logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Armádní sirotci

Vojenské střípky z USA

Na služebních cestách jsem objevil nečekaný zdroj informací o USA: řidiče limuzín. Každý z nich má zajímavý příběh, a když se zeptáte, poví vám jej. Díky drahému parkování na letišti jsem tak poznal Ameriku ještě z jiného úhlu.

Řidiči limuzín nejsou šílení taxikáři, které možná znáte z New Yorku. Pocházejí ze střední třídy a na pracovní kvádro si nemuseli zvykat. Poměrně často se rekrutují také z řad vysloužilých vojáků, kteří jednoduše vyměnili jednu uniformu za druhou. Zdá se mi, že spíš než přivýdělek k důchodu si chtějí popovídat na částečný úvazek. Jeden z řidičů mi vyprávěl příběh, který zachycuje Ameriku dvacátého století výstižněji než čísla a statistiky.

Joe byl menší chlapík hodně přes šedesát a mluvil přehnaně uctivě. Skoro jako bych za každou odpovědí slyšel: „Yes, sir!“ Celý život strávil v Air Force a díky zažitému drilu byl schopen sloužit i zákazníkům, které by ostatní řidiči nejraději zardousili. Proto mu dávali obtížné štace, jako nákupní cesty bohatých paniček z Bostonu do New Yorku, při kterých dva dny poslouchal jen jejich sekýrování.

Druhá světová válka a neexistence antibiotik udělaly z Joea v útlém věku sirotka. Putoval mezi ústavy a opatrovníky po celém Massachusetts. Když říkám opatrovník, nepředstavujte si, že ho opatrovali. O sirotky měli největší zájem farmáři jako o levnou pracovní sílu. Stát farmářům rád vyšel vstříc, co jiného s opuštěnými dětmi dělat? Existovala sice povinná školní docházka, ale když přišla sklizeň, sedláci měli jiné priority. Školní absence se s ředitelem vždycky spláchla v hospodě.

Joe v dětství nebyl žádný lumen, takže poznal hlavně bití. Často putoval z rodiny do rodiny jako čeledín, až na to, že pracoval za stravu. Vzpomněl si jen na jednoho člověka, který byl k němu vlídný. Učitel ve druhé třídě ho naučil číst a stěžoval si na úřadech na sedláka, který ho nepouštěl do školy. Výsledek se dostavil. Joe se stěhovat do další rodiny v jiném městě.

Jedny ruce na výpomoc nestačily, proto si farmáři brali sirotky po skupinách. Joe tak poznal ještě jednu osobu, která na něho byla hodná. O něco starší holčička se bohužel líbila nejen Joeovi, ale i sedlákům. Sirotci se pomoci dovolat nemohli, státní úředníci jich měli na krku spoustu a případy obtěžování se jim řešit nechtělo. Dívka spáchala sebevraždu a Joe zůstal sám.

Vyprávěl mi, že jeden čas bydlel v Milfordu, v místě mého zaměstnání. Cestou do školy kolem trati si někdy vyskočil na nákladní vlak a kousek se svezl. Jednou vlak v centru města nezastavil a svištěl přes městečka až na konečnou v Bostonu. Farmář si ho musel vyzvednout náklaďákem na policejní stanici a celou cestu domů drtil mezi zuby kletby. Joe dostal nakládačku, na kterou do smrti nezapomene. A stěhoval se na další štaci.

Když vyšel základní školu a odkroutil si pár let na farmě navíc, úřady usoudily, že musí být dospělý. Problém spočíval v tom, že nikdo nevěděl, jak je vlastně starý. Státní dozor při přesouvání z okrsku na okrsek ztratil všechny doklady. Ani Joe si nepamatoval, kolik mu je, protože nikdy v životě neslavil narozeniny a nikdo mu nepřinesl dort se svíčkami. Úředník z matriky si ho postavil před sebe a dal mu na výběr. Sedmnáct, nebo osmnáct? Den narození si může zvolit podle libosti.

Trochu to připomínalo film Forest Gump. Joe nevěděl, co si počít se životem, ale náhodné setkání s armádním náborářem změnilo jeho budoucnost. Sedmnáctiletí mladíci potřebovali ke vstupu do branných sil souhlas rodičů, takže bylo rozhodnuto. Joe se prohlásil za plnoletého a mohl jít. V té době byla válka v Koreji v plném proudu a dobrovolníky vítali s otevřenou náručí.

Air Force se stala jeho novou rodinou. Dali mu najíst, oblékli ho do slušivé uniformy, vyškolili ho v užitečných dovednostech a prozradili mu, že smyslem jeho života je bránit „american way of life“. Když přijel po výcviku do Koreje, konflikt naštěstí uhasínal, proto jeho život neskončil kulkou v břiše, ale naopak začal. Na základně v Japonsku potkal anděla. V těch dobách ženy v bojových silách sloužily jen jako ošetřovatelky nebo kancelářské síly. Joe se seznámil s plavovlasou překladatelkou z korejštiny a japonštiny. Vyprávěl mi, že byla krásná a že nikdy nepochopil, proč si mezi tolika nápadníky vybrala právě jeho. Kromě orientálních jazyků uměla i španělsky a italsky, takže ji Air Force po skončení války převelela do Itálie. Díky rychlé vojenské svatbě spolu žili nejen v Itálií, ale jak to v ozbrojených silách bývá, putovali po různých základnách v Evropě i Jižní Americe.

U Air Force Joe strávil celý život. Se svou ženou měli sedm dětí a víc než dvacet vnuků. Díky veteránským výhodám měli i po odchodu do výslužby nárok na volné letenky. Na nedaleké letecké základně mohli požádat o dopravu po celém světě. Nebylo to komfortní jako s civilními aerolinkami, museli čekat, až Air Force vypraví vhodný let, a cestovali v nákladním letadle na bednách se střelivem, ale bylo to zadarmo. Po šedesátce obletěli ještě jednou svět a podívali se do míst svého mládí. Joe neuměl žádnou řeč, ale po boku ženy, která hovořila dvanácti jazyky, bylo cestování snadné. Dokud jim sloužilo zdraví, projeli Japonsko, Koreu, Itálii, Španělsko a Jižní Ameriku. Jeho milovaná žena se o něj starala až do té doby, než náhle zemřela.

Joe byl sirotek, ale nezůstal sám. Děti a vnuci ho pravidelně navštěvovali. Jenže bez anděla mu byly dny dlouhé. Aby zahnal smutek, našel si práci u Accent limousine a vozil zákazníky, se kterými si dobře popovídal. Někdy vozil i ty povýšené, ale to mu nevadilo. Z dětství byl na sekýrování zvyklý.

Z Joeova vyprávění jsem pochopil, že americké ozbrojené síly sirotky nejen vyrábějí, ale také je začleňují do života. Jak už jsem psal v Nebojte se Ameriky, armáda je viditelně přítomná v předivu americké společnosti. Jeden americký známý se se mnou přel, že to prý s militarismem Ameriky přeháním. Veterán v každé rodině? Těžko! Prý pouhé 2,3 miliony Američanů prošly nasazením v Iráku a Afghánistánu. Jenže v ozbrojených silách slouží hlavně mladíci mezi dvaceti a pětadvaceti lety a tato věková výseč je jen dvacet milionů silná. Z toho se dá odvodit, že asi 5 % mladých Američanů pobíhalo nějaký čas po Blízkém východě s karabinou M16A2 v ruce.

Když mezi vojáky započítáte i veterány z dalších historických válek, vyjde vám zajímavé číslo. Z šestnácti milionů amerických vojáků z  druhé světové války dnes žije jen 1,7 milionu. Veteránů války v Koreji zbývá 2,3 milionů a přežívajících vietnamských bojovníků je 7,4 milionů. První války v zálivu se zúčastnilo 2,3 milionů vojáků, i když ne všichni si zastříleli. Podle zdrojů Office of Public Affairs dnes žije v USA 23,3 milionů veteránů, což je 7,8 procent populace. Připočtěte padlé a ty, kteří sloužili v ozbrojených složkách, ale na výlet do zámoří se nedostali, a vyjde vám ještě větší číslo. Moje tvrzení, že každá rodina má v albu foto, na které se zubí dědeček nebo strýc v uniformě, není daleko od pravdy.

Armáda plní zajímavou sociální funkci. Často do ní rukují ti nejchudší mladíci bez vzdělání a životní perspektivy. Mnozí z nich jsou „nepřizpůsobiví“, kteří by dřív nebo později skončili ve vězení. Jejich rodiče doufají, že jim vojenský dril napraví hlavu. Někdy to funguje. Ze vzpurného Mika, kterého znám z horolezeckých výprav, se po propuštění do civilu stal pilný student a podnikový právník. Další z horolezců Bill si až v Air Force přestal koledovat o kriminál. Stal se zbraňovým specialistou, mechanikem, elektrikářem a všeumělem. Když po službě ve Vietnamu a u strategických bombardérů odešel do civilu, zůstala mu láska ke zbraním a sympatie pro vojenské vysloužilce.

Protože jsem si odkroutil dva roky základní vojenské služby v Československé lidové armádě, jsem technicky i já veterán. (Všichni američtí vysloužilci mají status vojenských veteránů, i ti, kteří neprošli ostrým konfliktem.) Když jsem Billovi líčil, jak jsem se jako voják Varšavské smlouvy připravoval, že budu bít Američany čepicí, moje drzost se mu zalíbila. Od té doby si povídáme hlavně o tom, jak se dá puška M16 přestavět z ráže 5.56 mm na kalibr 7.62, typizované střelivo východního bloku.

Jak jste asi pochopili, Bill ke zbraním přilnul. Má jich doma dvanáct a občas přehání. Jednou si ho v práci odvedl mistr stranou a naznačil, že doufá, že Bill nikdy nepřinese zbraň do práce a nebude dělat problémy. V USA se stává, že zaměstnanci řeší konflikt s nadřízenými razantněji, než bývá zvykem v Čechách. Bill mu na to opáčil, že ho v Air Force vycvičili v záškodnických technikách, využívat průmyslové chemikálie, tvarovat nálože do směrových výbušnin... Když se rozhlédne po hale a vidí plynové potrubí, sudy nitrátů a práškový hořčík, rodí se mu v hlavě nápady, jak se pomstít elegantněji než puškou. Kdyby chtěl, nezůstane z budovy kámen na kameni a nikdo mu to nepřišije. Nevím, jestli mistra Billova odpověď uspokojila.

Na rozdíl od české armády se branné síly USA skládají z několika složek. Pozemní vojsko – United States Army – tvoří jen část vojenských sil. Dnes ji tvoří 540 tisíc hlav (nebudu říkat mužů, protože ve vojenských složkách je asi 15 % žen). Druhá nejpočetnější síla je United States Air Force s 330 tisíci příslušníky. Starají se o bezpečnost ve vzduchu a ve vesmíru. Třetí je United States Navy s 320 tisíci námořníky. Kontrolují oceány na hladině, pod hladinou a ve vzduchu. Čtvrtou složkou jsou mariňáci, United States Marine Corps, se zhruba 195 tisíci elitními vojáky rychlého nasazení. Mariňáci jsou schopní udeřit během pár dnů i na druhém konci zeměkoule. Poslední složkou ozbrojených sil je United States Coast Guard se 42 tisíci bojovníky. Jejich úkolem je kontrolovat pobřežní vody a vzduch (údaje převzaty z Wikipedie).

O náročnosti služby v různých druzích obranných sil svědčí maximální věk, kdy vás ještě přijmou do svých řad. Do US Army se můžete hlásit do pětatřiceti, do Air Force do dvaceti sedmi, k mariňákům do dvaceti osmi a Navy vás vezme maximálně do třiceti čtyř let. Starší vojáci už službu fyzicky těžko zvládají.

Když sečtete čísla, je celková síla ozbrojených sil 1,37 milionů. Ptáte se, jak se tedy mohlo stát, že se v Afghánistánu a Iráku vystřídaly dva miliony vojáků? To proto, že počty se neustále obnovují. Armáda během let přijme, vycvičí, nasadí do boje a vyplivne do civilu miliony bojovníků. To podporuje mé tvrzení, že zkušenosti s aktivní službou v ozbrojených složkách má početná skupina Američanů, přestože všeobecná branná povinnost neexistuje. Navíc existují rezervisti typu National Guards a Army Reserve (851 tisíc hlav). To jsou ti víkendoví vojáci, kteří ve filmu honili Ramba. Žádní elitní bojovníci to nejsou, však také Ramba nechytili.

Otázka je, jestli jsou tahle čísla na vojenskou velmoc malá, nebo velká? Pro zajímavost porovnejte historické počty Američanů ve zbrani. V roce 1945 sloužilo 12 milionů Američanů, v roce 1955 2,9 milionů, v r. 1970 (konec vietnamského konfliktu) 3 miliony, v r. 1990 (první válka v Perském zálivu) 2 miliony a v roce 2000 klesly počty na 1,4 miliony. Branné síly zeštíhlily, přesto mají náboráři problémy doplnit stavy. Američanům se do armády nechce. Zase přichází řada na nejchudší, na sirotky a černé mladíky jednou nohou v kriminále.

Všeobecná branná povinnost skončila v USA v roce 1973. Dnešní mládež se musí pouze registrovat u strýčka Sama pro strýčka Příhodu, kdyby přišly na Ameriku zlé časy. Všeobecné odvody už nehrozí, armáda je plně profesionální. Tuhle změnu si vynutilo několik faktorů. V silných poválečných ročnících (tím myslím populační boom po druhé světové válce) bylo z čeho vybírat, armáda už každého nepotřebovala. Kromě toho vášněmi zamíchala válka ve Vietnamu. Ne každému se chtělo sloužit v deštném pralese, kde pršely kulky. Odvedenci často odmítali narukovat a asi 100 tisíc jich uteklo ze země nejčastěji do Kanady, která je z humanitárních důvodů odmítala vydávat zpátky. Někteří z nich žili mimo USA mnoho let, než přišla amnestie Jimmyho Cartera v roce 1977. Ani pak se někteří z nich domů nevrátili. Jednoho uprchlíka jsme potkali na Panenských ostrovech. V sedmdesátých letech na něho doma vystavili zatykač, takže nebyl v USA následujících dvacet let. I v Clintonově éře stále vozil turisty na vyjížďky plachetnicí a ukazoval Americe vztyčený prostředníček. Zpátky do země, která ho označila za zločince, se odmítal vrátit.

Česká armáda prošla podobným vývojem jako americká. Doufám, že dnešní profesionální armáda má lepší zvuk než ta, ve které jsem sloužil já. V roce 1985 se podmínky v přijímači daly srovnat s nápravným zařízením s ostrahou. Řev, ostnaté dráty, mizerné jídlo a cimry po dvaceti. Vojenským výcvikem sice prošli všichni, kdo měli méně než tři dioptrie, ale na Československou lidovou armádu bych si v boji nevsadil. Jen jednu chvíli jsem si připadal jako v Americe. Po čtyřech týdnech jsme po přísaze dostali první vycházku. Před vraty kasáren se srotily davy rodičů, kamarádů a milenek. Všichni jsme se strašně těšili, ale kvůli nějakému průšvihu velení řeklo, že nás pustí z kasáren až po obědě. Podcenili výbušnost situace. Tehdy běžel v kinech film Pevnost Apačů v Bronxu a „živly“ před branou se inspirovaly rasovými bouřemi v USA. Dav začal skandovat: „Pusťte bratry domů!“ Na to, že se psal rok 1985, to byla docela prča. Soudruzi vyvedení z míry nás urychleně nakrmili a vyslali ven v půl dvanácté. Domů jsem však šel až za dva roky.

V dnešních Čechách není armáda moc vidět. Za socialismu byla atmosféra dusivá, ale ani tehdy nebyla česká (ruská) armáda moc na očích. Možná se mýlím, ale řekl bych, že vojenství čiší z Ameriky víc. Počínaje historickými přehlídkami, náborovými reklamami v televizi, a konče vojenskými základnami rozmístěnými po celých USA včetně Massachusetts.

Před deseti lety jsem byl v San Diegu na konferenci a z okna Hiltonu jsem přehlížel modrý záliv Pacifiku. Ráno se mi nabídl neuvěřitelný obraz – plavebním kanálem se sunula letadlová loď následovaná v závěsu raketovým křižníkem. Ze San Diego Bay vyjížděly americké síly střídat loďstvo na Blízkém východě. Nedělali s tím žádné tajnosti, psaly o tom s předstihem místní noviny. Hladinu zálivu křižovaly civilní motorové čluny, plachetnice a lodní kyvadlovka. Mezi nimi se však proplétaly rychlé čluny s kulomety na přídi a pečlivě střežily boky obrněnců. Po případu torpédoborce Cole* NAVY bezpečnostní opatření přitvrdila.

* Viz zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/USS_Cole_(DDG-67)

Vidět letadlovku v akci byl zážitek. Je to obrovský kolos, jenže ne všichni měli respekt. Jedna motorová jachta se rozhodla udělat myšku a zkrátit si cestu mezi zádí letadlové lodi a přídí křižníku. Okamžitě nastala mela. Vojenské motorové čluny zabraly a voda za jejich zádí začala vřít. Během tří vteřin sevřely vetřelce do kleští. Řev ampliónů byl slyšet i přes dvoucentimetrové okenní tabule Hiltonu. Voják na přídi vypočítával paragrafy, které mu dovolí jachtu potopit, jestli okamžitě nevypadne. Jestli majiteli lodě nedošla první pobídka, rozbřesklo se mu, když se k němu natočily hlavně půlpalcových kulometů. Incident byl zažehnán a ostatní civilní plavidla se stáhla od flotily tak daleko, až drhla kýlem o okraje plavebního kanálu.

I takové situace patří k všední Americe. Není divu. V zálivu San Diega leží důležitá námořní základna Coronado, ve městě sídlí dvě továrny firmy Lockheed Martin a NAVY živí spoustu lidí. Ozbrojené síly jsou částí města. Stejně jsem však nečekal, že si den po incidentu budu moci z výletního parníčku fotit křižníky, atomové ponorky a vzlétající stíhačky F-14. Z četby Toma Clancyho jsem měl dojem, že atomové ponorky jsou ukrutně tajná záležitost. Jenže po skončení studené války se z nich evidentně stal atomový šrot. Parníček přejížděl kolem mola, kde kotvilo snad dvacet nukleárních doutníků, a nikdo se nepohoršoval, když jsem nasadil teleobjektiv a mačkal spoušť foťáku.

Po přečtení sci-fi distopie Křižník Thor jsem ocenil, jak přesně František Novotný loď popsal. Před pár lety se mi v Bostonu poštěstilo tento typ plavidla spatřit zblízka. Křižník měl zkosené hrany kvůli minimálnímu radarovému odrazu, byl šedivě-černý a tak podivný, že jsem z toho měl mrazivý pocit. Mimo jiné proto, že na palubu pustili i mě, přistěhovalce z východní Evropy, který by mohl okoukat nějaká vojenská tajemství. Jenže Američané se nebojí. I kdybych si na hřbet ruky nakreslil lodní plány, asi bychom takový křižník v Čechách nevyrobili. Na to jsou třeba celá odvětví průmyslu, unikátní technologie, materiály, software… Mimochodem, když už hovoříme o Křižníku Thor, i další věci zachytil František Novotný v knize věrně. Mimo jiné skutečnost, že Evropa šetří na své vlastní obraně. Bývalá námořní velmoc Velká Británie, kterou ochránilo před Hitlerem její loďstvo, má dnes jedinou funkční letadlovou loď, jenže jen pro helikoptéry. Británie sdílí s Francií letadlovku pro stíhačky (Charles de Gaulle)* a zbytek kontinentu na tom není o moc líp. Letadlovou loď mají ještě Španělé a dvě Italové. Kdyby se dnes někdo chtěl vylodit u břehů Evropy, asi bychom se neubránili.

* Britové dokončují útočnou letadlovou loď Queen Elizabeth a další mají ve stavbě. Možná se blýská na lepší časy (pozn. red.).

Pokud jste příznivci vojenské techniky a filmu Top Gun a chtěli byste vidět stíhačku Tomcat F-14 zblízka, nemusíte jezdit do Kalifornie. Nedávno jsme s rodinou navštívili letecké muzeum v Rhode Islandu a na vedlejší základně NAVY šla zrovna jedna ef čtrnáctka na start. Toma Cruise jsme nezahlédli, ale stíhačku máme na fotkách.

Vojenské základny jsou rozeseté po celé Americe, i na tropických Havajských ostrovech. Nejen na Oahu, místě japonského útoku na Pearl Harbor, ale i na Kauai, kde leží základna Pacific Missile Range Facility (PMRF). Můžete ji navštívit, cesta na přilehlé pláže totiž vede přes základnu. Po kontrole dokladů vás pustí dovnitř a můžete si kromě surfování užívat i pohledu na první křižující střelu Regulus na podstavci.

Ano, Amerika je plná základen a vojenských veteránů. Když se Bill rozpovídá o Vietnamu, jsou to fantastické historky. Po válce ho přeložili na základnu v USA a staral se jako zbraňový technik o výzbroj letadel. Jednou vyjeli do terénu hledat spadlou ef čtyřku. Měla být rozsekaná na padrť, takže velení se zajištěním výzbroje moc nespěchalo. Když Billova jednotka dojela na farmu, zjistili, že stíhačka sice vyorala pěknou brázdu, ale zůstala prakticky celá, ověšená raketami vzduch-vzduch. Farmář je uvítal s úšklebkem a povídá: „Tři týdny? Už jsem si říkal, jestli si pro ten krám přijedete, nebo ho mám někomu střelit!“

Pár ztracených raket by nebyl velký problém. Horší průsery se přihodily, když Bill sloužil u strategických bombardérů B-52 Stratofortress. V sedmdesátých letech kroužil ve vzduchu stále slušný počet strategických bombardérů s ostrými nukleárními zbraněmi. Kdyby došlo na nejhorší, Amerika chtěla mít ve vzduchu dostatečně velkou sílu na odvetný úder. Pro zbraňové techniky to znamenalo, že se točili kolem přistávajících a vzlétajících bombardérů B-52 jako čamrdy. Přezbrojování se odehrávalo v přísně střeženém prostoru mezi ostnatými dráty a psy, kam pustili jen speciálně prověřené lidi. Že by se ztratila atomová bomba, nepřicházelo v úvahu.

Chyba systému spočívala v maličkosti. Ostré atomovky a ty, které se používaly k cvičným letům, měly stejnou barvu, tvar i váhu. Lišily se jen v detailu – v sériovém čísle. Jednoho dne jim na ploše zbyla nevyložená Stratofortress, u které si obsluha myslela, že jsou v ní cvičné pumy. Tak vyšoupli letadlo mimo přísně střežený prostor do vedlejšího hangáru. V něm o něco později zbraňoví technici objevili bomby. Pochopitelně se nemohlo jednat o nic jiného než o slepá nálože. Nikdo se k nim nehlásil, tak co s nimi? Hodili vajíčka do normálního skladu a pustili to z hlavy.

Po pár týdnech někdo ve výkazech zjistil, že chybí celá várka atomovek. Nebylo možné je dohledat, ani když nasadili čuchací psy a vytrhali linoleum v kantýně. Prý je nakonec našli, ale kdo ví? I Američané jsou shánčliví lidé a někdo může mít v garáži vlastní radioaktivní zářič. Nikdy nevíte, co se může jednou hodit.

Dnes Amerika opět snižuje stavy vojáků. Další rušení vojenských instalací se očekává po návratu veteránů z Afghánistánu. Obyvatelé městeček kolem základen z toho nejsou nadšení. Základny znamenají práci, vojenské rodiny utrácejí peníze v místních obchodech, je to ekonomický přínos pro celý region. Občas se domorodci naštvou, když jim mladíci ze speciálních jednotek v testosteronovém opojení vymlátí místní bar, ale když dojde na rušení základen, pořádají protestní demonstrace. Část Američanů vnímá uniformy víc jako ekonomický přínos než zátěž pro stát.

Právě proto konec militarizace USA v blízké budoucnosti nečekám. Asi by to nedopadlo dobře politicky, ani ekonomicky. I Evropa se bude muset pochlapit. Třeba se nebezpečí expandujícího Ruska stane impulzem, který Evropskou unii stmelí do fungující federace a přinutí nás vybudovat společnou evropskou armádu. Nebo také ne a jako sirotci budeme škemrat, aby kontinent už potřetí zachránila Amerika.

Co se týká počtu vojáků ve zbrani, branné síly USA se ztenčují. Reputace armády je však stále vysoká a o potřebnosti silných ozbrojených sil Američané nepochybují. Dokonce ani pacifisté. Ať se mě to líbí nebo ne, militarismus se bude dál prolínat s civilním životem USA. I u nás v Massachusetts sídlí celá řada vojensko-průmyslových firem. Naši sousedé pracují v high-tech konglomerátu Reytheon, který nápadně připomíná Cyberdyne (to je firma, která hraje negativní úlohu ve filmech o Terminátorovi). Zaměstnání v Reytheonu si pochvalují, ale já jsem trochu nesvůj. Přemýšlím, kdy se u nás v ulici objeví stříbrný robot s červeně svítícíma očima.

Martin Gilar, autor knihy Nebojte se Ameriky

http://www.kosmas.cz/knihy/172402/nebojte-se-ameriky/

 

 
Datum: 21. 07. 2014 17:06:01 Autor: josef
Předmět: zamyšlení
Zdravím, no docela zajímavé čtení..ale přesto..Proč Korea, Vietnam, Afganistán..atd.. vím americká ekonomika je nemocná a každá země tak musí činit..když ji ovládá zbrojařský, farmaceutický a petrochemický prúmysl. díky za odpověd J.P.
Datum: 21. 07. 2014 17:12:41 Autor: josef
Předmět: ještě info
Zdravím, Evropa a škemrání o pomoc???to se vám moc nepovedlo? Víte proč Amerika pomohla v 2 světové válce?? přemýšlejte díky J.P.
Datum: 22. 07. 2014 20:32:59 Autor: K.Bartošík
Předmět: Zamyšlení
Pane Josefe,zkuste se zamyslet nad tím,jak by dopadla,nebo vypadala Evropa bez pomoci USA?Literarury na toto téma je už v dnešní době dostatek.Doba jednostraného výkladu už je nenávratně pryč.
Datum: 28. 10. 2014 12:12:46 Autor: redakce
Předmět: Jak by vypadala Evropa
Esejistická úvaha k této otázce je uveřejněna zde: http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/jak-by-vypadala-evropa-bez-pomoci-usa.html
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa