Banderovci v Československu v roce 1945

Ukázka z knihy BANDEROVCI autora Tomáše Řepy, kterou vydalo nakladatelství AKADEMIA.

Anotace je ZDE.

Činnost banderovců na území Československa začína prokazatelně už koncem léta 1945. Konkrétně 13. srpna 1945 se skupiny UPA poprvé rozhodly překročit hranice s Polskem na východním Slovensku, u obcí Spišská Stará Ves a Medzilaborce, a hledat podporu pro své cíle i na československém území, šlo však pouze o menší skupinky, které spíše nerespektovaly rozmístění tehdejších hranich, než že by jejich cílem vyloženě bylo působit na československém území po nějakou delší dobu. Také proto se pohybovali na krátké vzdálenosti od hranic Československa s Polskem.

Dne 22. srpna 1945 překročilo československé hranice poměrně značné množství příslušníků UPA - šlo celkem až o 500 členů UPA a OUN (tento počet nakonec nebyl překonán ani v závěrečném dějství jejich přesunu přes Československo v roce 1947, šlo tedy o nejvyšší počty banderovců, které se na československém území kdy objevily). Posléze se rozdělili do menších skupin a jejich aktivita byla zaznamenána především v okresech Medzilaborce, Stropkov a Giraltovce.

Důležitou součástí činnosti ukrajinských nacionalistů na východním Slovensku byla i propagace jejcih vlastních myšlenek, názorů a pohnutek, proč se tak dlouho a zarputile odmítají přizpůsobit a podřídit novým poválečným pořádkům, ve kterých dominantní roli v rozhodování nad osudy dedítek milionů lidí získali sovětší (a nakonec nejen sovětští) komunisté, především přímo Stalin.

Ze strany banderovců šlo tedy o jakési propagační a propagandistické akce, činnost UPA a OUN byla doposud v Československu prakticky neznámá. Přípravou první takové mise banderovců na Slovensku byli v roce 1945 vedením OUN pověřeni Vasyl Halasa, známý především pod pseudonymem Orlan, zástupce vedoucího Zakerzonského kraje a krajský referent propagandy OUN, a velitel 24. taktické skupiny UPA Makivka Jaroslav-Dmytro Vitovskij zvaný také Andrijenko. Organizované propagandistické "rejdy" (výjezdy) byly nakonec dva, první od srpna do září 1945 a druhý dubnu 1946. 

I pod pojmen měnící se geopolitické situace mezi Západem a Východem po skončení druhé světové války je v archivních materiálech k nalezení signifikantní protokol o prověřování informace, že mělo dokonce dojít ke shození 100 kg salámu a dalších potravin anglo-amerického původu v okrese Bardejov pro banderovce a jejich potřeby při přesunech. Bylo však vzápětí zjištěno, že se tato informace nezajládá na pravdě.

Bez nánosu komunistické ideologie a se zdravým ostupem je potřeba konstatovat, že scénář těchto prvních propagačních výpadů byl vždy velmi podobný. Do obce se vstupovalo k večeru, velmi často nechal velitel oddílu UPA předem poslat místního občana za velitelem Národní bezpečnosti v obci, aby bylo sděleno, že UPA nehodlá použít násilí a že to stejné očekává i z druhé strany.

Aniž bychom si jeich počínání nějak idealizovali, je jasné, že pokud chtěli ukrajinští nacionalisté přesvědčit obyvatelstvo východního Slovenska o své pravdě a smysluplnosti odporu proti sovětskému a polskému státnímu zřízení, museli ukázat vlídnou tvář a umírněné, přátelštější chování vůči civilistům, jednoznačně si nechtěli znepřátelit místní obyvatelstvo, etnické násilí konec konců nebylo průvodním znakem přítomnosti banderovců v Československu ani v pozdějším období.

Banderovci byli svým velením prostřednictvím písemných materiálů informováni o cílech jejich tažení na západ, stejně jako o tom, jak mají postupovat: ,,Protisovětskou propagandou ovlivnit do nejvyšší míry obyvatelstvo východního Slovenska. Postihnout [...], co nejvíce slovenských okresů a seznámiti obyvatelstvo, zvláště ukrajinské, s ukrajinským hnutím a konečným jeho cílem zřízení Velké Ukrajiny. K tomu slouží ústní propaganda, šíření letáků a výzva ozbrojeným činitelům ke spolupráci a k sabotování bolševických nařízení, tj. boje proti bandám UPA. Získat spojení, tj. propagátory a příznivce u místního obyvatelstva je nutno vyhledat hlavně demokraty a katolíky [...]. K tomu všemu slouží dobré a vzorné chování všech účastníků UPA, aby tak mezinárodní tisk mohl o tlupách UPA referovati jako o regulérních složkách ukrajinské armády."

Stejný materiál je instruoval ještě dále: ,,Podrývat autoritu lidově demokratického zřízení ČSR u slovenského obyvatelstva, vysvětlovat v diskusi, co znamená žalářování slovenských demokratů, co znamená nesmyslné podrývání víry v kříž. Co znamenají nadávky ,ty bolševický lokaji' komunistickým přísluhovačům z čistých úst katolických lidí [...]. Co se týče Podkarpatské Ukrajiny a Priašivčiny, vyslovit toto stanovisko: Usilujeme o nezávislost všech států [...]. Nemáme nic proti ponechání jistého počtu Ukrajinců na území ČSR, ovšem jen na základě jim přiznáných lidských práv. Konečně o hranicích svobodné Ukrajiny rozhodne příští mírová konference. Židovský problém neopomíjet. Kdyby v diskusi došlo k takovým otázkám, je nutno odsoudit hitlerovský režim, který se snažil o vyhlazení Židů. My usilujeme o rovnoprávnost všech národů. Vyzývati obyvatelstvo ke spolupráci [...]. Komunisty, resp. sovětské občany nelikvidovat. Z obsazených vesnic takové osoby až do odchodu nepouštět ven."

Reakce na první pohyby UPA na území Československa byla ze strany bezpečnostních orgánů poměrně vlažná. Částečně to lze přičíst skutečnosti, že na konci léta a na podzim 1945 bylo  bezprostředně po konci války a společenská nálada nebyla nakloněná rozsáhlejším vojenským akcím. Po nejstrašlivější válce v lidských dějinách je pochopitelné, že většina obyvatel si přála klid a nikdo nechtěl myslet na další budoucí hrozby. Jistě zafungoval i faktor překvapení, ohrožení z prostoru jihovýchodního Polska se nepředpokládalo.

Početní stav, instrukce a rozmístění československé armády v roce 1945 mělo odpovídat potřebě zajištění hranic v pohnutém období československé státnosti roku 1938, tedy především proti státům, s nimiž bylo Československo po tomto datu ve válečném stavu (včetně Rakouska). Tato opatření však existovala pouze na papíře.

Byl sice zpracován podrobný aktuální plán zajištění hranic, s přesnými úkoly jednotlivých divizí, avšak v době, kdy se organizace armády tvořila, to znamená v květnu až říjnu 1945, nebylo o banderovcích téměř nic známo a žádný záložní scénář neexistoval nejspíše také proto, že východní hranice státu měla zůstat po odstoupení Podkarpatské Ukrajiny SSSR jako území, kde k žádnému ohrožení nemělo dojít.

V situačních hlášeních bezpečnostních orgánů z tohoto období je vidět, že panoval chaos, leckde byli banderovci neustále zaměňováni za vlasovce, jinde byly jejich počty nadsazovány do absurdních počtů (např. až na 10 tisíc). Rozporuplnost v hlášeních je až zarážející. Dokonce i Vojenská kancelář prezidenta republiky informuje o mnoha tisíce banditů, kteří přepadávají osady a terorizují místní obyvatelstvo. Jediné, v čem s těmito nepřesnými zprávami lze bez výhrad souhlasit, je konstatování, že výstroj a především výzbroj těchto vetřelců je různorodá (německá, polská, sovětská i československá), a také fakt, že dosavadní bezpečnostní opatření jsou naprosto nedostatečná a že bezpečnostní orgány a finanční stráž rozmístěné v inkriminovaných oblastech v srpnu 1945 na adekvátní ochranu obyvatelstva před překvapivou hrozbou z jihovýchodního Polska jednoduše nebudou stačit.

K první výraznější vojenské reakci a následným dalším opatřením došlo až začátkem září 1945, kdy na rozkaz ministra národní obrany Ludvíka Svobody odeslalo velitelství čtvrté vojenské oblasti na východní Slovensko tři prapory pěchoty a průzkumnou četu, které byly posíleny o dvě roty samopalníků z Moravy. Zároveň byla dohodnuta spolupráce  se sovětskými pohraničními jednotkami, na jejímž základě byl 4. září přesunut do Kapušan motorizovaný pluk Rudé armády, který se měl zapojit do akcí proti UPA.

V archivních pramenech týkajících se zprýv o bezpečnosti situaci na východním Slovensku z tohoto období se setkáváme s hlášením pro účely Ministerstva národní obrany podepsanými náčelníkem HS OBZ (Hlavní správa obranného zpravodajství) Bedřichem Reicinem (v této funkci již od ledna 1945) - tedy člověkem, který veškerou svoji činnost ve funkci podřizoval snahám KSČ o ovládnutí armádních struktur. Z toho je jasné, že politické tlaky se i na tomto ministerstvu objevovaly ihned po skončení druhé světové války.

Podle polského historika Grzegorze Motyky, který se těmto událostem dlouhodobě věnuje, měly zprávy o průniku jednotek UPA na Slovensko vzbudit znepokojení dokonce přímo lidového komisaře vnitra Lavrentuje Beriji. nedávno bylo také historiky doloženo, že do oblasti působení banderovců byla dopravena speciální skupina funkcionářů NKVD.

,,Na Slovensku byl ze SSSR vyslán jeden motorizovaný pluk ze 4. obrněné armády a zároveň speciální oddíl z 9. gardové armády. Nervózní reakce Sovětů pramenila z neznalosti záměrů a sil UPA. Dokonce nebylučovali, že může jít o pokus probít se do Zakarpatska. V dosud zpracovaných publikacích však není uvedeno, že do oblasti působení útočících banderovců byla dopravena i speciální skupia funkcionářů sovětského NKVD. Je velmi zajímavé, že o činnosti sovětského vojenského oddílu a agentů NKVD (v procesu zneškodňování banderovských skupin) československé dobové dokumenty až záhadně mlčí."

Dne 29. listopadu 1945 vydalo Ministerstvo vnitra výnos č. Z/I-38105/45-9 s instrukcemi pro všechny bezpečnostní složky, národní výbory a zpravodajské složky, v předmětu bylo doslovně uvedeno: ,,Vlasovci, Sičovci a Banderiovci - potírání band." 

Výnos obsahuje například tyto důležité pasáže: ,,Z rozbité a rozprchlé Vlasovovy armády zbylo na území Československé republiky několik tisíc osob, které se pohybují nezřídka v uniformách příslušníků Rudé armády, a opatřeni falešnými doklady, pořízenými Němci pro jejich záškodnickou činnost v týlu Rudé armády, páchají loupeže, násilí, teror, ba i vraždy. Týmž způsobem si vedou ukrajinští nacionálně fašističtí Sičovci a Banderiovci, kteří terorizují části východního Slovenska. K jejich likvidaci po odchodu osvobozenecké Rudé armády musí býti přikročeno s největší rychlosti a rozhodností. V případě, že tlupy nebo jednotlivci použijí zbraně, skolte útočníky na místě. Postupujte proti tlupám sebevědomě, rázně a bezohledně. Kdo nepoužije při pronásledování tlup v sebeobraně zbraně, ale bude se chovat pasivně, vyhývat se zásahu a neposkytne osobám postiženým lupiči dožadované pomoci v době co nejkratší, bude suspendován, postaven před vojenský soud jako soud válečný a bude potrestán podle vojenského trestního zákona." Důležitý je ještě krátký dovětek na závěr: ,,Všechny osoby, které poskytnou úkryt nehlášeným sovětským občanům, kteří podléhají povinnosti návratu do SSSR a tímto jejich evidenci zmenožňují, budou přísně potrestány."

Tato směrnice si jistě zaslouží alespoň drobný komentář. Její autoři ukázali, že poctivá analytická práce nebyla evidentně jejich nejsilnější stránkou. Vzhledem k tomu, jakým způsobem vlasovci zasáhli do pražského povstání (fakticky svým vystoupením na povstalecké straně proti wehrmachtu a jednotkám SS dokázali, aby povstání nebylo násilně potlačeno a utopeno v krvi), nelze je podezírat z toho, že vůči Němcům trpěli přílišnou servilitou, natož aby plnili nějaké jejich další pokyny. Jedná se tedy spíše o ukázku paušalizace a záměrným pokynů ze strany SSSR, aby byli vlasovci jednou pro vždy označeni výhradně za zločince, zrádce a kriminální živly.

Další zmínka o tom, že vlasovci nosí uniformy Rudé armády, mohla být zase spíše potřebným alibi pro některé přečiny skutečných vojáků Rudé armády, kteří byli svojí "disciplínou" opravdu vyhlášení. Pasáž o možném potrestání za pasivní přístup zase ukazuje na nedůvěru ve vlastní bezpečnostní složky. Zdá se přeci samozřejmé, že proti cizím vetřelcům se má zasahovat důrazně, a pokud dojde k napadení, musí vojáci a policisté prokázat odvahu  a bránit svoji zemi odhodlaně a se zbraní v ruce, vždy však jde o okolnosti jejich nasazení a adekvátnost použitých prostředků.

Poslední ocitovaná věta, hovořící o tom, že za poskytnutí úkrytu sovětským občanům budou padat tresty, nám zase ukazuje, že sovětský ráj na zemi nebyl pro mnoho sovětských občanů tak zajímavým místem pro život, jak bylo veřejně proklamováno, proto bylo utné zdůraznit, že sovětským občanům zkrátka není dovoleno svoji zemi ze své vlastní vůle opustit a kdo by jim v tom chtěl jakkoli napomáhat, bude potrestán.

Jedním z řady dalších zajímavých svědectví o klimatu tehdejší doby, které lze historicky a fakticky doložit, je například toto situační hlášení: ,,V okresu Trstená sa už mnohokrát vyskytly ojedinelé ozbrojené skupiny, a to v obciach Hladovska a Vitanová. Eště dňa 6. októbra 1945 dostal Ferdinand Barsch, riaditeľ školy, výhražný dopis v benderovskom duchu, t. j. s protikomunistickou a anglofilskou tendeciou. Podpis bol Bielá garda - Uran."

Autor hlášení sice hovoří o výhružném dopise v "banderovském" duchu, ale je poměrně pravděpodobné, že ve složité bezpečnostní situaci, která po skončení války v tomto regionu panovala, se mohlo stejně tak jednat o aktivity polských antikomunisticky naladěných skupin či promísených polsko-slovenských záškodnických tlup."

Co přesně měl autor tohoto hlášení na mysli "anglofilskou" tendencí, se již nejspíše nedozvíme, výmluvné jsou ovšem i další pasáže: ,,Mali na sebe biele šaty a biele baranice,. S tým asi aj súvisí vžitý názov Bieli partizáni, užívaný na severozápadnom Slovensku [...] a na strednom Slovensku tlupy sa nazývajú ,Bielou gardou' možno v súvislosti s Bielou gardou v porevolučnom Rusku." Obecně se dá konstatovat, že výraz bílí partyzáni nebyl na východním Slovensku při označování různorodých tlup žádnou výjimkou a měl jasný politický podtext v jednoznačném smyslu zavilých odpůrců komunistů.

Ze dne 17. dubna 1946 existuje i toto hlášení: ,,V okrese Prešov prišla hliadka dvoch benderovcov do obce Ľuboec. V hostinci chceli platiť americkými dolármi. Krátko nato obsadil väčší nezistený počet povstalcov celu dedinzm jde vylepovali letáky hláseného druhu. Ďalšia tlupa 150-200 mužov prišla z lesa zvaného ,Dubrava' do obce Žegňa. Medzi nimi boli aj Slováci. Odtiaľ odišla do leda zvaného ,Dubová' pri obci Tuhrin-Lesíček." Informace o snaze zaplatit americkými dolary není v tomto období příliš věrohodná, protože banderovci mohli považovat za úspěch už jen to, když měli vůbec nějaké peníze a k dolarům se v prostoru střední a východní Evropy dostávali jen velmi zřídka. Obdobné úvahy vypovídají zejména o ideologickém zaměření tehdejších policejních vyšetřovatelů.

Na vnější ohrožení ze strany banderovců v roce 1945 reagovalo národní Ministerstvo obrany vysláním 10. pěší divize československé armády na Slovensko a v prosinci 1945 zřízením zvláštní skupiny Jánošík, která dostala za úkol bránit pohraniční pásmo u Medzilaborců a Nové Spiše. Ke skupině Jánošík se přidala další zvláštní skupina - Otto, která pod vedením zkušeného plukovníka Otty Wágnera hlídala v okresech Snina a Medzilaborce. Na zajištění hranic tyto síly prozatím stačily a banderovci se s koncem roku 1945 stáhlli zpět na polské území.