavě a část uvnitř městských hradeb sluje Petřín. Pod severním srázem planiny se prostírají Liboc a Veleslavín, jižní úbočí, pokryté tehdy vinicemi, sestupuje do údolí potoka motolského, nejpamátnější svah západní povlovně se sklání k Ruzyni a Řepům. Nad Libocí stojí šesticípý letohrádek hvězda s rozlehlou oborou. Tato planina je nazvána Bílou Horou, protože se tam odedávna dobýval bílý kámen opukový.

Dne 8. listopadu 1620 se zde strhla bitva mezi vojsky vzbouřených českých stavů a císařskou armádou.

Anhalt se tam naposled pokusil zabránit nepříteli v přístupu k Praze. Terén pro české žoldnéře byl neobyčejně výhodný. Anhalt je rozestavil šachovitě, nechávaje mezi jednotlivými oddíly mezery, takže zadní šik mohl vyplnit mezery v předním a splynout s ním v jednolitou hradbu. V prvních dvou řadách se střídaly oddíly pěší s praporci jezdectva, jen třetí řadu tvořilo 5000 příslušníků samotného jezdectva, poslaných od Bethlena pod Cornisem. Dalších 8000 dospělo do Černého Kostelce a bitvy se nezúčastnilo. Pravé křídlo se opíralo o oboru, do níž bylo postaveno 1800 mužů, na prolomení hradby se však zapomnělo, takže tento oddíl do boje nezasáhl. Levé křídlo se táhlo k údolí potoka motolského. Boky českého vojska byly chráněny jednak oborou, jednak údolím a nepřítel mohl útočit jen čelem, vzhůru proti svahu. Výstup byl mimo to ztížen náspy, jež byly vyházeny na křídlech ? prostřední byl nedokončený. Na nich bylo umístěno deset děl a jen při těch byl domácí lid a to rození Čechové, jinak vesměs cizí žoldnéři. I 4000 tak zvaných Moravanů byli cizí žoldnéři. Táboři a husité by byli před sebe postavili hradbu z četných špižovních vozů, ale Anhalt, Thurn, Hohenlohe, Hofkirch, Solms, Stubenvoll, Bechmann, Cornis, Schlick se neřídili válečným řádem Žižkovým. Dali všechny vozy odtáhnout dozadu za bojiště, aby jim nepřekážely v boji, zapomněli však, že jim mohou překážet v útěku. Mezi vyššími důstojníky se uvádějí dva čeští páni: Oldřich Kaplíř a Jan z Bubna.

Síla vojsk

Vedle českých žoldnéřů stáli na Bílé hoře i najatci stavů slezských, rakouských, moravských a uherské jezdectvo, celkem 21 700 mužů, spojená to moc Čechů, Maďarů i Němců vzbouřených proti habsburskému panovníkovi. Pravému křídlu velel Anhalt, levému Thurn. Ligistů pod Tillym bylo 13?14 000. Stáli u Ruzyně čtyřmi řadami. Císařova vojska pod Buquoyem bylo 12 000. Bylo rozloženo u Řep třemi řadami. V nejzazší řadě stály dva nebo tři tisíce příslušníků lehkého kozáckého jezdectva pod Stanislavem Rusinovským. Těžké střelby dopravili na bojiště jen dvanáct kusů. Katolického vojska bylo celkem 25?26 000. Byla to pestrá národní směs Němců, Italů, Španělů, Valonů i Slovanů. Vojska byla od sebe vzdálena 1000 kroků a stála proti sobě asi tři hodiny.

Hned po příchodu se radil Maxmilián s nejvyššími důstojníky, má-li být bitva svedena či ne. Buquoy neměl chuti k čelnému útoku a navrhoval, aby byl Anhalt z pevného postavení vylákán bočním útokem z motolského údolí. Vtom přicválal podplukovník Lamot a oznamoval, že náspy jsou nedostatečné a že lze výšinu ztéci. Též karmelitán Dominik se přimlouval, aby se s bitvou neodkládalo a povzbuzoval vůdce k důvěře v pomoc Matky Boží a všech svatých. Připadal na ten den zrovna oktáv jejích slavnosti. Bylo tedy usneseno pokusit se ne-li o bitvu, aspoň o větší šarvátku.

Příprava katolíků

V katolickém táboře byla bitva pokládána za samozřejmou a mužstvo se na ni připravovalo, jak je to u katolíků zvykem. Přítomní duchovní vojáky zpovídali, sloužili mše, podávali Tělo Páně. V Evangeliu se právě četla slova: ?Dávejte, co je císařovo císaři a co je božího Bohu?. Kteří se nedostali ke knězi, modlili se společně růženec. Vojsko bylo povzbuzováno ke statečnosti a zvláště karmelitán Dominik objížděl řady s křížem v ruce a se strakonickým obrazem na prsou zavěšeným, dodával všem odhodlanosti a důvěry. Na hlavních korouhvích se skvěly vzácně pracované obrazy Královny nebes a Maxmilián měl přichystané heslo, jehož provoláním bude dán povel k útoku.

Příprava protestantů

Vojsko protestantské šlo do bitvy beze vší přípravy a náboženské útěchy. Bedřich, jenž věděl, že nastává rozhodný boj o jeho českou korunu, nepokládal za potřebné zajet na nedaleké bojiště a povzbudit vojsko k statečnosti a důvěře, ale raději se bavil s vyslanci svého tchána Jakuba, a mezitím, co se opodál hradeb rozhodovalo na celá staletí o osudu českého království i národa, Bedřich bezstarostně za stolem hodoval. Také nikdo z vůdců se ani slovem nepokusil povznést pokleslou mysl mužstva. Slavnosti korunovační se před rokem zůčastnilo 40 luteránských a bratrských pastorů. Nelze se však dočíst, že by byl jediný z nich býval přítomen na Bílé hoře a snažil se vojsko nadchnouti k boji za protestanského krále a evangelickou víru. Na slavnost se hrnuli, bojišti se vyhýbali. Též Skultetus, jenž proti sochám, obrazům a hrobům u sv. Víta dával najevo velkou odvahu a sílu, zůstal za bělohorské bitvy za větrem. Mnozí naši dějepisci, místo aby po zásluze pokárali zbabělost a línost luterských a bratrských duchovních, vytýkají fanatismus kněžstvu katolickému, které přece plnilo jen svou povinnost. S Zwinglim zahynulo u Kapela (1531) sedm pastorů. Stavovskému vojsku nebylo ani dáno heslo, jehož bouřlivé volání by rozvířilo vzduch a roznítilo srdce. Mělo však válečný prapor, ozdobený zlatým sluncem a hrdým nápisem: ?Diverti nescio? ? ?My necouváme!? Kéž by byli aspoň couvali a neutíkali!

Průběh bitvy

Byla neděle, den Páně. Posvátný klid se vznášel po kraji a též podzimní, listopadové slunko jakoby radostněji zářilo ke zvýšení sváteční nálady. Ze vzdálené Prahy doléhal hlas poledního vyzvánění, vyzývající k pozdravu andělskému. Též na Bílé hoře byl klid, ale jen zdánlivý ? byl to klid před bouří. S rozechvělým, ale silným hlasem zvolal Maxmilián: ?Sancta Maria!? Heslo se rozletělo dlouhými řadami, budíc tisíceronásobnou bouřlivou ozvěnu. Prapory vlály, bubny vířily, polnice hlaholily, vše to bylo brzy přehlušeno hřímáním děl, z nichž se začalo bít z obou stran. Mraky prachu a dýmu zahalily bojiště i bojující.

Přední řada císařských, pak ligistů hnala útokem proti svahu, byli však od stavovského vojska odraženi. Ligisté u Ruzyně, stojíce pod strmějším svahem, drali se urputně vpřed, vystupujíce i po čtyřech po srázu a náspu ? byli však opětně sehnáni. Pohroma stavovského vojska začala na levém křídle. Pěší pluk Thurnův, postupující proti nepříteli, zastavil se uprostřed cesty. Někteří vystřelili do vzduchu, jiní dozadu, všichni zahodili muškety a dali se na útěk mezerami zadního šiku. Žoldnéři splnili, čím již v Rakousku vyhrožovali, že nebudou bojovat, nebude-li jim zaplaceno. Byl to nejstarší pluk české armády a jeho chování působilo nakažlivě. Zatím co se některé oddíly utkávaly s nepřítelem, zahazovaly jiné zbraň a opouštěly bitvu. Anhalt a rytmistři se šavlemi v rukou zastavovali prchající čety jezdectva a vraceli je zpět na bojiště, ale za několik okamžiků stáli vůdcové proti nepříteli opět osamoceni. Za půl hodiny bylo levé křídlo Thurnovo rozbito. Jen třetí šik uherského jezdectva ještě stál pevně, nejsa bojem dotčen. Valem se hrnuli císařští vzhůru na planinu. Tu mladý, 21letý Anhalt vytrhl proti nim z pravého křídla s asi 800 jezdci, aby odvrátil hrozící katastrofu. Prudkým nárazem zastavil jejich postup, roztříštil několik sborů a celý přední šik císařských uvedl ve zmatek. Leč malý jeho hlouček zůstal bez podpory, podlehl přesile nepřátel a mladý kníže, krvácející ze dvou ran, upadl do zajetí. Tento světlý paprsek v přítmí nekázně a zbabělosti ukazuje, že hrstce odhodlaných bojovníků by nebylo bývalo nesnadné zvítězit. 

 V tom se vyřítil ?černý prapor? kozáctva proti třetímu šiku uherského jezdectva. Hluboko schýleni k hlavám koní, s děsným řevem, třemeny v ústech, v obou rukou šavle, hnali se kozáci na Maďary. Ti nepřítele nevyčkali, nýbrž celý třetí šik, jejž tvořili, jakoby děsem zachvácen, dal se na překotný útěk. Jedni sjeli k motolskému potoku a pádili jeho údolím do Prahy přes Vltavu, v jejíchž vlnách jich několik set našlo chladný hrob. Rybáři je pak lovili pro bohatou kořist, co u sebe měli. Jiní seskákali s koní a prchali vinicemi ? i tam je kozáci dohonili a stíhali až k Strahovu. Kozáci ukořistili mnoho koní, 42 praporů a též velkou korouhev královu se zlatým sluncem a nápisem: ?My necouváme!?.

Když se císařští dostali vzhůru na planinu, tu i ligisté u Ruzyně konečně ztekli náspy a pravé křídlo české, ohrožené zpředu i z boku, se obrací čelem vzad a jako o závod se úprkem žene k Strahovské bráně. Anhalt se 16 jezdci pádil za prchající armádou a stěží projel množstvím vozů nakupených u brány. Jindřich Schlick se s moravským plukem opozdil, silný proud stíhaných jej odstrčil stranou, takže se nebylo možno do města zachránit. Pluk utvořil polokruh, opřený o zeď obory, a bojoval statečně, ne za vítězství, ale za holý život. Zčásti byli pobiti, ostatní i s vůdcem zajati. Došlo i na posádku v oboře, jež nevěděla, jak zasáhnout do boje. Vítězný nepřítel ji to ukázal. Přelezl ohradu, a kteří zavčas neprchli, byli porubáni, jiní volajíce: ?Gnade, Gnade? zajati.

Obraz Stanislava Hudečka z bitvy "Moravanů" na Bílé hoře.

Střecha letohrádku však v době bitvy měla jiný tvar.