Bojovníci za diktatury

aneb oč jde Jane Fondové a spol.?

Stanislav Reiniš nám nedávno v NP sdělil, že neslavně proslulá Hanoi Jane, jinak Jane Fonda, dnes už skoro osmašedesátiletá, se na jaře příštího roku hodlá vydat po Spojených státech, aby demonstrovala za stažení americké armády z Iráku. Hanoi Jane (podobně jako, poraženému prezidentskému kandidátu Johnu Kerrymu a dalším z americké levice) nijak nevadilo vítězství komunistu ve Vietnamu a dosud trvající zotročení a zbídačení celého národa. Hanoi Jane by asi rovněž nevadilo, kdyby v občanské válce (a právě ta nyní v Iráku probíhá) zvítězili iracionální muslimští teroristé, kterých je sice očividná menšina, ale zato umí uřezávat hlavičky, trhat lidi na kusy a vůbec hlavně ničit a zastrašovat svoje spoluobčany Podle Hanoi Jane, Johna Kerryho a dokonce i "naší" Madlenky Albright-Korbelové se prý proti zlu v podobě Husajnovy krutovlády (nejméně 300 000 zabitých a umučených Iráčanů a vyvolání dvou krvavých válek) bojovat nemělo a nemá. Má se asi trpělivě vyčkávat až nám zase někdo usmaží tisíce nevinných občanů v mrakodrapech, zasype města antraxem, či nějakým radioaktivním svinstvem. "Salám Hnusnej" na to zdroje, lidi, zkušenosti a chorobnou mysl měl; stačí sledovat obvinění, vznesená proti němu tisíci Iráčany; samozřejmě ignorovaná všemi prostředky anti-americké propagandy. Demonstrace za mír vedly v historii vždy spíše k horším válkám, než k míru. Mírové snahy války totiž prodlužovaly. Kdykoli byly protesty "bojovníků za mír" vyslyšeny, vedlo to k ještě většímu krveprolití. Kde silní vůdcové demokratických států vábení appeasementu odolali, mír se brzy dostavil. Několik příkladů z článku Maxe Boota z Rady zahraničních vztahů: Silná opozice amerických Irů, Němců, odborů a socialistů oddálila vstup USA do první světové války. Tak bylo prodlouženo vzájemné vyvražďování Evropanů. Kdyby byl vyslechnut hlas bývalého prezidenta Theodora Roosevelta (už tehdy se takovým politikům říkalo "jestřábi"), dřivější vstup Ameriky do války by válečná jatka zkrátil. V meziválečném údobí tlak levicových stran způsobil, ze Francie a Anglie byly v roce 1939 nedostatečně vyzbrojeny, ačkoli Německo, Itálie i Japonsko se se svým zbrojením staly maximálním nebezpečím. V roce nástupu Hitlera k moci, roku 1933, vydala Oxfordská Unie hanebnou rezoluci se slovy: "...tato instituce odmítá za jakýchkoli okolností bojovat za krále a vlast." Výsledkem takových prohlášení byl neslavný návrat Neville Chamberlaina z Mnichova v roce 1938 s prohlášením: "Přivezl jsem mír pro naši dobu!" Zatímco Češi plakali a zatínali pěsti, nadšený dav vítal Chamberlaina v Londýně písní: "For He's a Jolly Good Fellow...". Když mír pro naši dobu nevydržel ani rok, za Atlantikem (1939) zmobilizovali izolacionisté více než 800 000 demonstrantů k udržení Spojených států mimo válku. Moje generace poznala, že slabost Západu povzbudila Hitlera, Tajo i Mussoliniho k okázalým agresím, které pak nezbytně vedly ke světové válce. (Za mnohem menších obětí, či zcela bez nich, šlo Hitlera zastavit uz při obsazení Porýní v roce 1936). Nikdo z amerických izolacionistů třicátých let nebyl později na svoji činnost hrdý. (Ale mnohý se ozřejmil jako člen komunistické strany USA, hájící tenkrát německo-sovětské spojenectví, dodejme zde). Naproti tomu bývalí demonstranti proti válce ve Vietnamu si ješte dnes pochvalně poplácávají po ramenou a jsou na svoje Hanoi Jane, Johny Kerry a podobné hrdi. Demonstrace proti válce opravdu zastavily zabíjení Američanů v Jihovýchodní Asii. Zabíjení místního obyvatelstva je jiná otázka. Stažení americkýych vojsk z Vietnamu a zastavení veškeré materialní pomoci Jihu v roce 1975, odhlasované v demokraty ovládaném Kongresu, vedlo k uchvácení Saigonu komunisty, vyzbrojenými Sovětským svazem a "táborem míru a socialismu". Výledkem byla katastrofa lidských práv. Desetitisíce jižních Vietnamců bylo popraveno, uvězněno v "převýchovných táborech", a více než milion, či podle jiných odhadů až dva, se jich pokusilo uniknout z moci komunistů na chatrných plavidlech. Ta se potápěla, byla přepadána piráty: muži vyvražděni, zeny znásilněny a pak většinou hozeny přes palubu. Mnozí, kterým se podařilo dorazit třeba do Hong-Kongu, byli vraceni do komunistické "vlasti". Co se s nimi stalo pak, není třeba rozvádět. Ještě horší situace nastala v Kambodži, kde Rudí Khmerové, pod vedením absolventů pařížské Sorbony, povraždili více než milion "třídních nepřátel", za strašného křiku "peaceniků", aby se snad Amerika nemíchala do vnitřních záležitostí Kambodže. Válku ve Vietnamu bylo možné vyhrát, kdyby nám bylo dovoleno ji vyhrát, prohlásil nedávno generál, který tam americkým silám velel. Hovořit o prohrané "americké válce", dodejme, je přinejmenším nepřesné. Tato válka se vedla v duchu nastoleném demokratem J.F. Kennedym nikoli s cílem porážky nepřítele, ale jen jeho "zadržováním". Představme si to jako situaci roku 1944, kdy se spojenci zastaví na hranicích Hitlerova Německa a nepostupují dál. A přesně tohle se dálo ve Vietnamu. Ano, tehdy se protiváleční demonstranti opravdu zasloužili o komunistický mír; ale pro nikým nespočítané statisice Asiatů to byl mír v hrobě anebo ve vlnách oceánu a tlamách žraloků. Proč mlčela Hanoi Jane, když umírali nevinní? Proč byli všichni evropští odpůci války ve Vietnamu v čele s idoly socialních demokratů Olofem Palmem a Willi Brandtem zticha? Lenin takovým politikům Západu právem říkal "užiteční idioti". Po Vietnamu se protiváleční harcovnici zaměřili na potencionální nukleární konfrontaci mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Miliony Evropanů vyšly začátkem osmdesatých let do ulic protestovat proti rozmístění amerických raket Pershing II a "cruise missiles". Byla to sice jen Reaganova odpověď na převyzbrojení Sovětů raketami SS-20 a SS-22 ve východní Evropě, a samo heslo, tehdy se vynořivší "Raději být rudý než mrtvý", dává povědomí o tom, v čím zájmu se to vše konalo. Další vhodně organisované miliony demonstrovaly nejen v Evropě, ale i Kanadě a USA, za zmrazení nukleárních testů, aby Američané nemohli svou zastaralou výzbroj modernizovat. Bok po boku s nimi kráčeli i někteří bývalí českoslovenští komunisté a levičáci t.č. v exilu, pokud zrovna nenabízeli své sluzby rudé Číně, záštitě lidských práv, že ano? (Karel "Che" Kovanda se tehdy stal na několik roků hlasatelem čínského rozhlasu, dnes je prý něco jako "náměstek ministra zahraničí EU"; kampak takoví lidé EU zavedou?). Na druhé straně mladý ruský exulant Nick Sorokin s pomoci Federace českých republikánských klubů zorganizoval v Los Angeles "Hnuti proti zmrazení" ("Anti-Freez Movement"). Hnuti podpořili Češi, Slováci, Poláci, Maďaři, Ukrajinci, Bělorusové a hlavně Baltové po celých Spojených státech. Administrace prezidenta Reagana tomuto hnutí a jeho ohlasu věnovala bedlivou pozornost. Snad i to byly kapky, které pomohly porazit Berlínskou zeď. Československý komunisticky tisk tehdy označil Nicka Sorokina za bývalého kolaboranta s nacisty. Nějak té desinformační tlupě uniklo, že za druhé světové války nebyl Nick ještě na světě. Ale mudrcové míru se nenechali pomýlit. Po irácké invazi do Kuvajtu v roce 1990 demonstranti křičeli "No blood for oil!", varovali, že americká intervence povede k tisícům pytlů s mrtvolami ("body bags") amerických vojáků. Kdyby tehdy prezident Bush (starší) a britský John Major dali na demonstranty, není pochyb o tom, ze Saddam Husajn by dnes ovádal nejen Kuvajt, ale pravděpodobně i Saudskou Arabii a byl nukluárně vyzbrojený. Francouzský president Mitterand však nechtěl o dobytí Bagdádu a vyhnání Saddama ani slyšet. Šlo o francouzské pohledávky v Iráku. Americký president tak nesplnil svůj slib ozbrojeným silám před onou válku vyslovený: "Toto nebude další válka, kterou nebudete smět vyhrát." (A zaplatil za to porážkou ve volbách roku 1992). Ostatně dostali za tuto válku snad Američané či Britové nějaký ten "oil" zadarmo? Týče se ostatně i irácké ropy dnes. Tak bychom mohli o neblahém vlivu "mírotvorných" demonstrantů (a bohužel také Svaté stolice v tom směru) ještě dlouho psát. Historie toho zaznamenala hodně. Hitlera bylo možno zastavit roku 1936, bolševiky roku 1919. Naši legionáři o tom věděli své. Rusko by mělo šanci vydat se na cestu k demokracii už tehdy a miliony životů by byly ušetřeny. V Iráku nejde o "olej" v tom smyslu jak vykřikují demonstranti dnes. Ten Spojené státy dováží z této oblasti jen v malém množství (asi 8 až 14% své spotřeby) a mohly by si ho koupit dostatek kdekoliv jen za zlomek nákladů na okupaci Iráku. Účast Francie, Německa a třeba i Ruska na svržení Saddama, ke které je Spojené státy a Velka Britanie nejméně půl roku pred invazí vyzývaly, by jim přece mohla zajistit kontrolu kam irácká ropa půjde a jestli za ni dostanou Iráčané spravedlivě zaplaceno. Nechtěli; měli se Saddamem úplně jiné "kšefty". Nezapomínejme, že válka "V zálivu" v letech 1990-91 nikdy neskončila mírovou smlouvou. Na nátlak Francie - a v rámci mandátu OSN, byl postup spojenců přerušen příměřím, jehož podmínky Saddam nikdy nedodržoval. OSN proti tomu hrdě vydala nejméně šestnáct (!) rezolucí, kterým se vysmál. Spojené státy, Velká Britanie a jejich spojenci se snaží vybudovat v Iráku základy demokracie jako funkčního uspořádání, zabraňující mimo jiné, aby zisky z irácké ropy nebyly užity proti Západu, ale ve prospěch Iráčanů. To byl strategický cíl spojenců. Demokratické státy totiž proti jiným demokraciím obvykle neválčí. Stálo a stoji to za pokus i mezi Araby, viz Tunisko a j.. Iráčane svou masovou účastí ve volbách svoji touhu po tomto uspořádání, navzdory obrovskému nebezpečí ze strany teroristů, dostatečně vyjádřili. Jak si protiváleční aktivisté a konečně i politici typu Chiraka, Schroedera, či Putina a spol., představovali, že bude zločinec jako Saddam přinucen k civilizovanému chování? A je tu konečně padesátiletá empirie z Evropy, kde byl mír po roce 1945 zachován právě jen díky americké vojenské přítomnosti. Prvé ovoce už přinesla i tato americká vojenská přítomnost v Iráku. Kaddáfi se nám změnil v beránka, Sýrie opustila Libanon. Co tedy vlastně chce Hanoi Jane a jí podobní? Zajistit ovládání nalezišť ropy fanatickým teroristům? To se asi nedozvíme, patří k lidem předkládající nám to co nechtějí, ale jen zřídka to, co tedy chtějí. A myslim si, že je dobře, že vůdcové demokracií se jmenují Bush, ci Blair a nikoli političtí přátelé Jane Fondové.