logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Bitva u Guzowa (5. 7. 1607)

Před třemi sty lety vypuklo povstání proti polskému monarchovi.

Před čtyřmi sty lety, v roce 1606, v Polsko-litevském království, tedy spíše šlechtické republice s králem v čele, vypuklo povstání, či vzpoura, proti zvolenému monarchovi, kterým byl Zikmund III. ze švédského rodu Vasa[1] . V jeho čele stanul krakovský vojvoda Mikuláš Źebrzydovski, podle nějž dostalo i své jméno. I když trvalo tři roky, jedinou vážnější vojenskou akcí byla bitva u Guzowa.

Popis příčin by vydal za samostatnou knihu, tedy jen krátce. Povstání bylo pokračováním konfliktu krále s magnátem Janem Zamojským, po jehož smrti převzal prapor opozice právě Źebrzydowski. Hlavní roznětkou se stala podpora Lžidmitrijů, údajných synů Ivana Hrozného, které král skrytě pomocí svých příznivců podporoval (např. dcera sandoměřského vojvody Jiřího Mniszecha se stala ženou obou Lžidmitrijů[2] ). Ale hlavní příčinou byla snaha krále prosadit změny ve vnitřní politice státu, zejména pak prosazování dědičnosti královského titulu a zbavení šlechty mnohých z jejich výsad, tedy nikoli volbou. Dále pak také ultrakatolicismus krále a protěžování jezuitů, což počátkem 17. století vyvolávalo u nekatolíků či liberálních katolíků odpor.

Povstání započalo v srpnu 1606, kdy se na sněm do Sandoměře dostavili příznivci krále i opozice v čele vlastních oddílů, které čítaly dohromady několik tisíc mužů. Navíc se ke králi blížil na čele tzv. „čtvrtního“ vojska (wojsko kwarciane), nazvaného podle toho, že bylo vypláceno z jedné čtvrtiny příjmů z královských držav, korunní polní hejtman (hetman polny koronny) Stanislav Źolkiewski[3] . Nastalo první období, během kterého došlo jen k několika malým srážkám oddílů obou stran. V říjnu 1606 povstalci, přinucení k tomu královským vojskem, které je překvapilo při přepravě přes Vislu u Janovce (severně od Sandoměře), vzdali hold králi, který se naopak zavázal svolat do Varšavy sněm, na kterém měly být projednány také požadavky šlechtické opozice.

V únoru 1607 král ohlásil svolání sněmu na květen, ovšem 12. února na sněmíku velkopolské šlechty bylo ohlášeno zahájení povstaleckého sněmu na březen do Jędrzejowa. Sněm započal 28. března, ale Źebrzydowski se jej zpočátku neúčastnil; dorazil až v půlce dubna. Všichni přítomní šlechtici se samozřejmě dostavili s početnými zbrojenci. Král v té době pobýval v Krakově, odkud vyjel 27. dubna v doprovodu Stanislava Źolkiewského a 250 husarů spolu s 1000 pěšáky do Varšavy, kam dorazil 6. května. Cestou se k němu přidávaly oddíly jeho věrných. na přelomu dubna a května se k Varšavě vydali také povstalci, ale sněmu se nezúčastnili.

24. června 1607 na shromáždění povstalců v Jeziorne (jižně od Varšavy) došlo k něčemu, co téměř nikdo ze shromážděných nečekal. Litevský číšník Januš Radziwiłł vystoupil s prohlášením, které končilo slovy „... a více jej za pána nemám!“ Byla sepsána listina o vypovězení poslušnosti, kterou podepsalo jen okolo 400 osob. Navíc povstalci ani nevypsali termín volby nového krále. Učiní tak až v Lublinu Januš Radziwiłł, ale bude to již po bitvě u Guzowa. Další ranou pro povstalce bylo, že tento akt nevylekal krále, spíše naopak. navíc mu dal do ruky trumf, díky kterému získal záminku vypořádat se s povstalci silou. Začalo druhé, rozhodující údobí povstání.

Po té, co obdržel zprávu o vypovězení poslušnosti, vydal se král v noci z 28. na 29. června do ležení u vsi Folwarky. Byl rozhodnut s povstalci skoncovat, přičemž mu nahrával fakt, že jeho vojsko mělo na povstalci převahu. Podle jedněch pramenů měl mít král k dispozici 9100 jezdců a 3200 pěšáků, podle jiných cca 8000 mužů. Povstalci analogicky disponovali 10 000 jezdci a 600 pěšáky, event. 6000 vojáky. K dispozici měli také 23 děl.

V pátek 29. června vyslal král do tábora povstalců šest poslů, ale k setkání nedošlo. Téhož dne navečer opustili povstalci tábor a začali ustupovat na jih. Král se o tom dozvěděl 30. června ráno a rozhodl se zahájit pronásledování. Ihned vyslal za povstalci jako přední voj kozáckou korouhev v síle několika set mužů. Ta ještě týž den narazila na trén povstalců a v nastalé potyčce, která je stála jednoho muže a povstalce pět, se zmocnila 40 plně naložených vozů.

Dne 1. července se královské vojsko vydalo na pochod k Warce, vzdálené 15 kilometrů. Povstalci v té době již tábořili na druhé straně řeky Pilicy[4] . Od královské armády je tak oddělovala řeka, jediný přechod přes ni měli obsazen. Pravý bok jim kryla několik kilometrů vzdálená řeka Visla. I když to byla výhodná pozice pro obranu, byli připraveni k dalšímu ústupu, proto již vyslali k Radomi své vozatajstvo.

Král dorazil k Warce během dopoledne a ihned se připravoval k útoku. Armáda povstalců stála na druhém břehu, zády k lesu, a na jejím levém křídle se nacházel most, bráněný několika děly a kozáckou korouhví Matěje Wężyka. Král seřadil své oddíly, na most měl zaútočit Jakub Potocki, zbytek armády měl řeku přebrodit. Potocki zaútočil jako první a po krátkém boji most dobyl a získal tak malé předmostí na jižním břehu řeky. Král mu poslal posily a zbytek armády se tak pod jejich ochranou mohl bez problémů a ztrát přebrodit. Přestože z obou stran duněla po celou dobu děla, mnoho škody nenadělala. Za celou bitvu činily ztráty jen něco mezi 10 až 20 muži na každé straně. Poté, co královští stanuli na jižním břehu, očekávali útok povstalců. K tomu ale nedošlo a ani královská armáda se nepohnula z místa. Proč? Údajně proto, že ve čtvrtním vojsku došlo k nepokojům, pro které mělo být následující den odsouzeno 5 až 25 osob, spíše však proto, že rovina, která armády oddělovala byla podmáčená a pro jízdu zcela nevhodná.

V pondělí 2. července pokračovalo vojsko povstalců v ústupu na jih na Jedlińsk, královská armáda se nehýbala z místa. Důvodem bylo uspořádání vojenského soudu s původci nepokojů a také to, že řady královských opustilo 1000 vojáků z Inflant, které s sebou přivedl velký litevský hejtman Jan Karel Chodkiewicz[5] . Teprve následující den vytáhl král směrem na Przytyk (západně od Jedlińska). 4. července se ale obě armády k sobě nevědomky přiblížily a pátého ráno, když královští vojáci dorazili do Guzowa, tak spatřili sešikované vojsko povstalců. Ti čekali vojsko krále už včerejšího večera. Když se jej nedočkali rozptýlili šiky a znovu poslali vozy napřed, směrem na Iłżu. Ráno byli zburcováni průzkumnou hlídkou, která severně od Guzowa narazila na přední stráže královských.

Mikuláš Źebrzydowski rozestavil svou armádu do tří uskupení. Levému křídlu složenému většinou z litevských oddílů velel Januš Radziwiłł. Měl k dispozici na 2000-2500 mužů. Na pravém křídle stál Jan Szczęsny Herburt, který disponoval přibližně dvěma tisícovkami vojáků. Velení středu si ponechal Źebrzydowski. Jeho síly jsou odhadovány na cca 1500 mužů.

Královská armáda prošla Guzowem a rozvinula se proti pozicím povstalců. Na pravém křídle, proti Radziwiłłovi, zaujal postavení velký litevský hejtman Jan Karel Chodkiewicz s oddíly z Litvy v síle okolo tisíce jezdců a 1200 pěšáků. Není bez zajímavosti, že pod jeho velením bojoval Mikuláš Kryštof Radziwiłł, vojvoda vilenský. Levému křídlu, složenému z 2000 vojáků čtvrtního vojska, velel korunní polní hejtman Stanislav Źolkiewski. Ve středu byly rozmístěny privátní, především ruských magnátů, oddíly pod velením kameneckého starosty Jana Potockého. Za ním stál sám král s husarskou korouhví (500 jezdců) a dalšími 800 muži dvorních magnátských korouhví.

Bitva začala okolo poledne útokem levého křídla povstalců. Útok byl tak prudký, že došlo k proražení linie Chodkiewiczových korouhví, Část oddílů místo toho, aby hejtmana podpořily, se daly na útěk. V důsledku toho musel začít Chodkiewicz ustupovat směrem od zbytku vojska. Před předními řadami Radziwiłłových mužů se objevily téměř nechráněné vozy královských, mezi nimi i samotného krále. Na místo přispěchala královská korouhev, ale povstalci ji začali pomalu zatlačovat. Jeden z nich se dostal do blízkosti krále a údajně měl zakřičet: „Kde je ten Švéd?“; byla to však jeho poslední slova, neboť jej téměř okamžitě zabili královi strážci.

Mnozí králi doporučovali, aby se stáhl na levé křídlo ke čtvrtnímu vojsku, ten však odmítl a chladnokrevně vytrval na místě, přestože mnozí vojáci utekli a u něj zbyla jen hrstka. Pro královskou armádu to nevypadalo dobře, ale na straně povstalců bohužel selhala koordinace.

Zatímco Radziwiłł pronikl daleko vpřed, zbylé dvě části povstaleckého vojska se teprve pomalu blížily k liniím nepřítele. To dalo Janu Potockému čas na zorganizování pěchoty, kterou vyslal na pomoc králi, k tomu se také postupně vraceli i vojáci jeho korouhve. Navíc Chodkiewicz dokázal zastavit ústup a obrátit část oddílů znovu proti nepříteli[6] . Radziwiłłovy síly, sevřené ze tří stran, byly rozbity a donuceny k ústupu, který se změnil v útěk. Vojsku povstalců se tak, kromě již zmíněného nedostatku koordinace, vymstilo to, že neměli žádné zálohy. Všechna uskupení měla sice své lokální zálohy ve druhém sledu, ale ty Radziwiłł již nasadil a další k dispozici nebyly.

Teprve nyní, když Radziwiłł začal ustupovat, se dostaly do kontaktu s protivníkem oddíly Źebrzydowského. Ten zaútočil proti Potockému, útok se nepovedl a jeho oddíly začaly pomalu za boje ustupovat.

Rozhodnutí však padlo na pravém křídle povstalců. Herburt postupoval proti nepříteli velmi pomalu. Když proti němu vyrazil s malou částí Źolkiewski, který mimochodem do boje nijak nespěchal, došlo ke katastrofě. Herburt začal ustupovat, přestože měl v té chvíli převahu. Petr Łaszcz, stojící ve druhém sledu, propadl panice, obrátil koně a prostě utekl z boje. Jeho příkladu následovali další a další, takže za okamžik bylo celé pravé křídlo na útěku.

V tuto chvíli bylo již téměř po bitvě. Došlo sice k pronásledování poraženého protivníka, ale to bylo brzy zastaveno jak oběma hejtmany, tak samotným králem. Byl čas spočítat ztráty. ty byly vzhledem k tomu, že se jednalo o občanskou válku, velmi malé[7] . Na straně královských mělo padnout pouhých 30-40 mužů a 70 mělo utrpět zranění. Povstalci přišli o 160-170 mrtvých, několik desítek zraněných a několik set zajatých[8] . Do rukou vítězů padla všechna děla a také se zmocnili značného počtu vozů s bohatou kořistí.

Bitva ukončila druhou fázi povstání. Teď mělo následovat potrestání poražených. Ale to se nestalo. Většina zajatců byla druhý den propuštěna, museli jen přísahat, že již nepozvednou proti králi zbraň. není bez zajímavosti, že také ani jeden z vůdců nebyl potrestán na hrdle či majetku. Král se 9. července vydal do Krakova, kam dorazil o týden později. Źolkiewski se vydal s vojáky stíhat bandy vzbouřenců, které začaly terorizovat zemi. O rok později vydal král výnos, ve kterém ohlásil mír. Ten byl potvrzen na sněmu, který se konal ve Varšavě v lednu a únoru 1609. Tím de iure povstání skončilo, i když de facto skončilo bitvou u Guzowa.

Nevyřešilo se téměř nic, nejvážnějším důsledkem bohužel bylo, že po bitvě u Kircholmu byla většina litevských i polských sil vázána v domácí válce, místo toho, aby mohla být po triumfu v poli nasazena proti vnějšímu nepříteli. To umožnilo Švédům dosáhnout řady úspěchů a udržet své pozice v Inflantech. Polské a litevské oddíly zasáhly ve větším měřítku do bojů teprve v roce 1609, ale to se již začalo jednat o míru.

Z pohledu Čechů má bitva u Guzowa zajímavé souvislosti s bitvou, která se odehrála o třináct let později na bělohorské pláni. Tam proti sobě stály armáda českých stavů a spojené armády katolické Ligy a císařova. Stejně jako u Guzowa byla armáda stojící na straně povstalců jak kvantitativně, tak kvalitativně slabší než protivník.

Když ráno dorazil předvoj ligistické armády k Litovickému potoku, který stejně jako Pilica u Warky vytvářel mokřiny, donutil stavovský oddíl střežící most k ústupu. Pak začaly jejich oddíly přecházet přes potok a řadit se na druhém břehu. Vznikla tak pro povstalecké vojsko velmi příhodná situace, kdy byl protivník rozdělen vodním tokem a na břehu měl jen část sil. Ale ani stavovská armáda, stejně jako dříve Źebrzydowského povstalci, tuto situaci nevyužili.

I bitva na Bílé hoře začala okolo poledne a netrvala příliš dlouho. Také protiútok stavovského levého křídla, kterého se zúčastnilo sedm kornet pod velením Kristiána ml. z Anhaltu a pravděpodobně i další síly, rozvrátil značnou část císařské armády, tvořící pravé křídlo spojenců. Ani on nebyl v této kritické chvíli podpořen a musel se dát na ústup, když mu zprava vpadly do boku kyrysníci ligistů. I zde tedy na straně povstalců chyběla koordinace a dostatečné zálohy.

Dokonce by se našla paralela mezi oddíly pravého křídla Petra Łaszcze a mezi uherskými jezdci na straně stavovských. Když proti Uhrům vyrazili polští jezdci[9] , dali se Uhři na útěk, i když měli nad Poláky značnou převahu.

Tím ale všechny paralely končí, tedy kromě výsledku, protože další průběh bitvy je již rozdílný. Jiná je i výše ztrát a také, narozdíl od Polska, se vítězové krvavě vypořádali s vůdci povstalců.

 

[1] Zikmund III. byl zvolen polským králem 19. srpna 1587, kdy si jej vybrala část šlechty pod vedením Jana Zamojského, druhá část zvolila polským králem o tři dny později arcivévodu Maxmiliána. Došlo ke krátké válce, ve které byly v bitvě u Byczyny v lednu 1588 oddíly Maxmiliána poraženy a on sám zajat. Pikantní je, že k bitvě došlo na území Slezska, tedy na území habsburské monarchie. Arcivévoda byl po roce propuštěn, za což rezignoval na polskou korunu. Zikmund III. byl současně i králem švédským ale roku 1598 jej švédský sněm prohlásil za zbavena trůnu.

[2] Svatba s Lžidmitrijem I. se konala 17. května 1606 a o deset dní později byl on sám zabit vzbouřeným davem a s ním zabito i 500 Poláků, kteří se účastnili oslav svatby s Marinou Mniszechovou. Poté, co se v Rusku objevil Lžidmitrij II., prohlásila, že je to její zázračně zachráněný manžel. Nakonec ji zabili Kozáci, bojující proti polským interventům.

[3] Wojsko kwarciane bylo v zásadě profesionální armádou určenou k obraně východní a jihovýchodní hranice polsko-litevského soustátí. V čele stál nominálně král, fakticky veleli hejtmani. Byli celkově čtyři, dva pro Korunu (polská část) a dva pro Litvu, každá země měla tzv. velkého hejtmana (hetman wielki) a jeho zástupcem byl polní hejtman.

[4] O téměř 50 let později u Warky divize „plukovníka“ Czarnieckého porazí Švédy, kteří potáhnou na pomoc Karlu Gustavovi, obklíčenému ve vidlici tvořené ústím řeky San do Visly.

[5] Jedná se o téhož muže, který v roce 1605 se 4000 muži uštědřil švédské armádě, která čítala 12 000 mužů, drtivou porážku u Kircholmu. Tato bitva je dodnes považována za jedno z největších polských vítězství všech dob. Pro zajímavost, Stanislav Źolkiewski porazí v roce 1610 v bitvě u Kluszyna spojenou rusko-švédskou armádu. I toto vítězství vybojované proti velké přesile, stejně jako manévr po vnitřních liniích, kdy Źolkiewski dokázal přesunout síly od obléhané posádky v Carovu Zajmišči proti vojsku cara Vasila Šujského, porazit je a znovu se vrátit, je počítáno mezi vynikající úspěchy polských zbraní.

[6] V tomto útoku se vyznamenala korouhev pod velením Mikuláše Kryštofa Radziwiłła, který tak vydatně přispěl k porážce svého příbuzného.

[7] Když v roce 1666 dojde během povstání Jiřího Lubomirského k rozhodující bitvě u Mątew, dosáhnou ztráty zhruba 4000 mužů. Mezi jinými dojde k masakru téměř tří tisícovek královských dragounů, kteří budou vybiti do posledního. Zuřivost povstalců bude taková, že většina jich bude seknuta šavlemi mnohokrát. Dle pramenů údajně někteří až 40krát. Tato bitva skončí těžkou porážkou královské armády také z důvodu přechodu řeky jen částí sil a jejich špatného rozestavení korunním polním hejtmanem Janem Sobieským, budoucím polským králem, který dostal hejtmanskou bulavu nedlouho před bitvou.

[8] Mnozí byli zajati i několik dní po bitvě ve svých příbytcích či v domech svých příbuzných.

[9] Tito jezdci bývají označováni jako kozáci, což úplně přesně nevystihuje situaci. Jednalo se z největší části o bývalé příslušníky pluku Lisovského, kteří prosluli svou odvahou, ale také krutostí a nedisciplinovaností. Představovali pro polského krále značné nebezpečí, proto je nechal najmout do císařských služeb. Ti již v roce 1619 porazili u Humenného armádu Jiřího Rákocziho a donutili tak Gabriela Bethlena stáhnout se od Vídně. Během další služby u císaře se stali prokletím krajů, kudy táhli. Den před bitvou na Bílé hoře např. vyplenili a vypálili Kladno. Co se týče kozáků, nejednalo se o záporožské kozáky, ale o typ jezdectva. Byli vystrojeni lehčeji než husaři a používali se spíše jako střelci k podpoře husarů, ale jejich útoky na chladné zbraně byly také zničující. Do poloviny 17. století byli podobní lehkým jezdcům, později se, to když se mezi nimi začaly ve stále větší míře objevovat drátěné košile, označovali jako obrněné jezdectvo (pancerni).

Literatura: Grabowski, Radomir F.: Guzów 5. VII 1607, Warszawa, 2005 Wisner, Henryk: Kircholm 1605, Bellona, Warszawa, 2005 www.historycy.org

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.


Recenze týdne

Jan Žižka

Život a doba husitského válečníka