Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Che Guevara
Robespierre Castrovy revoluce
Ernesto Guevara (?el Che?, 1928?1967) byl nejstarším z 5 sourozenců (měl dva bratry a dvě sestry), narodil se v zámožné rodině levicově orientovaného architekta v Buenos Aires s baskickými (matka) a irskými (otec) kořeny.
Otec podporoval španělské republikány, jejichž významným představitelům ve svém domě poskytoval útočiště, a vedl s nimi plamenné debaty, kterých se účastnil i Ernesto, jenž se údajně rozhodl bojovat proti ?diktátorům? již jako malý chlapec, když prezident Juan Perón dal zavřít a mučit jeho levicovou matku.
Otec, vlastník plantáže s yerba maté (nejoblíbenější jihoamerický nápoj, tlumící pocit hladu, který Che Guevara popíjel celý svůj život), se pyšnil obrovskou knihovnou, Che Guevara jako mladík zhltal všechna díla světových autorů, zejména těch, kteří kritizovali sociální nespravedlnost; dokázal z nich recitovat sáhodlouhé pasáže.
Che asi v roce 1945
Třebaže trpěl astmatem, byl vynikajícím sportovcem, za univerzitu Buenos Aires hrál nejen rugby, ale i šachy, vynikal v golfu, v plavání, ve fotbale, cyklistice, a ve sportovní střelbě (a stejně jako Fidel Castro rád rybařil).
Ernesto medicínu nedostudoval (podle některých zdrojů dostudoval s diplomem v 6/53), protože po třech letech studia podnikl dvě dlouhé (roční) cesty po Jižní Americe, během kterých studium přerušil, a během kterých se sociálně radikalizoval.
První cestu (4 500 km) v roce 1950 podnikl na kole s přídavným motorkem po venkovských oblastech severní Argentiny (jeho zápisky z těchto cest, kritizující zdejší chudobu, ze které vinil US nadnárodní imperialismus, byly později Granadou vydány, a staly se bestsellerem). V roce 1952 podnikl další roční cestu, tentokrát se svým přítelem biochemikem Albertem Granado (1922?2011), se kterým sjel na voru Amazonku s cílem pracovat jako dobrovolník v Peru v kolonii u nemocných s leprou (od roku 1960 žil Granado na Kubě).
Navštívil i US, do Peru a Bolivie se Ernesto vrátil v 7/53, kdy svoji konzervativní tetu, která žila v Kostarice, vyděsil dopisem, že ?přísahá na fotografii nedávno zemřelého Stalina, že se stane revolucionářem, a že chobotnici US imperialismu usekne v Jižní Americe všechna chapadla?.
Che a Fidel
Pod vlivem argentinského emigranta, právníka Ricarda Roja Guevara v 12/53 dorazil do Guatemala City, kde Arbenzova levicová vláda sváděla boj s kontrarevolucionáři, které do Guatemaly ze sousedního Hondurasu poslal Allen Dulles, aby zmařil Arbenzovu pozemkovou reformu, která vyvlastnila latifundie US společnosti United Fruit Company.
V Guatemala City se 25letému Guevarovi stala osudnou o 7 let starší exilovaná peruánská ekonomka a spisovatelka z indiánského etnika Hilda Gadea Acosta (1921?1974), která byla přesvědčenou komunistkou, kterou Guevara, zcela bez peněz, vyhledal, a která jej seznámila s prominenty Arbenzovy vlády.
Che a Hilda Gadea, Jukatán 1955
V této době mu začali přezdívat Che Guevara, protože často argentinské emocionální citoslovce ?che? používal.
15. 5. 1954 dorazila Arbenzově vládě do přístavu Puerto Barrios zásilka škodováckých zbraní (zbraně pro pěchotu a lehké dělostřelectvo) od čsl. vlády, což CIA využila jako záminku k přímé invazi jí sponzorovaných a vycvičených kontrarevolučních jednotek.
Po několikadenních bojích Arbenzova vláda padla, Arbenz uprchl do budovy mexické ambasády, odkud vyzval své stoupence, aby se stáhli do Mexika.
Che Guevara, který za Arbenze bojoval v milicích komunistických svazáků, naopak, po zatčení Hildy vyzval milicionáře, aby v boji pokračovali. Pučisté na něj vydali zatykač pro vraždu a Guevara se uchýlil na argentinský konzulát, který mu v 9/54 zajistil průchod do Mexika, kam posléze dorazila i Hilda.
Che Guevara pracoval v místní nemocnici, a zvažoval, zda nemá odjet jako zdravotník do Afriky, ale posedlost vytvořit z celé Jižní Ameriky beztřídní Spojené státy Jihoamerické, jej zcela ovládla...
Hilda jej po svém příjezdu do Mexico City seznámila se skupinou kubánských exulantů, kteří plánovali sesazení diktátora Batisty (gen. Batista se chopil moci v 3/52, zrušil volby s tím, že zavádí ? řízenou demokracii? ? jako Putin, také Fidel Castro po nástupu k moci zavrhl volby s tím, že zavedl ?přímou demokracii?, a všichni si mohou stěžovat přímo u něj).
K této skupině v 3/55 přibyli bratři Castrovi, kteří byli z Kuby vyhoštěni, a španělský anarchista Camil Cienfuegos, jenž musel odejít z univerzity z finančních důvodů.
Zcela loajální byl Fidelu Castrovi (*1926) původně vyučený zedník Juan Almeido Bosque (1927?2009), AfroKubánec, se kterým se Fidel seznámil v roce 1952 na univerzitě v Havaně.
26. 7. 1953 (odtud Hnutí 26-7) se Juan spolu s bratry Castrovými účastnil útoku zhruba 165 rebelů v uniformách vládních vojáků proti kasárnám Moncada v Santiago, a byl s nimi uvězněn do 3/55, kdy byli na přímluvu papeže amnestováni a vyhoštěni (Fidel Castro se již v 7/48 účastnil invaze 1 200 mužů pod velením exilovaného dominikánského generála do Dominikánské republiky, zatčení unikl skokem z lodi do moře, a doplaváním z velké dálky ke břehu).
S Raulem Castrem Guevaru v 6/55 seznámil jeho kubánský známý z Guatemaly, Raul jej poté seznámil s Fidelem. Po celonoční debatě s Fidelem Guevara došel k závěru, že boj za svržení Batisty je příležitost, kterou hledá, a podepsal své členství v Castrově Hnutí 26-7 (mělo politický [agitace, včetně vydávání novin] a vojenský výbor, jejich síť byla založena na desetičlenných buňkách, které o sobě nevěděly naprosto nic).
V Mexiku všichni členové Hnutí 26-7 podstoupili tvrdý vojenský výcvik (denní 15hodinové pochody přes hory a řeky, a nácvik gerilové taktiky ? číhej ? zaútoč ? uteč) na ranči u španělského republikánského plk. Alberta Bayo, jenž do Mexika odjel v roce 1935 ještě před vypuknutím španělské občanské války. Za svého nejlepšího žáka plk. vyhlásil Che Guevaru, jenž v roce 1959 napsal knihu ? Gerilové válčení?.
V 9/55 se Che Guevara oženil s Hildou, protože byla těhotná, narodila se jim dcera Hilda (po dobytí Havany v 1/59 za ním s dcerou přijela, Guevara jí však řekl, že od roku 1958 žije s partyzánkou Aleidu March (*1937), se kterou se oženil v 3/59, třebaže se rozvedl až v 6/59; v 1/59 do Havany přijela i Guevarova matka.
Spolu s (zhruba) 82 člennou skupinou Fidela Castra se Che Guevara v 12/56 vylodil z děravé US jachty Granma na kubánském pobřeží v místě hlubokých močálů Aguya.
Po třech strastiplných dnech v močálech je u Alegría de Pío zpozorovala vládní jednotka ? po střetu s ní jich zůstalo naživu jen 12/22 z nich, mj. bratři Castrovi, Che Guevara, Camilo Cienfuegos Gorriarán (zemřel 1959), Hubert Matos Benítez (vsazen Castrem do vězení), Juan Almeida Bosque, jenž zachránil Che Guevarovi život, protože jej nemocného dlouhou cestu nesl na zádech, René Rodriguez, Ciro Redondo (zemřel 1958), Calixto Garcia, Calixto Morales, Faustino Perez, či gen. Arnaldo Ochoa (1930? přítel Raúla Castra, popraven pro zradu 1989, viz zde AngolaGate), kteří několik týdnů po skupinkách bloudili po horách Sierra Maestra, než se opět shledali.
K vylodění mělo dojít na podporu povstání v Santiagu de Cuba ze 30. 11. 1956, které vedl student teologie Frank País, ale Castrovo tažení se kvůli počasí zpozdilo.
Che na nejznámější fotce, autor Alberto Korda
Jak se medik Che Guevara se silným sociálním cítěním změnil v patologického zabijáka
Che Guevara nebyl jediným Argentincem ve službách Fidela Castra, jak o tom vypovídá kniha Cestující z lodi Anna C., ve které Laura Alcoba (*1968) vypráví revoluční peripetie svých rodičů, kteří v 17 letech opustili střední školu poté, co byli naverbováni místními prokubánskými agenty, jimž šéfoval záhadný Argentinec s přezdívkou El Loco, ?Blázen?, jenž upadl v roce 1966 u Castra v nemilost poté, co Castrovi tvrdil, že se ?v blízkosti Che Guevary pohybuje zrádce, a že by měl být Guevara varován?, což znovu vyprávěl Lauře Alcoba s tím, že mu nikdo od té doby nebyl ochoten naslouchat.
Rodiče se spolu s ostatními naverbovanými vylodili v roce 1966 na Kubě, a nechali se vycvičit ve vojenském táboře v kubánské džungli, aby se stali bojovníky Che Guevary, po jehož smrti se vrátili do Argentiny, kde se v 70. letech stali členy protivládních ?montoneros? (levicová městská gerila).
Třebaže rodina žila v Argentině pod jinou identitou, otec byl v roce 1974 uvězněn, matka s dcerou se jako králíci skrývaly každý den na jiném místě, jako osmiletá se Laura se svoji matkou 9 měsíců ukrývala v jednom domě před řáděním ultrapravicových eskader smrti (?Dirty War?), krátce poté, co s matkou z domu uprchly, byly všichni v tomto domě povražděni, malé děti zmizely ? aktivistky dnešního hnutí ?Prarodiče/Abuelas de Plaza de Mayo?, hledající své děti a vnoučata (zakladatelka Maria Isabel Chorobik de Mariani ?Chicha? (*1927, junta jí zavraždila jediného syna a snachu, která krátce předtím porodila dceru, která byla předána k adopci neznámým rodičům) jsou pozůstalými obětí právě z tohoto domu, který byl při razii v 11/76 rozbořen do základů (viz první kniha Laury Alcoba, věnovaná těmto ukradeným dětem, které neví o svém pravém původu, ?Maneges?).
Matka v roce 1976 uprchla do Francie, Lauru ukryla ke svým rodičům, vrátila se pro ní v roce 1978, obě poté žily v PAR, zatímco otec, propuštěný v roce 1984, emigroval do Španělska).
Postupem času Castrovi lidé ze Sierra Maestra vytvořili gerilové milice z místních lidí, přemísťovali se na koních, a Fidel Castro o své přeživší skupině v horách informoval svět v roce 1957 ve svém rozhovoru pro list The NYC Times (v létě 1957 uzavřel koalici s rebelskými organizacemi středních vrstev, když jim přísahal, že v zemi nikdy nezavede komunismus).
V roce 1958 s Fidelem Castrem v horách Sierra Maestra uskutečnil rozhovor levicový Argentinec Jorge Ricardo Masetti (viz jeho pozdější kniha Un révolutionnaire guévarien et guévariste 1958?64), pozdější ředitel Prensa Latina, první jihoamerické tiskové agentury, která přerušila zdejší US monopol na informace.
Che Guevara, trpící silným astmatem, prohlásil, že dvouletý pobyt v horách Sierra Maestra byl nejvyčerpávajícím obdobím v jeho životě, protože měl alergii na komáří štípance, a komárů zde byla celá mračna, takže byl posetý boláky na celém těle. Protože jim vládní jednotky byly neustále v patách, museli se v horách často přemísťovat, jejich noční pochody bez jídla trvaly až sedm dní.
Chudé rolníky na úpatí těchto hor Che Guevarra ?organizoval? ? museli péci chleba pro Castrovy oddíly, vyrábět granáty, mezi mládeží verboval rekruty, a učil je plukovníkově taktice, ale také číst a psát.
Založil marxistické noviny, a v 2/58 po vzoru CIA v Guatemale pověstné Radio Rebelde, které vysílalo 24 hodin.
Che Guevara měl hluboké sociální cítění, ale nebyl žádným ?osvoboditelem?.
Jeho cílem bylo zlomit individualismus občanů a vytvořit ?el Hombre Nuevo?, nepodplatitelného a nezištného profesionálního komunistu, za kousek cukrové třtiny tvrdě pracujícího ve prospěch celku.
Jako vojenský zástupce Fidela Castra byl Che Guevara tvrdý, neúprosný a obávaný ? neváhal vlastnoručně zastřelit každého, o jehož věrnosti revoluci začal pochybovat (Alvaro Vargas Llosa jej nazval ? chladnokrevným vraždícím automatem, jenž realitu života zaměnil za zaslepenou ideologickou ortodoxii, ?čistý marxismus?, k němuž lidstvo muselo dojít i za cenu násilí ? Guevarova teorie o ?ctnostech násilí/násilí pro násilí?, a o ?nenávisti jako hnacího faktoru revoluce?).
Byl zodpovědný za masové popravy nespolupracujících vesničanů, dezertérů, zrádců a špiónů, polovinu z nich zastřelil bez mrknutí oka vlastnoručně (na základě jejich informací vládní jednotky vypalovaly s Castrem spolupracující vesnice, takže v 3/58 musely US Batistovi pohrozit, že mu přestanou posílat zbraně), a do svého zápisníku si zapisoval chladné poznámky, kam je střelil z anatomického hlediska, a jak umírali, což dokladuje, že zabíjení bral jako pouhé řemeslo ? ?jsou to pouze lidé?.
Za ?bezcitného popravčího? a ?člověka nenávisti? jej považovali disidenti samotného Castrova hnutí.
Třebaže se jeho oddíly několikrát dostaly do neprodyšného obklíčení, dokázal v 12/58 obsadit provincii Las Villas (kromě jejího správního města Santa Clara), čímž ostrov přeťal na polovinu, a poté spolu s gen. Ochoa vedl ?sebevražedný? útok (vládní vojska byla v přesile 10:1) proti Santa Clara.
Dobytím města ruskými tanky otevřel cestu na Havanu, a završil vojenské vítězství revoluce.
Když se gen. Batista dozvěděl, že jeho generálové vyjednávají s Che Guevarou separátní mír, odletěl 1. 1. 1959 ve 3.00 ráno z Havany do Dominikánské republiky (diktátor Trujillo) s jměním ve výši 300 mil. dolarů, zatímco Che Guevara 2. 1. 1959 vtáhl do Havany ve spolupráci s městskou gerilovou sítí Franka Paíse (kubánští socialisté se však ke Castrovi nepřidali).
Fidel Castro do Havany dorazil o 6 dní později, protože pronášel demagogické projevy ve velkých městech.
V 2/59, kdy se Fidel Castro prohlásil za premiéra (prezidentem byl podle koaliční dohody významný vůdce občanského odboje proti Batistovi, exilovaný ve Venezuele, právník Manuel Urrutia Lleo (1901?1981), jenž po půl roce hádek s Castrem jako antikomunista emigroval do US), byl Che Guevara prohlášen za kubánského občana, a na veřejnosti se objevoval jen ve své obchodní značce, olivově zelené košili a baretu (černobílá grafika Che Guevarovy tváře irského umělce Jima Fitzpatricka z roku 1968 se stala univerzálně nejprodávanějším artiklem).
Tvrdé revoluční zákony, které Castrovo velení vyhlašovalo na jimi zabraných územích (Ley penal de Cuba en armas 1958), na základě kterých lidové tribunály s neomezenými pravomocemi popravovaly především Batistovy důstojníky, funkcionáře, udavače, ale i revolucionáře, či kohokoliv, kteří se podle nich provinili, byly v 1/59 vyhlášeny v celé Kubě.
Šéfem těchto revolučních tribunálů byl Che Guevara, jenž jako velitel vojenské pevnosti s přísně střeženým vězením La Cabaňa, vyřizoval odvolání, a měl na starosti vyčistit armádu od Batistových důstojníků jejich popravami, úkol, který jako samozvaný ?Bůh Revoluce? důsledně plnil.
Ve svém dopise z 5. 2. 1959 svému argentinskému příteli napsal : ?Hromadné popravy vyžaduje ochrana revoluce, před kterou jdou veškeré humanitární a politické argumenty stranou?, čemuž přitakal Fidel Castro myšlenkou, že ?revoluční justice není založena na právních receptech, ale na revolučním přesvědčení?.
(V samotné pevnosti nechal popravit 55?105 důstojníků tím, že jejich odvolání zamítl, celostátně zamítl 200?700 žádostí, zdroje si odporují).
Che Guevara se stal vrchním velitelem výcviku nové kubánské armády, a napsal v roce 1959 Příručku gerilového válčení.
V témže roce 1959 byl Che Guevara autorem zákona o pozemkové reformě, který vstoupil v platnost v 5/59, a vyvlastnil veškeré farmy nad 1 000 akrů, ze kterých učinil státní statky.
Ultralevičáctví Che Guevary uvádělo do rozpaků nejen Washington, ale i Castrovy spolubojovníky v Hnutí 26. července, viz Hubert Matos Benítez, a další Batistovy odpůrce ze středních vrstev, kteří s H-26-7 bojovali (mj. Národní revoluční hnutí MNR, vedené prof. filozofie Rafaela García Bárcena, či Revoluční direktorát/DR vedený předsedou Federace univerzitních studentů Josém Antonio Echevarría /1932?1957/).
Již v 6/59 Fidel Castro, jenž vyjednával s Washingtonem o uznání svého režimu, poslal Che Guevaru na tříměsíční turné po světě, větší ostudu se svoji ultramarxistickou politikou udělal jen v Japonsku, kde odmítl položit věnec na hrob Neznámého vojína s tím, že nebude podporovat japonský imperialismus.
Když se v 9/59 Che Guevara ze zahraničního turné vrátil, Fidel Castro měl více politické moci.
Camilo Cienfuego
V 10/59 (27) zemřel při podivné letecké nehodě, když jeho Cessna 310 zmizela při nočním letu v oceánu, pravděpodobně sestřelena kubánským letectvem, další playboy revoluce Camilo Cienfuego ze španělské anarchistické rodiny, která na Kubu emigrovala v roce 1935.
Camilo Cienfuego a jeho bratr tvořili ultralevicový politický tandem s Che Guevarou, generálem Ochoa, a s Raúlem Castrem, byli zanícení levicoví extrémisté s hlavami v oblacích, zatímco Fidel Castro byl politický pragmatik držící se při zemi.
Pár dní před svojí smrtí Camilo Cienfuego zatkl údajně na příkaz Fidela Castra spoludruha ve zbrani velitele Huberta Matos Benítez (*1918, dnes disident žijící v US), jenž si v dopise Fidelovi stěžoval, že ve vládní straně MR-26-7 nabývají vrchu komunisté, proto přechází na stranu ?kontrarevolucionářů?, ve vězení zůstal celých 20 let.
Fidel Castro s komunisty až do 2/60, kdy byla Guevarou podepsána SU?kubánská smlouva o hospodářské pomoci se SU odmítal spolupracovat, aby od své revoluce neodstrašil střední vrstvy, ze kterých sám pocházel, a se kterými v létě 1957 podepsal ? koaliční? smlouvu.
Gen. Raúl Castro a gen. Ochoa byli jedinými prominenty, kteří přežili likvidaci stoupenců Camila Cienfuego, kteří byli na podzim 1959 posláni na předem prohranou výpravu do Dominikánské republiky, kde se shromažďovali protikubánští žoldnéři, zejm. Kubánci, Španělé, Chorvaté a Němci.
Fidel Castro v armádě oblíbeného gen. Ochoa držel v patřičné vzdálenosti od Havany, Ochoa tudíž cvičil rebely v Kongu (67?69), byl na tajné misi ve Venezuele, v roce 1975 pomáhal Luandě, v roce 1977 šéfoval kubánskému Expedičnímu sboru v ogadenské válce/Etiopie-Somálsko, v roce 1984 dostal od Fidela Castra nejvyšší státní vyznamenání.
V roce 1989, kdy se Kreml nanávratně potápěl, vyplouvaly na povrch i nekalé aktivity kubánské vlády/Raúla Castra, zejm. obchod s ropou, diamanty a se slonovinou v Africe, viz můj článek AngolaGate, ale i v Nikaraguy, kde generálové defraudovali zbraně určené pro sandinisty, a obchodovali s kolumbijským kokainem a marihuanou z Jamajky (ve spolupráci s US organizátory je přes Kubu posílali do US, kdy Raúl Castro za tučné peníze pouštěl do kubánských pobřežních vod i velkoprodejce z CIA) ? vláda tak potřebovala obětního beránka.
Na jaře 1989 ministr obrany Raul Castro oznámil svůj úmysl učinit z gen. Ochoa muže číslo tři kubánské vlády tím, že jej jmenuje do funkce velitele Západní armády (ochrana Havany), jakmile Ochoa z Luandy dorazil, byl zatčen spolu s dalšími (mj. plukovníky vnitra Patricio + Tony de la Guardia), obžalován z korupce a z vlastizrady, a v přímém TV přenosu spolu s Tonym de la Guardia odsouzen k trestu smrti, jeho dvojče plk. Patricio de la Guardia dostal 30 let (v 12/89, kdy zkolaboval SU, Bush I v rámci zametání stop vtrhl do Panamy pod záminkou likvidace obchodní kokainové sítě gen. Manuela Noriegy, svého blízkého přítele, kterého US armáda pro jistotu odvezla jako válečného zajatce do US).
Plk. Patricio de la Guardia byl propuštěn v 3/97 v době, kdy mu zemřel 97letý otec.
Zabírání latifundií bylo koncem roku 1959 v plném proudu.
Když kubánská vláda nakonec odmítla bývalé US vlastníky vyplatit, US jednání s Castrem zastavily, a začaly přes dominikánského diktátora podporovat protikomunistické křídlo Castrova Hnutí 26.července (jehož vůdce Huberto Matos Benítez byl v Havaně zatčen), které se připojilo k bohatým plantážníkům, které podpořili i drobní rolníci, protože Castro svoje sliby porušil, postavil se proti rozkouskování latifundií mezi malé vlastníky, a požadoval jejich znárodnění jako celku.
Milice Che Guevary o počtu 100 000 mužů Guevarovu pozemkovou reformu násilím dotáhly do konce, načež US prez. Eisenhower v odvetu drasticky omezil dovoz kubánského cukru, načež v 2/60 Che Guevara podepsal dohodu o hospodářské spolupráci se SU, a Fidel Castro se začal učit marxismus-leninismus.
Sovětizace Kuby znamenala, že vlády jihoamerických zemí začaly v zárodku krvavě potlačovat jakýkoliv náznak povstání á la castro.
4. 3. 1960 explodovala v havanském přístavu francouzská nákladní loď La Coubre, naložená belgickou municí z antwerpského přístavu, výbuch, který podle tvrzení Havany způsobili kontrarevolucionáři, zabil 76 lidí a stovky zranil, zatímco ?náhodně? přítomný Che Guevara teatrálně poskytoval zraněným první pomoc, zatímco jej fotografovali dvorní fotografové.
Od té doby se k jeho jménu přidával titul Guerrillero Heroico.
Na jaře 1960 se s mezinárodní ikonou Che Guevarou setkali reportéři z US časopisu Time, kteří o něm napsali, že je ?Castrovým mozkem a chladnou kalkulačkou?.
V 3/60 Che Guevara přijal i francouzského filozofa, představitele existencialismu a západního marxismu, Jean-Paul Sartre (1905?1980), jenž v roce 1964 odmítl Nobelovu cenu za literaturu s tím, že spisovatel není ?úplatná instituce?.
Navzdory tomu, že v 1/60 Guevara zavedl tuhou cenzuru tisku a začal zavírat novináře, kteří kritizovali komunistickou orientaci vlády, Sartre v Che Guevarovi objevil ?humanistu do morku kostí?, stejně tak jeho družka stejného zaměření, feministka a západní marxistka Simone de Beauvoir (1908?1986).
Che Guevara byl od roku 1960 šéfem Národní banky, za svůj marxistický cíl vyhlásil zrušení peněz, od roku 1961 ministrem průmyslu.
Che Guevarova hospodářská politika byla katastrofální, ?morální stimuly? (nezištná práce ve prospěch celku) u dělníků nezabíraly, a národní ekonomika šla od desíti k pěti.
Bývalý zástupce Che Guevary, pozdější kritik Fidela Castra, šéf Rádia Martí, Ernesto Betancourt prohlásil, že ?Che Guevara neměl o fungování ekonomiky ani potuchy, a jediné, na čem mu záleželo, bylo prověřování revoluční čistoty pracujících?.
Jako car kubánské ekonomiky jezdil od 12/60 s tajnými posláními po socialiastických zemích, a podepisoval s nimi obchodní a nejrůznější tajné dohody, především s Kremlem a NDR.
V Berlíně mu dělala tlumočnici skalní komunistka Tamara Bunke (?Tania?, 1937?1967).
Tamara Bunke se narodila v Buenos Aires německému komunistovi a Polce, kteří v roce 1933 prchli před Hitlerem do Argentiny, do jejíž KS vstoupili, a aktivně v ní působili.
V roce 1954 se vrátili s dětmi do NDR, kde Tamara, výborná atletka, vystudovala překladatelství-tlumočnictví.
V 12/60 (23) Bunke jako agentka STASI odjela s Guevarou na Kubu, stala se členkou kubánských milicí a absolvovala pro kubánskou tajnou službu několik vyzvědačských misí ? mluvila plynně i rusky, byla velmi společenská, hrála na kytaru a zpívala. Po Evropě cestovala s falešným španělským, italským a čsl. pasem (jako Marta Iriarte).
Rok 1961 Che Guevara vyhlásil ?Rokem gramotnosti?, na rozdíl od jeho ekonomických kampaní, kampaň za gramotnost byla velmi úspěšná.
3. 4. 1961 explodovala kasárna v Bayamo, 14. 4. 1961 bylo na Floridu uneseno letadlo kubánských aerolinií.
5 dní po Gagarinově ? misi? se 17. 4. 1961 se v Zátoce sviní vylodilo z Guatemaly 1 400 kubánských kontrarevolucionářů (CIA Operation Zapata, Guevara znárodnil US majetek, mj. obří plantáže s cukrovou třtinou, a požadoval na US vlastnících kubánských ropných rafinérií, aby zpracovávali SU ropu, což US odmítly, tak byly rovněž znárodněny), akce však skončila po třech dnech naprostým krachem, třebaže Che Guevara den předtím odtáhl s vojskem na druhou stranu, kde CIA předstírala jinou invazi, zatímco Fidel Castro ?přemohl? skutečné útočníky.
Za operaci Zapata odpovídal zástupce Allena Dullese Richard Bissell (1909?1994), jenž od roku 1954 zodpovídal i za špionážní letoun Lockheed U-2.
Allen Dulles byl všeobecně považován za nevýkonného byrokrata, a musel odvracet nařčení senátora Mc Carthy/JBS, že jeho agenti spolupracují s KGB + že jej KGB/+ Gehlenova organizace vodí za nos (např. Bissell byl do OSS naverbován Rooseveltovým levicovým velvyslancem v MOW Averellem Harrimanem /1891?1986/).
Havana znala přesné datum vylodění přes dva agenty KGB, což potvrdil list The Washington Post z 29. 4. 2000, jeden z nich byl zavražděn při invazi, druhý krátce po ní.
V 8/61 Che Guevara na summitu Organizace amerických států poslal přes US delegáta vzkaz JFK, že ?Děkuje za invazi, která posílila kubánský režim?.
Na adresu US dále pronesl, že ?demokracie není slučitelná s finanční oligarchií, apartheidem a Ku Klux Klanem?, a sarkasticky dodal, že ?Washington nikdy nemluví o pozemkové reformě, ale jen o zajištění větší dostupnosti vodovodního systému, jako by se připravoval na záchodovou revoluci?.
Che Guevara, architekt kubánsko?SU přátelství a sovětizace kubánské ekonomiky, vyjednal rozmístění Chruščovových balistických raket s jadernými hlavicemi na Kubě (raketová krize ze 10/62), Kreml šilhal po US námořní základně Guantanamo, kterou Američané ve stejnojmenné provincii drží již od roku 1902.
Avšak vzápětí po zažehnání krize, Che Guevara v rozhovoru pro deník americké KS Daily Worker dohodu Chruščova s JFK odsoudil jako sovětskou zradu kubánské revoluce s tím, že ?kdyby byly jaderné rakety pod kubánskou kontrolou, byly by odpáleny?.
Později k dotyčnému rozhovoru ještě prohlásil, že ?osvobození od globální imperialistické agrese by stálo za těch několik miliónů lidských životů?.
Po kubánské raketové krizi začal Che Guevara prohlašovat, že obě supervelmoci představují zlo, a že Kreml využívá Kuby jen jako pěšáka pro vlastní zájmy, kdy ?proletářský internacionalismus nahradil šovinismem a přímým podřízením svých satelitů Kremlu?.
O Stalinovi sarkasticky prohlásil, že ?Lenin spáchal největší chybu ve svém životě, když se nechal Stalinem zavraždit?.
Ve svých Kritických poznámkách Guevara napadl Stalinovu poučku o ?budování komunismu v jedné zemi? s tím, že podle Lenina je možné nastolit komunismus jen na internacionálním základě.
Od té doby kritizoval Kreml stejně často jako Washington, a stal se tak miláčkem západních levicových intelektuálů a západní levicové mládeže.
V 11/64 (kdy již Tamara Bunke byla měsíc v Bolivii) byl v zasněžené MOW.
V 12/64 major Che Guevara vedl kubánskou delegaci na zasedání OSN v NYC, a tvrdě zkritizoval jak samotné US, tak OSN, ale i snahu o jaderné odzbrojení.
V NYC se údajní kubánští exulanti 2x pokusili Guevaru zavraždit, nejprve se do budovy ze shluku 50 exilovaných skandujících Kubánců pokusila propašovat mladá Molly Gonzales s nožem, ale policie ji po výbuchu, kdy začala z budovy prchat, zadržela.
Krátce předtím byla na budovu OSN z Queens na East River odpálena načasovaná střela z bazooky, dopadla pár metrů od břehu, a rozbila skla budovy (kdyby proletěla oknem, zabila by lidi v místnosti).
Exploze však byla v zasedacím sále slyšet a Che Guevara při odchodu, kdy si zapaloval doutník, labužnicky prohlásil, že ?střelný prach dodal doutníku jemnější vůni ?.
Střela byla odpálena ve 12.15, policisté se domnívali, že měla odvést pozornost, aby do budovy pronikl vrah.
SU velvyslanec při OSN Nikolaj T. Fedorenko US veřejně obvinil, že nedokáží budovu zabezpečit (z hněvu nad tím, že atentát nevyšel), zatímco tajemník organizace Bílé Růže exilovaných Kubánců Pedro Gongora si rovnou povzdechl, že je škoda, že se atentát nepodařil, ale že neví, kdo jej zorganizoval (byl to nejvážnější incident v historii této OSN budovy).
Pedro Gongora prohlásil : ?Více nám vadí, ne že je komunista, ale že je Argentinec, a reprezentuje Kubu?.
V NYC se Che Guevara objevil i ve vysílání CBS TV v programu Face the Nation, kde se setkal s některými US politiky.
17. 12. 1964 Che Guevara odletěl z NYC do Paříže, a odtud na tříměsíční cestu po světě (mj. Čína, Severní Korea, Egypt, Alžír, zastavil se i v Irsku, ve vlasti svého otce (z Irska napsal otci dopis).
Posledním veřejným vystoupením Guevary byl jeho projev ze 24. 2. 1965 v Alžíru, ve kterém SU postavil na stejnou satanskou úroveň jako US, označil Kreml za vykořisťovatele jižní polokoule, který liberalizuje svoji ekonomiku a vrací se k ekonomice kapitalistické, místo aby podle Marxe zrušil měnu, zboží, trh, a zavedl rovnostářskou společnost, komunistickou ekonomiku, zatímco SU stranické kádry prorostly se systémem, a vytvořily privilegovanou kastu a autoritářský kult bez jakýchkoliv mantinelů.
Che Guevara ve svých sarkastických Kritických poznámkách (Apuntes criticos a la economia politica z roku 1963) označil příručku Politické ekonomie od SU Akademie věd za neslučitelnou s Marxem, a SU model za neslučitelný s marxismem (tyto Kritické poznámky redigoval v letech 65?66 při svém nedobrovolném pobytu v Tanzánii, kdy se nesměl vrátit na Kubu, a zejména v Praze, a třebaže jejich části byly vydány ve Francii a Itálii již v 70. letech, kompletně vyšly teprve v roce 1987, od té doby byly vydány již 30x, naposledy v Panamě v roce 2005).
V dopise z roku 1965 svému příteli Armando Hart, kubánskému ministru kultury, Guevara napsal : ?Je strašlivou chybou, že na Kubě vyšly SU manuály marxistické ideologie, které nemají s Marxem nic společného, protože nenechávají prostor k přemýšlení ? Strana myslela za tebe, a ty máš její výplody jen pasívně přijmout? (viz Nestor Kohan Ernesto Che Guevara 2003, s. 156 ?157).
Guevara místo toho podpořil extrémistické názory Mao Ce-tunga, jenž s postStalinským Kremlem nejen nevycházel, ale byl s ním na pokraji války ? názory Maa Guevara shledával radikálnější a rovnostářštější (trotskismus a maoismus Che Guevary).
Prominentní a charismatický Che Guevara, jenž na všech světových fórech podpořil sjednocení obou Čín (kontinentální + Tchajwanu), nemohl běhat po světě, když si z něho levicově naklonění mladí lidé z celého světa učinili ikonu.
Guevara jako ministr průmyslu propagoval, na rozdíl od doporučení SU poradců, maoistickou strategii tzv. velkého skoku, rychlé industrializace Kuby, která nevyšla (v této pro Guevaru kritické době mu za jeho nepřítomnosti dělal ekonomického poradce v letech 64?65 Waltr Komárek (*1930), jenž na Kubě zůstal do roku 1967, možná, že znal člověka, který z Mexika přes Havanu přivezl do Prahy propuštěného vraha Trockého, španělského komunistu a agenta NKVD Ramona Mercadera, jistého právníka ?Oldu?).
Guevarova stupňující se veřejná kritika Kremlu Havanu uváděla do velkých rozpaků, protože Kreml byl již jejím hlavním sponzorem, a vůči útokům Che Guevary se ostře ohrazoval.
14. 3. 1965, 14 dní po zdrcující kritice Moskvy, kterou pronesl na konferenci v Alžíru, se Che Guevara vrátil do Havany, kde jej na letišti oficiálně uvítali bratři Castrové, Osvaldo Dorticóz a Carlos Rafael Rodríguez.
Tento den byl skutečný Che Guevara naposledy spatřen na veřejnosti.
Od té doby o něm nikdo neslyšel.
Náhlé zmizení Guevary z kubánské politické scény CIA přimělo k tomu, že jej prohlásila za mrtvého, za oběť Fidela Castra, a jejím přesvědčením neotřásl ani údajný dopis Guevary Castrovi, v němž se vzdal všech politických funkcí a odešel vyvolávat revoluce do dalších zemí.
V 4/65 ještě káhirský list al-Taliah zveřejnil útržky rozhovorů s Guevarou, a zmínil se o onom dopisu, který v 4/65 Guevara napsal Fidelu Castrovi.
Vztah pragmatického Fidela Castra s extrémisticky laděným Che Guevarou, se kterým si byl na fotografiích podobný, oba měli vousy/barbudos, nosili stejnou uniformu a stejný baret, se vyhrotil již po smrti Cienfuega v 9/59.
Po přivítání na letišti, 14 dní po projevu v Alžíru, Che Guevara nadobro zmizel z kubánské politické scény, a nejen na Kubě panovaly velké dohady, kam se muž číslo dvě poděl (Che Guevara v té době na Kubě zanechal 5 svých malých dětí ? 9letou Hildu (zemřela 1995 stejně jako její otec ve 39 letech), a 4 děti, které měl s Aleidou March ? Aleida (1960), Camilo (1962), Celia (1963), a novorozence Ernesto (1965).
Všechny jeho děti revolucionářka Aleida vychovala v revolučním patosu, zanícená komunistka Aleida, která se svým bratrem Camilem žila v 80. letech mezi sandinovci v Nikaraguy, zatímco Ernesto bojoval v 80. letech v Angole, se stala jeho celoživotní mluvčí na nejrůznějších mezinárodních fórech.
Vystudovala medicínu jako otec, a to pediatrii se zaměřením na choroby dýchacích cest, protože otec byl astmatik. Stejně jako otec vášnivě fotografuje a miluje Goetheho, a provdala se za Julio Machin (rozvedla se po pár letech), syna Guevarova bolivijského společníka.
Tomu, že byl její otec ?strýčkem? Fidelem Castrem z Kuby vyhoštěn, nevěří.
(?Strýček? Fidel Castro smrt Guevary neoznámil jejich matce Aleidě přímo, ale pozval si 7letou Aleidu a její starší sestru Hildu s tím, aby nebrečely, a odevzdaly Guevarův kratičký dopis na rozloučenou svým matkám. Aleida, jeho druhá žena, se zhroutila, v dopise stálo: ?Až budete číst tyto řádky, již nebudu mezi živými. Vždy bojujte proti nespravedlnosti, ať je kdekoliv na světě, to je nejlepší vlastnost revolucionáře.?
?Strýček? Fidel Castro se stal poté jejich náhradním otcem, a jeho stranická ideologie náhradní rodinou.
Podle oficiální historie byl Che Guevara z Kuby vystrnaděn na tajnou misi s oddílem asi 200 AfroKubánců do Konga Kinshasa, kde měl pomoci ?sirotkům? zavražděného Patrice Lumumby, do Konga dorazil 24. 4. 1965.
Nejprve v boji proti CIA a Jihoafričanům, vedenými Mike Hoare, spolupracoval s masovým vrahem marxistického vyznání Désiré Kabilou, ale brzy jej pro úplatnost zavrhl.
Ve svém Konžském deníku uvádí, že ?mise v samotném počátku ztroskotala na frakčních bojích, úplatnosti velitelů, a nedisciplinovanosti a nechuti bojovat samotných povstalců?.
Po celou dobu mise se jeho oddíl jen skrýval a nic nedělal, Che trpěl astmatem a úplavicí, která zdecimovala polovinu jeho oddílu, takže 20. 11.1965 misi vzdal, a přešel hranice do Tanzánie (CIA odposlouchávala jeho rádiovysílačku přes USNS Private Jose F.Valdez, který křižoval Indický oceán, takže věděla o každém jeho kroku).
Pod tlakem mezinárodních i vnitrostátních dohadů, kdy CIA tvrdila, že Fidel Castro nechal Che Guevaru ve spolupráci se SU agenty v Kongu zlikvidovat, Castro 16. 6. 1965 v projevu suše oznámil, že ?Che Guevara odjel z Kuby, aby pokračoval v ozbrojeném boji za vítězství revoluce na celé planetě, a že ve svém dopise vyzval k vytvoření několika Vietnamů jako druhé fronty proti US imperialismu?, a dodal, že ?až bude Che Guevara chtít, ozve se sám?.
Spekulace však pokračovaly, a tak 3. 10. 1965 Fidel Castro přečetl údajný ?rozlučkový? dopis Che Guevary, jenž mu poslal s tím, že ?odstupuje ze všech vládních funkcí a vzdává se kubánského občanství, protože jej k vedení revolucí potřebují jinde?.
Na Kubu se tudíž Che Guevara z Konga vrátit nemohl.
Žil proto v období od 12/65 do 11/66 tajně pod jinou identitou v Dar es Salaamu, poté v Praze, kde psal Deník z Konga, a připravoval se údajně na bolivijskou misi.
Kdy přesně Che Guevara dorazil do Bolivie, není jasné, první zápis v jeho bolivijském deníku je ze 7. 11. 1966, ale vedení mosambického Frelimo tvrdilo, že v 11/66 odmítlo nabízenou pomoc Che Guevary, aby jim pomohl s revolucí.
1. 5. 1967 kubánští představitelé suše uvedli, že Che Guevara ?bojuje někde v Jižní Americe?.
Bolivijská mise ?Fantasma? Che Guevary (1967)
Po absolvování vojenského výcviku na Kubě a na utajeném statku nedaleko Prahy Tamara Bunke, členka STASI, odjela v 10/64 do Bolivie, nejzaostalejší zemi Jižní Ameriky, na falešný argentinský pas, měla zjistit nálady v bolivijské politické elitě.
Velmi brzy se jako specialistka na latinskoamerické folklórní písně (její sbírka je dodnes nepřekonatelná) vetřela do nejvyšších politických kruhů, a to až k samotnému bolivijskému prezidentovi René Barrientos, se kterým odjela i na dovolenou do Peru.
Provdala se za bolivijského studenta a získala bolivijské občanství.
Podle oficiální verze byla pro 50členný oddíl Che Guevary, alias velitele Ramóna, v horách v odlehlé oblasti Ňancahuazú nepostradatelná (Che Guevara údajně do Bolivie dorazil jako uruguayský obchodník Adolfo Mena letadlem z Uruguaye v 11/66, SU dobový tisk uváděl již léto 66, ale viz prohlášení Frelimo), protože dělala radistku Castrovi i Che Guevarovi, kterému posílala zakódované zprávy přes vysílání bolivijského rozhlasu jako moderátorka pořadu pro zamilované, kterým dávala ?kódované rady?, jiná verze v souladu s Guevarovým deníkem tvrdí, že ve skutečnosti Che Guevarova mise psance skončila hned po příjezdu do hor, protože Guevara s údivem zjistil, že obě vysílačky, které mu v Havaně přibalili, byly nefunkční, takže jeho muži byli nejen ?slepí? a izolovaní, ale také bez zásob a výzbroje.
Che Guevara v Boliviii zažil to samé co v Kongu ? neochotu místních lidí chopit se zbraní, navíc k jejich zděšení indiánští vesničané mluvili jiným dialektem, než se naučili Guevarovi lidé, španělsky nerozuměli, takže se žádný nábor do jeho oddílu a výcvik partyzánů nekonal. Dostali se do pasti, ze které nemohli ven.
V deníku (originály obou otrhaných zápisníků spolu s několika černobílými fotografiemi zpřístupnila až bolivijská vláda Evo Moralese v roce 2008) Guevara popisuje místní rolníky jako ? udavače? bez ochoty bojovat, a bolivijské promoskevské komunisty jako ?proradné a stupidní?.
Vesničané na jeho oddíl záhy upozornili úřady, takže Guevara svůj zhruba 50členný oddíl musel rozdělit na dva týmy, které, protože neměly vysílačky, vzápětí na sebe ztratily kontakt.
Dva Guevarovy deníky zabavila CIA/bolivijská vláda, novináři si však mohli pořídit kopie s tím, že deníky budou vydány teprve po souhlasu CIA, vzápětí po smrti Guevary vyšly na Západě, v 6/68 je ve vlastní verzi vydal i Fidel Castro, protože v původním vydání ohrožovaly politické postavení Kuby na jihoamerickém kontinentu.
Záhadou bylo, jak se dostaly na Kubu, protože Fidel Castro v předmluvě tvrdil, že jeho deníky jsou původní, ? ale jak se dostaly na Kubu, nelze zveřejnit?.
Zároveň Castro přiznal, že ?chybí několik stránek (kompromitujících Kubu), které se nepodařilo získat, ale že nejsou důležité? (jak to mohl vědět?).
Castro se také rozhořčoval, jak se US a bolivijská vláda chovaly krutě k partyzánům, ?kteří se nikdy nechovali k zajatcům popsaným způsobem, dokonce ani jednoho nezastřelili?.
V deníku Guevara popisuje přesně, stručně, a výstižně každý den bolivijské mise, včetně svých problémů (těžké astma). Mnohé události, i tragické, jsou popsány satiricky. Popisuje složení své skupiny, Kubánci a Bolivijci, ne všichni byli členy KS (Guevara vybíral fyzicky a psychicky zdatné, první měsíce, než došli na statek, jen pochodovali přes hřebeny hor bez jídla a vody), a ti, kteří byli, např. šéf KS Bolivie po slovní roztržce s Guevarou, jenž mu nechtěl přenechat strategické velení akcí, vyzval k odchodu z jeho skupiny.
Jedna z nejostřejších poznámek v deníku reagovala na prohlášení Budapešti, že Guevara je jen ?patetikem a dobrodruhem? ? ?líbilo by se mi mít moc jen proto, abych demaskoval ty lokaje a zbabělce, a otřel jim čenichy o jejich svinstva?.
Ve své předposlední poznámce v deníku z konce srpna 1967 píše : ?Jsme stále bez rádiového kontaktu, a bez naděje na jeho navázání, jsme bez pomoci místních rolníků, ani jeden z nich se k nám nepřipojil, bojová morálka oddílu klesla na minimum? (zejména v 8/67 pochyboval o Simeonu Cuba Sarabia (1935?1967), přezdívaném Willy, o kterém se obával, že ?zmizí?, nakonec právě s Willim byl zajat a popraven pár vteřin po něm). ?Nejdůležitější úkoly nadále zůstávají navázat spojení, a zásobit se léky a výzbrojí?.
Bunke často jezdila do jisté venkovské usedlosti v majetku bolivijské KS, kterou vyzradil jeden zatčený bolivijský komunista, při razii zde policie našla zaparkovaný džíp Tamary Bunke s jejím notýskem plným bolševických adres. Tamaře se však podařilo utéci a připojit se k záhubě předurčenému oddílu Che Guevary v horách.
Bunke v horách strašlivě trpěla mračny komárů a hromadami blech, ze štípanců ležela v horečkách, hmyz jí rozežral nohu.
Guevara ji proto spolu s dalšími 16 od komárů a blech okousanými nemocnými, a s těmi, co se psychicky zhroutili (potvrdil francouzský intelektuál Régis Debray, jenž s nimi v horách těsně před střetem s vládními jednotkami krátce žil s tím, že ?byli sežráni džunglí, o to více, že pro svých 22 mužů měl Guevara jen 6 pokrývek?) poslal z hor, ale po cestě, když přecházeli řeku Rio Grande, 31. 8. 1967 narazili na vládní jednotku, 8 z nich bylo v řece zastřeleno, včetně Tamary.
Její tělo bylo nalezeno po proudu až o několik dní později, sežrané piraněmi.
Její matka, která zemřela v roce 2003, dosáhla stažení z německého trhu knihy uruguayského autora José Friedl ?Žena, kterou Che Guevara miloval? s tím, že je to lež (jejich vztah však potvrdilo několik členů bolivijské mise, v 6/67 uveřejnil časopis Paris-Match celostránkovou fotku Che Guevary obklopeného pěti druhy, za ním stojí Tamara Bunke, která jediná má na hlavě černý baret jako on, možná fotografii poslal Régis Debray).
V horách jihovýchodní Bolívie u vesnice La Higuera speciální jednotky prezidenta Barrientose, dosazeného CIA, o síle 1 800 mužů, vedené generálem Ovandem, obklíčily v poledne 7/10 či 8. 10. 1967 ( francouzské zdroje tvrdí, že již v 9/67), malý oddíl partyzánů v rokli Quebrada del Yuro, na který byly upozorněny údajně zrádcem ? dezertérem, kterého zlákala odměna 50 000 pesos vypsaná vládou v La Paz na hlavu živého či mrtvého Che Guevary (Guevarův oddíl napadl vládní jednotky poté, co je vlákal do pasti, jen v 3/67, a jednou v létě 1967, a podle vlastního deníku cílem jeho vojenských akcí byla jen zoufalá snaha obstarat si vodu, jídlo, a léky na zhoršující se astma).
Tak jako v Kongu, tak i v Bolivii se Che Guevara, bez ohledu na ?revoluci?, jen snažil dostat živý ze země.
Je zvláštní, že se v těsné blízkosti jeho tábora u osady La Esperanza dlouhodobě usídlila nejen jednotka bolivijských rangers, vycvičena CIA na protipartyzánskou válku, ale i příslušníci 8. praporu zelených baretů.
Celá bolivijská armáda byla prošpikovaná agenty z CIA Special Activities Division.
Zdá se, že byl Guevara vhozen do vosího hnízda hlídané vojenské zóny, a že se jej agenti CIA drželi od jeho příjezdu do Bolívie (US dokument z roku 2007 My Enemy?s Enemy tvrdí, že na honu za Che Guevarou se podílel i Klaus Barbie, alias honorární podpluk. bolivijské armády Klaus Altmann Hansen /19113?1991, PAR vydán v roce 86/, jenž za Quintanillou, šéfem vojenské rozvědky, do hlavního štábu docházel 7 dní v týdnu) přes argentinskou vojenskou rozvědku, zastoupenou obchodníkem se zbraněmi z Buenos Aires Wim Sassen.
Po boji mezi 5 těžce zraněnými zůstal na bojišti do lýtka postřelený muž s plnovousem, podobný Che Guevarovi, jenž podle bolivijského seržanta Bernardino Huanca křičel ? Nestřílejte, jsem Che Guevara, mám pro vás větší cenu živý než mrtvý?.
V jedné kapse našli dva zápisníky (tzv. Bolivijský deník, který vzápětí obletěl svět), v nichž byly údaje o akcích Guevarovy skupiny.
Existují přinejmenším další 4 deníky, které vypustily o misi v Bolivii další (dez)informace (deník Braulia/Israel Reyes Zayas, deník ?Pombo? /Harry Villegas Tamayo, deník Rolando/Eliseo Reyes Rodriguez, deník Benigno/Dariel Alarcon Ramírez).
Podle jedné verze byl raněný muž (+ Willy) nejprve svázaný převezen do polorozbořené školy v nedaleké vesnici La Higuera, poté vrtulníkem v noci 8. 10. 1967 převezen do nedalekého městečka Vallegrande, kam k identifikaci Che Guevary přiletěl i Félix Rodríguez (alias Maximo Goméz), jenž stál v čele týmu CIA pověřeného zneškodněním Che Guevary (byl i jedním z velitelů nezdařené polovojenské operace CIA a kubánských exulantů za svržení Castra v Zátoce sviní ze 17. 4. 1961).
Podle jiné verze byl do Vallegrande převezen až po své smrti.
Félix Rodríguez *1941 Kubánec španělského původu, pracující pro CIA pod identitou majora bolivijské armády, zraněného jednoznačně identifikoval jako dlouho hledaného Che Guevaru, veřejného nepřítele Washingtonu na jih od Rio Grande číslo jedna.
Na slavné fotografii (dokumentarista Wilfried Huismann dokázal, že fotografie je padělkem z dílny CIA) je vysmátý 26letý Félix Rodríguez vedle zraněného a poníženého Che Guevary, ale bolivijský důstojník Jaime Niňo de Guzmán tvrdil, že se žádný výslech nekonal, protože ironický Che Guevara s Rodríguezem odmítl mluvit, a mluvil jen s bolivijskými vojáky (Guevara neodpovídal ani na otázky bolivijského admirála Ugarteche, jenž se jej snažil vyslechnout krátce před popravou).
Jeden z nich, pilot vrtulníku Jaime Nino de Guzman, uvedl, že ?Guevara vypadal příšerně ? rozcuchané vlasy měl slepené špínou, byl oblečen do cárů z hadrů a místo bot měl nohy obalené ve zvířecí kůži (Debray potvrdil, že ?Guevarovi muži byli natolik poštípaní od komárů a blech, že místo rukou a nohou měli jen oteklé hromady masa, na kterých nebyly vidět prsty, takže nohy nedostali do bot). Přesto, tvrdil Guzmán, se každému díval zpříma do očí, a požádal jen o kuřivo.
Guzmán se prý slitoval a dal mu kožený pytlík svého tabáku (Guzmán v roce 1998 nevěřil, že kubánsko-argentinský tým vykopal ostatky Guevary, přesvědčil jej až tento pytlík, který údajně vyhrabali s kostmi).
Félix Rodríguez si na památku vzal Che Guevarovy hodinky značky Rolex, které všude ukazoval (v roce 1969 získal US občanství, válčil ve Vietnamu, pracoval pro Bushe I), jiný důstojník si vzal dýmku, další baterku, všechny tyto předměty jsou v muzeu CIA.
Ráno v oné vesnici chtěl Guevara mluvit s učitelkou ? 22letá Julia Cortez vypověděla, že jí Guevara ironicky řekl, že ?škola je v žalostném stavu, zatímco vládní úředníci jezdí v mercedesech, a že zlepšení sociálních podmínek je to, za co bojuje?.
Ale i poprava Che Guevary vykazuje nejasnosti.
CIA/Bolivijská vláda řešila ?kam s ním?: navzdory tvrzení US vlády a CIA, že jej požadovala na bolivijském prezidentovi vydat, není jasné, co by si US s Guevarou počaly. Postavit před soud jej nemohly, mohl by se před očima zahraničních novinářů přeměnit v žalobce, a ultralevičáci z celého světa by poté demonstrovali před budovami US ambasád a požadovali jeho osvobození.
V Bolivii byl zase trest smrti dávno zrušen, takže mu za podvratnou činnost hrozilo 30 let, max. doživotí, z vězení mohl i utéci.
Rozkaz k popravě vzešel od Rodrígueze, jenž nejprve tvrdil, že dostal rozkaz z ústředí CIA, poté tvrdil, že popravu nařídil bolivijský prezident René Barrientos, zatímco on sám jej chtěl nechat živého k výslechům, což si údajně přála CIA i US vláda, která jej chtěla nechat převézt k výslechům do Panamy.
Sám Barrientos se ku svému údajnému rozkazu Guevaru popravit nikdy nevyjádřil, Guevaru přežil jen o 20 měsíců, kdy zahynul při letecké nehodě (v 4/71 byl na konzulátu v Hamburku, kam byl uklizen do diplomatických služeb, zavražděn neznámou ženou i exšéf vojenské rozvědky, která Guevaru dopadla, Quintanilla).
V odtajněném memorandu bezpečnostní poradce prezidenta Johnsona Walt Whitman Rostow z 11. 10. 1967 uvádí, že ?rozhodnutí popravit Guevaru bylo hloupé, ale že lze bolivijské stanovisko chápat?.
Proto se údajně rozhodli pro snadnější řešení ? raněnému 9. 10. 1967 podle původní verze z roku 1967 vpálili kulku do hlavy (tuto kulku uprostřed čela vítězoslavně novinářům ukazuje na původní fotografii z 10. 10. 1967 i jeden bolivijský důstojník, pravděpodobně Rodríguez).
Vrchní velitel bolivijské armády Ovando Candía před novináři 10. 10. 1967 uvedl, že Guevara podlehl svému zranění z přestřelky při zatýkání 5 až 7 hodin poté, co byl chycen, tj. večer 8. 10. Plk. Zenteno Anaya, velitel 8. pěší divize, 10. 10. 1967 uvedl před novináři, že Guevara podlehl svému zranění ráno 9. 10., zatímco pitevní protokol podepsaný lékaři Abrahamem a Martinezem z klášterní nemocnice ve Valle Grande tvrdí, že Guevara zemřel 9. 10. v poledne.
Podle pozdější oficiální verze, včetně jeho biografie od Andersona, jej poddůstojník seržant Mario Terán měl podle rozkazu Grayho Prado, velitele jednotky, která Guevaru zajala (podle jiných na rozkaz Rodrígueze) v kůlně školy rozstřílet jako řešeto tak, aby to vypadalo, že padl v boji, což bylo podle této verze napsáno do úmrtní zprávy.
Podle verze jeho životopisu volba, kdo jej zastřelí, padla na váhajícího seržanta Maria Terána, jenž si vytáhl kratší stéblo slámy, jiná verze tvrdí, že se elitní střelec Terán sám přihlásil, protože při přepadení Guevarova oddílu mu padli tři kamarádi.
Za přítomnosti majora Aroya a plk. Selnicha se Terán nejprve posilnil lahví alkoholu, ale neunesl psychickou zátěž konfrontace se svou obětí, a vyvrávoral se na dvůr.
Guevara se se stoickým klidem údajně zvedl ze židle, a pohrdavě mu řekl : ?Střílej, zbabělče, zabíjíš jen člověka? (Che Guevara vlastníma rukama zastřelil mnoho vesničanů, kteří zradili partyzány ze Sierra Maestra, či s nimi nechtěli spolupracovat, nařizoval a účastnil se i jejich masových poprav).
Terán mu poloautomatickou puškou nejprve prostřílel ruce a nohy, Guevara se kroutil na zemi, a kousal si zápěstí, aby neřval bolestí (5x byl zasažen do nohou, jednou do ramene, jednou do paže, jednou do hrudníku a jednou do hrdla, údajně se udusil vlastní krví). Poté na něj Terán vystřelil další dávku, ve 13. 10 jej zranil smrtelně.
Tato verze popravy je v rozporu s onou dobovou fotografií z 10. 10. 1967, na které je mrtvý vychrtlý Guevara vystaven pro novináře, obnažený do půli těla. Viditelnou má kulku uprostřed čela, o které oficiální verze nemluví, na pravém předloktí má jednu kulku, na hrudníku dvě.
Pitevní protokol však uvádí, že ?byl zasažen sedmi střelami, z nichž výstřel do srdce způsobil okamžitou smrt?.
Pikantní na této verzi je, že Mário Terán poté žijící pod jiným jménem v Paraguyai, byl v roce 2006 zdarma operován kubánskými lékaři, kteří mu vrátili zrak (viz BBC News + The Guardian z 2. 10. 2007 + Der Spiegel z 8. 10. 2007).
Zato náčelník bolivijské vojenské rozvědky, který se s mrtvým Guevarou nechal novináři sólo vyfotografovat, major Roberto Quintanilla, dlouho nepřežil.
Další verze, kterou uveřejnil ruský tisk v 7/68, stručně tvrdí: ?Byl v boji rozstřílen jako řešeto, a v agónii dostal ránu z milosti?.
Rozcházejí se i verze, v jaké lokalitě byl popraven, Anglosaské tvrdí, že ve Vallegrande, italský dokument ze 9/07 Smrt revolucionáře (Raffaele Brunetti) tvrdí, že byl popraven přímo ve vesnici Higuera a tamní malá prádelna byla přeměněna v márnici, ve které byl ukázán novinářům.
Podle verze Andersona den po popravě, 10. 10. 1967, byla mrtvola Che Guevary ukázána novinářům celého světa v prádelně nemocnice ve Vallegrande. Že jde o tělo Guevary potvrdil UK novinář Richard Gott, jenž se s Guevarou jako jediný setkal, dále zde byl švédský novinář z Aftonbladet Bjorn Kumm.
Než stačil přijet z Argentiny bratr Che Guevary Roberto, aby mrtvolu identifikoval, byla, podle původní verze z roku 1967, spálena, podle dnešní oficiální verze bolivijská armáda odmítla upřesnit, zda tělo spálila či zakopala, a kde.
Než bylo jeho tělo podle jedné verze převezeno z Vallegrande (ve skutečnosti nebylo, bylo zahrabáno u letištní dráhy), vojenský chirurg mu amputoval ruce, které byly poslány k ověření otisků prstů do Buenos Aires, později byly poslány na Kubu.
Jeho pozůstatky (spolu s pozůstatky Tamary Bunke) byly po dvouletém hledání smíšeného argentinsko-kubánského týmu nalezeny v 6/97 pod přistávací dráhou vojenského letiště Vallegrande (sedm těl ve dvou hrobech, včetně jednoho těla s amputovanýma rukama, navíc zuby odpovídaly odlitkům zubů, které nechaly Guevarovi udělat kubánské ?úřady? před jeho konžskou misí), když o jejich místě informoval v 11/95 Guevarova životopisce Jon Lee Andersona (Che Guevara, A Revolutionary Life) penziovaný bolivijský gen. Mario Vargas, a odvezeny po analýze DNA do Mauzolea Che Guevary v Santa Clara.
Dodnes existují pochybnosti, jak ikona gerilového válčení Che Guevara vlastně skončil, a mnozí již v době jeho údajného skonu vyslovili pochybnosti, zda v Bolivii šlo skutečně o legendárního ?revolucionáře z povolání?, kterého CIA již mnohokrát prohlásila za mrtvého (CIA tvrdila, že padl v Dominikánské republice, že padl ve Vietnamu, či že byl nalezen mrtvý v bývalém belgickém Kongu), ale tentokrát Fidel Castro tvrzení CIA potvrdil.
Druhý oddíl byl zlikvidován o pár dní později (jejich hroby byly nalezeny v roce 2009 u města Teoponte), na dalších pět byla vypsána odměna, asi třem z nich se podařilo přejít Andy, a v 2/68 dorazili do Chile, odkud jim na Tahiti pomohl senátor Salvador Allende.
Na Kubu dorazili v 3/68 přes Paříž, Prahu a Moskvu.
Fidel Castro Guevarovu smrt oznámil 15. 10. 1967.
Na Kubě byl vyhlášen státní smutek, satelity Moskvy kondolovaly kubánské vládě k úmrtí jejího bývalého člena, a úvodníky světových listů věnovaly Che Guevarovi (39) obdivné proslovy ? třebaže jeho smrt znamenala konec revolučního euforismu ve světě (a začátek otevřeného levicového terorismu ? Japonská Rudá armáda, Rudá ozbrojená frakce, Rudé brigády, Přímá akce, od ideologického až po žoldáctví Carlose, jenž zajal rukojmí na zasedání OPEC ve Vídni v roce 1975, plány budovy a zbraně mu přímo na místě poskytla tajná služba Ceauceska), mrtvý Che Guevara se stal bohem a praporem revolucionářů všeho druhu (mj. alžírského prof. Frantze Fanona, Nelsona Mandely, marxistické strany Černých panterů).
Po smrti Che Guevary byl zatčen při odchodu z bolivijských hor i francouzský novinář Régis Debray (přítel Danielle Mitterrandové), obdivovatel Che Guevary, o kterém psal v duchu ?romantické? oficiální teze, že do Bolivie odjel, aby zemřel jako mučedník (první rozhovor zatčený Debray poskytl z bolivijského vězení v 8/68), zatímco Guevara se o něm ve svém deníku zmiňuje jako ?ten příliš horlivý Francouz ? velký mluvka ? nerozvážně statečný mladík ? (Viz také Jean Ortiz Che, plus jamais 2007).
Marxistické názory Che Guevary byly scestné, nelze ani říci, že Che Guevara důsledně plnil to, co hlásal ? nepodařilo se mu marxisticko-ateistickou propagandou vyvolat rolnická povstání ani v Bolivii, ani jinde, maximálně vytvořil několik polovojenských milic, které terorizovaly venkovany, kteří s nimi odmítli spolupracovat.
Totálně tak selhala jeho teorie vytvářet bojová ?foco? (revoluční líhně v horách), aniž by obyvatelstvo bylo na revoluční boj politicky připraveno, a postupně obyvatelstvo k boji přivádět (úspěch kubánské revoluce spočíval na Castrově lži, že jeho oddíly bojují ?za chleba a svobodu?, takže se k nim přidala městská gerila, zatímco venkovany musel Che k podpoře hnutí nutit, a navíc Batista neměl žádnou podporu ani u středních vrstev, které v boji za jeho svržení s Castrem rovněž spolupracovaly, teprve po Guevarově bolševizaci revoluce začal Castro zrazovat a stínat vlastní spolubojovníky).
Třebaže Guevarova teorie revolučních foco/líhní, aneb propaganda činy, nikoliv politickými žvásty, zcela selhala (tak jako selhala u anarchistů 19/20.stol.), protože měla jen dopad v mediální sféře, a nenahradila mravenčí práci přesvědčovat demagogií mezi chudými v terénu, levicoví intelektuálové se nepoučili, a ještě ji vybrousili do brilantnosti, mj. Régis Debray ve své Révolution dans la révolution z roku 1967, takže se revoluční buňky v Jižní Americe dostaly ještě do větší izolace.
Teprve, když tuto teorii nikaragujští sandinisté jako první odvrhli, a vrátili se ke klasicky organizačním metodám, zvítězili v roce 1979 nad Somozou.
Navíc v Jižní Americe, na rozdíl od národněosvobozeneckého hnutí v Africe a v Asii ze 60. let, Guevara nemohl využít nacionalistické nálady, protože státy Jižní Ameriky byly formálně nezávislé.
Třebaže pokus o repliku kubánské revoluce v Kongu Kinshasa či v Bolivii politicky a strategicky zcela selhal, tento neúspěch, stejně jako v případě Josého Martí či Lawrence z Arábie, jejich legendu ještě více utvrdil.
A protože peníze nesmrdí, na obchodní značce Che Guevara, která se stále dobře prodává, bez ohledu na to, co by si o tom Che myslel, se přiživují právnické a fyzické osoby z celé škály politického spektra, např. v 1/012 Reportéři bez hranic/RBH, aby si finančně polepšili, uveřejnili 100 fotografií Reného Burri s tématem svoboda tisku, ve kterých dominoval Che Guevara (na tuto nevládní a velmi prospěšnou organizaci přispívá i kubánsko-americké Středisko za osvobození Kuby od bratrů Castrových z Miami, RBH dokonce na EU požadovali vyhlášení politických sankcí vůči Havaně, ačkoliv tyto sankce nepožadovali proti žádným jiným zemím, které novináře masově vraždily).
V Hollywoodu po Stevenu Sonderberghovi, jenž o Guevarovi natočil dvoudílný film, točí další film o kubánské revoluci režisér a producent George Clooney.
Za hlavní postavu si vybral Američana Williama Alexandra Morgana *1928, dobrodruha, jenž v 18 letech vstoupil do US armády, a jenž se za revoluce Fidela Castra stal po Guevarovi druhým velitelem kubánských jednotek, aniž by měl kubánské občanství (Fidel udělil jen tyto dvě výjimky).
Historie jej nezmiňuje, protože byl na Kubě 11. 3. 1961 na příkaz Che Guevary a Fidela Castra popraven v pevnosti LaCabaňa, které Guevara šéfoval.
Morgan si jako příslušník US vojenských okupačních jednotek v Japonsku pro nekázeň odseděl dva roky ve vojenském vězení, po návratu do US pašoval US zbraně pro Castrovy vzbouřence. Při jedné cestě na Kubu se ke vzbouřencům připojil na ?druhé frontě? pohoří Escambray, k jednotce, které velel Eloy Gutierrez Menoyo.
Oženil se s partyzánkou Olgou, a měl s ní dvě děti.
Poté, co se v roce 1959 zřítilo letadlo s velitelem Cienfuegos, převzal po něm velení.
Když byl kontaktován US a dominikánskými tajnými službami, hrál hru dvojího agenta, ale kubánské barbudos/vousáče nikdy nezradil, naopak, zmařil spiknutí proti Fidelu Castrovi.
Nicméně nebyl komunista a naivně věřil, že Fidel Castro nesdílí ultralevicové názory svého bratra Raula a Che Guevary; když se přesvědčil o opaku, připojil se k boji bývalých spoludruhů Fidela proti zradě revoluce, byl zatčen a popraven po zinscenovaném hromadném procesu.
Tričko s touto karikaturou lze dostat zde: http://www.geekshirts.cz/
Foto týdne
Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).
Recenze týdne
Nejnovější vydání oblíbených pamětí.
Předmět: Paní Andreo ...
Předmět: QF17
Předmět: Jiný úhel pohledu
Předmět: Paní Andreo ...
Předmět: zvací dopisy jak od Iráku
Předmět: Mirek
Předmět: vypalování vesnic
Předmět: Paul