Bedřich Albrecht ? vojenský inženýr a průkopník motorismu

Z monarchie do republiky.

Dominantní událostí loňského „osmičkového“ roku se u nás nesporně stalo 90. výročí vyhlášení samostatného československého státu 28. října 1918. V řadě projevů na slavnostních shromážděních a četných dalších akcích jsme k tomu mohli slyšet mnohá patetická slova. Méně však bylo slyšet o tom, jak složitou situací poté sotva zrozená republika procházela. Československo vznikalo na pozadí konce světové války jako jeden z nástupnických států rozpadající se rakousko-uherské monarchie, vedoucích nyní zápas o svá nová území a jejich hranice. To se neobešlo bez nových ozbrojených střetnutí a za tohoto stavu nezbylo, než rychle formovat první jednotky československé armády. Vojáci, vracející se z utichlých front, dychtivě očekávající svou demobilizaci a návrat ke svým rodinám, tak byli vzápětí povoláni do nových bojů s Volkswehrem, Poláky a Maďary.

Bedřich Albrech v uniformě hejtmana rakousko-uherské armády

Rozhodující silou spěšně budovaných československých polních sil a jejich velení se stali vojáci a důstojníci bývalé rakousko-uherské armády; jednotky československých legií se teprve poté začaly postupně vracet do vlasti. Jako první přijížděly legionářské transporty z Itálie a Francie, zatímco nejsilnější uskupení ruských legionářů dospělo domů až během dalších dvou let, kdy již byla obrana republiky stabilizována.  I když se poté legionářští představitelé chopili rozhodujících funkcí v čs. armádě, páteří jejího velení a správy stále zůstával důstojníci tzv. domácího vojska – „rakušáci“ – pocházející ze zaniklé císařské armády. Ještě na sklonku dvacátých let minulého století tvořili asi 62 % velitelského sboru u zbraní (bojových útvarů); v technické a týlové službě pak jejich podíl dosahoval až 87 % stavu.

Jedním z důstojníků domácího vojska, kteří se stali představiteli této dvojí epochy českého vojenství a uplatnili ve službě republice své vzdělání, vysokou odbornost, schopnosti a zkušenosti, byl Ing. Bedřich Albrecht. Do čs. armády byl převzat z rakousko-uherského vojska koncem roku 1918 v hodnosti hejtmana (kapitána) v ní dosáhl až hodnosti brigádního generála. Část své znamenité služby republice prožil na pražském Pohořelci.

Do války motorů a elektřiny

Bedřich Albert (13. 3. 1885—1. 2. 1941) pocházel z rodiny rakousko-uherského šikovatele, jenž ač Čech, sloužil v té době u c. a k. 60. pěšího pluku v maďarském Györu. Tyto okolnosti předurčily Bedřichovu životní dráhu. Chlapec sám zdaleka nemyslel na to, že bude následovat otcův osud vojáka, trmácejícího se posádkami rozlehlé habsburské monarchie. Jeho zaujetím byla hudba, k níž projevoval značné nadání a které se chtěl věnovat. Avšak otec rozhodl jinak; využil své možnosti přihlásit na vrub c. a k. eráru, svého syna do kadetní školy v Košicích. Byla to jedna z prestižních kadetek, v níž se tehdy připravovali na vojenské povolání především synkové z maďarských šlechtických rodin. Bedřich, ač nesmířen s otcovým rozhodnutím, tak nečekaně nastoupil svoji vojenskou cestu životem. Zalíbení v hudbě však neztratil; provázela ho celým životem a pomáhala mu překonávat těžké životní chvíle; sám hrál dobře na housle a zpíval operní árie.   Během studia se kadet Albrecht ukázal jako nadaný žák a ze školy vyšel s velmi dobrým prospěchem. O tom svědčí i skutečnost, že byl po vyřazení v květnu 1905 povýšen na poručíka a nastoupil službu u 2. dělostřeleckého pevnostního pluku v Krakově. Tím bylo dáno jeho budoucí technické zaměření a otevřela se mu možnost přihlásit se k dalšímu studiu na c. a k. Technické akademii. Po jejím absolvování v roce 1908 úspěšně prošel i automobilním kurzem ve Vídni a stal se tak jedním z prvních důstojníků specialistů, kteří stáli na počátku motorizace rakousko-uherského vojska a držitelů řidičského oprávnění v monarchii. Průkopnická práce u vznikajícího automobilního vojska, patřícího tehdy k dělostřelectvu jej již plně zaujala, ač byl provoz s tehdejšími vozidly mimořádně namáhavý a někdy až dobrodružný. To poznal sám, například při pokusné jízdě z Vídně do Mariazellu s osobním automobilem Aries či za dálkové ověřovací jízdy z Puly do Innsbrucku v roce 1914.

Mezitím, od roku 1910 do začátku války v létě 1914, nabíral nadporučík Albrecht ve vídeňském Technickém komitétu a zvládl ještě absolvování dalšího, tentokráte elektrotechnického kurzu. Po něm byl vyslán jako náčelník skupiny pro elektrifikaci nově vybudovaných pevnostních objektů na rakousko-italských hranicích a to v Tonalském průsmyku (1882 m – asi 70 km jihozápadně od Bolzana). Zde na jižních svazích masivu Ortleru vybudovalo Rakousko čtyři mohutné pevnosti Strino, Tonale (2116 m) a Mero, přehrazující přístupy do údolí Adiže a k Trentu. Do pevnostních objektů byla mimo jiné začleněna stanoviště početných světlometů a tak již v předvečer války si Albrecht osvojil svou další odbornost. Jako specialista na motorizaci (především dělostřelectva) se stal i expertem pro použití, jak se brzy ukázalo, i těchto nepostradatelných elektrotechnických prostředků.

Válka jej zastihla, již v hodnosti hejtmana u 4. dělostřeleckého pevnostního pluku v Pule, kde plně uplatnil své elektrotechnické znalosti a přidal k nim i obor optiky. Již počátkem roku 1915 byl zde Albrecht ustanoven velitelem světlometného oddílu. 

Pulský přístav, vysunutý v jižní Istrii až na samém hrotu tohoto poloostrova, měl pro habsburskou monarchii velký význam. V předválečné době byl pro své obchodní i vojenské použití označován za Zentralhafen (ústřední přístav). Poté, co Itálie v květnu 1915 vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku, byla Pula pro svou blízkost benátského zálivu velmi ohrožena, nejen z moře hladinovými plavidly a ponorkami, ale i italskými bombardovacími letouny. Přístav byl proto chráněn z okolních hřbetů početnými dělostřeleckými bateriemi, jejichž palby se v noci či za špatné viditelnosti neobešly bez hledání cílů výkonnými světlomety. Ty tehdy byly pro dělostřelce, zjednodušeně řečeno, jistými předchůdci dnešních radiolokátorů, působícími ve viditelné části elektromagnetického záření.

Největším úspěchem v Pule byla instalace světlometu o průměru 200 cm s dosvitem do 16 kilometrů ve tvrzi Barbara. Světlomet byl vyroben u firmy Kolben a umístěn na vertikálně posuvné ložiště, což jej umožňovalo po použití stáhnout do bezpečí kasematy. Po válce si tento unikátní světlomet z Puly Italové odvezli a ten se stal součástí obrany Benátek.  Albrechtovy světlomety, umožňující přesné řízení dělostřelecké palby, přispěly i k vypátrání a sestřelení italské vzducholodi Citta di Jezzi 5. srpna 1915.

Mezitím se rozhořely prudké boje na italsko-rakouském pomezí, především na sočské frontě. Pro habsburskou monarchii tak vznikla vážná situace, neboť se zde stále zřetelněji prosazovala početní přesila italského dělostřelectva a tak c. a k. erár hledal možnosti, jak zvýšit účinnost palby svých vlastních baterií. V roce 1916 byl na Soču povolán hejtman Albrecht k zavedení osvětlovací služby u polního dělostřelectva, jak pro odrážení italských útoků, tak pro vedení vlastních přepadů italských dělostřeleckých postavení, zejména na kritickém jižním křídle fronty, u Fajti Hribu.

V roce 1917, kdy postoupila motorizace vlastního dělostřelectva, se hejtman Albrecht stal na italské frontě velitelem tzv. autobaterie (tedy baterie vybavené místo tažných koní automobilovými tahači 2. těžkého dělostřeleckého pluku). Jeho vyčerpávající válečné zasazení skončilo na jaře 1918, kdy byl z fronty odvolán a ustanoven učitelem na Vojenské technické akademii v Mödlingu u Vídně. Zde se také dočkal konce války a listopadové výzvy císaře Karla, aby se všichni důstojníci hlásili u svých národních armád. To také hejtman Albrecht neprodleně učinil. 

Na obranu republiky

Šestého listopadu 1918 nastoupil kapitán Bedřich Albrecht do služby v čs. armádě, a to přechodně u likvidační skupiny při již zřízeném čs. vyslanectví ve Vídni, kde rovněž složil přísahu československému státu. Armáda v něm získala vzdělaného a zkušeného odborníka;  hned po ukončení tamních prací, spojených s návratem českých vojáků do republiky, byl na počátku roku 1919 odvolán do Prahy a ustanoven přednostou strojního oddělení technického odboru ministerstva národní obrany v Praze, sídlícího v malostranské Strakově akademii; následovalo jeho povýšení na majora. Svou činnost na ministerstvu nakrátko přerušil, neboť dostal za úkol zřídit autoškolu těžkého dělostřelectva, vyzbrojovaného motorovými tahači.

Při návratu do své funkce na MNO jej přivítala atmosféra narůstajícího napětí. O své zařazení se hlásili početní legionářští důstojníci navrátivší se do vlasti, a ač bez potřebného vzdělání, praxe a zkušeností, činili si nárok na funkce v nejvyšších armádních orgánech a štábech. V roce 1920 vyvrcholila nevybíravá kampaň proti „rakušákům“ a v této dusné atmosféře mnozí důstojníci z domácího vojska sami odcházeli z „ministerských“ funkcí a opouštěli i armádu. Tak byl v srpnu 1920 na vlastní žádost uvolněn z funkce i major Albrecht a přeložen do funkce velitele autoškoly dělostřelectva v Českých Budějovicích, s kmenovým zařazením k dělostřeleckému pluku 305. Zde byl v roce 1922 povýšen na podplukovníka.

Přes tyto poměry „dvojího metru“ neztratil svůj elán a sdílel své nové zařazení s mimořádným zaujetím. Tak jak novou republikánskou armádu poznával ve své praxi, uvědomoval si, jak dlouhodobým a úmorným procesem bude její další výstavba. Modernizace výzbroje vázla a celé technické zabezpečení bylo na nízké úrovni. Sám na sobě pociťoval, že je zapotřebí držet krok s poválečným rozvojem vědy a techniky a přes své dosavadní odborné vzdělání a zkušenosti se zapsal ke studiu na elektrotechnické fakultě Českého vysokého učení technického v Praze. Věnoval mu značné úsilí, především na úkor rodiny i svého volného času a navzdory všem komplikacím, doprovázejícím jeho službu, studium zdárně ukončil v lednu 1926.

Krátce poté byl povolán znovu do Prahy a nastoupil službu ve Vojenském technickém ústavu (VTÚ) v Praze. Ten vznikl z vojenského výzkumného a zkušebního oddělení MNO již v roce 1921 a sídlil ve vojenském objektu čp. 21/121 na Pohořelci. (Později byl s úsporných důvodů sloučen s Vojenským leteckým ústavem studijním a přestěhoval se do nového objektu v Praze Letňanech.) Zde Albrecht brzy postoupil do vedoucí funkce a návrat do Prahy mu umožnil navázat opět spolupráci s dalším armádním technickým průkopníkem a zakladatelem čs. vojenského letectva kapitánem Jindřichem Kostrbou, jehož znal již jako vynikajícího pilota z válečných let. Jejich obnovené přátelství však netrvalo dlouho, neboť Kostrba (stár 43 let) ještě v roce 1926 zahynul při letecké havárii.

Ani ve VTÚ se však Albrechtovo očekávání zdárného technického rozvoje ve prospěch armády zdaleka nesplnilo. Tehdejší vztah armádního velení ke vědě a technice zůstával nevalný a zdrženlivý, dle představ MNO nebyl ústav zaměřen na vlastní výzkum a vývoj ani na samostatnou konstrukční a vědeckou činnost; měl pouze působit jako zkušební a přejímací - tedy pasivní - orgán. I přes tyto zábrany se zde však podařilo udělat pro modernizaci armády mnoho užitečné práce, především v motorizaci, zaváděním obrněných automobilů, „tančíků“, dělostřeleckých tahačů i běžných nákladních vozidel.

Plukovník Albrecht (uprostřed) při ukázce techniky náčelníku generálního štábu gen. Syrovému

Po celá dvacátá a na počátku třicátých let činnost výrazně omezoval nedostatečný čs. rozpočet na obranu, tvrdě dopadající nejen na existenční zabezpečení vojska i velitelského sboru, ale neméně zhoubně na vyzbrojování armády. To mařilo i její motorizaci, v níž se nejen neplnily připravované programy obrněné techniky, ale klesaly i dosavadní počty nákladních a speciálních automobilů. Těch měla armáda ještě v roce 1934 pouze 1235, jejichž většina nadto pocházela z první poloviny 20. let.

Nastaly i problémy i se zásahy francouzské vojenské mise s její doktrínou omezené motorizace i protěžováním francouzské zastaralé techniky. Těmto tlakům byl plukovník Albrecht vystaven na složitých jednáních za svých služebních cest do Francie a jeho odlišné názory mu jistě na francouzské straně nepřidaly.

Při hledání úsporných řešení i překlenutí stálého nedostatku pohonných hmot, zejména dodávek lihu z domácí produkce, zrodil se na MNO (dnes možná poněkud bizardní) návrh pokusit se část vojenského parku nákladních automobilů nahradit sentinely. U britské firmy Sentinelworks Shrewsbury jich bylo v roce 1923 čs. vojenská správa objednala 40 a plukovník Albrecht, vybaven britskou řidičskou licencí, přivezl sám první nákladní automobil poháněný parním strojem jako řidič „po vlastní ose“ do Prahy.

Teprve ve druhé polovině 30. let, po Hitlerově nástupu k moci v německé třetí říši, se čs. politikové probudili z pacifistických iluzí; výdaje na obranu státu se výrazně zvýšily a kvapně se dohánělo to, co bylo ve vyzbrojování armády (nenávratně) zmeškáno. Plukovník Albrecht, v té době zástupce náčelníka sloučeného Vojenského technického a leteckého ústavu, došel za svou obětavou práci pro obranu republiky uznání. Počátkem ledna 1937 povýšil jej prezident republiky do hodnosti brigádního generála.

Vítání prezidenta T. G. Masaryka ve VTLÚ 21. května 1931

To již dosáhl vrcholu své životní dráhy, v níž své nadání, odbornost a píli nepřetržitě a obětavě věnoval službě. O tom svědčily nejen císařské předválečné i válečné dekorace, ale i Řád svatého Sávy, udělený mu v roce 1936 za významnou technickou pomoc jugoslávské armádě, i čestná medaile francouzského ministra národní osvěty z roku 1934. Příznačné však zůstalo, že čs. republika vojákům pocházejícím z rakouské služby žádné dekorace neudělovala.

Krátce poté, již za soumraku nad Československem, se zhoršil jeho zdravotní stav a ozvala se vleklá choroba, jejíž příznaky při svém pracovním zaujetí po léta opomíjel. Mobilizace čs. armády v roce 1938 se již nezúčastnil a za potupných dní nacistického vpádu do okleštěné čs. republiky v březnu 1939 byl již trvale upoután na lůžku. Generál Bedřich Albert podlehl své chorobě na počátku roku 1941, v době sílícího nacistického teroru. Patří mezi zapomenuté vojáky takzvaného domácího vojska, kteří zvyklí poctivé službě, věnovali všechny své síly přípravě obrany republiky. Jejich úsilí zmařilo selhání politiků a zavrženíhodná nezodpovědnost spojenců.

Dnes žije na Pohořelci, nedaleko bývalé kasárenské budovy č.21/121, dcera generála Albrechta, paní Věra Albrechtová-Šormová, která sem jako mladá dívka jezdila za svým otcem na jeho pracoviště ve VTÚ. Autor jí děkuje za možnost využití dokumentů z generálovy pozůstalosti ke zpracování tohoto příspěvku.