Byl Darlan hrdinou nebo zrádcem?

Generálové Darlan, Giraud, Weygand a Gamelin -- jejich válečné osudy a charakteristika.

ADMIRÁL DARLAN (1881–1942)

Vojenská kariéra uhlazeného Darlana se odvíjela rychlými povýšeními – 1929 se stal kontradmirálem (48), 1932 viceadmirálem (51). Když ve Francii zvítězila 1936 vláda lidové fronty v čele se socialisty, bylo samozřejmé, že se v ní Darlan stane náčelníkem genštábu, protože k levicovým centristům měl blízko přes svého otce, třebaže republikánem byl jeho otec jen z oportunismu.

1939 byl jmenován „admirálem floty“ (funkce, která byla vytvořena jen pro něho), ale „ admirálem Francie“ jej Pétain nikdy nejmenoval, třebaže po tom Darlan nesmírně toužil.

Darlan nebyl žádný „otrlý mariňák“, většinu času trávil ve štábu intrikami, nikoli na moři, a vůbec se nezajímal o nové námořní zbrojní systémy, jako ponorky, miny apod., naopak, důraz kladl jen na opancéřování lodí a jejich vybavení klasickými děly. Námořnictvo proto nepřezbrojilo. Oslnivé strategické koncepce také nerozvíjel, a jako agnostik neměl blízko ani k žádným filozofickým konceptům – byl typicky průměrným vojákem Třetí republiky, který vyznával laicismus (typický pro francouzskou republiku, světový názor z dob osvícenství stojící na kultu ryze světského státu bez účasti církve) a vlastenectví, ale s morálkou převelice pružnou. Třebaže se označoval za levicově orientovaného, sdružoval kolem sebe nejreakcionářštější důstojníky, pro které vytvářel nové a nové jednotky, aby je mohl jmenovat do funkce admirálů, takže si kolem sebe vybudoval okultní sítˇ jemu zavázaných spoludruhů ve zbrani. Tato povýšení byla tak okatá, že v samotném námořnictvu povýšené titulovali zkratkou A. D. D. (Amis de Darlan – přátelé Darlana).

V červnu 1940 Darlan, který svému o 25 staršímu „ochránci“ Pétainovi nikdy neodporoval, jako Pétain požadoval, aby s Němci bylo uzavřeno příměří. Darlan absolutně vyloučil, že by „jeho“ námořnictvo (jediný útvar, který nebyl v bojích zdecimovaný) mělo pokračovat v boji proti Němcům ve francouzské Severní Africe (za tzv. podivné války v září 1939, kdy se německé tankové divize valily do Polska za pasívního přihlížení Londýna a Paříže, států, které Německu 3. 9. 1939 vyhlásily válku, Pétain při návštěvě Darlana v genštábu námořnictva prohlásil: „Alespoň něco v armádě funguje.“)

Za vlády Pétaina ve Vichy Darlan nahromadil několik funkcí – stal se ministrem jak válečného, tak obchodního loďstva, a nakonec i ministrem zahraničí a vnitra. V únoru 1941 se dokonce stal šéfem vlády. Nahradil advokáta Pierre-Etienna Flandina (zemřel 1958), jenž byl premiérem již v letech 34–35, který nebyl schopen navázat s Němci, kteří jej ignorovali, kontakt. Ve stejnou dobu jej Pétain písemně jmenoval pro případ své smrti svým oficiálním nástupcem. Šéfem vlády byl Darlan jen do dubna 1942, kdy musel na ultimátum Hitlera podat demisi, protože Hitler chtěl, aby se do funkce šéfa vlády vrátil Německu zcela oddaný Pierre Laval. Přes svoji snahu zalíbit se Hitlerovi, nebyl Darlan úspěšný – Hitler jej toleroval jen krátce po vítězství vichistického loďstva v Dakaru na podzim 1940. Hitler z něj byl mrzutý, že jej zahrnoval žádostmi o novelizaci smlouvy o příměří, ve kterých žádal o zrušení restrikcí vůči francouzskému státu, tj. uznání jeho politické suverenity výměnou za kolaboraci vichistického režimu. Zůstal však, i přes odpor Hitlera, nástupcem Pétaina a vrchním velitelem všech francouzských vojsk.

Darlanova rozšířená kolaborace s Němci vedená z vlastní iniciativy, která porušovala závazek francouzské neutrality, kterou zakotvil Pétain ve smlouvě o příměří, vedla až k vojenskému střetu mezi francouzským loďstvem na jedné straně a Brity a de Gaullovými jednotkami v Sýrii s následnou ztrátou Sýrie pro Francii na straně druhé. Začalo to protibritským povstáním Rašída Alího v Iráku 3. dubna 1941 v době, kdy Británie prožívala nejhorší chvilky – utrpěla těžkou porážku ve Středozemním moři a musela evakuovat armádu z bombardované Kréty.

Anglofobní Darlan se chopil příležitosti a neváhal jet v květnu 1941 do Berchtesgadenu s přímým požehnáním Pétaina za Hitlerem, aby mu osobně navrhl „rozšířenou“ spolupráci, jestliže Německo zruší restrikce pro Francii. Iniciativně nabídl Hitlerovi, že mu Francie v boji proti Británii předá syrské letiště v Alepu s veškerou svojí výzbrojí – dělostřelectvem a municí, a že mu poskytne své námořní základny v Dakaru a v tuniském Bizerte výměnou za převedení 10 000 francouzských vojáků do Francouzské Afriky a výměnou za propuštění 961 zajatých francouzských důstojníků, jmenovitě generála Juina. Pařížské protokoly byly v tomto smyslu podepsány 28. 5. 1941 mezi Darlanem a Otto Abetzem, říšským „velvyslancem“ ve Vichy (zemřel 1958). Jejich realizace však byla zmařena spojeneckou invazí v severní Africe, ve které Francie přišla o Sýrii, zahrnující tehdy i Libanon.

Přesto ani toto Darlana nepřesvědčilo o zhoubnosti kolaborace s Němci, právě naopak – domníval se, že je nutné o to více s Němci spolupracovat, aby zachránil francouzskou Afriku před Spojenci a aby nepřišel o svá četná ministerská křesla ve Vichy.

Jako ministr obrany sice rozhodoval o všem vojsku, avšak vztahy mezi námořnictvem a armádou byly pramálo přátelské, armáda nesnesla, že jí vládne „mariňák“. Darlan se dostal do otevřeného konfliktu s generálem Weygandem a Huntzigerem – Huntziger při nehodě brzy zemřel, ale Weygand dosáhl u Němců Darlanovo odvolání. Němci dali Pétainovi ultimátum, aby do funkce znovu nastolil socialistu a „pacifistu“ Lavala (vzešel z francouzské sekce Dělnické internacionály [SFIO 1905–69], hlásající třídní boj).

Nepřítel Británie Darlan nekolaboroval ekonomicky a vojensky proto, že by jej přitahovala ideologie nacionálního socialismu, ale pevně věřil, že se Británie z vyčerpávající války již nevzpamatuje a že na kontinentu se stane hegemonem Německo. Francie by vyšla jako mediátor mezi Německem a Británií, třebaže pod německou kuratelou, posílena (!) a stala by se druhou evropskou mocností. Darlan si již možná představoval, jak v novém německém pořádku zaujme funkci vrchního velitele evropského námořnictva. Podcenil zlovolnost Hitlera, pro něhož „spojenci“ dlouhodobě neexistovali, natož aby jim činil významnější politické ústupky, a nevěřil, že USA vstoupí do války.

Jakmile byl generál Juin podle Pařížských protokolů z května 1941 propuštěn, byl jmenován vrchním velitelem francouzských vojsk v severní Africe. Žádný politický ústupek však Němci Darlanovi za jeho vlastní ústupky neučinili. Projevy dobré vůle Vichy začlenit se do „nové“ nacistické Evropy a bojovat společně s Německem proti bolševismu Hitlerovi očividně nestačily.

Nicméně problémy Rommela v severní Africe umožnily Pétainovi a Darlanovi, aby opět na Hitlera naléhali, aby uznal politickou suverenitu Francie. 1. 12. 1941 se tak Pétain a Darlan sešli s Hermannem Göringem v Saint Florentin a předali mu memorandum o sedmi bodech, které vyjadřovaly jejich dosavadní požadavky, mj. uznání suverenity Francie na celém území, konec Ostlandu (Ostland Reichsland Gesellschaft, spadající pod Wehrmacht, založeno 9/40 v Berlíně pro systematické hospodářské plenění okupovaných území, kolonizovala zemědělskou půdu, na které nutila otrocky pracovat židovské vězně, kteří skončili 1944 v Osvětimi, ve Francii a v Berlíně šlo o zahraniční vězně), zrušení demarkační linie, návrat vlády do Paříže, zmírnění ekonomických břemen okupace, osvobození politických vězňů.

Oba pánové se domnívali, že je to ta nejvhodnější chvíle pro ultimáta Hitlerovi, ale dosáhli jen toho, že Göringa memorandum strašlivě rozlítilo a místo politických ústupků ze strany Německa se probíraly čistě vojenské otázky případné francouzské účasti na obraně německého impéria v severní Africe, do které Göring Pétaina nemilosrdně tlačil, a které pak ještě 20. 12. 1941 německý genštáb probíral s generálem Juinem v Berlíně.

Bylo dohodnuto, že bude-li Rommel v Tunisku donucen k ústupu, francouzské jednotky vstoupí do přímého boje proti anglosaským Spojencům a zastaví postup britských jednotek (tak se i stalo, když vichističtí generálové bez boje vydali Němcům a Italům Tunisko, zatímco anglosaské Spojence přivítali v Maroku 8. 11. 1942 dělostřeleckou palbou. Hitler ale prohlásil, že se v tomto případě vichistická Francie bude muset otevřeně postavit na stranu Osy vyhlášením války Spojencům, což se Pétainovi nechtělo udělat, protože již byl zpravodajsky informován o zastavení německého postupu před Moskvou, ale naštěstí pro něj se proti oficiální francouzské účasti na taženích států Osy postavil Mussolini, kterého si Hitler v této fázi bombardování britského letectva na Maltě, nemohl proti sobě poštvat.

Nakonec rozpaky Pétaina ohledně vyhlášení formální války Spojencům a přímého zapojení francouzského námořnictva do bojů ukončil sám Hitler, když 15. 3. 1942 francouzské vojenské spojenectví nepřímo odmítl drtivou kritikou procesu, který probíhal v režii Pétaina od ledna 1942 v Riom. Tento proces se připravoval celé dva roky a Pétain k němu vydal zvláštní „ústavní“ zákony, aby se mohl konat. Nikdo Pétainovi nevěřil, že proces s viníky francouzského vojenského debaklu z května a června 1940 skutečně začne. Tento proces byl výjimkou jinak fádního vichistického režimu, v němž cenzura určovala i velikost titulků v novinách, a nacisty inspirovaný tisk v Paříži nemohl během procesu přijít „bandě“ ve Vichy a jejímu „senilnímu paternalismu“ na jméno. Proces probíhal spíše jako vyšetřování parlamentní komise a řešily se v něm všechny nepříjemné politické otázky, včetně z okupačního období – Hitler zuřil, proces znamenal konec jeho „spojenectví“ s Pétainem. Proces v podstatě začal již v říjnu 1941, když Rada politické spravedlnosti, kterou Pétain k tomuto účelu jednorázově vytvořil, označila a odsoudila na neveřejném zasedání pět viníků francouzské porážky z května–června 1940 a odsoudila je k trestu vězení s výkonem ve zvláštní vojenské pevnosti. Všichni, i Němci, se domnívali, že tímto proces skončil, ale k překvapení všech to byla jen nevinná předehra: velký pozemkový vlastník Pétain tímto procesem, kterým chtěl prokázat i zdání autority svého režimu, svrhl veškerou vinu za vojenskou prohru na rozhádanou frakcionářskou socialistickou vládu lidové jednoty, která nastoupila v červnu 1936 (ve Španělsku již 1934, proti které 1936 zakročil pučem generál Franko). Některá tvrzení prokurátora byla komicky stupidní, jako když Daladiera (podepsal Mnichovský diktát 1938) obvinil, že usnadnil napadení Francie ze strany zahraniční mocnosti tím, že do Francie za občanské války ve Španělsku (36–39) vpustil tisíce nebezpečných španělských revolucionářů, zejména jejich velitelů.

Tímto procesem pravice proti levici v RIOM, kterým se Pétain před Hitlerem definitivně znemožnil, chtěl Pétain dokázat absolutní neschopnost socialistické vlády v době smrtelného ohrožení Francie a ospravedlnit tak post factum, proč se Pétainova klika (Pétain, Weygand, Laval) de facto pučem ujala vlády a smetla ze stolu republikánské instituce. (Tehdejší zákonný prezident sedmdesátník Pierre Lebrun se ještě pokusil zablokovat Pétainovi přístup k moci tím, že odmítl podat demisi, takže Pétain jej musel obejít tak, že nechal parlament 10. 7. 1940 hlasovat o plných pravomocích Pétainovi poskytnutých; jen málo poslanců hlasovalo proti, např. Léon Blum).

Daladier a Blum přednesli během procesu obhajoby, které vybočily z rámce procesu a obvinili armádní velení z porážky Francie tím, že prokázali, že nepřezbrojení armády nezavinila socialistická vláda, která dala peníze na sociální reformy místo na armádní rozpočet (což skutečně nebyla pravda, tehdejší socialistická vláda měla jeden z nejrozsáhlejších programů na přezbrojení!), ale generální štáb, který přezbrojení nepovažoval za nutné s ohledem na budovanou Maginotovu linii. Blum prohlásil, že kdyby 1936–38 neprovedl sociální reformy, dřív než válka s Německem by propukla občanská válka. Trockisté čekali na převzetí moci – Blum také prohlásil, že jej tehdy francouzská buržoazie (zaměstnavatelé) označovali za zachránce a nikdy po něm nepožadovali, aby probíhající stávky potlačil silou, jak mu při procesu pokrytecky vytýkali. Jeho sociální zákony parlament schválil jednohlasně a nebývale rychle, včetně senátorů. Také zaměstnavatelé spěšně uzavírali kolektivní smlouvy, aniž by je k tomu vláda nutila.

Další obviněný, na jaře 1940 náčelník genštábu, sedmdesátník Gamelin, který jistě věděl o vojenských příčinách prohry, na počátku tohoto politického procesu prohlásil, že nebude o příčinách vojenské porážky vypovídat, a své slovo dodržel. Po celou dobu procesu mlčel – se vší pravděpodobností po domluvě s Pétainem, který neměl zájem soudit armádu, tj. sebe samotného. Po obhajobách Daladiera a Bluma byl proces raději odložen na neurčito s tím, že všichni obvinění byli internováni po různých vojenských pevnostech.

Pétain učinil ještě jedno protiopatření, kdyby snad někdo z porážky obvinil armádní velení: zcenzuroval velmi pečlivě svědky – na procesu defilovalo mnoho důstojníků, ale nikoliv ti nejvyšší – např. vrchní velitel Weygand.

Přesto proces dopadl pro armádní velení špatně: obžaloba nebyla s to prokázat, že francouzská armáda byla rozdrcena kvůli tomu, že neměla peníze od socialistů, že se vláda haštěřila a ztrácela čas na vyřešení stávek dlouhým jednáním, když je mohla zavčas rozdrtit silou. Bylo jasné, že za porážku mohlo jen armádní velení, a to nejenom Gamelin, ale i Weygand, a především maršál Pétain, který jako člen Komise národní obrany v letech 1934–39 činil známé deklarace o tom, že není nezbytné přezbrojovat, že armáda nepotřebuje motorizovat své jednotky, nepotřebuje tanky jako hlavní útočnou sílu, nepotřebuje více letounů, a že opevnění u Sedanu je postačující (právě u Sedanu Němci prorazili). Některá prohlášení generálů na tomto procesu prokázala, v jakém dezolátním stavu francouzská armáda byla: Generál Requin prohlásil, že „tankové studie měla francouzská armáda již dlouho k dispozici, ale nikdy je neprocvičila u jednotek v terénu, žádné tankové manévry se nikdy nekonaly. „Generál Hering uvedl, že „již dlouho propagoval vytvoření motorizovaných jednotek, ale jen jeho jediný žák jeho koncepce uvedl do praxe – německý genenerál von Brauchitsch!“ Někteří generálové projevili během procesu absolutní ignoranci ohledně německých příprav na válku a stavu německé vojenské vědy – generál Huret prohlásil: „Vůbec jsme neměli tušení, že Němci používají gumové čluny!“ (Jestliže používání gumových člunů bylo pro francouzské generály velkým překvapením, jakým ještě větším překvapením muselo být synchronní použití tanků a letectva jako hlavní úderné síly!)

Po zkušenosti z Polska v září 1939 se francouzské armádní velení začalo trochu probouzet – Daladier na procesu prohlásil: „Obrněné divize začalo armádní velení budovat až v roce 1940 (!), třebaže tanky byly již dlouho na skladě – ale i v roce 1940 s německou armádou v zádech francouzští velkokapitalisté, armádní dodavatelé, jako např. Renault, měli monopolní postavení, a proto nereagovali na urychlené příkazy armády k dodání tanků, protože se s armádním velením nemohli dohodnout na ceně.“ Generál Bernard uvedl: „dodavatelé i v roce 1940 požadovali na armádě přemrštěné ceny.“

„Komunikace mezi jednotlivými vojenskými útvary byla další těžkou nezodpovědností armádního velení, která přispěla k totálnímu zhroucení armády již v prvých dnech invaze, protože francouzská armáda používala k předávání zpráv poštovní holuby a poslíčky jako v roce 1870! Armádní velení totiž ještě nebylo obeznámeno s používáním rádia!!! A to jistě nebyla chyba 40hodinového pracovního týdne!“ uvedl Daladier.

Ovšem u dělníků by radikální socialista Daladier propadl, o znárodnění některých zbrojovek totiž prohlásil: „Znárodněny byly jen zbrojovky, které vyráběly středověkými metodami. Stát je vybavil moderní technologií a jejich výrobu tak ztrojnásobil. Vyvlastněným velkokapitalistům socialistická vláda zaplatila za jejich prodělávající podniky bohaté odškodné. „A jak se exmajitelé zavděčili vládě??? Daladier uvedl: „Schneiderova zbrojovka postavila napříč svým pozemkem zeď, takže znemožnila přístup do znárodněné části továrny, a na Brandta, dalšího exmajitele zbrojovky, musela být taktéž zavolána policie, protože v noci vyvezl z továrny veškerou dokumentaci. “

Daladier prohlásil, že vláda byla tak ve věci přezbrojení armády bezmocná nejen vůči majitelům zbrojovek, dodávky záměrně zdržujícím, ale i vůči armádnímu velení, protože Daladier jako ministr obrany byl jen úředníkem, který na rozhodnutí generálního štábu dával razítka.

Zajímavá je také informace od generála Gerodiase: „Byl jsem v roce 1939 na šest měsíců poslán na disciplinární dovolenou, protože jsem důstojníkům francouzské armády rozeslal „ pro informaci“ fašistický propagační dokument o tom, jak se za španělské občanské války vojáci bouřili proti svým důstojníkům – považoval jsem to za užitečné “. Generál Montagne byl zbaven velení na pár dní, když již v květnu 1940 prohlásil: „Jestli to takhle bude pokračovat, to se rovnou můžeme vzdát již teď.“

Nečekaný obrat při procesu, kde mnozí říkali, co si myslí, bez ohledu na okupační správu, Němce šokoval. Již 14 dní po jeho zahájení diplomatický korespondent oficiální německé tiskové agentury DNB rozhorleně chrlil: „Tato politická fraška je skandálem, Německo požaduje okamžité zastavení procesu! Je přece úplně jedno, zda ten či onen politik či generál přispěl k vojenské porážce Francie – to co, se mělo na procesu objasnit je, proč Francie vyhlásila válku Německu, když velmi dobře věděla, že si Führer přeje mír!“

15. 3. 1942 vyjádřil své rozhořčení v projevu ke Dni padlých německých hrdinů samotný Hitler: „Ve Francii probíhá loutkový proces, ve kterém vůbec nejsou zmíněni praví viníci, kteří rozpoutali válku proti Německu! Pouze se na něm vysvětluje, proč francouzské přípravy na válku byly tak nedostatečné.“

Hitlera přitahovala otázka odpovědnosti za rozpoutání války – již v Mein Kampfu si stěžuje, že versailleská mírová smlouva shodila odpovědnost za rozpoutání války na Německo. Ve svém projevu z 15. 3. 1942 Hitler působí, jako by chtěl přesvědčit sám sebe, že za všeobecné válečné peklo, které ve světě rozpoutal, ve skutečnosti nemůže: „Nechtěl jsem válku, byl jsem pro mír “ tvrdil v projevu tento vražedný klaun. Hitler toužil, aby Pétain zinscenoval proces, na kterém by se Francie sama přiznala k rozpoutání války proti Hitlerovi – Hitler by měl v rukou neuvěřitelný trumf pro další takové procesy na jiných okupovaných územích, a hlavně přiznání viny by Hitlerovi umožnilo za trest absolutně vysát Francii ekonomicky a ještě okleštit její zbylá politická privilegia. Proto ani Pétain takovýto proces nemohl připustit, třebaže tlak vyvíjený na Pétaina v tomto směru byl silný: 19. 3. 1942 Hitlerovo přání tlumočil Pétainovi jeho emisar u německé okupační správy v Paříži Fernand de Brinon. Na Pétaina naléhal i zcela proněmecký Pierre Lavale, který chtěl Pétaina svrhnout (proto jej také Pétain nechtěl ve funkci premiéra, kterým raději jmenoval v únoru 1941 Darlana navzdory nelibosti Hitlera), ale marně. Proto Hitler dal Pétainovi ultimátum, aby alespoň odvolal z funkce premiéra Darlana, což se hodilo i generálu Weygandovi, a dosadil do ní bezmezně kolaborujícího Lavala, což se stalo v dubnu 1942.

Darlanova politika rozšířené kolaborace výměnou za větší politické pravomoci vichistického režimu skončila totálním neúspěchem, navíc, díky procesu v Riom, německá okupační správa přestala s Vichy komunikovat. Darlan měl v této době oporu jen v Pétainovi: nenávidělo jej obyvatelstvo za zhoršení ekonomické situace, nenávidělo jej pozemní velení armády (generál Weygand), nenáviděl jej Hitler za vznášení politických požadavků, nenáviděli jej Britové za Pařížské dohody a za vojenské dodávky proněmeckým Iráčanům a německo-italské armádě.

Situace francouzského námořnictva se začínala zhoršovat. Loďstvu v Toulonu docházel mazut (za tanky, které fungovaly na benzín, musela jezdit auta s barely benzínu, už jen proto musel Hitler dobýt ropná pole u Baku) a zásoby v Maroku byly vyčerpány. Francouzské loďstvo by se v případě bojů dostalo do situace italského, které byla zcela závislé na Německu ohledně pohonných látek a letecké podpory.

Když Hitler v dubnu 1942, rozlícen procesem v Riom, opětovně dosadil do funkce premiéra Pétainem sesazeného Pierra Lavala, stal se Pétain jen dekorativní loutkou. O všem rozhodoval Laval a Gestapo, např. od 29. 5. 1942 museli i Židé ve svobodné zóně nosit žlutou hvězdu, čemuž Pétain doposud bránil (!). Spolu s Lavalem Hitler jmenoval šéfem Gestapa ve svobodné zóně generála SS Carla Oberga (1897–1965).

Admirál Darlan s Němci spolupracoval horlivě, přesto jej Washington, ovlivňovaný názorem amerického velvyslance ve Vichy (1940–42), považoval jako Pétainova nástupce a vrchního velitele námořnictva za jedinou osobu, vhodnou pro jednání (možná proto, že Darlan měl v námořnictvu nepochybnou autoritu). Prezident Roosevelt de Gaulla a jeho ozbrojené složky natolik ostentativně ignoroval, že de Gaulle nebyl přizván k zásadní spojenecké operaci Torch – k angloamerickému vylodění ve francouzské severní Africe. (De Gaulle, v roce 1940 „kůň“ Churchilla, který jej však musel vyměnit za významnějšího spojence – Roosevelta, se tak musel prosadit sám: k velkému zděšení Washingtonu se de Gaullova vojska v květnu 1943 pevně usadila v Alžírsku, kde spolu s generálem Giraudem, aby sjednotili řízení odboje, plukovník de Gaulle založil Francouzský výbor národního osvobození (CFLN), v jehož čele stanul – v červnu 1944 z tohoto výboru vznikla Prozatímní vláda Francouzské republiky (GPRF), která se po osvobození Paříže de Gaullovými jednotkami přesunula v září 1944 do metropole.)

Počátkem roku 1942 již bylo jisté, že se francouzské vojsko bojům nevyhne. Darlan ale váhal, na jakou stranu se připojit, v tomto období se snažil oportunisticky navázat kontakt s Američany: vyslal svého syna Alaina do Alžíru spolu s admirálem Fenardem, aby přes zdejšího amerického konzula (Murphy) Rooseveltovi vzkázali, že Darlan, navzdory svému chování, věří ve vítězství Spojenců (!).

Na 4. 11. 1942 byla naplánována cesta Pétaina do severní Afriky, ale Berlín mu cestu nakonec nepovolil. Zato Darlan obdržel 4. 11. zprávu od admirála Fénarda z Alžíru, že jeho syn Alain je od 15. 10. hospitalizován s obrnou ve vážném stavu v nemocnici. Proto 5. 11. Darlan spěšně odjel do Alžíru, doprovázen svým pobočníkem a ředitelem své kanceláře. Vezl sebou všechny komunikační kódy ke svým admirálům, ale to činil pokaždé, když cestoval.

V noci ze 7. na 8. listopad došlo v Alžíru k ojedinělému puči 400 chabě vyzbrojených francouzských civilistů, který měl usnadnit Spojencům jejich vylodění v severní Africe – povstání po 15 hodin úspěšně neutralizovalo 19. francouzský sbor v Alžíru umístěný – první velké vítězství Spojenců na západní frontě tak provedla místo generálů hrstka civilistů! (viz dále).

Darlan byl spolu s generálem Juinem zatčený skupinou mladých francouzských důstojníků a nestačil se divit: jeho zpravodajská služba jej utvrzovala v přesvědčení, že se Spojenci budou schopni vylodit nejdříve za rok (!). Přesto se mu ještě podařilo odeslat admiralitě ve Vichy dvě zprávy – jedna z nich, napsaná jeho vlastní rukou, která se dochovala, dává francouzským vojákům v Alžírsku, Maroku a Tunisku příkaz, aby proti Spojencům bojovali (!), a druhý den ráno, když byl s Juinem propuštěn, poslal do Vichy telegram, v němž žádal, aby proti spojeneckým konvojům zasáhla německá Luftwaffe (!).

Také jeho pravá ruka, rovněž anglofobní admirál Auphan, se snažil s italskými protějšky rychle zorganizovat námořní intervenci proti již vyloděným Spojencům.

Spojencům admirál Darlan, zástupce a nástupce Pétaina, který mohl všem francouzským vojákům v Africe nařídit, aby proti Spojencům nebojovali (situace Spojenců byla delikátní zejména v Oranu a Maroku), spadl do klína přímo z nebe, až je to podezřelé – navíc další muž, který toto mohl pro Spojence vykonat a kterého proto britské komando vysvobodilo z německého zajetí, generál Giraud, „trucoval“ (oficiálně „uvízl“) zrovna v té době na Gibraltaru a do Alžíru se dostal, až když bylo po invazi (viz dále).

Darlan, který byl v Alžíru v pasti, se sice Spojencům vzdal a podepsal 8. 11. se Spojenci dohodu o zastavení bojů v Alžíru, ale nikoliv v celém Alžírsku a v Maroku – k tomu musel být velmi nucen generálem Clarkem. Obě další dohody podepsal na naléhání generála Juina neochotně až 10. a 11. 11. 1942 (Francouzi, kteří utrpěli největší ztráty na životech i na bojové technice, se stejně nemohli bránit do nekonečna). Protože Spojenci s Darlanem jednali jako s poraženým, dohody uzavřené mezi Clarkem a Darlanem byly méně výhodné než ty, které generál Clark uzavřel s vůdci francouzského odboje v Alžírsku na tajné schůzce v alžírském Cherchell 21–22. 10. 1942.

Zbýval však velký problém – francouzské loďstvo v Toulon, na které si brousil zuby Hitler. Bylo jasné, že vylodění Spojenců v severní Africe mu poskytne záminku k odplatě – k obsazení svobodné zóny v jižní Francii a zmocnění se floty v Toulonu. Proto Spojenci na Darlana naléhali, aby vydal příkaz k výjezdu loďstva do severní Afriky, což Darlan chtěl udělat jen v případě obsazení svobodné zóny Němci. Až 11. 11. se Darlan pod tlakem Spojenců, a z důvodu, že Němci téhož dne obsadili svobodnou zónu, rozhodl poslat rádiovou zprávu admirálu Labordovi, ve které sděloval, že z důvodů „ porušení příměří a nesvobody maršála Pétaina vyzývá vrchního velitele francouzského námořnictva, aby odplul s loďstvem do francouzské západní Afriky (nikoliv do severní, jak chtěli Spojenci) a přidal se na stranu Spojenců“.

Mezitím do Alžíru dorazil z Gibraltaru generál Giraud, který potvrdil svoji loajalitu Darlanovi, který se 13. 11. prohlásil za Nejvyššího komisaře pro Afriku v zastoupení internovaného Pétaina.

Žádná odezva na jeho zprávu nepřišla, Pétain byl již jen loutkou v rukou Lavala a admirál Laborde byl kolaborant a anglofob, který se s Darlanem těžce nesnášel, protože mu zablokoval přístup do funkce šéfa genštábu námořnictva. Než by se přidal na stranu Spojenců, jak si to přál i de Gaulle, raději přihlížel, jak námořníci z vlastní iniciativy loďstvo v Toulonu s tichým souhlasem admirálů 27. 11. potápějí (když rozkaz k jeho potopení Labord nevydal). Všichni teď v Alžírsku čekali na nějakou odezvu od loďstva z Toulonu, ale dočkali se jen nechtěného: Pétain, jak se dalo očekávat, zbavil Darlana velitelské funkce v námořnictvu a prohlásil se sám za vrchního velitele.

Proč polovina francouzských velitelů trpěla anglofobií, takže jim spolupráce s Německem proti Britům vyhovovala:

Francouzská válečná flota byla roku 1939 čtvrtá největší na světě (po americké, japonské a britské). Po vyhlášení války Německu 3. 9. 1939 (1. 9. Němci napadli Polsko) doprovázela konvoje jako ochrana proti německým ponorkám, ale jinak žádnou akci proti Němcům nepodnikla (tzv. podivná válka), jen střežila své prostory a ztěžovala Němcům zásobování (válka o to podivnější, že i Hitler počátkem září 1939 nařídil, aby německé ponorky francouzskou flotu „šetřily“; toto nařízení zrušil koncem září). Spolupráci britského a francouzského námořnictva si vynutily i nové typy bojových lodí nasazených Hitlerem do bojů – lehké (tzv. kapesní) křižníky, které útočily na konvoje. Británie také tlačila na francouzský genštáb, aby v dřívějším termínu poslal do služby nové křižníky Richelieu (loděnice Brest) a Jean Bart (loděnice Saint-Nazaire), takže šlo o spolupráci ve velkém rozsahu, jak poznamenal Churchill 5. 11. 1939 v Dolní sněmovně, kdy spolupráci s francouzským námořnictvem ocenil).

Francouzský křižník Richelieu

Přesto žádnou námořní bitvu Francouzi v této době nepodstoupili, na rozdíl od Britů, kteří v prosinci 1939 konečně vystopovali a napadli německý lehký křižník Admiral Graf Spee v bitvě u Rio de la Plata, poté co tento potopil devět spojeneckých obchodních lodí (kpt. Hans Langsdorff se držel mezinárodních konvencí, spojenecké námořníky nestřílel, ale bral do zajetí, sám se poté 4 dny po bitvě před neutrálním přístavem Montevideo na potápějícím křižníku zastřelil, když považoval Hitlerův příkaz probít se do přátelské Argentiny za sebevražedný pro posádku).

Pouze v dubnu 1940 po napadení Norska Německem (třebaže Norsko vyhlásilo 2x neutralitu 2. 9. 1939 a poté v prosinci) se zúčastnila po boku Britů námořní bitvy u norského Narviku. V květnu 1940 po německém vpádu do Francie poté, co se prchající britská vojska a část francouzských probila do přístavu Dunkerque, odkud byla evakuována do Británie, francouzská flota utrpěla v Dunkerque těžké ztráty z leteckého bombardování a torpéd od německých ponorek. Po obklíčení Dunkerque, z něhož Němci opanovali další francouzské přístavy, francouzské supermoderní křižníky Richelieu a Jean Bart jen o vlásek unikly německé konfiskaci tím, že urychleně z přístavů vypluly, třebaže ještě nebyly dokončené, a podařilo se jim dostat do francouzské Afriky.

V červnu 1940 maršál Pétain, údajně, aby z metropole zachránil ještě co se dalo, odmítl přesunout vládu do severní Afriky a pokračovat v boji proti Německu odtud, a raději s Němci podepsal v Rethonde příměří, než aby dopadl jako stateční Poláci po kapitulaci. V této smlouvě o zastavení bojů, jejímž hlavním předmětem byla francouzská flota (faktem je, že se francouzští generálové, kteří šli s Pétainem smlouvu podepsat, předem dohodli na tom, že budou-li chtít Němci flotu vydat, příměří nepodepíší). Pétain mimo jiné v článku 8 vymohl, že francouzská flota v Toulon nebude Němci konfiskována, zůstane pod francouzským velením, ale bude za německé a italské kontroly demobilizována a demilitarizována (!) Němci, aby neznemožnili podepsání příměří, ustoupili i ze svého požadavku, aby flota byla shromážděna v severofrancouzských přístavech, jimi okupovaných, a umožnili shromáždit ji (včetně lodí z kolonií, kde si mohli Francouzi nechat jen nezbytně nutný počet lodí k ochraně držav) v jihofrancouzském Toulonu!!! Hitler, aby Pétaina ukolébal, ve smlouvě slavnostně prohlašuje, že Německo nikdy nebude chtít francouzsku flotu využít ke svým účelům, kromě lodí ke střežení francouzského pobřeží a minolovek).

Francouzská flota v Toulonu však dělala velké starosti Churchillovi, protože mu bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se jí Hitler zmocní , třebaže Darlan Churchilla ujistil, že flota nepadne Němcům do rukou a jako garanci uvedl, že vydal tajné nařízení pro potopení lodí v případě německého pokusu zmocnit se jich, které nechal rozeslat všem velitelům, což skutečně Darlan hned po uzavření příměří 22. 6. 1940 učinil – vydal všem svým admirálům tajné příkazy, v nichž stálo, že se musí postarat o potopení svých lodí v případě, že se jich bude chtít nepřítel zmocnit.

Toto nařízení však Britům nestačilo, a proto se snažili připravit Francouze o co nejvíce lodí: proto Britové s několika křižníky a jednou letadlovou lodí, navzdory nesouhlasu několika britských admirálů, 3. července 1940 zaútočili na přímý příkaz Churchilla letadly na francouzské lodě kotvící v Kabylském zálivu u Alžírska, v němž se Francouzi nemohli úspěšně bránit, a poté zaútočili na francouzské lodě v Dakaru, syrském Libanonu a Madagaskaru, což jim francouzští admirálové nikdy neodpustili (potopením francouzské floty by Britové navíc získali monopolní postavení ve Středozemním moři).

Britové v Kabylském zálivu dali Francouzům ultimátum a tři možnosti:

a) připojit se k britským lodím a bojovat proti Němcům a Italům;

b) zakotvit v britských přístavech a čekat v nich na konec války;

c) vyplout do francouzských Antilles a nechat se demilitarizovat Američany.

Jinak Britové nejprve požádají Francouze, aby svá plavidla sami zničili, a neučiní-li tak, potopí je sami. K dohodě nedošlo, tak Britové francouzské lodě vybombardovali – po této akci se samozřejmě francouzským admirálům lépe spolupracovalo s Němci. V přístavech Plymouth a Portsmouth Britové týž den zabavili dva starší francouzské křižníky, Paris a Coubet. (Někteří admirálové však byli natolik rozumní, že se navzájem dohodli: např. 7. 7. 1940 byla podepsána gentlemanská dohoda mezi francouzským admirálem Godfroyem a britským Cunninghamem o tom, že francouzské lodi v Alexandrii budou imobilizovány, ale zůstanou pod kontrolou Francouzů. Stejná dohoda byla podepsána mezi francouzským admirálem Robertem a Američany v Antillách)

8. 7. 1940 britské letectvo bombardovalo francouzský křižník Richelieu na volném moři před Dakarem. Spolu s tím Britové bombardovali i jiná zařízení patřící Francouzům, kteří tak dostali epidemii anglofobie, a Němcům dokonce začali i důvěřovat, což mělo tragické dohry. Proto trvalo dlouho, než se veškeré francouzské jednotky přidaly k de Gaullovi. Jediný admirál Muselier se přidal k de Gaullovi již v roce 1940.

Květen–července 1941 Britové vytlačili vichistický režim ze Sýrie, včetně Libanonu, aby strategická Sýrie nepadla po pařížských protokolech Darlana do rukou Němců, zde však šlo ze strany Francouzů o bratrovražedný boj, kdy vojáci věrní Pétainovi/Darlanovi bojovali proti vojákům de Gaulla.

V květnu 1942 britské letectvo rozbombardovalo francouzské loďstvo na Madagaskaru v rámci invaze na tento ostrov, protože se Churchill obával, aby se zde nevylodili Japonci.

Po těchto likvidačních akcích britského letectva se anglofobií nakazila nejen celá francouzská námořní generalita, ale i prostí námořníci, a vichističtí generálové se naivně utvrzovali v tom, že pod německou ochranou se má francouzská flota nejlépe. Proto admirál Laborde ignoroval rádiovou depeši Darlana a při obsazování svobodné zóny Německem 11. 11. 1942 se francouzská flota v Toulon ani nehnula (!!!) s tím, že pod německou správou nic neriskuje. Tento pocit v Labordovi ještě utvrdil Hitler telegramem, že Toulonský záliv Němci okupovaný nebude. Současně však německé velení dostalo od Hitlera příkazy, aby se překvapivou akcí francouzské floty ve vojenském přístavu Toulon zmocnilo, přičemž tato akce se odehrála 27. listopadu 1942 pod názvem operace Lilas. Němci při ní nejprve ve 4.30 ráno přepadli Fort Lamalgue a zatkli v něm námořního prefekta admirála Marquise, ale náčelník štábu prefektury ještě stačil podat zprávu dalšímu admirálu, a nařídil potopení floty. V 5.25 dorazily německé tanky ve dvou kolonách přes Fort Lamalgue a přes Mourillon, ale to již byl vydán všeobecný rádiový rozkaz k potopení floty – všude byly spuštěny signály, které námořníkům nařizovaly, aby opustili lodě – zůstaly na nich jen předem určené týmy (před potopením je nutno zajistit spoustu věcí, např. vyřadit z provozu děla, torpédové komory atd.).

Proto, když se Němci ze zálivu blížili, týmy určené k potopení lodí byly již v plné práci. Admirál Laborde si rval vlasy, jak Němci mohli porušit svůj slib jemu osobně daný, a odmítl ze svého potápějícího se křižníku Strasbourg odejít – odešel až na osobní příkaz Pétaina. (Potopení francouzské floty v Toulon bylo však především výsledkem zásadních rozporů mezi samotnými francouzskými admirály.)

Francie tak přišla o 90 % své floty: tři těžké křižníky (Provence, Strasbourg a Dunkerque), 4 lehké křižníky první třídy, 3 lehké křižníky druhé třídy, jednu letadlovou loď, 14 torpédovek, 15 protitorpédovek, 6 průzkumných lodí, 12 ponorek, 9 strážních lodí, 15 servisních lodí, 1 školní loď a 28 remorkérů. Pouze 5 ponorek a jedno hladinové plavidlo Leonor Fresnel neuposlechlo rozkazu a zálivem proplulo na volné moře, navzdory německému bombardování a poli z magnetických min (!). Z těchto ponorek se jedna sama zlikvidovala na volném moři před Toulonem, druhá byla zadržena v Barceloně, a tři zbylé se dostaly do Alžíru, kam se dostala i Leonor Fresnel. Při potopení floty přišlo o život 12 francouzských námořníků. Některé křižníky hořely na boku několik dní. Němci se zmocnili pouze 39 menších bezvýznamných lodí, většinou poškozených.

Anglosaští Spojenci se radovali, Francouzi plakali. Veškeré lodě mimo Toulon, které z francouzské floty zbyly, poté společně bojovaly po boku Spojenců. Francouzské těžké křižníky Richelieu a Jean Bart byly poslány do amerických loděnic, kde prodělaly některé modernější úpravy. Křižník Jean Bart, který v posledních měsících války bojoval se Spojenci proti Japonsku, umožnil generálu Leclerkovi, aby za Francii podepsal na straně vítězů dohodu o bezpodmínečné kapitulaci Japonska.

ZAVRAŽDĚNÍ DARLANA

24. 12. 1942 byl admirál Darlan v Alžíru zavražděn 20letým studentem, příslušníkem francouzského gaullistického odboje, monarchistou (i de Gaulle byl přesvědčeným monarchistou) Fernandem Bonnierem de la Chapelle, kterého vyzbrojil abbé Pierre-Marie Cordier. Podivné je, jak se generál Giraud velmi rychle s vrahem Darlana vypořádal – proces s ním před vojenským vichistickým soudem 25. 12. netrval ani hodinu a byl odsouzen k trestu smrti, který byl druhý den vykonán, třebaže se na generála Girauda obrátilo několik významných osob – vůdců alžírského prospojeneckého puče, kteří pro studenta žádali mírnější trest, ale Giraud odmítl dát studentovi milost se slovy: „ Co by tomu řekl prezident Roosevelt, který si Darlana oblíbil, a který jeho vraždu rozhorleně kvalifikoval jako úmyslnou vraždu prvního stupně“. (Ovšem ani pro Spojence nebyl kolaborující Darlan žádnou výhrou.) Propétainovský Giraud byl odměněn za svůj nekompromisní postoj vichistickou Imperiální radou hned druhý den – zvolila jej nástupcem Darlana. Giraud si jako svého pobočníka nechal Darlanova pobočníka, generála Bergereta, bývalého Pétainova ministra letectví.

Giraud po svém jmenování okamžitě zahájil nové vyšetřování Darlanovy smrti a nechal zatknout 30. 12. 1942 27 vůdců, kteří provedli protivichistický puč z 8. 11., mezi nimi i Henriho d´Astiera, který žádal Girauda o zmírnění trestu pro studenta. Povstání těchto lidí umožnilo Spojencům vylodění v Alžíru , což se neodvážil učinit ani samotný Darlan (!).

Proč Darlan z de Gaullova hlediska musel zemřít:

Darlan sice nuceně přeběhl a vrátil francouzské jednotky v severní Africe do aliance s Brity, ale nechtěl odvolat ani ta nejtvrdší nařízení vichistického režimu (diskriminační rasové zákony a sběrné tábory, viz dále) a chtěl dál vystupovat jen pod nálepkou vichistického režimu, což bránilo sjednocení francouzských bojových sil, protože Výbor národního osvobození de Gaulla v Londýně Darlana odmítl uznat ve funkci Vysokého komisaře pro Afriku. Darlanova smrt odstranila překážku pro sblížení francouzské vichistické armády s hnutím Svobodné Francie de Gaulla.

Po zavraždění Darlana a převzetí jeho funkce generál Giraud udržoval vichistický režim ve francouzské Africe pod americkým protektorátem až do roku 1943, protože Roosevelt preferoval Francii zastoupenou Pétainem před Francií de Gaullovou, ale v roce 1943 bylo jasné i Rooseveltovi, že bez de Gaulla to nepůjde, proto Roosevelt trval na tom, aby se casablanské konference zúčastnil i de Gaulle a sjednotil své síly s jednotkami Girauda (Africká armáda a FFL/Forces Francaises Libres), takže Giraud se k de Gaullovi na přání Roosevelta přidal jako spolupředsedající Francouzského výboru za národní osvobození (červen–listopad 1943).

GENERÁL GIRAUD

Generál Giraud před 1. světovou válkou sloužil 14 let v severní Africe. Již v srpnu 1914 (35) byl vážně zraněn a a Němci zajat, ale po dvou měsících se mu podařilo uprchnout a přes Nizozemí se vrátil do Francie. V roce 1933 (54) byl převelen do Maroka, aby zde potlačil povstání v Rífu, a protože zajal předáka povstalců, dostal Čestnou legii.

Druhá světová válka jej zastihla jako vojenského velitele Metz a člena Nejvyšší vojenské rady, která v čele s Pétainem odmítla vojenskou koncepci podplukovníka de Gaulla, doporučující vytvořit elitní údernou tankovou formaci (se kterou Guderian rozdrtil na jaře 1940 Francii). Po napadení Německem byl Giraud (61) vyslán do Nizozemí, kde se mu podařilo zdržet německé jednotky u Breda (13. 5.). Jeho jednotka byla doslova vystřílena, když se pokoušel zadržet postup německých tanků v Ardennách (19. 5.). Generál Giraud byl zajat a internován v internačním středisku pro vysoké důstojníky na skalním hradě Königstein u Drážďan. Na svůj útěk z této horské hradní pevnosti se Giraud připravoval celé dva roky – učil se německy a ukládal si do paměti všechny přístupy k hradu. V dubnu 1942 (63) si oholil knírek, nasadil si tyrolský klobouk a nechal se spustit po laně z hradu. Pěšky došel až do Schandau, kde na něho čekala spojka z britské SOE (Special Operations Executive/přezdívaná Baker Street Irregulars), která jej převedla přes švýcarské hranice, odkud přešel do Vichy.

Hitler byl vzteky bez sebe a snažil se Girauda prostřednictvím svého emisara ve Vichy Abetze a kolaboranta Lavala několikrát marně přemluvit, aby se vrátil do Německa (ten odmítl, nicméně napsal oficiální dopis Pétainovi, v němž se zavázal, že proti Německu nepodnikne nic, co by mohlo vládě ve Vichy zkomplikovat vztahy s Berlínem). Nakonec Hitler nařídil Gestapu, aby Girauda zlikvidovalo (!). Ten však 7. 11. 1942 odjel v britské ponorce do Gibraltaru, aby se na přání Britů zúčastnil operace Torch. Avšak když se dozvěděl, že operaci Torch nepovede on, jak požadoval, ale generál Eisenhower (ani při nejlepší vůli nemohli Američané svěřit tak důležitou a složitou operaci někomu, kdo nemluvil anglicky), Giraud nejprve neplodnými diskusemi jen připravoval Eisenhowera o drahocenný čas, a nakonec z uražené ješitnosti odmítl opustit Gibraltar a operaci Torch tímto ohrozil, protože proanglosaští Francouzi v Alžíru počítali s tím, že mu po povstání, při kterém zneutralizují pod jeho vedením místní vichistickou posádku, předají město Alžír do správy (!) 400 povstalců z řad francouzských civilistů tak muselo puč provést bez jeho vojenského vedení sami – zmocnili se v noci ze 7. na 8. klíčových bodů ve městě a zatkli nejvyšší vojenské a administrativní představitele vichistického režimu, jako Darlana a generála Juina. Vichistické jednotky tak musely nejprve znovudobýt Alžír, místo aby střílely na Spojence na plážích Alžíru – celá operace tak proběhla hladce a v 17. 30 téhož dne již Spojenci Alžír obklíčili a donutili vichistickou posádku ke kapitulaci.

Generál Giraud se uvolil přijet až 9. 11., když bylo po všem, kdy již americký generál Clark vyjednával s Darlanem, aby nařídil i kapitulaci posádky v Oranu a v Maroku, které stále již třetí den se Spojenci bojovali (!). Když se Darlan nakonec uvolil generálu Clarkovi vyhovět, prohlásil se s tichým souhlasem Roosevelta za politickou hlavu francouzských afrických držav (Vysokým komisařem pro Afriku) v zastoupení Pétaina, a jmenoval Girauda vrchním velitelem francouzských zámořských pozemních a leteckých jednotek. De Gaulle samozřejmě Vysoké komisařství pro Afriku obou těchto pánů jako odbočku vichistického režimu neuznal. Pod záštitou Roosevelta tak Darlan a Giraud provozovali vichistické koncentrační tábory na jihu Alžírska a všechna protižidovská nařízení vydaná Pétainem v zastoupení gestapa (!). Generál Giraud dokonce tato protižidovská opatření ještě zpřísnil (č. 12/1 z 15. 11. 1942 a stejné nařízení generála Priouxe z 30. 1. 1943) tím, že zakázal vojákům a důstojníkům židovského původu, aby vstupovali do de Gaullových jednotek, třebaže ty naléhavě potřebovaly muže, aby tak nemohli znovunabýt francouzského občanství (!!!)

V lednu 1943 se generál Giraud po boku Roosevelta zúčastnil konference v Casablance, na které byl pod vlivem Jeana Monneta donucen slíbit propuštění vůdců alžírského puče, které umožnilo operaci Torch, kteří byli Giraudem deportování do internačních táborů na jihu Alžírska (!!!), a alespoň částečně liberalizovat fašisticky spravovanou vichistickou pobočku v severní Africe.

V červnu 1943, kdy de Gaulla uznávala za právoplatného vůdce zahraničního odboje již téměř celá Francie (de Gaulle lépe než Giraud pochopil, že nejde jen o boj proti Německu, ale proti hitlerismu jako takovému), byl v Londýně z podnětu de Gaulla založen Francouzský výbor národního osvobození, v jehož čele stanuli dva místopředsedové – de Gaulle a Giraud, který prosazoval názory Roosevelta, a kdykoliv byl se svým postojem v menšině, zdůrazňoval, že ale Roosevelt na to má jiný názor.

Nespolehlivost Girauda a jeho osobní hrátky se projevily nejen při operaci Torch, ale své pověsti si značně uškodil aférou Pucheu. Pierre Pucheau, Pétainův ministr vnitra, kolaborací velmi zkompromitovaný, uprchl v lednu 1943 do Španělska a napsal Giraudovi, aby mu povolil odjezd do Maroka, že by se chtěl jako záložník zúčastnit zahraničního odboje (!!!) Giraud mu 15. 2. 1943 v dopise příjezd odsouhlasil za podmínky, že nebude v severní Africe vyvíjet žádnou politickou činnost a že bude vystupovat pod cizím jménem. Plukovník Malaise mu poté vystavil průvodní list o zajištění jeho bezpečnosti.

Počátkem května 1943 Pucheu dorazil do Alžíru, Giraud jej nechal zatknout a nařídil mu domácí vězení. Zakrátko nato přijel do Alžíru de Gaulle a spolu s ním se do Alžíru navrátila svoboda slova a tisku, takže gaullističtí a komunističtí novináři odsoudili všechny kolaboranty a požadovali, aby odešli ze všech veřejných funkcí – o internovaném Pucheu se nejprve zmínil gaullistický list Combat 15. 5. 1943, poté případ Pucheu rozvířili komunisté, a požadovali jeho potrestání. V listopadu 1943 se konal proces, na kterém byl Pucheu odsouzen k trestu smrti – když obhajoba požádala Girauda, aby vystoupil v jeho prospěch, když se mu zaručil za osobní bezpečnost, Giraud nejenže se Pucheaua nezastal, ale naopak ještě mu přihoršil, když prohlásil, že dostal informace, že Pucheu má na svědomí zatčení mnoha rukojmích, ale nemohl to při procesu dokázat. Poprava byla vykonána v březnu 1944. Tím Giraud přestal pro vichistický režim existovat.

Je paradoxem, že po skončení války se novináři honili za vzpomínkami především vichistických generálů, kteří na rozdíl od de Gaullovy armády strávili v bojích dva roky z pěti, aniž by na Němce vystřelili (stříleli jenom na anglosaské Spojence). A právě tito generálové se snažili vymazat co nejvíce faktů o kolaboraci vichistického režimu a svém podílu na ní. A protože Roosevelt vichistický režim aktivně podporoval, museli si přizpůsobit vzpomínky na válku i američtí historici a američtí generálové, americké diplomaty nevyjímaje. Američané sice vůdce alžírského puče z listopadu 1942 vyznamenali, ale na veřejnosti o nich nikdy nemluvili: úspěch operace Torch zajistili podle Washingtonu jen samotní spojenečtí vojáci a nikdo jiný. Pouze tehdejší anglosaští váleční zpravodajové upozorňovali na rozhodující roli povstání francouzských civilistů v Alžíru (!). Někteří autoři také mylně označují vůdce alžírského povstání za Skupinu pěti (Lemaigre-Debreuil, Rigault, Tarbé de Saint –Hardouin, Van-Heycke a Henri d´Astier) , která byla vymyšlena čtyřmi pseudoúčastníky převratu, kteří se k němu jako vichisté přidali, až když bylo po všem (!). Ve skutečnosti pouze Henri d´Astier puč v Alžíru skutečně řídil za asistence plukovníka Germaina Jousse (1895–1988, povýšen de Gaullem na generála) a mladého José Aboulkera, zatímco v Oranu povstání vedl Roger Carcassonne.

U zahraničního odboje se Giraud zdiskreditoval dvěma kauzami – jednak kauzou Korsika a jednak pro své zpravodajské zdroje.

Kauza Korsika:

13. 9. 1943 Giraud (64) vedl úspěšné supertajné vylodění na Korsice ve spolupráci s místními odbojovými buňkami, nicméně šlo o jeho soukromou akci, o které CFLN/Comité francais de la Libération nationale neinformoval (!). Giraud tak dopustil, aby se vlády nad Korsikou ujala odbojová skupina s komunistickou orientací (!!!). V listopadu 1942 tak musel rezignovat na svoje místopředsednictví v CFLN, ale funkci vrchního velitele francouzských sil v Africe si ponechal (!).

O tuto funkci přišel nakonec také, a to v roce 1944, když jej CFLN několikrát marně varoval, aby nevyužíval služeb bývalé zpravodajské sítě vichistického režimu (všechny vichistické orgány byly po německé okupaci v listopadu 1943 rozpuštěny) bez předchozího povolení CFLN.

CFLN totiž nesouhlasil, aby tyto sítě, které do listopadu 1942 měly jako hlavní náplň práce sledovat odbojáře a předávat je gestapu (důkazem o tom je přehledová zpráva šéfa této sítě plukovníka Rifa o počtech touto sítí vysledovaných a Gestapu předaných vlastenců (!), působily bez vědomí CFLN na území okupované Francie.

Giraud neuposlechl a CFLN jej tudíž odvolal z funkce vrchního velitele v Africe – nabídl mu za to funkci generálního inspektora armády, ale generál Giraud tuto malou funkci nepřijal a raději odešel do důchodu.

28. 8. 1944, když CFLN, která se mezitím přejmenovala na Prozatímní vládu Francouzské republiky (GPRF), již sídlila v Paříži, Giraud přežil pokus o atentát ze strany jednoho svého bodyguarda, rozeného Alžířana.

Roku 1946 byl zvolen poslancem do Ústavodárného shromáždění za Republikánskou stranu svobody a přispěl k vytvoření Čtvrté republiky, na které se de Gaulle odmítl podílet (1958 vznikla de Gaullova 5. republika). Po válce dostal vyznamenání za svůj útěk z německé pevnosti. Zemřel roku 1949 (70).

GENERÁL MAXIME WEYGAND

Narodil se v Bruselu jako sirotek – říkalo se, že je nemanželským synem císařovny Charloty Mexické, on sám to nikdy nekomentoval.

Vychovala jej zámožná židovská rodina Cohena Leona v Marseille (ve svých objemných memoárech věnoval svému mládí jen 4 strany ze 651, zmiňuje guvernantku a poté zpovědníka z koleje, který v něm probudil silné katolictví). Jeho Paměti začínají až vstupem do přípravné vojenské školy v Paříži, jako kdyby chtěl židovskou rodinu, která mu poskytla ubytování a vzdělání, vymazat z paměti. A Weygand byl vskutku zarytým antisemitou, zejména během 2. světové války vyjadřoval krajně antisemitské názory (!). V době vykonstruované Dreyfusovy aféry byl jedním z nejvíce aktivních protidreyfusovských důstojníků (!), a poté finančně podporoval vdovu po plukovníku Henrym, který spáchal sebevraždu, když se po popravě kapitána Dreyfuse zjistilo, že obvinění proti němu byla falešná.

Do Speciální vojenské školy byl přijat jako zahraniční belgický student pod jménem Maxim Nimal. Aby se stal naturalizovaným Francouzem, adoptoval jej účetní rodiny Cohena Leona, jistý Weygand, jehož příjmení převzal.

Když získal hodnost kapitána, Weygand vzdal složitou přípravu na Vysokou vojenskou školu a raději zůstal s jednotkou v terénu. Přesto se později stal instruktorem na aristokratické Škole kavalérie Saumur. První světovou válku strávil jako štábní důstojník pod Ferdinandem Fochem. Roku 1916 (49) se stal brigádním generálem, od roku 1917 byl v Nejvyšším výboru obrany a účastnil se s Fochem jednání o německé kapitulaci v roce 1918. Je ironické, že právě Weygand přečetl Němcům ve slavném železničním vagónu v Compiegne kapitulační podmínky. 

Po válce Foch odešel do důchodu a Weygand byl vyslán jako poradce na pomoc maršálu Pilsudskému v polsko-ruské válce 1919–1920 spolu s francouzským diplomatem Jean-Julesem Jusserandem a britským diplomatem lordem Edgarem Vincentem D´Abernonem. Generál Weygand se při příjezdu domníval, že Pilsudski jej jmenuje vrchním velitelem polské armády, ale jeho první setkání s Pilsudským dopadlo velmi špatně, protože neměl odpověď na otázku polského maršála: „Kolik divizí přivádíte?“ Poté jej Pilsudski přidělil jako poradce náčelníkovi genštábu Rozwadowskému, ale spolupráce se z toho nevyvinula. Polští štábní důstojníci jej považovali za vetřelce a mluvili před ním jen polsky, takže jej připravovali i o informace z fronty (!). Všechny jeho návrhy na polskou obranu byly zastánci útoku systematicky odmítány. Nejvíce Weyganda dostalo, když maršál Pilsudski jej ani neinformoval o tom, že již proběhla rozhodující bitva, kterou Poláci vyhráli a probíhají jednání o kapitulaci. Sbalil si tedy svá zavazadla a spolu s oběma diplomaty se snažili potichu odjet ve vší důstojnosti, zdeprimováni tím, jak si Poláci málo váží Malé dohody. O to více byl šokován, když jej na pařížském nádraží Gare de l´Est očekával obrovský dav jásajících Francouzů v čele s francouzským premiérem, který jej ještě na nádraží vyznamenal Řádem Čestné legie. Jak Weygand ve svých Memoárech upřímně uvádí, vůbec nevěděl, co se děje: vítězství bylo polské, strategický plán byl polský, armáda byla polská. Stal se obětí legendy, že Polákům vyhrál válku – ve Francii mu od té doby říkali „vítěz od Varšavy“. Roku 1935 (68) Weygand odešel do důchodu. 

V srpnu 1939 byl povolán do aktivní služby premiérem Eduardem Daladierem, aby velel francouzským jednotkám na Blízkém východě (mimo jiné bylo jeho úkolem vycvičit jednotky k násilnému převzetí ropných polí).

V květnu 1940 po totálním rozprášení francouzské armády, kdy vrchní velitel francouzské armády 68letý generál Gamelin propadl absolutní panice a musel být Paulem Reynaudem, který nahradil počátkem měsíce Daladiera ve funkci premiéra, odvolán, Weygand (72) nastoupil 17. 5. na jeho místo. Weygand si však nepočínal o mnoho lépe: nejprve zrušil všechny vedlejší francouzské protiofenzívy, kterými chtěl Gamelin odříznout již francouzskou obranou proniklé tankové jednotky – tím Weygand připravil francouzskou armádu o dva drahocenné dny, po kterých nařídil obnovit taktiku svého předchůdce (!). Ale to již bylo zcela pozdě, protože německá pěchota během těchto ztracených 48 hodin již dohnala německé tanky a upevnila dobytá postavení.

Weygand poté nařídil vytvoření tzv. Weygandovy linie, což bylo uplatnění „ježkovy strategie“, ale vojenská situace již byla neudržitelná, takže aby si generální štáb udržel alespoň zdání nějaké vážnosti, rozhodl se Weygand podepsat s Němci příměří, na čemž se shodl s Pétainem.

V červnu jej Pétain jmenoval ministrem obrany a od října 1940 byl Pétainovým zástupcem v severoafrických koloniích, ve kterých přesvědčoval mladé důstojníky, aby nevstupovali do de Gaullova odboje a dodržovali podmínky příměří (!). Dále generál Weygand deportoval za spolupráce admirála Abriala Pétainovy oponenty (přívržence de Gaulla, důstojníky židovského původu, svobodné zednáře, zahraniční dobrovolníky Cizinecké legie, kteří neměli oficiální smlouvu) do strašlivých koncentráků na jihu Alžírska a v Maroku (!).

Kromě toho Weygand velmi brutálně aplikoval protižidovské rasistické zákony na maghribské Židy (!!!), např. svým nařízením ze 30. 9. 1941 (aniž by bylo podloženo nějakým nařízením Pétaina) vyhnal židovské studenty nejen z kolejí, ale i židovské děti ze základních škol (!!!).

Přesto si získal pověst oponenta kolaborace, když se postavil proti pařížským protokolům admirála Darlana z 28. 5. 1941 (!!!), které dávali Hitlerovi k dispozici některé maghribské základny a předvídaly vojenskou spolupráci s Německem v případě spojeneckého protiúderu. Weygand rozhodně nebyl proti kolaboraci s Německem, protože jeho kancelář již s Německem dávno kolaborovala (v roce 1941 dodal např. Rommelovi 1200 francouzských náklaďáků a jiných vozidel francouzské armády (!!!), ale chtěl kolaborovat jen „diskrétně“ (!!!).

Nicméně Hitler vyžadoval plnou poslušnost, a proto naléhal u Pétaina na odvolání Weyganda – Weygand byl odvolán v listopadu 1941 (a po spojenecké invazi do severní Afriky v listopadu 1942 byl Weygand Gestapem zatčen a zůstal v německém vězení až do konce války).

Po válce byl souzen jako kolaborant, ale byl propuštěn v květnu 1946 a zbaven obvinění v roce 1948. Zemřel 1965 v 98 letech.

MAURICE GAMELIN

Výrazným způsobem se vyznamenal za 1. světové války, kdy sloužil pod generálem Josephem Joffrem a zasloužil se o vítězství v první bitvě na Marně.

Roku 1935 byl Daladierem jmenován náčelníkem genštábu. Tuto funkci převzal po Weygandovi, odcházejícím do důchodu. Za mimořádně schopného stratéga jej považoval i německý genštáb, ale v roce 1940 68letý Gamelin zcela zklamal. Použil na německý vpád taktiky z 1. světové války: statickou obranu kolem Maginotovy linie na francouzsko-německých hranicích a vysunutý protiútok na sever hluboko do území Belgie a Nizozemí ke zneutralizování útočících německých jednotek (Dyle Plan). Tomuto plánu Gamelin vyčlenil převážnou část nejmodernějších motorizovaných jednotek a všechny tanky, takže když zjistil, že hlavní německý útok je veden v jižnějších lesnatých Ardenách, kam vyčlenil nejslabší francouzskou obranu, neměl již žádné vojsko k zastavení hlavního útoku, přičemž jednotky v Belgii a Nizozemí Němci brzy odřízli. Za této situace se Belgičané a Nizozemci během pár týdnů vzdali a Britové se rozhodli z Kontinentu stáhnout (ale nejprve se museli probít k francouzskému pobřeží).

Po nástupu Pétaina byl Gamelin v srpnu 1940 zatčen a 1942 neúspěšně souzen spolu s dalšími „viníky“ porážky z roku 1940 (Guy La Chambre, Robert Jacomet) ve zinscenovaném procesu v Riom, který se však Pétainovi zcela vymkl z ruky díky důmyslné obhajobě Daladiera a Bluma, kteří z žalobců učinili viníky. V březnu 1943 byl deportován do Německa, kde zůstal do konce války. Roku 1958 (v 88 letech) zemřel.