Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Bořivoj Radoň
Kontradmirál rakousko-uherského válečného námořnictva, *1867 Praha-Staré Město, +1953 Praha-Břevnov.
Jindřich Radoň, úředník rakouské Stání drážní společnosti, a Josefa Millionová uzavřeli v květnu 1861 sňatek v Brně. Radoňova služba u "železné dráhy" potom pokračovala v Praze. Manželé bydleli v Karlíně čp. 207, když se v listopadu 1864 narodil jejich první syn Jaroslav Václav. Druhé dítě přišlo na svět 18. ledna 1867 v Truhlářské ulici čp. 1106 na Starém Městě v Praze. Chlapec dostal při křtu v kostele sv. v. Petra na Poříčí jméno Bořivoj Zdenko. Drážní úředník Jindřich Radoň byl vlastenec a všestranně podporoval české národní snahy, Včetně těch, které se týkaly uctění památky Karla Havlíčka a zaopatření jeho osiřelé dcery Zdenky.
Služební postup přivedl Jindřicha Radoně a jeho rodinu do Německého Brodu. Tam malého Bořivoje vyučoval po dva roky soukromý český učitel a do školy zde chodil jeden rok (třetí třída). Na konci březnu 1876 postihlo rodinu neštěstí: otec, inspektor rakouské Severozápadní dráhy, náhle zemřel. Josefa Radoňová se brzy poté odstěhovala s oběma syny do Brna, kde žila její ovdovělá matka. Poručníkem nezletilého Bořivoje se stal železniční inspektor Wilhelm Kreibig z Vídně.
V Brně chodil Bořivoj už jen do škol německých. Dokončil obecnou školu a dále studoval na německém c.k. vyšším státním reálném gymnáziu na Jánské ulici. V červenci 1886 zde složil maturitní zkoušky. V té době vydalo velitelství rakouského válečného námořnictva (při Ministerstvu války ve Vídni) vyhlášku, která umožňovala absolventům středních škol, aby se přihlásili k námořnictvu jako aspiranti. Prostřednictvím svého poručníka získal Bořivoj potřebné informace a podal si přihlášku. Ta byla vyřízena příznivě a 20. říjnua1886 byl mezi třinácti adepty, kteří se sjeli z celé monarchie ke zkouškám na c.k. námořní akademii v Rijece, tehdy Fiume. Čekaly je náročné zkoušky, které trvaly deset dní, a poté následovalo několik lékařských prohlídek. Závěrečné vyhodnocení bylo pro Bořivoje příznivé: 31. října 1886 byl přijat do rakouského válečného námořnictva.
Výcvik kadetů v Pule trval devět měsíců. Poté absolvovali svou první velkou plavbu na školní lodi, fregatě SMS Novara (SMS: Seiner Majestät Schiff - oď Jeho Veličenstva). Přes Řecko, Dardanely a Malou Asii dopluli do Smyrny, odkud se vrátili zpět do Puly, aby se připravili na kadetní zkoušky. Ty složil Radoň v lednu roku 1888. Během studií na akademii a později jako námořní subalterní důstojník, poznal Radoň na různých lodích rakouského válečného námořnictva celé Středomoří. Plavbu kolem světa absolvoval s korvetou SMS Saida. Po dvou a půl letech služby na světových mořích byl na několik roků přidělen do mobilizačního oddělení přístavního admiralitu. Na poručíka řadové lodě 2. třídy byl povýšen v listopadu 1897 a poté sloužil na různých válečných plavidlech. Velitelem lodi se stal poprvé na plachetní jachtě SMS Lily, přidělené eskadře k výcviku mužstva. V roce 1903 absolvoval dělostřelecký kurs a poté byl znovu povolán do Vídně. Zde pracoval v operačním oddělení námořní sekce na nových směrnicích pro taktiku a signalizaci. Nové návrhy byly ověřovány při letních cvičných plavbách. Po čtyřech letech se Bořivoj Radoň vrátil ke službě na moři jako vedoucí dělostřelecký důstojník na bitevní lodi SMS Erzherzog Karl.
V listopadu 1909 dosáhl Bořivoj Radoň hodnost korvetního kapitána a byl pověřen vedením kadetních kursů, které byly přípravou na důstojnické zkoušky. Zároveň velel torpédové lodi SMS Planet, na níž probíhal praktický výcvik kadetů. Na podzim 1911 byl jmenován velitelem torpédoborců SMS Dinara a poté SMS Streiter. Po službě na dalších válečných lodích byl Radoň v květnu 1912 povýšen do hodnosti fregatního kapitána. Poté byl opět odvolán do Vídně, tentokrát k technickému oddělení námořní sekce. Dne 8. října 1913 převzal Bořivoj Radoň velení pancéřového křižníku SMS Sankt Georg v přístavu Gruž, který je dnes součástí Dubrovníku. Nejmodernější křižník rakousko-uherského válečného loďstva měl tehdy za sebou už několik zahraničních plaveb i mezinárodních přehlídek. Pod Radoňovým velením byl Sankt Georg vyslán k černohorskému pobřeží a do Albánie, zasaženému vážnými nepokoji po nastoupení německého knížete Wieda. Zpět do Puly se křižník vrátil na počátku války v roce 1914. V témže roce byl Radoň povýšen do hodnosti kapitána řadové lodi (odpovídající hodnosti plukovníka).
Při jedné z lodních prohlídek, které byl kapitán s ostatními důstojníky osobně přítomen, byla nalezena v podpalubí křižníku knihovna, ukrytá ve skříňce k úschově revolverů. Doposud o ní věděli jen čeští námořníci z lodní posádky, pro které byla četba českých knih zdrojem posily jejich národního povědomí. Nález nepovolené české knihovny byl závažný přestupek: v mnohonárodnostním rakousko-uherském válečném námořnictvu byly veškeré projevy národnostních snah přísně zákazný a postihovány. Radoň vážnost situace pochopil, a zachoval se tolerantně. Knihovnu nezakázal, přestupek nehlásil a nikdo nebyl potrestán. Křižníku Sankt Georg velel Bořivoj Radoň až do 28. března 1917. Podle námořnických zvyklostí, Radoň naposledy objel v motorovém člunu křižník za tradičního volání jeho posádky: "hip, hip, hurá". SMS Sankt Georg byl poslední lodí, na které sloužil.
V dubnu 1917 byl padesátiletý Radoň jmenován velitelem rakousko-uherského námořního leteckého sboru, jehož hlavním stanem byla Punrtisella u Puly. Jako letecký pozorovatel se měl zúčastňovat výzvědných orientačních letů i bombardovacích akcí. V polovině května 1917, při cvičném letu s pilotem Sturmem, došlo k havárii jeho hydroplánu L 91, který se před přistáním zřítil do moře. Zraněný Radoň málem přišel o život, ale po uzdravení v průzkumných letech pokračoval dál.
Na konci října 1917 přijel na inspekci do Puly císař Karel I. a německý císař Vilém II., kterého Bořivoj Radoň prováděl po stanici Puntisella. Prohlídce byl přítomen také admirál rakousko-uherského válečného námořnictva Maxmilian Njegovan. "Konec starých časů" byl už hodně znát. Nekončící válka narušila kázeň na válečných lodích i v letectvu a rozpad disciplíny stále pokračoval. Hlad a často neúnosné sociální podmínky vedly postupně ke ztrátě bojeschopnosti mužstva. Vše vyústilo 1. února 1918 v námořní vzpouru v boce Kotorské. Jejím centrem se stal křižník Sankt Georg. Vzpoura byla po třech dnech potlačena a poté stanulo čtyřicet vzbouřenců před stanným soudem. Mezi čtyřmi námořníky, odsouzenými k trestu smrti zastřelením, byl také Čech František Rasch. Poprava byla vykonána 11. února 1918 u zdi hřbitova Škalijari v Kotoru.
Po vzpouře nastaly ve vedení válečného loďstva velké změny. Bořivoj Radoň byl z funkce velitele námořního letectva odvolán 7. 5. 1918. Po převelení do Vídně byl jmenován přednostou operační kanceláře námořní sekce při Ministerstvu války. Povýšení do hodnosti kontradmirála přišlo 1. listopadu 1918 - ironií osudu pouhý den po zániku rakousko-uherského válečného loďstva (31. 10. 1918).
Po pádu monarchie se Radoň přihlásil do služeb Československé republiky, ale jeho žádost byla zamítnuta. K 1. lednu 1919, v 52 letech a po 33 letech služby, byl poslán do penze. Radoňova kariéra vysokého rakouského námořního důstojníka byla čestná. Už od počátku, kdy nemohl očekávat žádnou podporu či protekci, vynikal pílí a houževnatostí. K českému původu se vždy hlásil a na rozdíl od některých důstojníků své jméno neponěmčoval. Byl přísným, ale spravedlivým a lidským velitelem.
Radoň opustil Vídeň počátkem srpna 1919. Odešel nejprve do Brna, kde bydlel na Pražské 70 (dnes Štefánikova) v rodině svého bratra Jaroslava Radoně, inspektora státních drah. Jeho další brněnskou adresou byla Radniční 1 (dnes Radnická), odkud se na jaře 1920 odstěhoval do Prahy. Zde se 15. září 1921 oženil se spisovatelkou Marií Bosáčkovou, která psala pod pseudonymem Maryša Šárecká.
Bořivoj Raduň se ve vzpomínkách vracel k moři příspěvky do časopisů i přednáškami. Udržoval také přátelské styky s Čsl. obcí bývalých námořníků a účastníků národního odboje
na Jadranu. Spolkový časopis Obce námořníků Moře Slovanůmů! přinesl k Radoňovým sedmdesátinám vzpomínkový příspěvek Toma Nitky s životopisem jubilanta. Článek je dodnes cenným zdrojem poznatků. V roce 1938 vyšla v pražském nakladatelství Šolc a Šimáček Radoňova kniha Přes tři oceány, zdařile ilustrovaná Františkem Procházkou. Kniha byla úspěšná a po druhé světové válce vyšla znovu. V té době se Radoňovi už začal zhoršovat zrak a následně zcela oslepl. Bývalí námořníci na něj nezapomínali. Stříbrnou pamětní medaili za odboj na Jadranu, vydanou v roce 1948 k 30. výročí vzpoury v boce Kotorské obdržel jako čestný člen jejich Obce. Někdejší velitel legendárního křižníku Sankt Georg prožil poslední měsíce života v Praze Břevnově, ve Vodňanského ulici 5. Zde zemřel ve čtvrtek 26. února 1953 navečer. Smuteční obřad se konal ve středu 4. března 1953 odpoledne v břevnovském chrámu sv. Markéty. Několik námořníků ve spolkových uniformách Obce stálo u Radoňovy rakve čestnou stráž. Rakev poté odnesli k jeho hrobu na nedalekém hřbitově.
Radoňův hrob v jedenácté řadě oddělení D břevnovského hřbitova časem zanikl a místo bylo přiděleno novému nájemci. Zdálo by se, že zanikla i vzpomínka na kontradmirála, narozeného v Praze. Ale opak je pravdou. Osobností Bořivoje Radoně se zabývali a zabývají badatelé z řad zájemců o vojenskou historii, zejména o události na Jadranu v době 1. světové války, genealogové i badatelé, upřesňující Radoňovy aktivity po vzniku Československa. Svědčí o tom články v novinách a časopisech, odborné studie i knižní publikace. Radoňovo jméno v nich bývá nejednou uváděno v souvislosti s křižníkem Sankt Georg. Bývalou chloubu rakouského válečného loďstva dnes představují modely lodi v muzejních sbírkách. Jeden z nich se nachází ve Vojenském historickém ústavu Praha, v Armádním muzeu na Žižkově, kde je vystaven ve stálé expozici věnované 1. světové válce. Mosazný model v měřítku 1:200 postavil v roce 1938 bývalý námořník František Lněnička. Jeho model křižníku Sankt Georg je připomínkou národního odboje českých námořníků na Jadranu v letech 1914-1918.
Jeho Veličenstva pancéřový křižník Sankt Georg vstoupil do služby v červnu 1905. Až do zániku rakousko-uherského válečného loďstva v říjnu 1918 se na velitelském můstku lodi vystřídalo několik vysokých námořních důstojníků. V jejich seznamu je pouze jedno české jméno: Bořivoj Radoň.
Poznámka redakce: Článek o Bořivoji Radoňovi (od jiného autora) byl mimo jiné uveřejněn také v červenci 1991 v 2. čísle časopisu Militaria, str. 22, zde v Archivu.
ILUSTRACE:
Torpédoborec SMS Streiter. Dobová pohlednice
Bořivoj Radoň v uniformě vysokého námořního důstojníka
Bořivoj Radoň před 2. světovou válkou
Břevnovan 2020, číslo 9 -10
Břevnovan pokračováni
Bulletin Maryši Radoňové-Šárecké k přednáškám Bořivoje Radoně
Bulletin pokračování
Model křižníku Sankt Georg, postravený v roce 1938
Pancéřový křižník SMS Sankt Georg. Dobová pohlednice
Pohřeb Bořivoje Radoně. Kostel sv. Markéty, 1953
Předání Stříbrné medaile v roce 1948. BR uprostřed, vlevo Maryša Radoňová, Uprostřed Bořivoj Radoň, vpravo Tom Nitka
Přístafv Gruž (Gravosa) před 1. světovou válkou
Rieka (Fiume). Pohlednice z konce 19. století
Státní německé reálné gymnázium v Brně. Dobová pohlednice
Titulní list časopisu Moře Slovanům! z roku 1936
Výuka v dělostřeleckém kurzu. Dobová pohlednice
Z pohřbu Bořivoje Radoně 4. března 1953
Foto týdne
Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).
Recenze týdne
Nejnovější vydání oblíbených pamětí.