600. výročí vítězství v bitvě u Grunwaldu

1410–2010

Ti z Poláků, Rusů, Čechů a Litevců, kteří chápou smysl a význam velkých historických událostí pro identitu, hrdost a svébytnost národů, vzpomínají tohoto roku výročí jednoho z velkých společných vítězství.

Řád německých rytířů, který byl spolu s ostatními křižáky drtivě poražen 18. května 1291 v Akkonu a vyhnán ze Svaté země mameluckým sultánem Egypta, hledal poté své nové uplatnění. Nicméně, původní a skutečný význam křižáckých rytířských řádů a důvod existence templářů, johanitů a teutonů tím de facto zanikl. Všechny tři řády se přesunuly do Evropy a zde více či méně úspěšně po staletí přežívaly. Německý-teutonský řád se pokusil uchytit nejprve v Uhrách a Sedmihradsku, odkud byl roku 1225 vypuzen. Proto řádoví představitelé obrátili svou pozornost k Pobaltí, které se jim jevilo snadnou kořistí, přirozeným prostorem k expanzi a pronikání na východ – „Drang nach Osten“.

Roku 1226 takticky využili pozvání knížete Konráda Mazovského k účasti na křížové výpravě proti Prusům, s nimiž Poláci vedli neustálé boje zejména v Mazovsku. Prusové (Porusové či Borusové) byli etnicky příbuzní s Litevci ale se silným podílem slovanské krve z kmene Venetů. Někdy jsou pokládáni spíše za Slovany, vzhledem k náboženským zvyků, bohům a způsobu života. Jejich úspěšné totální vyvraždění zahájené ve znamení kříže na vlastním – pruském území bylo počátkem strašlivé genocidy Slovanů trvající vlastně do současnosti. Odměnou řádu za pomoc v boji proti pobaltským pohanům mělo být získání prostoru podél řeky Visly a všechna jím dobytá území. Císař Friedrich II. potvrdil roku 1226 nároky německého řádu na všechny podmaněné země a jeho svrchovanost nad nimi. Tím byla otevřena cesta k „šíření křesťanství ohněm a mečem“ směrem na severovýchod, ale i na východ. Německý řád záhy vytvořil svůj vlastní stát v Mazursku, expandoval do Kuronska a pokoušel se „obrátit mečem na víru pravou“ dokonce i pravoslavné Rusy. Spolu s řádem mečových bratří či livonským řádem, s nímž roku 1237 splynul, byl v této „bohulibé křesťanské činnosti pravdy a lásky“ zastaven roku 1242 novgorodským knížetem Alexandrem Jaroslavičem Něvským v proslulé „bitvě na ledu“ nad Čudským jezerem. Po té jasný kníže vytlačil křižáky z Pskova, Izborska a z části Estonie.

V únoru 1386 se nechal pokřtít vynikající litevský válečník, příležitostný protivník německého řádu, kníže Jogaila, po sňatku s polskou princeznou Jadwigou polský král Vladislav II. Jagiello. Smlouvou s Vladislavovým bratrancem, litevským knížetem Vitoldem (Vitautasem), vznikla roku 1401 polsko-litevská unie.

Roku 1409 vypuklo povstání proti německému řádu ve Žmudi. Toto území v západní části Litvy představovalo jablko sváru mezi Polskem a řádem. Právě zde byl zažehnut plamen, který se posléze mohutně rozhořel v osudovém střetnutí – v bitvě u Grunwaldu.

Dne 14. srpna 1409 vyhlásil velmistr německého řádu Ulrich von Jungingen válku polskému království a velkoknížectví litevskému. Po několika drobnějších střetnutích stanula proti sobě časně ráno 14. července 1410 dvě nepřátelská vojska v prostoru vesnic Grunwald, Tannenberg (Sterbak) a Lodwigowo. Obě strany zaujaly tehdy obvyklé lineární postavení, členěné do korouhví a do hloubky sestavy dvou či tří řad. Polsko-litevské síly čítaly asi 16–18 000 polských jezdců, 6–8000 litevského jezdectva včetně 3000 Tatarů. Řád německých rytířů disponoval 13–15 000 těžkými jezdci, představujícími výkvět křesťanské Evropy a 4000 efektivních střelců z kuší. Obě strany měly k dispozici omezené dělostřelecké prostředky, které ale nebyly v bitvě použity vzhledem ke klimatickým podmínkám.

Polsko-litevskému vojsku šikovanému ve třech liniích veleli král Vladislav II. Jagellonský a velkokníže Vitold. Pravé křídlo tvořila vojska litevská, mezi nimi oddíly z Červené Rusi, Velkého Novgorodu, Smolenska a Starodubu, bojující pod korouhví archanděla Michaela a velením knížete Siemeona Lingwena a Tataři pod velením chána Dželal-el-Dina. Levé křídlo tvořily korouhve polské, vesměs těžké obrněné jezdectvo. Ve středu bojové sestavy stály moravské oddíly pod velením Jana z Jičína, česká korouhev pod velením vynikajícího válečníka Jana Sokola z Lamberka a další česká korouhev pod velením hetmana Gniwosze z Dalewicz. Korouhev Jana Sokola z Lamberka, v jejíchž řadách bojoval později nikdy nikým neporažený husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova, útočila ve znamení korouhve sv. Jiří. Na levém křídle se též nacházela korouhev mladičkého knížete Zikmunda Korybutoviče, pozdějšího husitského zemského správce království českého.

Bitva byla zahájena asi v 9 hodin ráno útokem litevského lehkého jezdectva knížete Vitolda spolu s Tatary proti pravému křídlu řádového vojska. Krátce po něm zaútočilo za zpěvu válečného chorálu též polské těžké jezdectvo. Vzplála rozhořčená, nemilosrdná a krutá bitva. Litevci, odražení řádovými oddíly a střelci z kuší, předstírali klamný ústup a vylákali tak mnoho z urozených řádových hostů k lehkovážné honitbě daleko do bažinatého terénu.

Po ústupu Litevců, který byl obecně pokládán za útěk z pole, nastal na chvíli zmatek a některé královské oddíly zakolísaly. Polský dobový kronikář Jan Dlugosz píše: „V této bitvě si pouze ruští rytíři ze Smolenska, stojící pod svými vlastními třemi korouhvemi, zasloužili slávu, a to nejen pro své úsilí v boji, ale také proto, že se nedali na útěk. Navzdory tomu, že jeden praporečník byl nemilosrdně zabit a jeho barvy podupány, obě další korouhve bojovaly dál, jak se sluší na skutečné muže a rytíře“.

Krátce po poledni se do bitevní vřavy odhodlaně zapojil též řádový velmistr Ulrich von Jungingen v čele šestnácti korouhví těžkého jezdectva. Němci během bitvy hledali stanoviště polského krále. Ten byl skutečně jednu chvíli ohrožen nepřátelským útokem. Rytíře, který na něho zaútočil, poranil kopím a králova družina pak útočníka zlikvidovala.

Asi po třinácté hodině se na bojiště vrací větší část Litevců, vráží do zad německé sestavy a tím rozhodujícím způsobem ovlivňuje další průběh bitvy. Velmistr je obklíčen, statečně se v zoufalém boji brání a navzdory několikerému zranění pokračuje houževnatě v boji až nakonec podléhá smrtelné ráně kopím do hrdla. To byl kritický okamžik bitvy, kdy začal ústup německých rytířů a jejich bojechtivých hostů. Část řádového vojska byla zmasakrována kolem vozové hradby vlastního tábora. Bitva skončila krátce po 16. hodině, ale až téměř do 21. hodiny trvalo pronásledování prchajícího nepřítele v širokém okolí. Polsko-litevská unie utrpěla ztráty asi 6000 padlých a 8000 zraněných. Z řádového vojska byla přímo na bitevním poli zabita téměř polovina mužů, množství jich bylo zabito na útěku a při pronásledování. Rytíři řádu byli většinou bráni do zajetí, pokud ovšem neprojevovali zpupnost; v takových případech byli obvykle na místě sťati.

Spojenci polského krále vyplenili nepřátelský tábor s vozy naloženými pouty a okovy pro polské a litevské zajatce.

Král Vladislav Jagellonský sestoupil na jednom z grunwaldských pahorků z koně, padl na kolena a vzdal bohu díky za naprosté vítězství svých zbraní. Bylo to jedno z nejrozhodnějších vítězství středověku vedle pozdějších husitských bitev u Ústí, u Domažlic a u Tachova.

Je zřejmé, že případné vítězství řádu nad polsko-litevskou unií a jejími spojenci u Grunwaldu by podstatnou měrou posílilo agresívní expanzionistické snahy jak vůči Polsku, tak i Litvě, ale i Rusku. Nakonec se tyto tendence projevily o necelé desetiletí později v Čechách.

Zkomírající moc řádu se i po této bitvě pokusila o oživení a 10. října 1410 bylo pro Poláky nutné zopakovat „malý Tannenberg“ v bitvě u Koronowa. Toruňským mírem z roku 1411 nepřišel řád sice o příliš velká území, ovšem byl nucen k platbě obrovských reparací ve výši 100 000 kop českých grošů, což fakticky znamenalo finanční bankrot řádu.

Grunwald byl fatální ranou řádu, i když ten dokázal ještě několik desetiletí přežívat. Nastal ale pozvolný vnitřní rozklad jeho struktur a tím i soudržnosti.

Roku 1456 čeští žoldnéři ve službách německého řádu, kterým nebyl vyplácen smluvně zajištěný plat, prodali pýchu a duchovní centrum německých rytířů hrad Malbork (Marienberg) za pár kop stříbra polskému králi Kazimírovi IV. Agónie řádu se pak prodlužovala až do 16. století.

Když se německý císař Vilém II. roku 1902 účastnil v čele honosného doprovodu dvořanů v bílých pláštích s černým křížem obnovení řádového hradu Malborku, naznačil tím směr své příští evropské i světové politiky. Sám se také za německého řádového rytíře hrdě pokládal.

V srpnu 1914 byla v prostoru Tannenbergu obklíčena v německých kleštích osamocená ruská 2. armáda generála Samsonova a přes hrdinský odpor jejích vojáků byla v třídenní bitvě poražena. Generál Samsonov se v zoufalství zastřelil. V německé propagandě byla tato tragická událost prezentována jako odveta za porážku z roku 1410. Podobně byla odveta za řádový osud (mysterium Velikého Německa) propagandisticky využívána kruhy kolem Adolfa Hitlera a on sám zpodobňován jako železný řádový rytíř.

Navzdory všemu politizování ve 20. století, ať již z té či oné strany, je výsledek a nadčasový význam společného boje proti agresivnímu nepříteli před 600 lety nezpochybnitelný. Současně se za tu dobu mnohokráte potvrdila deviza Alexandra Něvského: „Kdo k nám s mečem přijde, ten mečem zahyne!“ U nás byl prostý smysl tohoto úsloví v plné míře uplatňován pouze během agresívních křížových výprav proti kacířským Čechám v čase husitských válek.