Arcivévoda František Ferdinand d?Este

Životopisný medailonek k 90. výročí zavraždění (28. 6. 1914)

František Ferdinand d?Este se narodil 18. prosince 1863 jako syn arcivévody Karla Ludvíka (císařova mladšího bratra) a jeho druhé ženy, arcivévodkyně Marie Annunziaty. Po ní údajně zdědil svoji pověstnou výbušnou povahu; její otec, král obojí Sicílie Ferdinand II., byl známý despota, kterého poddaní nazývali ?králem Bombou?. Jako všichni princové císařského domu byl i on předurčen k vojenské kariéře a prošel obvyklou přísnou individuální výchovou, kterou vedl plukovník hrabě Ferdinand von Deggenfeld-Schönburg. Jeho učitelem češtiny byl v letech 1873?1880 hejtman Ferdinand Čenský, o kterém se zmiňujeme na jiném místě.

Ještě jako nedospělý jinoch byl 23. 4. 1878 jmenován poručíkem 32. pěšího pluku, stal se tak vojákem a v císařském kabátě také ukončil svůj relativně krátký život. Od prvního okamžiku svého vstupu do vojska se armádě plně věnoval a vojsko se stalo součástí jeho života i jeho osudem. Skutečnou službu u útvaru nastoupil až v roce 1882, kdy byl jako nadporučík zařazen k pluku císařských myslivců v Brucku nad Litavou. Od té chvíle jeho vojenská dráha rychle pokračovala ? přes dragounský pluk arcivévody Albrechta č. 44 v Enns k pěšímu pluku svobodného pána Cattyho č. 102 v Praze. Zde, již jako major, bydlel po dobu svého přidělení na pražském hradě.

Krátce poté (30. 1. 1889) spáchal dosavadní následník trůnu korunní princ Rudolf sebevraždu a arcivévoda František Ferdinand d?Este byl předurčen k tomu, aby zaujal jeho místo. Oficiálně se stal následníkem trůnu až v roce 1896, kdy zemřel jeho otec a formálně tím uvolnil místo pro Františkovo přímé nástupnictví. Mezitím jeho pobyt ve vojsku pokračoval. Z Prahy byl převelen k husarskému pluku č. 9 do Šoproně (Ödenburg), kde již jako plukovník převzal funkci jeho velitele.

Zde poprvé, ke svému velkému překvapení, narazil na maďarský problém a ocitl se v ovzduší nacionalisticky orientovaného ?uherského vojska?. Byl to pro něj otřásající poznatek a odtud se začíná jeho střetnutí se zdejším nacionalismem, který začal považovat nejen za úhlavního nepřítele monarchie, ale i své osoby. Stejně jako předtím arcivévoda Albrecht vedl František Ferdinand až do konce svého života houževnatý zápas za jednotnou armádu, bezpodmínečně podřízenou císaři.

Příjemným přerušením služby byla pro arcivévodu cesta kolem světa (1892 ? 1893), kterou podnikl na válečné lodi Kaiserin Elisabeth. Ještě před vyplutím byl povýšen na generálmajora a po svém návratu na svou žádost opět přeložen do Čech, kde převzal (28. 4. 1894) velení 38. pěší brigády v Českých Budějovicích. Jeho službu přerušilo v roce 1895 akutní onemocnění tuberkulózou. S výjimečnou vytrvalostí a vůlí tu úpornou chorobu přemáhal; po vyléčení potvrdil císař František Josef I. svým dopisem jeho nástupnictví na trůnu.

Poté se však jeho dosud v podstatě nekonfliktní vztah k císaři náhle zhoršil. Příčinou bylo arcivévodovo zaujetí pro ženu, která se poté za dramatických okolností stala jeho manželkou. Již v roce 1894 se arcivévoda seznámil s hraběnkou Žofií Chotkovou, pocházející ze starobylého českého rodu, dcerou rakouského diplomata hraběte Bohuslava Chotka z Chotkova a Vojnína. Vznikl mezi nimi silný citový vztah, který nepřekonal ani kategorický nesouhlas Františka Josefa I. Císař však byl nakonec po velkém boji nucen vyslovit souhlas s morganatickým sňatkem (1. 7. 1900 v Zákupech); František Ferdinand se však musel vzdát všech nástupnických práv pro své potomky vzešlé z tohoto manželství. Sídlem rodiny se stalo Konopiště, které potom arcivévoda cílevědomě zveleboval a na němž až sveřepě hájil soukromí svého panství a klid rodiny. To se poté stalo, včetně jeho lovecké vášně, předmětem mnoha konfliktů a veřejné zášti mnohých okolních obyvatel.

Po uzdravení a založení rodiny se František Ferdinand opět vrátil ke své činnosti v armádě. Císař, jemuž se vlivem reforem, přinášejících do vojsk mnoho novot a změn, duch armády začínal vzdalovat, jej určil ?k dispozici Nejvyššímu rozkazu?. To prakticky znamenalo, že se arcivévoda stal ve vztahu k vojsku císařovým zástupcem, čímž jeho vliv na armádu značně zesílil. Jeho záměry a připravované koncepce pochopitelně směřovaly především k udržení jednoty mnohonárodního vojska, především proti stále silnějším maďarským separatistickým tlakům. Ke své činnosti si vytvořil Vojenskou kancelář, jejíž nejvýraznější osobností se v roce 1906 stal tehdejší major generálního štábu Alexander Brosch von Aarenau. Jeho přičiněním se z arcivévodovy kanceláře brzy stala vlivná mocenská složka, která mimořádně dráždila suitu obklopující císaře Františka Josefa I.

Druhým arcivévodovým silným mužem v armádě se stal (alespoň na čas) Franz Conrad z Hötzendorfu, kterého následník trůnu prosadil po odvolání polního zbrojmistra Becka na místo šéfa generálního štábu. Spolupráce těchto dvou silných osobností a do jisté míry shodných povah, leč zcela rozdílných přístupů a pojetí výstavby i použití armády, však brzy skončila roztržkou. František Ferdinand projevil jen málo pochopení pro Conradův radikalismus a především jeho strategie preventivní války byla pro něj nepřijatelná.

Je zcela nesprávná představa o tom, že arcivévoda byl nakloněn násilným řešením rakousko-uherských mezinárodně politických problémů. Naopak, František Ferdinand d?Este si byl od počátku vědom všech rizik rozpoutání jakékoliv války pro monarchii. Obával se zvláště výbuchu ?balkánského sudu prachu? a střetnutí s Ruskem. Ve svém přesvědčení byl zcela důsledný a v tomto smyslu jsou i všechny nedoložené zvěsti české poválečné literatury o ?spikleneckých přípravách? války s německým císařem Vilémem II. při jeho pobytech na Konopišti (v letech 1913 a 1914) zcela vykonstruované.

O to více se následník trůnu zabýval plány na reformu monarchie, kterou chtěl uskutečnit po svém nástupu na trůn, neboť si jasně uvědomoval všechny notorické vady duálního soustátí. Jeho hledání alternativ a mnohotvárné a měnící se záměry není jednoduché stručně charakterizovat. Jisté však je, že směřoval k přebudování říše na federalistickém základě; dal připravit řadu analýz i nástin svého vládního programu. Tyto projekty však nebyly nikdy ukončeny. Poté, co arcivévodův život přerušil v Sarajevu zákeřný výstřel atentátníka(28. 6. 1914), se tyto práce rychle odložily a vše se na chvíli vrátilo do starých kolejí. Naopak, uvolnila se cesta těm, kteří proti zájmům občanů, ale i samotné existence velkého středoevropského mnohonárodnostního státu zaveleli do zbraně.

Stísněné pocity těch, kteří usilovali o nápravu věcí a věřili, že František Ferdinand d?Este je schopen přivodit naléhavou změnu, vyjádřil jeho nejbližší spolupracovník plukovník Brosch: ?Pro mne je to konec, náš osud se vyplní s brutální neodvratností, obrovský válec, který nás všechny zničí, se stále více přibližuje a ani nadlidské síly nestačí, aby jej zastavily.?

(Z knihy Pod císařským praporem)