Atentát na Heydricha

K 70. výročí události.

„Byl to jeden z nejlepších nacionálních socialistů, jeden z nejsilnějších obránců německé říšské myšlenky, jeden z největších odpůrců všech nepřátel říše.“ Adolf Hitler 1942

V knize britského vojenského historika Gordona Williamsona SS: Hitlerův nástroj teroru, vydané roku 1996 v nepříliš podařeném českém překladu, můžeme číst tato slova: „Na východě spravoval takzvaný protektorát Čechy a Morava, jenž tvořil součást někdejšího Československa, říšský protektor Constantin von Neurath, diplomat ze staré školy, jemuž Hitler příliš nedůvěřoval, jelikož byl k ujařmeným Čechům nadmíru měkký. Na funkci protektora si činil nárok jeho zástupce SS-Gruppenführer Karl Hermann Frank a neváhal využít každé příležitosti, aby Neurathovo postavení podkopal. K jeho zklamání však Hitler jmenoval novým říšským protektorem ne jeho, ale Heydricha.

Heydrich se z ustavení do nové důležité funkce radoval, třebaže se tímto jmenováním nevzdával ani původní funkce velitele RSHA. Ke všeobecnému překvapení se však nezachoval jako muž svého ražení. Místo brutálních represálií zvolil cestu »medu kolem úst a metly«. Tím medem byly zvýšené příděly a služné zacházení, ovšem jen potud, pokud budou Češi pilní a »slušně« se chovat. Metla byla tím nejtvrdším trestem pro každého, kdo napomáhal českému hnutí odporu nebo sabotoval válečné úsilí ... Mnozí Češi jej tedy považovali za sice tvrdého, avšak nicméně spravedlivého vládce a jejich hnutí odporu poněkud polevilo. Českou exilovou vládu tato situace hluboce znepokojila. Spojeneckým zájmům i propagandě by nejlépe posloužilo, kdyby se české obyvatelstvo ukázalo světu toliko ve světle nenávisti a pohrdání vůči brutálnímu nacistickému utiskovateli. Česká vláda v exilu se tedy dohodla s britskou na zavraždění Heydricha, neboť věděla, že po takovém činu bude nevyhnutelně následovat pomsta Čechům, která je bez výjimky a spolehlivě obrátí proti Němcům.“ (Konec citátu).

Ačkoliv Heydrich si skutečně hleděl získat české dělnictvo, je shora uvedené hodnocení situace poněkud zidealizované. Hnutí odporu v Čechách nepolevilo kvůli nějakému přesvědčení o Heydrichově spravedlnosti, ale naopak pod tlakem brutálních represí. Kolem Heydrichovy popravy (tento termín se mi zdá příhodnější než slovo atentát) panuje dodnes řada nejasností. Připomeňme si známé skutečnosti a hrdinství parašutistů, kteří před šedesáti lety ortel vykonali.

Jak známo, důvodem popravy, naplánované v Londýně, byla v první fázi pomsta v duchu zásady oko za oko, zub za zub. Heydrich měl na svědomí smrt příliš mnoha českých lidí. V druhé fázi převážila snaha reagovat na výtky Spojenců, že v Protektorátu Böhmen u. Mähren existuje téměř nulová odbojová aktivita. Bylo nutné dokázat, že Češi nesklonili před okupanty hřbety a že stojí za svou exilovou vládou. Není známo, zdali plánovači kalkulovali s děsivými represemi, které po popravě následovaly. Avšak jak píše ve své knize Smrt boha smrti Jaroslav Andrejs, „K paradoxu dějin patřilo, že děsivost tohoto účtu otřásla celým svobodným světem a značně přispěla ke zvýšení prestiže československé věci a politických cílů Benešovy vlády.“ (Konec citátu.) Československo se rázem dostalo z posledního místa hnutí odporu v okupovaných státech na místo první. Akce rovněž přiměla Británii a Francii anulovat své podpisy pod mnichovskou dohodou.

Okolnosti atentátu jsou dostatečně známy. Dnes se má za to, že se jednalo výhradně o iniciativu československou, kterou na pokyn z „míst nejvyšších“ zorganizoval přednosta československé zpravodajské sekce v Británii plukovník František Moravec. Britové poskytli pouze „background“, tzn. výcvik, materiální vybavení a dopravu na místo. V 70. letech vyšly u Škvoreckých v Kanadě a potom v roce 1990 i v Praze Moravcovy paměti (Špión, jemuž nevěřili), které „vybrala, uspořádala a přeložila“ jeho dcera. Přes počáteční nadšení, že konečně bude vneseno jasno do celé řady otazníkům kolem atentátu, se ukázalo, že fakta jsou tu doslova stavěna na hlavu. Dcera prokázala otci službu opravdu medvědí a přidala tak k celé motanici jen další otazníky. Nicméně je nepochybné, že 28. prosince 1941 jsou na území Protektorátu vysazeny tři skupiny parašutistů o sedmi lidech: Anthropoid (Josef Gabčík a Jan Kubiš), Silver A (Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček) a Silver B (Jan Zemek a Vladimír Škácha). Poslední dva se ztratí a do akce nezasáhnout, ale válku přežijí. Dne 28. března 1942 byla z letounu vysazena další tříčlenná skupina z Anglie, Out Distance (Adolf Opálka, Karel Čurda a Ivan Kolařík). Jaroslav Švarc, Josef Bublík a Jan Hrubý, tři poslední, kteří se nakonec ocitli se svými kolegy v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici, byli vysazeni koncem dubna v rámci skupin Bioscop a Tin. Různé skupiny, různé úkoly, různé zážitky po seskoku, na jejichž podrobné vylíčení zde není místo. Důležité je, že je osud nakonec svedl dohromady v dramatu, jež pro většinu z nich skončilo v oné kostelní kryptě.

Po měsících příprav, během nichž parašutistům obětavě pomáhal domácí odboj, který ovšem od akce, jejíž cíl nakonec vytušil, zoufale odrazoval, a po několika odložených pokusech nastal 27. květen 1942. Reinhard Heydrich přijíždí ze svého sídla v Panenských Břežanech do Prahy. Jeho nepancéřovaný otevřený mercedes řídí esesák Klein. Před ostrou zatáčkou v Kobylisech dává Valčík znamení zrcátkem. V okamžiku, kdy vůz vjíždí do zatáčky, zastavuje na zastávce v zatáčce tramvaj. Heydrichův šofér v zatáčce zpomaluje a do silnice se vrhá Gabčík. Odhodí plášť a napřahuje samopal. Kdyby měl Heydrich svého obvyklého řidiče, nejspíše by přežil, protože ten by jistě přišlápl pedál plynu až k podlaze. Klein místo toho šlápne na brzdu a začne vytahovat z pouzdra pistoli. Gabčík zamíří na Heydricha a stiskne spoušť. Nic, ani jedna kulka neopustí hlaveň. Nepomáhá zuřivé mačkání spouště, zbraň selhala. Dodnes se vedou spory o příčině.

Nejpravděpodobnější verzí je tvrzení příslušníků československé brigády v Británii, že to se u stengunů někdy stávalo. První náboj ze zásobníku se vzpříčil a nevjel správně do hlavně. Při kompletaci zbraně si měl Gabčík hmatem ověřit, zdali je náboj správně zasunut v hlavni. Byly i jiné verze, že Gabčík při sborce samopalu, prováděné naslepo s rukama v aktovce, nasadil hlaveň obráceně, či že se do hlavně dostalo seno pro králíky, které v aktovce nosil její majitel. Ať tak či onak, bylo trestuhodnou chybou Britů, že vybavili parašutisty nekvalitní zbraní.

Vše zachraňuje Kubiš. Vrhá na cíl bombu, kterou držel v ruce. Bomba dopadne k pravé zadní části auta a při výbuchu vytrhne pravé dveře z pantů a promáčkne plech dovnitř. Zraněný Heydrich se ve voze vztyčí, snaží se vytáhnout pistoli a vystřelit na Kubiše, kterého střepiny z bomby zranily v obličeji. Zmatený Heydrich však patrně místo pojistky stiskne uvolňovač zásobníku a tak cvaká kohoutkem zbytečně. Dlouho to nevydrží a svalí se k zemi se slovy: "Rufen Sie die Burg an!". Kubiš utíká ke kolu a rychle ujíždí směrem k Libni. Gabčík má v patách nezraněného zabijáka Kleina. Odhodí nepotřebný samopal, vytáhne revolver a prchá směrem k ulici Na Zápalčí. Krátká honička končí tím, že Gabčík poraní Kleina a tak se ho zbaví. Kolo nechává ležet na místě a běží k Trójskému mostu, kde splyne s davem. Třetí muž – Valčík vypadá, že s atentátem nemá nic společného a může se snadno vytratit. Strážník, který přiběhne ke zraněnému Heydrichovi, nechá jej naložit do okolo jedoucí dodávky a odváží ho do blízké nemocnice Bulovka.

Tuto verzi, postavenou na výpovědích svědků, zpochybnil v nedávných dnech pracovník VHÚ Eduard Stehlík. Místo zdlouhavého opisování připojuji odkaz na příslušný článek:

http://zpravy.idnes.cz/atentat-na-heydricha-nazor-historika-ds5-/domaci.aspx?c=A120519_1780273_domaci_wlk

Podrobnosti atentátu jsou nejasné, také počet zúčastněných a konkrétní osoby bývají zpochybňovány. Faktem zůstává, že Heydrich zemřel v nemocnici na infekci; poprava se zdařila. Také zde však existují spekulace – měl jej prý nechat zemřít německý doktor, poslaný sem z Berlína osobně Hitlerem, který se bál jeho rostoucí moci. Po pompézním smutečním obřadu v Praze bylo Heydrichovo tělo odvezeno do Berlína. Pak bylo v Praze vyhlášeno stanné právo. Vedle hrdinů se našli i zrádci – bývalí parašutisté Čurda a Garik. Součástí zběsilé nacistické odvety bylo i vyhlazení Lidic a Ležáků. Gabčík s Kubišem našli konečný úkryt v kryptě, kde se skrývalo již dalších 5 parašutistů z jiných skupin – Opálka, Valčík, Švarc, Bublík a Hrubý. Konečné dějství dramatu pro těchto 7 hrdinů nastává 18. června ráno ve 4 hodiny a 15 minut. Příslušnici gestapa a 360 mužů z elitního strážního praporu SS Prag se snaží parašutisty zajmout. Ke kostelu jsou přivezeny těžké kulomety a dokonce i lehké polní dělo. Pravoslavný duchovní kaplan Petřek a farář Čikl, kteří vědí o parašutistech, jsou zatčeni a donuceni odemknout vrata od kostela. Celé rozsáhlé akci velí mladý kriminální komisař SS-Sturmführer Heinz Pannwitz (jeho vzpomínky, které mnohé o atentátu osvětlí, získá po válce český exulant v Austrálii Stanislav Berton). 11 gestapáků vtrhne do kostela, jsou však okamžitě přibiti k zemi palbou hlídky z kostelního kůru. Na stráži jsou Opálka, Kubiš a Švarc. Když gestapáci zjistí, že při pokusu o zatčení by mohly dojít k úhoně i jejich vlastní životy, vyklidí rychle pole. Na jejich místo nastoupí muži z praporu SS. Stateční muži z kůru střílejí, brání se. Při přestřelce však vyčerpají všechnu svou munici až na poslední náboj. Ten si každý z nich schovává sám pro sebe. Když palba utichne, muži z SS obsadí kůr s třemi bezvládnými těly. Každý z obránců si vzal život vlastní rukou, střelil se do spánku. Jeden hrdina je mrtev okamžitě, druzí dva zemřou po převozu do nemocnice.

Zbylí čtyři obránci zůstávají dole v kryptě s jediným východem a jediným úzkým okénkem a nemíní se vzdát. Konečně zavlečou hasiči k okénku hadice a pustí do nich vodu. Podzemní krypta se začne plnit vodou. Esesáci se snaží do hrobky vniknout i poklopem v podlaze kostela. První z nich byli těžce zraněni obranou palbou. V okamžiku, kdy obránci vyčerpají své poslední náboje, palba opět utichá. Ti čtyři jsou nalezeni s ránou v hlavě. To je konec parašutistů z Londýna. Zbývají ještě dva ze Silver A – radiotelegrafista Potůček a velitel Alfréd Bartoš. Bartoš spáchá při pronásledování raději sebevraždu. Potůček je ve spánku zastřelen českým četníkem. Smrt těchto vojáků-hrdinů ovšem neznamená konec. Zahynou celé rodiny civilistů, ať odbojářů či lidí, kteří „schvalovali atentát“, takže po válce může komunistická ideologie zneužít celou akci západních parašutistů ve svůj prospěch. Zhodnotí ji jednoznačně negativně a pro své vlastní cíle pokračuje v likvidaci příslušníků západního odboje. Popisovat všechny následky se rovněž vymyká rozsahu tohoto příspěvku. Avšak při pohledu zpátky lze jednoznačně konstatovat, že přinesené oběti nebyly nadarmo – ostatně státy přímo angažované ve válečném úsilí přinesly oběti nesrovnatelně větší. Poprava Heydricha připravila nacisty o jednoho z nejvyšších pohlavárů, strůjce plánu na vyhlazení VŠECH Čechů, postavila Československo na stejnou roveň s ostatními Spojenci a důsledky znamenaly, že Češi a Němci již nikdy nebudou žít v jednom státě. Vyřešilo se tak mnoho problémů, jejichž řešení jinými prostředky by rozhodně stálo více životů. Toto konstatování sice nepřísluší člověku, který onu dobu nezažil, ale lze jej odvodit ze všech dobových svědectví i poválečných reflexí.

Dejme na závěr slovo generálu Moravcovi: „Já však vřím, že přijde čas, kdy historie ocení operaci Heydrich tak, jak si toho zasluhuje, jako velkou válečnou operaci, jež sou důležitostí daleko zastínila skromné výsledky dosažené našimi malými symbolickými jednotkami na Západě i na Východě.“