logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Bitva na Čudském jezeře podruhé

Dodatek ke stati Vzpomínka od Čudského jezera

Necelý týden po zveřejnění dotčené stati jsem navštívil v Jungmannově ulici v Praze prodejnu knih a časopisů s vojenskou tématikou a mimo jiné zde objevil též jediný exemplář zajímavého ruského periodika „Almanach Armii i Bitvy: Oružie, sraženija, uniforma“ č.6/2006, vydávaného nakladatelstvím „Rejtar“ v Moskvě. S milým překvapením jsem v něm na stranách 2 až 12 nalezl úvodní stať člena redakčního kolektivu J. V. Kvitkovskije „Byla že togda subbota …“, věnovanou bitvě na Čudském jezeře.

Členové různých evropských skupin, zabývajících se rekonstrukcí bitev 13. století.

Autorským záměrem a pojetím tématu se oba dosti lišíme, ale základní příběh je stejný, neboť oba vycházíme ze stejných primárních pramenů, u ruského autora pochopitelně v daleko širším záběru. Narozdíl ode mne zná ruský kolega celou obsáhlou odbornou diskusi, která je o problému vedena za poslední století. Kvitovskij upozorňuje po právu na skutečnost, že řada detailů z tažení německého řádu na Rusi není známa. Například není přesně známo, kde došlo k první srážce řádového vojska s ruským předvojem pod velením Domaše Tverdislaviče, bratra novgorodského městského velitele. Alexandr Něvský zřejmě nepřešel na východní břeh jezera „po ledu“, ale přepravil své oddíly v oblasti Uzmeni, poblíž mysu Sigověc.

Mapka bojiště

Dále autor upozorňuje na závažnou okolnost, že Němci neznali zřejmě dobře terén, nevěděli jak se Rusové dostali na protilehlý břeh jezera a nedokázali ani dobře odhadnout přírodní podmínky v okolí jezera i na něm. Zajímavou informací je též okolnost, že v sestavě Alexandrova vojska bojovaly rovněž oddíly „tatarsko mongolské“, neboť řád byl ve válečném stavu se Zlatou Hordou. Otázkou také zůstává početní poměr jezdectva k pěchotě. Autor zavrhuje dříve ve filmovém pojetí „Aleksandr Něvský“ preferovaný názor, že ruské vojsko tvořili z větší části jacísí „vlastenečtí mužíci“. I ruská pěchota byla tehdy z větší části profesionální, šlo o městské hotovosti, které měly základní výcvik ve zbrani. Není podle něho zpráv o tom, že Alexandr disponoval nějakým „plukem pěchoty“. Pěchota nemohla podle Kvitkovského ve 13.století ještě obstát proti útoku rytířského jezdectva. Velká většina ruské pěchoty byli střelci z luků.

Členové německého vojensko-historického klubu Verwelf.

Autor se podrobně věnuje taktice boje ve 13.století a využívá k tomu dokonce i ilustrací, perokreseb Pavla Majora z díla P.Klučiny: Vojenské dějiny Československa, Praha 1978. Značnou část textu věnuje též řádové výzbroji a rytířskému způsobu boje. Závěrečné autorovo konstatování může být vnímáno jako poněkud překvapující, leč pro naše znalosti o 13. století naprosto opodstatněné: Vlastně ani dobře nevíme jak bitva na Čudském jezeře probíhala a co se v jejích jednotlivých fázích skutečně dělo. Není ale pochyb o tom, že řádové vojsko bylo na ledu obklíčeno a poraženo. Ačkoliv diskuse o události trvají již celá staletí a historikové se jí stále zabývají, není možné za výzkumem v této oblasti ani zdaleka udělat tečku.

Člen německé skupiny Dignitas Equestris.

Protože autor přináší ve své práci řadu pěkných ilustrací, jistě nám odpustí, když některé použijeme k zpestření našeho textu a také k upozornění na pozoruhodné dění v oblasti současné ruské vojenské historiografie.   

Záběry z filmu Alexandr Něvskij (S. M. Ejzenštejn, SSSR 1938)

Představa bitvy očima současného umělce

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa