Císař Karel a použití bojových plynů v první světové válce

Věcný ohlas na jednu novinářskou kachnu

Ve sporech o nedávné blahořečení posledního rakouského císaře a českého krále Karla se v Rakousku ozvaly, především z řad příslušníků katolické církve, hlasy poukazující na jeho zodpovědnost za použití bojových chemických látek v první světové válce. Nehodlám se vměšovat do diskusí o vhodnosti či nevhodnosti Karlovy beatifikace, kterou považuji, včetně její odezvy, výhradně za věc římskokatolické církve. Jinou věcí je však použití falešných argumentů, dotýkajících se císaře Karla jako historické osobnosti a člověka.

Ohlasy uvedené kritiky na Karlovu hlavu dospěly i k nám, poté co Česká tisková kancelář zveřejnila 29. září 2004 zprávu, v níž Mimo jiné konstatuje, že ?monarcha byl zodpovědný za nasazení bojového plynu v 1. světové válce?. Tato velmi neurčitá a v podstatě zcela mylná informace se poté v různé úpravě objevila v našich médiích a dala podnět k řadě primitivních komentářů a nesprávných závěrů. K zavrženíhodnému Karlovu činu cítili potřebu zvednout svůj hlas i žurnalisté (resp. žurnalistiky), kteří na první pohled nemají nejen o Karlově osobnosti, natož o průběhu první světové války ani jen mlhavou představu. To jim ale nevadilo, aby o tomto případu nereferovali s mimořádnou vehemencí.

Je proto jistě účelné připomenout k tomu některé základní skutečnosti:

Otravné plyny použily v první světové válce všechny hlavní válčící mocnosti. První byla Francie na západní frontě na jaře 1915 (málo účinné chloracetonové ruční a puškové granáty), poté Německo 22. dubna 1915 (útok chlórem u Yprů), v srpnu 1915 Britové u Loosu aj. Po těchto začátcích se chemická válka dále vystupňovala. Začátkem roku 1916 zavedli Francouzi dělostřelecké granáty s fosgenem a kyanovodíkem, v květnu téhož roku použili Němci u Verdunu tzv. zelený kříž (chlormravenčan) a 13. července 1917 opět Němci yperit u Langenmarcku ve Flandrech.

Jako poslední vstoupily do plynové války Rakousko-Uhersko s Itálií. Na základě německých zkušeností byl na jaře 1916 v dolnorakouské Křemži postaven tzv. Gaskampfbataillon c. a k. armády, jemuž velel hejtman Owen, vyškolený v Berlíně. Pro použití tohoto tělesa se rozhodl začátkem června 1916 velitel rakousko-uherského VII. armádního sboru arcivévoda Josef na Soče, kde v prostoru kopce Monte S. Michele hrozil italský průlom jeho obrany. Prosadil tento záměr přes odmítavé stanovisko velitele 5. armády generála Boroeviće a po vleklých přípravách byl plyn použit dne 29. června 1916 k odražení italského útoku. K plynové válce nebyla tehdy rakousko-uherská armáda technicky vybavena a jednalo se o velmi primitivní vypouštění směsi chlóru a fosgenu z tlakových lahví za pomoci speciálních trysek z vlastního zákopu. Výsledek nebyl vzhledem k malé koncentraci oblaku a proměnlivému směru větru valný; v italské sestavě padlo za útoku asi 6000 mužů, z toho na účinky plynu zahynuli pouze jednotlivci.

Pokud jde o údajnou Karlovu zodpovědnost, uveďme, že tehdejší arcivévoda Karel byl v té době velitelem XX. armádního sboru v Tyrolích, odkud v červnu odešel velet nově zřízené polní armádě v Haliči. Nejen tedy nebyl v době příprav použití plynu na sočské frontě vůbec přítomen, ale zároveň tehdy neměl mimo své velitelství žádnou pravomoc ani zodpovědnost přijímat v tomto směru jakákoliv rozhodnutí. Nebylo rovněž důvodu jej k takovému rozhodování přizvat, ani jej o zamýšleném opatření informovat. Velitelská pravomoc probíhala v tomto případě v následující hierarchii velení: velitel VII. sboru arcivévoda Josef ? velitel 5. armády gen. Boroević -- velitel Jihozápadní fronty arcivévoda Evžen ? AOK (armádní vrchní velení) ? gen. Conrad z Hötzendorfu, šéf generálního štábu. Arcivévodu Karla v něm prostě nenajdeme. Navíc vše nasvědčuje tomu, že již odpočátku organizoval celou akci na svou zodpovědnost arcivévoda Josef.

Druhé velké použití bojového plynu na italské frontě se odehrálo dne 24. října 1917 za ofenzívy u Kobaridu (Caporetta). V té době byl již Karel rakouským císařem a velitelem rakousko-uherských sil, o použití bojového plynu při průlomu italských postavení však opět nerozhodoval, ani je nemohl zastavit, neboť nešlo o činnost jeho armády. Plyn byl na počátku kaporettské operace použit německou 14. armádou na rozkaz jejího velitele generála Belowa. Do akce byl zasazen německý Gaswerferbataillon č. 8 a žádné rakousko-uherské jednotky se této akce nezúčastnily. Ani zde tedy nelze z hlediska právního, operačního či morálního přisuzovat zodpovědnost za použití bojového plynu císaři Karlovi. Plyn byl poté až do konce války používán tu a tam všemi válčícími armádami, již bez valného účinku.

Dodejme, že dilema vojáka tkví v tom, že poté, co jej politik pošle na scénu, musí použít násilí, což se od něj očekává. Způsob a velikost tohoto násilí musí voják vždy přizpůsobit vedení boje protivníka, jinak jeho činnost ztrácí smysl. Ale i v tom projevil císař Karel mimořádnou zdrženlivost. Dovoluji si tvrdit, že žádný z evropských vládců nepoznal zlo války tak dobře a tak zblízka, jako on. Jeho snaha ukončit tento krvavý konflikt byla proto důsledná a přikládat mu v tomto smyslu jiné úmysly nebo činy je snaha, jež nemá s realitou nic společného.