logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Cesta na Peloponés

Ukázka z knihy Granátníci. Válečné vzpomínky generála Waffen-SS Kurta Meyera, přezdívaného Panzermeyer.

Ujeli jsme dvě stě padesát kilometrů hornatým terénem a stojíme teď před tmavými vrchy Peloponésu, patrnými na druhé straně úžiny. Rádiové spojení s Leibstandarte nefunguje – jsme sami.

Anglická průzkumná letadla přelétávají nad našimi hlavami a krouží nad přístavem v Patrasu, již na protilehlém břehu. V přístavu rozeznáváme jednotlivé lodě a vidíme, jak se britský torpédoborec otáčí na jih. Jedeme po stopách anglických destrukčních jednotek a dostáváme se přímo k úžině. Ale situace se mi nelíbí, tento druh pronásledování není podle mého gusta. Zející krátery v cestě zpomalují naše tempo a umím si spočítat, že se spíše zdokonalíme v opravování silnice než v boji s nepřáteli. Přitahují mne tmavé vrchy na Peloponésu. Po pobřežní cestě se budou Britové přemísťovat z Korintu do Patrasu, aby se nalodili na záchranné lodě. Musíme se tam dostat! Ale jak překonat záliv?

Stojím na molu v Navpaktu, malém nuzném přístavu se středověkými věžemi, když skupina střemhlavých bombardérů napadne patraský přístav. Mračna kouře z explozí zahalují svaz tamních lodí. Můj pohled padne na telefon. Spojení nebylo přerušeno, funguje – hlásí se Patras! Polekaně odhodím sluchátko zpátky na starožitný aparát. Ale myšlenka, že bychom překonali záliv a vyvedli Angličany z konceptu, mě nepřestává fascinovat. Zavolám si tlumočníka a žádám ho, aby se spojil s velitelem Patrasu a udělal si obrázek o situaci v přístavu. Velitel je stále ještě plný dojmů z náletu štuk a na všechny otázky ochotně podává odpověď. Během několika minut získávám přesnou představu o pohybech Angličanů mezi Korintem a Patrasem. Žádám, aby ihned vyslali do Navpaktu spojovací oddíl. Zakrátko již vidíme malý motorový člun, jak nabírá kurs směrem k nám. Bohužel v tu chvíli zasáhne ďábel. Další peruť štuk hlučí nad námi a znovu nalétává na britské lodi v přístavu. Nepříjemné je, že velitel města považuje za původce útoku toho, kdo vydal rozkaz, tedy mne. Když piloti za odletu napadnou i člun se spojovacími důstojníky, Řekové okamžitě nabírají zpáteční kurs. Uražený řecký důstojník mi telefonicky sděluje, že za těchto okolností nikdo do Navpaktu nepojede. Na mapu mi stékají krůpěje potu. Zakreslené pozice již dávno neodpovídají realitě. Kde jsou Angličané? Na levém křídle nejspíš stojí naše vojska po zdolání Thermopyl u Atén nebo dokonce ještě jižněji, u Korintu a Istmu. Britové se tedy musejí bránit na Peloponésu či spět urychleně k přístavům. Na Istmu budou patrně vysazeni němečtí parašutisté, aby uzavřeli Korintskou úžinu.

Místní vesničané v řeckém přístavu Navpaktos zdraví projíždějící průzkumníky Leibstandarte Adolf Hitler, jaro 1941.

Co vědí Angličané o našem bleskovém postupu? Pracoval jejich průzkum dobře? Mají torpédoborce za úkol zabránit pokusu o výsadek? Odpověď mi nikdo dát nemůže. Nedočkavě mě pozorují moji granátníci a důstojníci. Vidí, jak stojím na molu a snažím se odhadnout vzdálenosti. Více než patnáct kilometrů vodní plochy nás dělí od britských ústupových tras. O Korintskou úžinu se nejpozději zítra ráno bude tvrdě bojovat a do těchto bojů chci zásadní měrou zasáhnout. Musíme na druhý břeh.

V této chvíli nemohu postupovat podle tradičních vojenských pravidel a všechna odpovědnost je v mých rukou. Korintský záliv překonám se silami, které mám momentálně k dispozici, směle či šíleně odvážně, to se ukáže v nejbližších hodinách. Moji druhové jsou nadšeni, ale pak ze všech stran padají věcné připomínky. Dělostřelectvo nebude moci vylodění podporovat, vzdálenost je příliš veliká. Ženisté poukazují na vysoké vlnobití a na chatrné rybářské kutry. Množí se pochybnosti – ale na rozhodnutí nehodlám nic měnit. Husarský kousek se musí podařit.

Průzkumníci Waffen SS z Leibstandarte Adolf Hitler i se svojí technikou na rybářské bárce během převozu přes Korintský záliv, duben 1941.

Přivádíme posádky dvou prachbídných rybářských kutrů, které jsme nalezli v přístavu. 2. rota má převzít roli předvoje. Silné ruce vojáků zdvihají těžké motocykly BMW a vlečou je ke člunům. První pojme patnáct mužů a pět motocyklů s vozíkem, druhý protitankové dělo a několik motorek. Úkol zní: zablokovat silnici a v nouzi se probít do hor. Pak jsou bárky připraveny k odjezdu. Mlčky se loučím s Hugem Kraasem a sturmbannführerem Grezeschem. Odplouvající jsou promptně překřtěni na „komando nanebejdoucích“. Jeden vtipálek pokřikuje: „Pozor, plovoucí mina na obzoru!“ – a všichni se smějí. Mladý voják má hned repliku: „Co mina! Ta loďka nestojí ani za granát!“ Kutr se začíná komíhat na vlnách, vodní tříšť příboje dopadá na muže. Na přídi jsou rozmístěny kulomety a také dělo může kdykoli zahájit palbu.

Všechna plavidla z okolí shromažďujeme v Navpaktu. Zbytek 2. roty je brzy naloděn. První kutry už téměř nelze rozeznat. Jsou z nich dva maličké body tancující na vlnách.

Stále ještě stojím na molu a pozoruji tmavé tečky na vodní hladině. Červený signál znamená neúspěch akce a silné nepřátelské jednotky v prostoru. Tak jsem se s příslušníky výsadku dohodl. Mám skoro horečnaté oči. Brzy už nic nerozeznávám, ale neodvažuji se odložit dalekohled. Čluny zmizely a na mně není nit suchá. Už hodinu stojíme na břehu a čekáme. Napětí nemůže být větší. Po půl druhé hodině se v zorném poli objeví dva bodíky. Jsou to naše čluny? Zdařilo se vylodění, nebo se vrací nazpět jen hrstka živých? Čluny plují blíž a blíž. Už vidíme jejich obrysy a pohyb na palubách. Kolem mě leží v širokém okruhu změť zpola dokouřených cigaret. Zapaluji si další. Jsem klidnější a věřím v úspěch.

U břehu zastavuje zaprášený automobil a vyskakují z něj rozčilení důstojníci. Poznávám mezi nimi svého váženého velitele Seppa Dietricha a podávám hlášení, jaké rozhodnutí jsem přijal a jak operace probíhá. Zatímco hovořím, neunikne mi, že starý pruďas jen ztěžka lapá po dechu a měří si mne odshora dolů. Pak vybuchne: „Zbláznil jste se, že děláte tak příšerná rozhodnutí? Měl bych vás postavit před válečný soud! Jak můžete tak lehkomyslně vydávat všanc moje vojáky?“ Neodvažuji se tomuto přívalu jistě oprávněných výtek odporovat. Stojím tu jako zmoklá slepice na staré přístavní zdi a přeji si, aby nastal konec světa. Všichni rozpačitě mlčí. Moji muži se na mne pokradmu usmívají, jako by chtěli říci: „Člověče, nic si nedělej z toho jeho křiku. Asi má pravdu, ale ty nás teď veď přes záliv, abychom se znovu dostali do akce.“

Kutry jsou již natolik blízko, že lze dalekohledem rozpoznat podrobnosti na jejich palubách. Oba jsou přeplněné lidmi. Ale vždyť se vrací víc mužů, než jsem na druhý břeh poslal. Nemám odvahu říci nahlas to, co je zjevné. Čluny přivážejí anglické zajatce. Sepp Dietrich na mne pohlédne, otočí se na podpatku a jde. Nepadne už jediné slovo.

Nyní mne už nic nemůže zadržet. Obsazené čluny plují navrátilcům vstříc. S napětím očekávám zprávu z druhého břehu. Jeden z rottenführerů vše objasňuje:

„Po hodině plavby v té skořápce bylo pobřeží Peloponésu se svými mohutnými kopci před námi. Čekala nás poslední zkouška. Všechny dalekohledy prohledávaly pobřežní pás. Vzdálenost se zmenšovala – 800 metrů, 700, 600, 500 – teď musí zaznít kulometná palba. V dalekohledech jsme i pouhým okem rozeznávali postavy mezi domy a na břehu. Nemysleli jsme už na nic. Leželi jsme na palubě s připravenými zbraněmi a kulomety, a jakmile se kutr dotkl země, okamžitě jsme z něj vyskočili. Pádili jsme dlouhými skoky směrem k těm domům. A jak tak běžíme, vyjel ze zatáčky padesát metrů od nás hnědě natřený tank, otočil svou dělovou věž a zamířil všechny hlavně na pláž. Byli jsme zprvu jako ochromení, potom jsme ale začali dávat tanku přátelská znamení. Museli jsme vypadat jako loupežníci, stáli jsme tam jen v košilích a bez pokrývek hlavy. Anglánský tank zavrčel, obrátil dělovou věž nazpět – a zmizel.

Co se stalo? Že by nás ti chlapi nepoznali? Stáli jsme u prvních domů, některým se svírala oční víčka, některým i něco jiného. Zírali jsme zpátky na pevninu a neviděli jsme nic než vodu a nad ní příkré, bezútěšné hory. Museli jsme něco podniknout. Věděli jsme, že na to čekáte. K úpatí prvního strmého kopce na Peloponésu to je něco přes sto metrů a před ním probíhají jen koleje a silnice. Vběhli jsme na silnici a jistili se směrem na východ, odkud se dali čekat Angličané. Sotva jsme to učinili, zaslechli jsme opět hluk motorů. Velitel čety nařídil, abychom zaujali místa v úkrytech. Byli tam tou dobou už civilisté, vinaři a rybáři, kteří vyšli z domů. Když viděli, jak cizí vojáci náhle mizí mezi sutí a křovisky, vrhli se plni hrůzy k zemi. Rozrušením se nám rozbušilo srdce.

Vojáci průzkumného praporu Leibstandarte Adolf Hitler v náročném terénu během balkánského tažení, Řecko jaro 1941.

Ze zatáčky vyjela anglická motospojka a za ní náklaďák. Blížily se k nám a jejich posádky netušily nic zlého, neboť místem už projely jejich obrněnce. Nechali jsme je postoupit tak daleko, dokud jsme nemohli přečíst čísla vozů a rozeznat na nich rytířskou přilbu s chocholem, znak 4. husarského pluku. Pak jsme vyskočili z úkrytů s pokřikem: ,Hands up!‘ Zakvílely brzdy. Angličané pozdvihli hlavy a začali seskakovat z vozu. Motospojka se opřela nohama o štěrk. Nějaký Tommy  vykřikl a odhodil svůj samopal do příkopu. ,Hands up! Hands up!‘ Jeho druhové odložili zbraně a dali ruce vzhůru. Potom jeden z nás zaběhl za zatáčku a ohlásil nám: ,Přijíždí další auto!‘ V okamžení byl v náklaďáku esesman a postavil stroj napříč silnicí. Zajatce jsme rychle dopravili za domy. Druhé auto se přibližovalo, opět s motospojkou vpředu. A překvapení bylo stejné jako prve. ,Germans?‘ ptal se kdosi. Ano, ano, Němci. V několika minutách jsme zajali více než 40 vojáků včetně 2 důstojníků. Zjistili jsme, že byli na cestě k patraskému přístavu a nikdo z nich netušil, že jsme už překročili záliv. Jejich jednotka dosud bojuje u Korintu.“

***

Rychle čluny! Sehnat všechny rybářské bárky, které mohou plout. Během noci musí být náš oddíl na druhém břehu.

Můj dobrý řidič Erich Petersilie postavil na přístavní jímku poslední láhev sektu. Beru ji pod paží a hledám Seppa Dietricha, který hovoří s anglickými důstojníky. Zvu Angličany, aby si s námi dali sklenku. Usedáme do stínu listnatého stromu. Než stihnu něco říci, pozdvihne anglický důstojník sklenici a připíjí na zdraví své sestry, která prý má dnes narozeniny. Příliš duchaplně jsme se při tomto vojenském přípitku asi netvářili. Rozloučím se a nastupuji do jednoho z těch zatracených člunů. O půl hodiny později se cítím pod psa. Skoro už nevěřím, že nás ta kocábka dopraví na místo – ale přece jen dosahujeme břehu. Úplně zničený zdravím Kraasovu rotu. Podle rozkazu má rota shromáždit všechna vozidla a zahájit průzkum ve směru na Korint. Sturmbannführer Grezesch zorganizoval spojení s městským velitelem v Patrasu a vypravuje větší lodě do Navpaktu. Poslední Angličané opouštějí oblast Patrasu a stahují se na jih.

Letecký průzkum z odpoledních hodin hlásí nepřátelský pluk postupující v prostoru mezi Korintem a Patrasem. Začíná to být zajímavé. Horečně se nakládá i vykládá, aby čluny mohly co nejrychleji vyplout na protější stranu. Z těžkých zbraní máme k dispozici několik protitakových děl a jeden lehký tank. Chystáme se přivítat Angličany. Avšak ohlášený pluk nedorazí, možná proto, že se stočil do hor na jihu.

Díky zpravodajské službě se dozvídáme o nasazení našich parašutistů u Korintu, a to za účasti 2. parašutistického pluku pod vedením plukovníka Sturma. Je třeba hned zorganizovat spojení s výsadkáři. 2. rota dostává rozkaz vyčistit jižní pobřeží Korintského zálivu od nepřítele a dostat se až k parašutistům. 1. rota obsazuje Patras a vysílá průzkumníky na jih. Vojáci používají ukořistěná a zabavená vozidla a motocykly. Za noblesní limuzínu je připevněno dělo, sportovní automobil se ježí těžkými minomety. V autobusu sedí četa ženistů a působí dojmem, jako by se jí válka vůbec netýkala.

Ačkoli většina našich vozidel se stále ještě nachází na severním břehu zálivu, oddíl je motorizovaný a pohybuje se po silnicích Peloponésu. Mně tempo postupu nevyhovuje. Předháním 2. rotu a ženu se na Korint. Instinkt mi říká, že Britové už delší čas táhnou na jih. Naše limuzína děsivě poskakuje, když najedeme na podemletou pobřežní cestu. Malé rybářské osady působí v tíživém vedru ospale a opuštěně. Na konci jedné vesničky, právě když se nacházíme v zatáčce, si stihnu povšimnout, jak ze silnice mizí osobní automobil a žene se na plný plyn ke statku. Teď jsme na stejné úrovni. Moji druhové křičí: „Angláni!“ Šlápnu na pedál a vůz vystřelí vpřed jako raketa. Rychle obracím pohled na „Angličany“, a rozpoznávám německé samopaly. Na hlavě muže, který jako poslední zabíhá za vůz, zahlédnu parašutistickou helmu. Také oni nás poznávají a sklánějí své zbraně. Pokládali nás za Brity a v prvním úleku hledali úkryt. O několik minut později doráží 2. rota a spojení s 2. parašutistickým plukem je navázáno. Plukovník Sturm zahajuje pronásledování nepřítele unikajícího na jih.

Ihned obracíme své vozy a vracíme se do Patrasu. Nad krajinou se opět snášejí stíny noci. Na břeh už dorazil i III. prapor Leibstandarte a vypravil se na jih pronásledovat Angličany. Strojvedoucí, který v tomto praporu slouží, uvedl do chodu lokomotivu z patraského přístavu a odjel s ostatními do nitra poloostrova. Na velitelském stanovišti nalézám přátelsky naladěného Seppa Dietricha. Všichni mlčí, když mu podávám hlášení, že spojení s parašutisty bylo navázáno. Podává mi s úsměvem ruku a bavorským nářečím říká: „Ty, Kurte, včera sem ti řekl, že jsi blázen, a beru to zpět. Udělals to fajn. Řekni mi ale, jakpak si přišel na tak střelenej nápad?“

V pozadí vidím svého pobočníka, jak do mapy zakresluje aktuální pozice a stále se dívá na hodinky. Sotva veliteli stručně poskytnu požadované informace, dostávám nový úkol. Oddíl musí hned znovu nastoupit a zahájit průzkum na trase Pyrgos–Olympie–Tripolis–Kalamata. Je třeba pokračovat v pronásledování. Moji druhové leží v příkopech nalevo i napravo od silnice a spí jako dřevo. Mezitím doráží další tanky a vozidla – oddíl je zase akceschopný. Ještě za tmy zahajujeme výpad na jih. Na silnici stojí britská technika, která nemohla být zachráněna kvůli nedostatku pohonných hmot. Kořist je vítaná. Objevujeme malý tank s kulomety Bren, na němž nejsou patrná žádná poškození. V Pyrgu nás zdraví řecké obyvatelstvo a nosí nám víno a jižní ovoce. V Olympii přerušuji postup a jdu se svými muži na stadion. Starosta Pyrgu nás doprovází po místech antických klání a neopomene nám ukázat památník Heinricha Schliemanna. Využíváme nabízené příležitosti. Více než hodinu bloumáme změtí trosek a obdivujeme nádherné mozaiky a velkolepé objekty staré Olympie.

Vozidla průzkumného praporu Leibstandarte Adolf Hitler během tažení na Balkán, 1941.

V Tripolisu narážíme na armádní jednotky, které Angličany zatlačily do přístavů na jihu Peloponésu. Untersturmführer Theede, velitel tankového průzkumu, se vrací z Kalamaty a hlásí, že nepřátelé se ocitli mezi ohněm a vodou. Boj o Řecko je u konce.

Přes Patras a Korint jedeme do Atén. Máme se zúčastnit přehlídky, kterou polní maršál List plánuje konat před zámkem. Pohnuti tolika dojmy překonáváme hluboce zaříznutý Korintský kanál a téhož večera stojíme na Akropoli. Mnozí spolubojovníci, kteří se o klasický starověk dosud nikdy nezajímali, žasnou nad technickými dovednostmi starými dva a půl tisíce let. Humanisticky vzdělaní jedinci mezi námi se cítí zase mladí a možná až na Akropoli a u Propylají získávají opravdové vazby k antice. Pro ně je návštěva památek staré Helady shledáním s vlastním mládím, s místy, kam dosud nikdy nevkročili. Tajuplná moc helénského dědictví nám dodává sílu, abychom podstoupili nové oběti pro svou vlast.

Před památníkem neznámého vojína stojí na stráži řecký voják. Zde jsou uctíváni stateční mužové, kteří ze sebe vydali to nejlepší, jelikož věřili ve svůj národ. Přes Thermopyly, Larissu a Klidiský průsmyk jedeme kolem vyhořelých tanků a čerstvých hrobů do Monastiru a pak dále přes Bělehrad a Vídeň do prostoru východně od Prahy. V Kyjově odpočíváme a začínáme s údržbou zbraní a techniky. Nemáme tušení, co nás nyní očekává. Napětí je všudypřítomné. Posílají nám novou vojenskou techniku, rozdělují se lepší zbraně. Zkušenosti z bojů na Balkáně se vyhodnocují a opět se začíná intenzivní výcvik. Všechno, co podnikáme, má jeden společný jmenovatel: rychlost. Naučili jsme se, že vítězství dosahuje ten nejrychlejší a jen ten nejschopnější přečká boj.

Kamarádské vztahy v mém oddílu se podobají soužití ve velké rodině. Železná disciplína je páteří společenství. Naprosto ztotožněni s těmito hodnotami dále cvičíme a vykováváme nástroj, s nímž bych dokázal přehrát snad všechny bojové symfonie. Velitelé rot a čet ovládají klaviaturu s maximální vytříbeností a obratností. Moji mladí druhové se stali vojáky, které vodím na dlouhé uzdě a ovládám jen stručnými povely. Nejsou to uniformovaní muži podléhající jen ponižující slepé poslušnosti. Přede mnou stojí mladí lidé, kteří věří sami sobě, svým hodnotám a znalostem. Přede mnou stojí osobnosti.

Kniha vyšla 14. 11. 2012 v nakladatelství Elka Press. Anotace zde:

http://www.militaria.cz/cz/link-elkapress

K dostání u všech dobrých knihkupců anebo u výhradního distributora, Krameriova K. D.:

http://www.krameriova.cz/

 

 
Datum: 06. 01. 2013 14:42:08 Autor: Petr Pavlovský
Předmět: Není nic strašnějšího,
než když šílený diktátor, vůdce krvelačného, barbarského režimu, má dobré vojáky, přesvědčené že bojují za správnou věc, že jsou na té správné straně. Poznání na konci války, že tomu bylo naopak, že sloužili ďáblu, muselo být strašlivé. Pokud si vůbec dokázali připustit, že bojovali za... Za co?
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.


Recenze týdne

Vlasovci v boji za Prahu

Pomoc 1. ruské divize Ozbrojených sil KONR povstalé Praze, 5.-9. 5. 1945