logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Kozáci

Putin nevěří armádě, k ochraně režimu vysvěcuje „neokozáky“.

Kozáci (podle wikipedie slovo kozák ukrajinsky „kozak“/rusky “kazak“ s největší pravděpodobností pochází z turkického slova „kazak“ zanemnající svobodný člověk/dobrodruh, jiní původ slova spojují s kočovnými Chazary/kazari, kteří žili mezi Volhou a Dněprem, či s Kirgizy, kteří se sami nazývají kajsaki, další hypotézy hovoří o mongolském původu slova , v němž „ko“ znamená ochrana, a „zach“ hranice. První zmínky o kozácích jsou z ruských letopisů a kronik z let 1395 a 1444, které je popisují jako samostatnou vojenskou kastu) nomádi, elitní jezdci a žoldáci, byli zhruba od 14. stol. migrující vojenskou kastou, jejich rada starších si volila vůdce (atamana – možná z německého Hauptmann či z tureckého ata = otec), jenž se formálně radil s vojenskou radou. Kozáci žili v posádkách (ve „stanicích – stanica“).

Tam, kam si je panovníci povolali k ochraně (většinou) hranic, tam byla založena jejich posádka, a tam postupně vznikal jejich samosprávný polovojenský hejtmanát.

Příčinou vzniku této kasty byl neustálý nápor hord Krymských Tatarů a Osmanských Turků, kozáci podnikali trestné výpravy jak na Krym, tak do osmanské Malé Asie, kde plenili místní bohaté osady.

Usídlili se na březích Dněpru (záporožští/kubáňští kozáci), Donu (donští kozáci), a Volhy, odkud Krymské Tatary mohli kontrolovat (1571 car Ivan IV. Hrozný si kozáky od Donu a Volhy vyžádal ke střežení jihoruské hranice).

Existovali i uralští kozáci, orenburgští kozáci, astrachánští kozáci, sibiřští kozáci, zabajkalští kozáci, amurští kozáci, stanice měli i v kazachstánské Alma Ata, v Grozném v Čečensku, v turkmenistánském Krasnovodsku, i v Číně.

Za žold sloužili komukoliv, i francouzskému a švédskému králi (při ochraně jeho pobaltských provincií), polsko-litevskému svazu, ruskému caru či osmanské říši.

Za národní hrdiny jsou považováni na Ukrajině (ukrajinská hymna tvrdí, že Ukrajinci vzešli z kozáků), zatímco ruští carové je jen trpěli, a když se jejich samospráv začali obávat, tvrdě je zlikvidovali, např. Záporožský Síč (ruskySeč – od slova sekat stromy, aby mohli založit osadu), založený rusínským knížetem v roce 1471 k ochraně hranic jako kozácká samosprávná komunita, jejíž území se nakonec rozkládalo od Charkova po Moldávii, na severovýchodě až k Azovskému moři, jako nárazníková zóna mezi Ukrajinou/jižním Ruskem a osmanským sultanátem, a jako ochranný val proti útokům hord Krymských Tatarů/Krymský chanát, kteří brali do otroctví ukrajinské a ruské rolníky (s Krymskými Tatary se však kozáčtí atamani tajnými dohodami i spolčovali).

Významnou roli sehrál Bohdan Chmelnický (1595–1657), hejtman záporožských kozáků v letech (1648–57). Když byla poškozena majetková práva jeho rodiny, a nedovolal se nápravy u polského krále, spojil se proti Polsko–Litevskému svazu (kterému tím skončily zlaté časy) nejprve s osmanským sultánem, a o rok později s ruským carem.

K záporožským kozákům, kteří požadovali omezit vliv řecko-katolické církve, se připojili majetní Rusínci, kterým vadilo, že si polská šlechta na jejich území zabírala statky, které jejím jménem spravovali místní majetní Židé.

Proto již v této době kozáci v dohodě s místními středními vrstvami pořádali pogromy na Židy, zejména za Chmelnického kozáci vyvraždili desetitisíce Židů.

Chmelnický záporožské kozáky přivedl pod vliv Ruska (oficiální ruská historie tvrdí, že ve smlouvě přímo stálo, že si Chmelnický přeje sjednotit Ukrajinu s Ruskem, proto se Putinova Moskva považuje za „právního nástupce“ Kyjevské Rusi).

Chmelnický je svým bojem proti Polsku považován za národního hrdinu Ukrajiny, ale ne všichni Ukrajinci mu dokáží zapomenout, že zavlekl Ukrajinu do ruské sféry vlivu (přísahal věrnost ruskému carovi). Nejostřejší kritiku vůči Chmelnickému vyjádřil básník Taras Ševčenko (1814–1861), jenž vojenské kastě kozáků vyčetl jejich pohrdání chudými rolníky (nevolníky), v jehož rámci se záporožští kozáci neštítili uzavřít úmluvu s Krymskými Tatary, na základě které Krymským Tatarům povolili brát si určitý počet ukrajinských rolníků za otroky.

Po povstání záporožských kozáků pod vedením Chmelnického byl kozácký záporožský síč spravován jako společné kondominium polsko-litevské unie a ruského cara. Ruští carové kozáky považovali za hrozbu (několik atamanů se pokusilo vytvořit kozáckou republiku), a snažili se samosprávné hejtmanáty kozáckých velitelů, plukovníků, aj. důstojníků podrobit své kontrole.

Kozáci ruského cara, kterému přísahali před bitvou věrnost, zradili v bitvě u Poltavy (1710) ve prospěch švédského Karla XII. Proto Petr I Veliký (1672–1725) začal ve velkém s likvidací jejich autonomie – podřídil je službě v carské armádě, a podrobil je pracovní povinnosti – zhruba 40 000 z nich každoročně používal na stavbu kanálů a opevnění v severním Rusku, tvrdé pracovní podmínky každoročně údajně přežila jen polovina. Také Kateřina Veliká (1729–1796) kozáckou samosprávu tvrdě omezovala již od svého nástupu k moci, 1764 byl záporožský hejtmanát carevnou administrativně zrušen, za jejího panování proto vypuklo několik kozáckých povstání, např. Pugačevovo – Pugačev byl kozácký poručík ruské armády, jenž využil rolnických nepokojů ke kozácké věci (znovunabytí starých kozáckých výsad), kterého podpořili kozáci, kteří nesouhlasili s přísahou věrnosti ruskému carovi.

Přidali se k němu i majetní Tataři z Povolží, kteří vlastnili v Rusku továrny/manufaktury, ale nesouhlasili s odvodem do ruské armády (ti tvořili nejvýznamnější část jeho vojska), nomádští pastevci z Baškirska, a další menší národnosti, např. buddhističtí Kalmykové, Burjatové a muslimští Kazaši.

Pugačev, jenž se začal prohlašovat za cara Petra III, vyhlásil zrušení nevolnictví, v roce 1774 svedl významnou bitvu u Kazaně, byl poražen, a v roce 1775 popraven v Moskvě.

Definitivně zlikvidován byl záporožský hejtmanát ruskou kolonizací poté, co v roce 1775 skončila rusko–turecká válka o Krym ve prospěch Ruska.

Ruskou kolonizaci záporožských kozáckých stepí měl na starosti milenec Kateřiny Veliké kníže Grigorij Potěmkin ( 1739–1791), hazardní hráč a „zlatokop“, jenž se zajímal jen o osobní prospěch. Kníže založil mj. Sevastopol pro ruskou flotu, či dnešní Dněpropetrovsk, kozácké osady bezohledně likvidoval a když Kateřina II v roce 1787 přijela na inspekční cestu po Krymu, údajně jeho nepřátelé tvrdí, že aby ji oslnil, zakládal fiktivní ruské vesnice.

Někteří kozáci zůstali v Rusku i po roce 1775. Po likvidaci záporožského hejtmanátu a po dohodě s panovníkem vytvořili hejtmanáty jinde, tam, kde byla potřeba střežit hranice, např. ve stavropolské provincii na řece Kubáň kubáňští kozáci, zatímco jiní záporožští kozáci se nechali za žold naverbovat pro ostrahu Osmanské říše při ústí Dunaje/Dunajský hejtmanát (1775–1828) pod ochranou osmanského sultána/osmanský protektorát.

Koncem 18. stol. byli kozáci vyšší vojenské hodnosti již plně začleněni mezi ruskou šlechtu /dvorjanstvo, za šlechtický stav/přísahu ruskému carovi však ztratili politickou autonomii, zatímco nižší hodnosti kozáků spadly do kategorie chudých rolníků, třebaže některá privilegia si zachovali). Byli „svobodnými sedláky“, ale protože poskytovali útočiště uprchlým nevolníkům z Ruska i z Polska, často mezi nimi a carským dvorem panovalo napětí.

Kozáci byli skvělí jezdci, ale ve vojenské taktice nevynikali, carští velitelé je považovali za nedisciplinované a ve srovnání s pravidelnou armádou za špatně vycvičené, proto je armáda využívala jen pro průzkum, jako eskortu, posly a pro útoky ze zálohy, nikoliv v otevřených bitvách. A protože jim carští velitelé nikdy 100% nevěřili, vždy je rozčlenili na menší oddíly.

V honbě za zbytky napoleonovských vojsk, která prchala z Ruska, kozáci na svých koních dorazili až do Paříže, kde v roce 1814 tábořili na Champs-Elysées.

Koncem 19. stol. byli kozáci v Rusku (5 miliónů) oproštěni od placení daní, ale jejich vojenská povinnost trvala 20 let, od roku 1909 18 let (5 let aktivní služba, zbytek záloha).

Kozáci se nelítostně účastnili nejen potlačování proticarských povstání, mj. ze strany ruských (1905), ukrajinských a běloruských rolníků, či polských protiruských povstání, ale zejména protižidovských pogromů v Rusku, v Bělorusku a na Ukrajině, mezinárodního odsouzení se jim dostalo pro účast na pogromech v ukrajinských jednotkách Petljury.

Nehezké vzpomínky měl z tohoto důvodu na kozáky Izák Bábel (popravený politickou policií NKVD v roce 1940). Bábel zvěrstva kozáků bílých i rudých během polsko-ruské války z roku 1920 popsal v Rudé jízdě: „Kozák Pričepa, mstící se za smrt svých rodičů, chodil se zkrvavenýma rukama od jednoho domu ke druhému, starým lidem vyřezával vnitřnosti, jejich psy věšel na studně, zatímco ostatní kozáci jen pobafávali z dýmek, a pobaveně jej sledovali“, či Simon Wiesenthal, kterému kozák jako malému klukovi šavlí rozsekl vejpůl nohu.

Během 1. sv. v. se kozáci na koních srdnatě vrhali proti ostnatým drátům, kulometům i dělostřelectvu – kvůli špatnému velení a nedostatku výzbroje byli většinou v bitvách zdecimováni.

Občanská válka po bolševickém puči je rozdělila na většinové bílé, ale i rudé, avšak také bolševici je považovali za hrozbu, a proto po občanské válce následovala jejich likvidace (raskazačivánije), o to více, že byli posledními jednotkami, které bojovaly proti bolševikům.

Jen v lednu 1919 bolševici během pár týdnů popravili desetitisíce kozáků.

Stalin je ve 30. letech spolu s kulaky systematicky vyvražďoval jako Hitler Židy, přesný počet popravených a deportovaných kozáků do gulagů není známý, uvádí se od 500 000–1 milion, jejich půda byla nejen kolektivizována, ale i rozdávána menšinovým národnostem v autonomních republikách.

Stalinem uměle vyvolané hladomory na Ukrajině ve 30. letech postihly opět rodiny kulaků a kozáků (Stalin hladomory vždy vyvolával konfiskací zásob před zimou, aby vyhlazení hladem dokonaly mrazy).

Na otřesné podmínky v kolchozech a sovchozech podél Donu Stalina ve svých několika dopisech upozornil Michail Šolochov (1905–1984), jenž se v roce 1924 oženil s dcerou atamana, a upozornil na sebe románem o donských kozácích z roku 1928 Tichý Don, za který dostal v roce 1965 Nobelovu cenu za literaturu.

Byl obviněn z plagiátorství s tím, že Tichý Don napsal antibolševik kozák Fjodor Krjukov, jenž zemřel v roce 1920. Kritici poukázali na jeho nízký věk v době napsání tak „zralého“ románu, a na prudký pokles kvality v jeho následných budovatelských dílech. Obvinění z plagiátorství v 60. letech podpořil i Solženicyn, jehož povídku Jeden den Ivana Denisoviče Šolochov, tehdejší předseda Svazu spisovatelů, napadl. Teprve v roce 1999 ruská Akademie věd „objevila“ původní rukopis, a prohlásila Šolochova za 100% autora.

Mnohé rodiny kozáků emigrovaly, v drtivé většině do pravoslavného Srbska, ale i do Prahy, kde studovali na vysokých školách, a po „osvobození“ v květnu 1945 byli NKVD deportováni na Sibiř, aniž čsl. (bolševicko-košická) vláda protestovala.

Po napadení SSSR v červnu 1941 část kozáků, kteří bolševickou hrůzovládu přežili, bojovala proti nacistům v RA (v níž po VŘSR nesměli až do roku 1936 sloužit), do níž byli povoláni do prvních řad i kozáci z gulagů, zatímco druhá část se přidala k nacistům, avšak k Wehrmachtu masově přebíhali i kozáci z RA – přeběhlíci, váleční zajatci a dobrovolníci po zkušenostech s bolševiky Wehrmacht považovali za osvoboditele, takže již v roce 1941 měli nacisté k dizpozici několik kozáckých jednotek, např. v prosinci 1941 byl vytvořen Prapor Dubrovský z donských kozáků, v červenci 1942 z něho vznikl Pavlův pluk.

Nacisté, kteří kozákům přislíbili autonomní kozácký stát, je využívali zejména pro protipartyzánská tažení. Kozáci bojovali i v rámci Ruské národní osvobozenecké armády/RONA alias Brigáda gen. Kaminského v rámci Waffen SS, která se účastnila i potlačení varšavského povstání.

Na internetu je fotografie z léta 1944 z protipartyzánského tažení v Bělorusku dvou důstojníků SS + tří kozáků z RONA (velící důstojník major Ivan Denisovič Frolov uprostřed + poručík Michalczewski po jeho pravici, třetím kozákem po jeho levici je údajně Vladimír Spiridonovič Putin – 1911–1999).

Za

Původce této informace byl označen britský zpravodajský analytik Vladimír Bogdanovič Rezun *1947, píšící pod pseudonymem Viktor Suvorov knihy o historii GRU + Specnaz, a o 2. sv. v. Rezun je bývalý důstojník GRU, jenž v červnu 1978 emigroval s ženou a dvěma dětmi z Ženevy do Británie. V rozhovoru pro list Komsomolskaja pravda z 15. 8. 2003 Rezun alias Suvorov popřel, že by s tímto tvrzením přišel první – nejprve fotografii s údajným Putinovým otcem v době výročí varšavského povstání v srpnu 2003 uveřejnil polský týdeník Angora, a před znovuzvolením Putina v roce 2004 i satirický S.I.B. (Soviet Inform Bureau) č.41/04 Vadima Maslova.

Informaci, že Putinův otec byl jako terorista NKVD vysazen v nacisty okupovaném Estonsku, které Wehrmacht vítalo jako osvoboditele před Stalinem, a udán místními rolníky německé okupační správě, načež přešel do služeb RONA Waffen SS/Brigády Kaminského (po popravě Kaminského Gestapem 28. 8. 1944 byla RONA převelena pod ROA gen. Vlasova) potvrdilo podle WikiLeaks i estonské ministerstvo zahraničních věcí (z Waffen SS přešel po válce opět k NKVD, protože byl synem Stalinova kuchaře).

V roce 43 vznikl dobrovolnický Kozácký jízdní sbor, kterému velel gen. Helmuth von Pannwitz (1898–47), nejvyšší ataman XV. Kosaken Kavallerie Korps, se kterým bojoval proti srbským a chorvatským partyzánům. Tento XV. kozácký sbor brutálně masakroval místní civilisty, takže v říjnu 1943 von Pannwitz vydal rozkaz, kterým zločiny na civilistech spáchanými příslušníky XV. sboru trestal smrtí. Pannwitz s kozáky navštěvoval i ortodoxní bohoslužby, byl mezi nimi velmi oblíbený, proto mu udělili titul Feldataman, který náležel jen carovi. Od února 1945 byl Kozácký sbor pod velením Waffen SS, nebyl však jejich součástí.

Von Pannwitz se vzdal 11. 5. 1945 ve Vídni Britům, a snažil se, aby i jeho Kozácký sbor zůstal v britském zajetí, ale Britové kozáky ihned vydali obávané Smerš (Smrt špiónům, kontrarozvědka RA), šéf Viktor Abakumov 1908–1954, pracovník NKVD v gulazích, jako šéf Smerš od roku 43 přímo odpovídal Stalinovi, a v rámci své pracovní náplně donášel na Beriju, byl však v roce 1952 Stalinovi udán svým zaměstnancem Michailem Rjuminem pro svoji údajnou nečinnost ve spiknutí „doktorů“, po Stalinově smrti v březná 1953 byli oba popraveni.

Kontrarozvědce RA Smerš Britové vydali i 30 000 ruských žen a dětí z protibolševických rodin, pokud nespáchaly sebevraždu, byly popraveny či deportovány do sibiřských gulagů. Když začalo nahánění kozáků do nákladních aut, někteří z britského tábora ještě utekli, von Pannwitz a většina jeho štábních důstojníků se dobrovolně vzdali NKVD.

Von Pannwitz byl v roce 1946 v MOW odsouzen za zločiny proti lidskosti spáchané v Jugoslávii, a v lednu 1947 popraven (jeho rodina v roce 1996 požádala Jelcina o jeho rehabilitaci, načež vojenský generální prokurátor vyhověl s tím, že von Pannwitz byl obětí stalinských represí, ale Putin v červnu 2001 jeho rehabilitaci smetl ze stolu.

Po válce se historické závorky za kozáky definitivně uzavřely.

Kozácká tradice jižního Ruska s centrem v Rostovu na Donu se znovuzrodila po pádu SU, kdy zde opět vznikla kozácká kadetka/sparťanská střední škola s maturitou pro chlapce ve věku 10–17 let (vyučují se zde mj. cizí jazyky, šerm, jízda na koni – bez koně není kozák kozákem), a kozácké tance. Kozáci začali podnikat v oboru ručně vyřezávaného nábytku a v ručně tepaných šavlích.

Putinova „výroba“ neokozáků 21. století

Putin ve velkém měřítku začal „vysvěcovat“ neokozáky, a to i z muslimských či buddhistických etnik. Od roku 2004 v Permu působí první Kozácká muslimská jednotka.

V roce 2009 založil ve Volgogradu, 966 km od Moskvy kozáckou kadetku pro děti již od sedmi let věku (7–17), aby mu kadeti po vymytí mozků v rámci jeho revize historie (kozáky líčí jako Stalinovi věrné bolševiky) posloužili jako ozbrojená část jeho PutinJugend / Naši aj. mládežnické organizace (vojenská cvičení jsou součástí osnov).

Neokozáci, kteří nejsou tradičními kozáky, k Putinovi, jenž vládne za pomoci byrokracie, tajných služeb a církve (náboženská výuka je součástí osnov, svěcená voda a Kristus je ve školách na každém rohu), obdivně vzhlíží, zatímco skuteční kozáci jimi pohrdají (Putin tvrdí, že je v Rusku 7 mil. kozáků, autentičtí kozáčtí vůdci uvádějí, že autentických kozáků jsou 3 mil., ostatní jsou jen „převlečeni za kozáky“).

Dne 2. 2. 2013 tito chlapci ve vojenských maskáčích s rudými výložkami silně připomínající výložky RA, s výrazy komsomolců úderníků, před Putinem pochodovali k 70. výročí vítězství bitvy u Stalingradu (Putin rozhodl, že se Volgograd v tento den vždycky vrací ke jménu Stalingrad).

Šéf Putinovy kadetky Vladlen/Vladimír Lenin Georgijevič Stratulat tvrdí, že v maturitách má škola 90% úspěšnost, největší důraz škola klade na předmět „vlastenecká výchova“ (žáci pětkrát denně klečí před Kristem a předříkávají motto kozáků: „Miluj Rusko, je tvojí matkou, kterou ti nikdo nenahradí, a tvrdě trestej vlastizrádce, Ti, kdo jdou proti Rusku, jsou tví nepřátelé“).

Individualismus je tvrdě vytlačen kolektivismem, na otázku, kde by chtěli žít, až budou velcí, všichni sedmiletí žáci odpověděli: „Na svaté půdě ve Volgogradu“, na otázku, čím by chtěli být, všichni odpověděli „Vlastenci“. Třebaže je Volgograd 5 771 km od Pekingu, 8 hodin letu letadlem, vyučuje se zde i čínština (demografie nevěští pro RF nic dobrého, od pádu SU ztratila RF 5 mil. obyvatel, v roce 2012 jich údajně měla 143 mil., zatímco porodnost muslimských severokavkazských národností prudce roste).

Vzhledem k militarizaci těchto škol, kterých je v RF již přes 30, mají žáci otevřené dveře do ruské armády, k policii, či do tajných služeb.

Kadetky jsou navíc bezplatné, ministerstvo pro národnostní otázky a pro kozáky financuje všechno (v polovině případů jde o děti z problémových rodin, rodiče jsou alkoholici či byli zbaveni rodičovských práv) – od jídla po uniformy a typickou kozáckou čepici papašu z černého astrachánu, jinak však uniformy kadetů silně připomínají uniformy RA.

V roce 2005 Putin vytvořil První kozácký pluk začleněný do ruské armády, který má být „carovi“ věrný, i kdyby se armáda vzbouřila.

Mladí fanaticky pobožní a fanaticky vlastenečtí Putinovi kozáci již hlídkují v ulicích Moskvy a v jihoruských městech jako „pořádková policie“ (zatímco státní policie a armáda je nevýkonná a zkorumpovaná). Proto šéfové všech kozáckých vojenských akademií, kteří jsou všichni bývalými důstojníky sovětské armády, jednohlasně tvrdí, že „Vladimír Putin, na veřejnosti vždy sedící/stojící vedle ruské vlajky, je atamanem ruských neokozáků (praví kozáci si však svého atamana volili).

Na začátku svého třetího mandátu se tak Putin utvrdil v učení hraběte Sergeje Uvarova (1786–1855), jenž caru Mikuláši I. jako devizy absolutismu doporučil „autokracii, ortodoxii a nacionalismus“.

 

 
Přidat komentář

Diskuse k tomuto článku byla uzavřena.

Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa