logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Bitva u jezera Chasan

Zatímco se v Evropě v létě 1938 schylovalo k vyvrcholení Sudetské krize, došlo zdánlivě stranou světového dění, na Dálném východě u jezera Chasan, k několikadennímu pohraničnímu konfliktu mezi SSSR a Japonskem. Sovětský svaz do něj neváhal nasadit desetitisíce vojáků i těžkou bojovou techniku.

Dálný východ představoval ve 30. letech 20. století pro SSSR trvalý zdroj napětí. V této převážně pusté oblasti, s absencí téměř jakýchkoliv komunikací, kde nebyly přesně vyznačeny ani státní hranice, se však zároveň střetávaly sovětské mocenské zájmy se zájmy čínskými a japonskými. A tak, sotva dozněly ozvěny bojů o východočínskou železnici, které se odehrály v roce 1929 mezi SSSR a Čankajškovou Čínskou republikou, začaly se opět zhoršovat vztahy i mezi Sověty a Japonci. Ti totiž v roce 1932 jednak obsadili Mandžusko a vytvořili z něj přímo na sovětské hranici loutkové císařství Mančukuo, a navíc, v listopadu 1936, uzavřeli s nacistickým Německem Pakt proti Kominterně. SSSR ale hodlal rozšířit svůj mocenský vliv v Mongolsku a Číně také, což nutně přilévalo olej do ohně ve vztazích mezi oběma státy a rostl také počet pohraničních incidentů. V období let 1936–1938 byly na Dálném východě zaznamenány stovky případů přestřelek, narušení vzdušného prostoru nebo ostřelování rybářských lodí, které vpluly do teritoriálních vod druhé strany.

Spory o průběh hranice

Počátkem léta 1938 již reálně hrozilo, že dosud spíše doutnající konflikt přeroste v otevřenou konfrontaci. Úlohu rozbušky mělo sehrát nevelké sporné území ležící přímo na sovětsko-japonské (resp. korejské) hranici u jezera Chasan v Primorském kraji. Dnes se zde nachází trojmezí Číny, Ruska a Severní Koreje. Z vrcholu 157 m „vysoké“ vyhaslé sopky Zajezerní (Zaozernaja, čínsky: Čang-ku-feng) bylo za jasných dnů možné pozorovat asi 140 km na severovýchod vzdálený přístav Vladivostok. Důležitější však bylo, že by odtud mohli Japonci kontrolovat přístupové cesty sovětských pohraničníků ke společné hranici. Proto zde SSSR od července udržoval stálé stanoviště pohraniční stráže. To bylo impulsem k tomu, aby se Zajezerní, a stejně tak o něco severněji ležící Bezejmenná výšina (Bezimjanaja), staly předmětem diplomatických intervencí a následně i dějištěm tvrdých bojů.

Sopka Zajezerní

Ochotu Japonců rozšířit své území kolem Chasanu třeba i vojensky, nesnížilo ani varování vysokého důstojníka NKVD, G. S. Ljuškova, který ze strachu, že se stane jednou z obětí probíhající Stalinovy Velké čistky, uprchl v červnu 1938 do Mančukua. Ljuškov, který tehdy japonské straně přinesl řadu vojensky cenných informací, mj. varoval před podceňováním síly a bojeschopnosti Rudé armády, kterou příliš neochromilo ani zdecimování jejích vysokých a středních velitelských kádrů.

Prozatím však probíhaly přestřelky zejména na diplomatické úrovni. Nejprve 14. července 1938 protestovala proti sovětskému obsazení výšin vláda státu Mančukuo, o den později naléhal na stažení pohraničníků japonský charge d' affaires v SSSR Haruhiko Niši a 20. července zopakoval tento požadavek v nótě, předané lidovému komisaři zahraničí Maximu Litvinovovi, přímo japonský velvyslanec v Moskvě Mamoru Šigemicu. Ve všech případech sovětská vláda požadavek opustit (dle názoru japonské strany nelegálně okupované) území odmítla, s odkazem na rusko-čínský hraniční protokol z roku 1886, a k němu připojenou mapu. Přitom jiné čínské, a dokonce i ruské vojenské mapy z let 1909–1920 zaznamenávaly průběh hranice o stovky metrů či několik kilometrů více na východ a v některých případech až za jezerem Chasan.

Boje u jezera Chasan

Japonci obsazují výšiny

První výstřely padly ale již 15. července, kdy japonská hlídka překročila na jižních svazích výšiny Zajezerní státní hranici, aby se po krátké přestřelce zase stáhla. Následujícího dne v ranních hodinách zaútočili Japonci znovu a tentokrát výšinu dokonce obsadili. Ještě dříve, než sovětským pohraničníkům dorazily na pomoc posily, však ustoupili zpět na korejské území. Oběma stranám bylo nicméně jasné, že tím celá věc neskončila.

Japonci měli v této oblasti Dálného východu celkem tři pěší divize (15., 19., 20.), náležící k tzv. Korejské armádě generála Nakamury. Kromě nich disponovali ale také několika oddíly dělostřelectva a dalšími silami, včetně 70 letadel a 3 obrněných vlaků. Na druhé straně hranice proti nim stál od 1. července 1938 Dálněvýchodní front pod velením maršála SSSR V. K. Bljuchera. V okruhu do 40 km od Chasanu se z počátku kromě pohraničníků nacházelo asi 15 tisíc sovětských vojáků, 237 děl, 285 tanků a 250 letadel.

Maršál V. K. Bljucher

Boje naplno propukly v pátek 29. července 1938, kdy zesílená rota japonské pohraniční stráže, využila ranní mlhy a napadla družstvo poručíka A. E. Machalina, střežící výšinu Bezejmenná. Pouhých 11 sovětských pohraničníků se však zuřivě bránilo až do příchodu posil od 119. střeleckého pluku, přičemž Machalin a čtyři další obránci výšiny padli. První útok Japonců byl sice odražen, ale přivolaný 75. pěší pluk plukovníka Sató, náležící k 19. pěší divizi, výšinu s podporou dělostřelectva 30. července přece jen dobyl. Do boje se postupně zapojovaly další jednotky 19. divize, až počet nasazených vojáků dosáhl 7 500 a šíře frontové linie narostla na 4 km. Poslední červencový den zavlála japonská vlajka i nad Zajezerní. Po obsazení obou výšin a také kóty 62,1 japonské jednotky svůj postup zastavily a začaly se na dobytých pozicích opevňovat. Jelikož na kótě 62,1 rozmístily hned několik desítek kulometů, dostala později příznačné jméno „Kulometná hůrka“ (Pulemjotnaja gorka).

Plukovníka Kotoku Sató

Bljucher v úzkých

Maršál Bljucher byl od samého počátku bojů kritizován za přílišnou pasivitu. Během telefonického hovoru 1. srpna se jej Stalin dokonce otázal: „Řekněte mi, soudruhu Bljuchere, upřímně, máte skutečně chuť s Japonci bojovat?“ a vyslal přímo na místo svého blízkého spolupracovníka, obávaného Lva Mechlise. Bljucher se tváří v tvář tomuto nátlaku rozhodl pro rychlý protiútok. Protože přísun posil kvůli rozbahněným komunikacím vázl, mohl zatím nasadit pouze síly 40. střelecké divize. Tu ovšem tvořilo téměř 13 000 mužů, a tak, pokud jde o živou sílu, dosahovali v prostoru Chasanu rudoarmějci nad Japonci značné početní převahy. Zdálo se, že nepřítele z výšin snadno smetou.

Japonci s kulometem maxim

 

Protiútok utopený v krvi

Jednotky 40. divize vyrazily do útoku 2. srpna. Její 119. střelecký pluk zaútočil na Bezejmennou výšinu z jihovýchodního směru, byl však dobře zakopanými Japonci odražen. Lépe nedopadl ani 120. střelecký pluk, který byl jeho sousedem zprava. Váznoucí útok sice podpořilo nasazení zálohy v podobě 118. střeleckého pluku, posíleného navíc šestnácti tanky T-26, ale také tento pokus o dobytí výšiny se zhroutil v palbě obránců. Neúspěchem skončil i paralelně probíhající útok na Zajezerní. Pro sovětské velení byl takový výsledek naprosto šokující. Mechlis telegrafoval do Moskvy, že Bljucher není schopen dostát úloze velitele frontu, načež velení operací přímo na místě převzal jeho náčelník štábu G. M. Štern. To se pro Bljuchera v konečném důsledku rovnalo vynesení rozsudku smrti. Štern nařídil připravit nový úder již na 6. srpna a Sověti do prostoru bojů urychleně přisunovali čerstvé síly, včetně tankových a leteckých útvarů.

Sovětská  pěchota v útoku

Mezitím 4. srpna Japonsko nabídlo sovětské straně zastavení palby a jednání o změnách hranic, nabídka však byla odmítnuta. Sovětská vláda prohlásila, že zastavení nepřátelských akcí je možné pouze za podmínky, že bude ihned obnoven stav, který na hranici panoval před 29. červencem. Na to však Japonci nepřistoupili.

Nastává hlavní úder

Sovětskou ofenzívu zahájil 6. srpna v 16:00 masivní nálet bombardérů TB-3 na japonské pozice. Zároveň začala téměř hodinová dělostřelecká příprava, do níž se zapojilo cca 250 děl a poté nastoupila k útoku za podpory tanků pěchota. V deníku japonského důstojníka, který se bojů zúčastnil se lze dočíst: „Vím, že je krásný slunečný den, ale slunce vidět není. Sovětské letectvo nás bombarduje tak, že se den změnil v bouřlivou noc.“

Bombardér Tupolev TB-3

Na výšinu Bezejmenná zaútočila 32. střelecká divize, na Kulometnou hůrku a výšinu Zajezerní zase přeskupená 40. střelecká divize, každá z nich s podporou tankového praporu. V záloze stály další síly podřízené 39. střeleckého sboru, včetně houfnic ráže 203 mm. Silnou vzdušnou podporu nadále poskytovalo sovětské vojenské letectvo.

Rozhořely se zuřivé a krvavé boje, místy podobné masakrům z 1. světové války. Na sovětské útoky odpovídali japonští vojáci opakovanými bodákovými protiútoky. Navečer 7. srpna se sice Sovětům za velkých ztrát poštěstilo dobýt Zajezerní, ale Japonci ji díky zesílené dělostřelecké podpoře z korejského území dokázali získat zpět. Proto bylo znovu nasazeno sovětské letectvo a teprve po umlčení japonských baterií a sérii dalších frontálních útoků se Rudé armádě podařilo výšinu definitivně opanovat. Je třeba zdůraznit, že japonský generální štáb tehdy vydal rozkaz nepodnikat na podporu 19. divize vzdušné údery, protože císařská vláda chtěla zabránit další eskalaci konfliktu. Během 9. srpna obsadila 32. střelecká divize také výšinu Bezejmenná. Za úspěšné splnění úkolu byla 40. divize vyznamenána Leninovým řádem a 32. divize Řádem rudého praporu. Celkem 26 mužů pak obdrželo titul Hrdina Sovětského svazu.

Status quo ante obnoven

Ve středu 10. srpna nabídl velvyslanec Šigemicu v Moskvě lidovému komisaři zahraničí Litvinovovi zastavení palby a zahájení jednání. Sovětská strana souhlasila s ukončením nepřátelství 11. srpna od 12:00. Vojska měla zatím setrvat na pozicích, které držela 10. srpna ve 24:00.

Ve dnech 12.–13. srpna 1938 se uskutečnila setkání sovětských a japonských emisarů, kteří se dohodli na rozmístění vojsk a předání těl padlých. Hranice byla znovu vytýčena podle sovětských požadavků. Japonskou stranu stál „Čangkufengský incident“, jak sami bitvu u jezera Chasan nazývali, 526 mrtvých a 913 raněných. Dalším důsledkem této akce, kterou neschválila vláda, ani císař, pak byla pro Tokio další vládní krize. Sovětský svaz zaplatil za zachování dosavadní hranice ještě vyšší cenu: 792 mrtvými a 2750 raněnými, asi 90 zničenými tanky a také pošramocenou pověstí svého velitelského sboru.  I. S. Koněv, který tehdy také sloužil na Dálném východě, později vzpomínal: „Maršál Bljucher v roce 1938 stále ještě vyznával zásady vedení boje, které platily naposledy v době občanské války. Proto nemohl uspět ani v tak malé operaci, jako byla ta chasanská.” Japonci, i po zkušenostech od Chasanu, nadále usilovali o rozšíření svého vlivu v této části světa, a tak zbraně na Dálném východě neumlkly nadlouho. Už za necelý rok, se obě země střetly v mnohem větším konfliktu na řece Chalchyn gol.

Vasilij Konstantinovič Bljucher, ačkoliv sám ještě v červnu 1937 zasedal v tribunálu, který poslal na smrt maršála Tuchačevského, byl 22. října 1938 zatčen. Zemřel však již 9. listopadu v moskevské věznici Lefortovo na následky mučení. Posmrtně byl i přesto degradován a odsouzen k smrti. Rehabilitován byl až roku 1956.

 

PRAMENY:

Alvin Coox : The Anatomy of a Small War: The Soviet-Japanese Struggle for Changkufeng/Khasan, 1938, Westport 1977

Philip Jowett: Japonská armáda 1931–1945, Brno 2007

 
Datum: 15. 02. 2023 16:13:02 Autor: Josef Šmíd
Předmět: Bljucher a další
Hezká připomínka na bitvu u jezera Chasan a jeji protagonisty. O tom jak Bljucher se Šternem rozdrtili Japonce, by se dalo napsat podle jejich vyprávění několik knih, ale realita byla naprosto odlišná. Jen štěstí je zachránilo před porážkou. Jenže neschopný alkoholik bez vojenského vzdělání a zločinec Bljucher byl umučen. Štern rovněž neměl vojenské vzdělání, ale byl vášnivým stoupencem teroru. Přežil svého spolubojovníka od jezera Chasan o několik let. Ani Tuchačevckij neměl vojenské zdělání, ale byl zastáncem teroru a likvidace. Tito tři a další politruci a komisaři byli povýšeni a následně popraveni. Trochu cynické, ale dohnala je jejich minulost. Jak má vypadat velení ukázal v roce 1939 Žukov v bitvě s Japonci u Chalchin-Gol, ale to je jiná historie.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 27. 5. 1942 atentát na Heydricha.

Výročí: 27. 5. 1942 atentát na Heydricha.


Recenze týdne

MEMORIÁL ZE SVATÉ HELENY

Starší titul, ale stojí za připomenutí