logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Anglo-americká válka v roce 1812

Letošní stodevadesáté výročí zahájení války mezi Velkou Británii a USA v roce 1812 se české historie netýká, ale jednalo se o tak zajímavý konflikt, že si snad zaslouží naší pozornost. Kuriosní byl již především proto, že byl vlastně zbytečný. Kdyby byla na obou stranách opravdová snaha řešit sporné otázky dohodou, k válce by nemuselo dojít.

Letošní stodevadesáté výročí zahájení války mezi Velkou Británii a USA v roce 1812 se české historie netýká, ale jednalo se o tak zajímavý konflikt, že si snad zaslouží naší pozornost. Kuriosní byl již především proto, že byl vlastně zbytečný. Kdyby byla na obou stranách opravdová snaha řešit sporné otázky dohodou, k válce by nemuselo dojít. Vedle hospodářského embarga ze strany Británie a Francie, které ztěžovalo neutrálním Spojeným státům obchod s Evropou a fakticky ničilo jeho hospodářství, bylo americké publikum popuzováno především tím, že britští námořní kapitáni bez zábran zajímali americké námořníky – během napoleonských válek jich bylo takto přinuceno sloužit na britských lodích asi 6000. Kromě toho řada bývalých občanů Británie, sloužící na amerických lodích, byla obviněna z dezertérství a popravována. Dosud se incidenty omezily jen na obchodní plavidla, ale když byla přepadena fregata amerického válečného námořnictva Chesapeake, došla Američanům trpělivost. Zpravidla se mezi příčinami války uvádí také snaha Británie vytvořit mezi Kanadou a Spojenými státy nárazníkový indiánský stát, který by omezil americkou rozpínavost. Angličan William Cobbett, který žil v době vypuknutí války ve Spojených státech již osm let, označil skutečnou příčinu války takto: „Patrně tu existovala potřeba právě takovéto války, aby se završilo odtržení Anglie od Ameriky – a aby Amerika pochopila, že ji před Anglií zabezpečí jedině zbraně jejích svobodných občanů.“ Však také byla tato válka nazvána „druhou válkou za nezávislost“. A' již tedy byly příčiny jakékoliv, faktem zůstává, že 4. června 1812 president Spojených států James Madison požádal Kongres, aby válku vyhlásil. Sněmovna reprezentantů souhlasila rychle, ale senát dal svůj souhlas teprve po čtrnáctidenních debatách většinou pouhých šesti hlasů. Stejně jako volení zástupci, ani voliči nebyli dlouho v názoru na válku jednotní a politické rozmíšky byly skoro stejně bouřlivé jako bojové akce. Válečné námořnictvo Spojených států mělo pouze 17 válečných lodí, zatímco Britové měli 119 řadových lodí, 245 fregat a nespočet menších plavidel. Spojené státy proto usoudily, že proti nesrovnatelně silnějšímu válečnému námořnictvu Velké Británie nemají šanci a že bude lépe vést hlavní tažení na pevnině. Američané potřebovali rychlé vítězství a Kanada se zdála snadnou kořistí.Vpád do Kanady zahájili třemi směry. Jejich bezmeznou důvěru v pozemní síly charakterizuje výrok bývalého presidenta Jeffersona, že výprava do Kanady „bude pouhým pochodovým cvičením“. Nic nebylo pravdě vzdálenější. Špatně připravená invaze, nevycvičené, nepočetné, špatně vyzbrojené a zásobované vojsko, milice odmítající bojovat mimo hranice svých států, profesionální nepřítel – to byly důvody debaklu. Britové postupně dobyli Američany obsazené pevnosti na Velkých jezerech, vstoupili na území Spojených států a přinutili generála Hulla kapitulovat v Detroitu. Zatímco na pevnině ztráta Detroitu znamenala jenom první ze špatných zpráv které dorazily do Washingtonu, v Kanadě inkasovali Američané jednu porážku za druhou. Prohráli i bitvu u Queenstonu a ztroskotala i jejich výprava k jezeru Champlain. Britům v těchto bojích účinně pomáhali Indiáni pod vedením legendárního náčelníka Tecumseha. Jeden znechucený redaktor napsal o výkonu armády Spojených států v roce 1812, že to byla „nepřerušená série katastrof, porážek, ostudy … trosek a smrti.“ Na rozdíl od všeobecného očekávání činnost malého, ale vynikajícího amerického válečného námořnictva ostře kontrastovala s žalostnou neschopností pozemního vojska. Hrstka válečných lodí se vydala na oceán proti mnohem silnějšímu britskému loďstvu a provedla několik důmyslných samostatných akcí. Nadšení amerických spoluobčanů vyvolaly především akce mohutné fregaty Constitution. Svou revoluční konstrukcí předčila obdobná britská plavidla a dosáhla několika námořních vítězství. Byla rychlejší, silně vyzbrojená, ovládána dokonale sehranou profesionální posádkou a nepřátelské koule se od jejích dubových boků odrážely tak, že jí Angličané dali přezdívku Old Ironside. Úspěšné byly i další americké fregaty. Naneštěstí americké námořní úspěchy konec války jen oddálily. Šokovaní Britové, které na moři deset let nikdo neporazil, volali po pomstě. Začátkem roku 1813 vyslala Británie do Severní Ameriky značné posily. Desítky válečných lodí se připojily k blokádě; Britové již nechtěli mír, ale potrestání. Naštěstí stav amerického pozemního vojska se zlepšoval, americká plavidla začala ovládat i Velká kanadská jezera a Britové dostávali na frak i na pevnině. Ztroskotal však útok na Montreal a podél severní hranice nastalo období teroru a smrti. Mezitím, na jaře r. 1814, skončilo v Evropě více než dvacetileté období napoleonských válek. Napoleonova porážka uvolnila Britům ruce a ti mohli věnovat naplno pozornost válce v Atlantiku. Začátkem července se Britové vylodili v Mainu a obsadili pobřeží v délce 160 kilometrů. Na niagarské hranici odrazili poslední pokus Američanů o invazi do Kanady a o měsíc později udeřili na hlavní město Spojených států. Britské loďstvo vplulo do zátoky Chesapeake a 4500 vojáků pravidelné armády uskutečnilo výsadek. Po obsazení Bladensburgu, ležícího 8 km před Washingtonem, bylo dobyto a spáleno i hlavní město. Potom se loďstvo admirála Cochrana a vojsko obrátili proti Baltimoru. Opevněné město se však statečně bránilo, jeho porážku mohlo přivodit jedině námořní bombardování. Noční obloha nad hradbami zářila záblesky vybuchujících granátů a raket. Zajatý baltimorský právník Francis Key, který sledoval boj z britské lodi, byl pohledem na vlajku stále vlající na hradbách inspirován k básni nazvané „hvězdami pokrytá vlajka“, které se stala hymnou Spojených států. Britové odtáhli s nepořízenou na Jamaicu a Američané dosáhli konečně vítězství na jezeře Champlain. Tato dvě vítězství změnila běh války. Britové už měli všeho válčení po krk, politická rovnováha v Evropě byla rozkolísaná a Wellington, vítěz nad Napoleonem, vleklou válku ve vzdálené Americe zavrhoval. Vláda se rozhodla uzavřít mír. Došlo k tomu na Štědrý večer roku 1814 v belgickém Ghentu. Američané chytře manipulovali s Brity v každé sporné otázce. Gentská smlouva zaručovala propuštění válečných zajatců, návrat uzurpovaných území a urovnání pohraničních sporů. Zprávy o ní se dostaly do New Yorku až 11. února. Po celou tu dobu ještě probíhaly boje. K poslední bitvě došlo 8. ledna 1815 u New Orleansu. Sevřené řady britské pěchoty se dvakrát pokusily překonat cílenou palbu bezpečně zakopaných střelců, ale pokaždé byly odraženy. Britové, kteří přežili, ustoupili. O týden později se vrátili na své lodě. Boje nic nevyřešily. Až do poslední bitvy u New Orleansu měli Britové převahu. Již nikdy se jim však nepodařilo zopakovat tak sebevědomou námořní akci, jakou byla blokáda Spojených států a ovládnutí zátoky Chesapeake. Stejně tak Američané se vzdali všech dalších pokusů o dobytí Kanady. Pokud válka vůbec něco prokázala (žádná z jejich příčin nebyla v mírové smlouvě ani zmíněna), tak jedině to, že Spojené státy nemohou úspěšně napadnou a držet Kanadu a Británie nemůže úspěšně napadnou a držet Spojené státy. Britové si uvědomili, že Americká republika není slabým svazkem států, ale jednotným národem, který má ve světě své pevné místo. Ta lekce snad stála za to.

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Bez komentáře (zasláno).

Bez komentáře (zasláno).


Recenze týdne

Ruská kocovina

Putinův svět a přízraky minulosti