logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Americká válka za nezávislost

Dne 4. července slaví USA Den nezávislosti; v den den roku 1776 vyhlásil americký kongres Deklaraci nezávislosti.

Dne 4. července 1776 schválil Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti 13 severoamerických britských kolonií na Velké Británii. Deklarace nezávislosti vysvětlovala, proč Kongres 2. července "jednomyslně" hlasy 12 kolonií (zástupce New Yorku byl nepřítomen, rozhodl, že "tyto Spojené kolonie jsou a mají právo být svobodnými a nezávislými státy." Od té doby se 4. červenec oslavuje ve Spojených státech amerických jako Den nezávislosti. Vyhlášení nezávislosti bylo stěžejní událostí tzv. Americké revoluce, či Americké revoluční války (1775--83), kdy si původních 13 britských severoamerických kolonií vybojovalo nezávislost na mateřské zemi.

Po úspěšném završení válek s Francií a Indiány v roce 1763 se Británie rozhodla uvalit na své severoamerické kolonie větší tíhu nákladů spojenou s jejich obranou a správou. Američtí kolonisté se těmto opatřením razantně bránili a nakonec britská vláda ze svých požadavků (cla, vydržování vojska aj.) značně slevila a ponechala jenom clo na čaj. Nesouhlas projevili kolonisté i s tímto opatřením a konflikt vedl ke známé "čajové party" v Bostonu, kde kolonisté převlečení za Indiány shodili z lodi Východoindické společnosti do moře 350 beden s čajem.

Roku 1775 vypukla mezi Brity a Američany občanská válka. Na stranu kolonistů se přidala Francie, Španělsko a Nizozemí. Američané svolali na pevnině jak milice jednotlivých států, tak "kontinentální" (národní) armádu -- přibližně 20 000 mužů převážně z řad farmářů. Naproti tomu britskou armádu tvořili spolehliví a dobře vycvičení profesionálové v počtu asi 42 000 řadových vojáků, doplněných asi 30 000 německými žoldnéři.

Válka začala, když britský generál Thomas Gage vyslal do Bostonu vojsko, aby zničilo vojenské zásoby amerických povstalců v Concordu, Massachusetts. Jakmile vypukly boje u Lexingtonu a Concordu (19. dubna 1775), oblehly povstalecké síly Boston. Obležení skončilo teprve tehdy, když americký generál Henry Knox dorazil s dělostřelectvem, dobyl pevnost Ticonderoga a přinutil generála Wiliama Howa (ten nahradil Gage), aby 17. března 1775 Boston evakuoval. Americké síly pod velením generála Richarda Montgomeryho vpadly na podzim 1775 do Kanady, obsadily Monteal a zahájily neúspěšný útok na Guebec. Američané obléhali město dokud na jaře nedorazily britské posily; potom ustoupili do pevnosti Ticonderoga.

Britská vláda vyslala bratra generála Howa, Richarda, admirála lorda Howa, s velkým loďstvem, aby se k bratrovi připojil v New Yorku. Když Američané, kteří vyhlásili 4. července 1775 nezávislost, odmítli jejich mírové návrhy, vylodil se generál Howe na Long Islandu a 27. srpna porazil vojsko generála George Washingtona, vrchního velitele amerických vojenských sil. Když Washington ustoupil na Manhattan, Howe jej vytlačil na sever, 28. října porazil jeho vojsko u Chatterton Hilu a potom udeřil na posádku, kterou Washington zanechal na Manhattanu. Lord Cornwallis, který dobyl další Washingtonovu posádku ve Fort Lee, hnal americkou armádu přes New Jersey na západní břeh řeky Delaware a potom ubytoval své jednotky na zimu na stanovištích v New Jersey. Washington překročil za vánoční noci řeku Delaware, zaútočil na Cornwallisovu posádku v Trentonu a zajal téměř 1000 vojáků. Ačkoliv Cornwallis Trenton brzy znovu dobyl, Washington unikl a porazil britské posily v Princetonu. Toto Washingtonovo tažení zvedlo odboj v celé zemi a udržovalo zápas o nezávislost při životě.

V roce 1777 se britská armáda pod velením generála Johna Burgoyna přesunula z Kanady na jih -- jejím cílem byla Albany ve státě New York. Burgoyne obsadil 5. července pevnost Ticonderogu, ale na svém postupu k Albany byl dvakrát poražen americkými silami pod velením generálů Horatia Gatese a Benedicta Arnolda. Dne 17. října 1777 byl u Saratogy přinucen se svým vojskem kapitulovat. Krátce  předtím, začátkem podzimu, vyplul Howe z New Yorku do zátoky Chesapeake a na pevnině porazil 11. září Washingtonovy síly u říčky Brandywine a 25. září obsadil americké hlavní město Philadephii.

Po celkem úspěšném útoku na Germantown 4. října Washington ubytoval svých 11 000 vojáků na zimu ve Valley Forge, kde se jim dostalo kvalitního výcviku od německého barona Friedricha W. von Steuben. Dne 28. června 1775 svedl Washington úspěšnou bitvu u Monmouthu v New Jersey. Britské síly na severu byly poté soustředěny převážně kolem města New York.

Američanům pomáhali také významnou měrou Francouzi -- účastnili se např. takových podniků, jako bylo obležení Britů v Savannahu a v Yorktownu. Cornwallis zničil 16. srpna 1780 vojsko poved velením Gatese v Camdenu (Jižní Karolína), ale 7. října utrpěl porážku u Kings Moutain a 17. ledna 1781 u Cowpensu. Poté, co dosáhl 15. března 1781 draze vykoupeného vítězství u Guilford Courthouse v Severní Karolíně, vpochodoval do Virginie, aby se připojil k tamním britským silám; za základnu si zvolil Yorktown. Washington se svým vojskem a silami pod velením francouzského hraběte de Rochambeau Yorktown oblehli a 19. října 1781 Cornwallis se svou armádou více než 7000 mužů kapituloval.

Akce na pevnině utichly, ale pokračovala válka na moři, která probíhala hlavně mezi Británií a evropskými spojenci Američanů. Ačkoliv kontinentální (americé) válečné námořnictvo bylo vytvořeno již v roce 1775, americké námořní úsilí spočívalo především v akcích korzárů kolem Britských ostrovů (do konce války zajali 1500 britských obchodních lodí a 12 000 námořníků). Po roce 1780 se Španělům a Nizozemcům dařilo ovládat většinu vod kolem Britských ostrovů a tak vázat většinu britských námořních sil v Evropě.

Pařížská smlouva (3. září 1783) válku Spojených států za nezávislost ukončila. Velká Británie uznala nezávislost Spojených států (jako západní hranice byla stanovena řeka Mississippi) a přenechala Floridu Španělsku. Další ustanovení požadovala zaplacení soukromých dluhů Američanů britským občanům a spravedlivé zacházení s americkými kolonisty, loajálními k Británii.

Při vysvětlování výsledků války historikové zdůrazňují, že Britové patrně nikdy neměli stanovenu celkovou strategii, jež by vedla k vítězství a často projevovali nedostatek porozumění a spolupráce mezi svými armádami. Američané si naproti tomu nikdy nepočínali neobratně, dokonce ještě před von Steubenovým výcvikem ve Valley Forge, a milice jednotlivých států si vedly po boku kontinentální armády v době její krize obdivuhodně. Francouzská finanční a hospodářská podpora v letech 1776--1778 a přímá vojenská podpora po roce 1778 umožnila americkým silám těžit z britské dezorganizace, porazit celé britské vojsko u Saratogy a Yorktownu a zajistit 13. americkým státům nezávislost.

Přeložil -lk-

Pozn. překl.: Ne všichni obyvatelé britských severoamerických kolonií byli pro odtržení od Velké Británie. Přesný počet loajálních poddaných Británie není znám, ale muselo jich být hodně -- americká revoluce bývá dokonce z toho důvodu označována za "zbytečnou" revoluci. Tradičně se uvádí odhad Johna Adamse (spoluautora Prohlášení nezávislosti a 2. presidenta USA), že zhruba jedna třetina obyvatelstva byla do určité míry loajální, pouze jedna třetina byla aktivními patrioty a jedna třetina si prostě jen přála být ponechána na pokoji. Je ovšem nesporné, že ohromné množství loajalistů během války emigrovala, tisíce bojovali na straně Britů, a když Britové v roce 1783 odešli, loajalisté šli také (někteří historikové odhadují, že jen v roce 1783 jich Spojené státy opustilo plných 100 000. Na začátku války se nikterak neorganizovali, protože byli přesvědčeni, že jejich krajané přijdou brzy k rozumu. Tak jako vždy dějiny píšou vítězové a tudíž rozpoutání tak zvané války za nezávislost nezpochybňují. Nelze však přehlížet, že "aktivní patrioté" byli v menšině. Například ve státě New York bojovali na straně Britů více loajalistů, než kolik patriotů se připojilo k Georgi Washingtonovi. Na Jihu představovali vážnou vojenskou hrozbu až do samého konce konfliktu. Loajalisté byli přesvědčeni, že není potřeba odtrhnout se od mateřské země, vzbouřit se proti králi a vést válku kvůli takovým prkotinám, jako je clo na čaj či konkrétní formulace jednotlivých práv. Jak tento konflikt rozdělil celé rody a rodiny, jak připadal některým současníkům zbytečný a nepochopitelný, popisuje výmluvně ve svých románech Kenneth Roberts -- ačkoliv se jedná o románovou fikci, fakta jsou přesná a atmosféra konfliktu vysvitne rozhodně barvitěji, než v oficiálních historiích. Po válce ustanovila britská vláda komisi, která dohlížela na vyplácení kompenzací loajalistům, kteří za svou věrnost koruně trpěli. Američané považovali téměř 200 let své loajalistické krajany za Toryovské vyvrhele, nicméně v posledních desetiletích je patrná snaha historiků přiznat jim ušlechtilejší pohnutky a posuzovat je spravedlivěji.

 
Datum: 26. 12. 2007 15:01:40 Autor: vlčí žluč(www.kudlackovci.cz)
Předmět: válka za nezávislost
Chtěl bych upozornit na skutečnost,že velmi důležitou úlohu ve válce za nezávislost hráli původní obyvatelé ? Indiáni.Indiáni netoužili ale po ničem jiném,jak zpětném nabytí svých zcizených území.Ke svým mocenským zájmům je zneužili v této válce jak Američané tak Britové.Počátkem války za nezávislost se situace změnila na britské straně, ti přehodnotili svůj přístup k domorodcům a podněcovali Šavany a také i jiné kmeny k útokům proti Američanům. Někteří zůstali neutrální, ale jiní využili této příležitosti k tomu, aby se pokusili vyhnat Američany zpět ze svých dřívějších území. A tak se kmeny žijící v okolí Detroitu a St. Josephu: Potawatomiové, Mingové a někteří Odžibwejové z okolí Saginaw a Mackinack přidali na Britskou stranu. Do válečné aliance se připojili také Čerokíjové (Chickamauga) V červnu roku 1776 se tito Čikamaugové rozhodli zaútočit na dvě hraniční pevnosti v Karolíně. Tento útok však popudil Američany k mstě, která se vztahovala i na všechny ostatní Čerokíje. Mezitím Čikamaugové a Šavani dále táhly Kentucky a útočili na všechny Američany, kteří se jim postavili do cesty. Irokézové se k samotnému konfliktu stavěli neutrálně, i když požádali Šavany, aby přestali s útoky vedenými proti Američanům, ale jak se dalo očekávat, jejich výzva vyzněla naprázdno. Britové podporovali Indiány nejen slovem, ale i materiálně - dodávkou zbraní a munice, a také odměnou za každý americký skalp bez ohledu na pohlaví, či věk. Americká revoluce skončila smlouvou z roku 1783 uzavřenou v Paříži, kdy byli Spojené Státy uznány samostatnou republikou, ale boje mezi kmeny z Ohia a Dlouhými noži pokračovaly až na několik malých přerušení až do roku 1795. Britové oficiálně podporovali mírové řešení, ale v skrytu jím válka mezi kmeny a Američany vyhovovala. Britové dále používali už starou francouzskou taktiku - využít Indiány k prospěchu svých zájmů. A tak i nyní chtěli aby domorodci drželi Američany dál od Ohia. Tajně tedy indiány podporovali svými zbraněmi a municí, sami se ovšem do bojů nezapojovali.Z tohoto pohledu jednoznačně odsuzuji historické i soudobé chování USA a Velké Británie ve vztahu k Indiánům-původním obyvatelům.Obě mocnosti mají ruce pošpiněné indiánskou krví.Dodnes se za to neomluvili.Při tom se jedná o genocidu těchto původních ušlechtilých lidí.Postup USA a Velké Británie je srovnatelný s postupem Německé třetí říše vůči Židům.Však se Hitler při chopení moci nechal slyšet,že to je od Američanů inspirující nápad,výstavba rezervací a táborů.Což poté i uskutečnil.Ano,Američané a Britové oloupili a téměř vyhubili tento národ skutečných američanů.Při čemž používali ty nejhorší metody-deky nakažené neštovicemi,zkažené maso,pálenku,vodu nakaženou cholerou.Dnes,občané USA hrdě stojí s rukou u srdce při jejich hymně a apelují na svou čest.Ale já bych se na jejich místě styděl.Neznám v současné době národ,který by byl tak krutý a nespravedlivý jako jsou USA.I dnes je Těm zbytkům Indiánů upíráno právo na svůj jazyk a co je nejhorší,nesmí žít ani chodit po svém posvátném území,čímž jsou Black Hills.Je zbytečné mluvit o tom co spáchali angličtí vězni a uprchlíci v Austrálii na domorodém obyvatelstvu.Je to stejné jako v USA,i tam jim jsou dnes upírána ta nejzákladnější práva.Tyto národy a především jejich vrcholní představitelé by se měli dle platného mezinárodního práva zodpovídat před soudem.Kdo je k tomu ale vyzve a poté donutí?Co tomu říkáte pánové jenž se zabýváte vojenstvím.Čest vojáka velí pomoct ublíženému,který je navíc v právu!Pakliže voják není pouhým žoldákem.Bohužel slabost a strach nám ohýbá hřbet.
Datum: 21. 11. 2008 07:07:53 Autor: Gian-na-the
Předmět: válka za nezávislost
Nelze vše vidět jen z pohledu domorodců. Docela chápu nenávist osadníků vůči Indiánům. Jen v oblasti Ohia a okolí (dejme tomu oblast tzv. Starého Severozápadu) byly do roku 1815 pobity a povražděny (i umučeny) tisíce bilých mužů, žen a dětí (a černých otroků). Vše je dobře, i když ne samozřejmě dokonale, zdokumentováno. Ano, indiánští válečníci byli možná dle některých kritérií ušlechtilí lidé, ale rozhodně to nebyli přátelé žen, dětí a starců - jak napsal kronikář virginského pohraničí Joseph Doddridge. Představte si onoho ušlechtilce, jak rozbíjí o kmen stromu hlavu kojence a o chvíli později kouří dýmku a pronáší mystická moudra. Každý člověk usiluje o to, aby se mu žilo lépe, byť je to téměř vždy na úkor někoho či něčeho. My, běloši, si stále sypeme popel na hlavu, cože jsme to ve světě napáchali: dnes je korektní nevidět činy či zločiny druhé strany. O Indiány a jejich války s bělochy se zajímám přes 30 let a také jsem býval bezvýhradným zastáncem Indínů a jejich boje za svobodu, ale postupně jsem přicházel na to, že je to všechno trochu (vlastně hodně) složitější, že nemůžeme uvažovat v kategoriích rudí=dobří a bílí=zlí. Hrdinové i vrazi, váleční štváči i mírotvorci byli na obou stranách. Nesuďme Američany, sami nevíme, jaké skutky napáchali naši předkové, neboť každý národ či etnikum vzniká kromě jiného i násilím. Většina dnešních indiánských kmenů si ve své historii také vyzkoušela roli dobyvatele, když obsazovala nová loviště, v nichž už pochopitelně někdo jiný žil a považoval je za své.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

V dubnu 1421 byla v obci Klokoty upálena skupina pikartů. Na místě to připomíná pomník s tímto vysvětlujícím textem. Snad jej místní nechají k 600. výročí události opravit.

V dubnu 1421 byla v obci Klokoty upálena skupina pikartů. Na místě to připomíná pomník s tímto vysvětlujícím textem. Snad jej místní nechají k 600. výročí události opravit.


Recenze týdne

Dějiny druhé světové války

Nové vydání jedinečné a vyčerpávající publikace o historii druhé světové války od nejvlivnějšího britského armádního spisovatele.