Co Jalta nekodifikovala, ale co z ní vyplynulo

4. února 1945 zahájili Franklin Delano Roosevelt, Winston Churchill a Josef V. Stalin týden trvající rozhovory v lázeňském letovisku Jaltě na Krymu, aby dosáhli dohody o tom, jak dokončit totální porážku Německa a Japonska.

Lešek Lolakowski, někdejší profesor dějin filozofie na Varšavské univerzitě, ze které jej komunisté donutili v roce 1959 odejít, a poté profesor na oxfordské univerzitě All Souls College, prohlásil: „Lidé si zvykli opakovat, že za všechno může Jalta, čímž mysleli, že byla západními mocnostmi podepsána mezinárodní dohoda, aby stvrdila, že střední Evropa zůstane na věky vlastnictvím Moskvy. Tito lidé si však skutečný text jaltské dohody nikdy nepřečetli (plné znění protokolů např. v knihovně European Navigator ENA), protože tento text se vůbec nezmiňuje o tom, že by Polsko mělo být částí sovětského bloku, naopak, znovu potvrzuje polskou nezávislost, vyzývá k obnově demokratických institucí a předpokládá svobodné volby za účasti všech polských politických stran.“ V Polsku se však po roce 1945 žádné svobodné volby nekonaly, možná, že tedy příčinou následné bolševizace celé střední Evropy bylo spíše nevymáhání jejího dodržování než samotný obsah dohody, či bylo tomu ještě jinak?

Kromě toho, že vyšla vstříc v tehdejší době ještě neznámé části paktu Ribbentropa a Molotova z roku 1939 tím, že posunula polské hranice na západ a uznala anexi předválečných východních polských území Sovětským svazem, jaltská dohoda neobezřele uznala polskou varšavskou prozatímní vládu, která byla pod kontrolou komunistů, takže polská vláda v exilu, do té doby uznávaná jak většinou polského národa, tak spojenci, ztratila tímto svoji legitimitu. Tímto implicitním způsobem přijala jaltská dohoda sovětskou kontrolu nad Polskem a ponechala na Stalinovi, aby rozhodl, které strany byly v Polsku, ČSR a Maďarsku, „demokratické“. Spojenci sice neměli prostředky, jak bolševikům zabránit, aby na územích, která dobyli, nastolili svůj pořádek, ale takto v jaltské dohodě poskytli Stalinovi legitimitu, byť pochybnou, nejen k nastolení probolševických režimů, ale i k tomu, aby Stalinovými arbitrážními dekrety podle jeho momentálních vrtochů (za tichého souhlasu spojenců) bez účasti jakýchkoliv zástupců jimi postižených národů, došlo k deportacím miliónů obyvatel podle toho, jak si Stalin naplánoval, že poběží nové hranice ve střední a východní Evropě. Právní, historická a etnická kritéria jsou většinou v absolutním vzájemném rozporu, vítěz tedy „spravedlivě“ určil, komu patří co, jak o tom výmluvně vypovídá známá historka (neznámá anglosaským novinářům) o pověstném útržku papíru, proslaveném jako „procentuální rozdělení podstatné části jihovýchodní Evropy“, který v říjnu 1944 v Kremlu předal Stalinovi Churchill, na němž bylo navrženo rozdělení Řecka, Jugoslávie, Rumunska, Maďarska a Bulharska do sfér vlivu, vypracovaných formou matematických proporcí (!). Tehdy Churchill přijel do Kremlu jen kvůli Řecku, o jehož osud si ze strany Stalina dělal obavy (a tudíž i o osud Británie jako vedoucí středozemní mocnosti). Podle Churchillových návrhů měla mít Moskva v Rumunsku a Bulharsku, které byly spojenci nacistů, 90 % vlivu, v Řecku měla mít 90 % vlivu Británie. V Maďarsku a Jugoslávii Moskva i Londýn měly mít vliv rozdělený na polovinu. 4. února 1945 zahájili Franklin Delano Roosevelt, Winston Churchill a Josef V. Stalin týden trvající rozhovory v lázeňském letovisku Jaltě na Krymu, aby dosáhli dohody o tom, jak dokončit totální porážku Německa a Japonska, a nalezli vzájemnou shodu pro poválečné uspořádání světa. Z této konference vzešly dnešní otazníky. Prezident Roosevelt, který se snažil vyhnout naivnímu idealismu Woodrowa Wilsona po 1. světové válce, kladl důraz na ustavení účinné organizace Spojených národů, jíž by dominovaly velmoci. Rovněž potřeboval, aby se sovětské jednotky zapojily do boje s Japonci (jinak, jak Roosevelt prohlašoval, „padnou ještě statisíce Američanů“. Zatímco Churchill se snažil zachránit před Stalinem z Evropy, co se ještě dalo, tj. snažil se zabránit Rooseveltovi, aby Stalinovi neučinil příliš mnoho ústupků, Stalinova zlovolná neochota, vyplývající z jeho patologické povahy a zločinného charakteru bolševického režimu, uvolnit ze sevření sovětské válečné zábory, byla nejpodstatnější zradou jaltského slibu. Roosevelt a Churchill se marně snažili přesvědčit Stalina, aby se s nimi sešel na západní půdě, ale navzdory stáří Roosevelta a jeho vážné nemoci, trval Stalin, který se chorobně bál o svoji bezpečnost, na setkání v Jaltě, kterou Churchill popsal jako „to nejméně vhodné místo na světě, které mohlo být nalezeno“. Nakonec se však podvolil a poslal Rooseveltovi zprávu: „Atˇje to tedy Jalta. Setkáme se ale spolu ještě na Maltě, aby se nikdo z nás dvou nedopustil chyby“. Roosevelta, který se chtěl úzkostlivě vyhnout jakémukoliv zdání anglosaského spolčení, musel Churchill těžce přesvědčovat, aby si na Maltě své postoje ještě vyjasnili. Pak letěli do Simferopolu a odtud jeli autem sto kilometrů přes hory na krymskou riviéru. Po celé délce silnici stáli sovětští vojáci, muži i ženy, rozmístěni jen několik metrů od sebe, navzdory mnoha dalším vytížením sovětských ozbrojených sil. Němci za sebou nechali totální apokalypsu – ani jeden obytný dům nezůstal nerozbořen (viz autobiografie admirála Williama Leahyho I was there (1950), autobiografie Anthonyho Edena, část The Reckoning, 1965, W. Churchill Triumph and Tragedy). Účastníci konference byli svým ubytováním značně rozptýleni, takže jen ti v nejvyšších funkcích se občas viděli i mimo oficiální setkání, která se konala ve starém carském paláci Livadia, který se stal i Rooseveltovou rezidencí. Churchill byl ubytován dvacet kilometrů odtud ve Voroncovově paláci, dřívější vile carského velvyslance v Londýně s mramorovými lvy lemujícími cestičku dolů k Černému moři. Tyto podmínky úmyslně nepřály neformálním výměnám názorů na všech úrovních, které usnadňují oficiální jednání na mezinárodních konferencích, a samozřejmě, nebyli přítomni novináři (!). Všechno bylo pod absolutní sovětskou kontrolou. Prvním mýtem Jalty je, že těžce nemocný Roosevelt a Churchill byli Stalinem přelstěni. Skutečnost však byla taková, že Roosevelt de facto řídil celou konferenci s naprostou převahou autority a vyzískal z ní, co zamýšlel (!). Dalším mýtem je tendence pohlížet na jaltská jednání jako na závěrečnou mírovou konferenci 2. světové války (druhý vídeňský kongres 1814/1815 či druhé versailleské uspořádání 1919), na které byla Evropa rozdělena mezi vítěze. Ve skutečnosti byla pouze jednou z dlouhé řady třístranných jednání, často na úrovních ministrů zahraničí, s milníky vrcholných schůzek v Teheránu 1943, v Moskvě 1944, v Jaltě a v Postupimi 1945. Nejscestnějším mýtem je, že „velká trojka“ v Jaltě narýsovala na mapě linii, kterou si Evropu mezi sebe bez skrupulí rozdělila, protože Spojenci reagovali jen na holou skutečnost, že Rudá armáda okupovala východní Evropu, včetně celého Polska (navíc východní Evropa byla jenom jedním z hlavních bodů, které se na konferenci projednávaly). Sporné otázky, zejména placení válečných reparací, byly ponechány k rozhodnutí konferenci v Postupimi. Taktéž dohody o repatriaci válečných zajatců, mnoha uprchlíků a totálně nasazených ve střední Evropě, do jejich vlasti. Osudy německých válečných zajatců později inspirovaly ostré polemiky, ale v roce 1945 příslušníci německých vojsk, sovětští občané (vlasovci či ukrajinští nacionalisté petljurovci), jugoslávští občané (chorvatští ustašovci) a mnozí další, kteří bojovali na straně Hitlera (finské, rumunské, maďarské, slovenské či francouzské jednotky), žádný zájem nevzbuzovali. Pokud jde o Německo, Roosevelt potěšil Stalina, zato však velmi vyděsil Churchilla, když oznámil, že Washington své jednotky stáhne z Evropy do dvou let. Tento Rooseveltův neuvážený ústupek přiměl Churchilla, aby trval na tom, že se na okupaci Německa a Berlína bude podílet i de Gaullova Franci. Napětí v americko-britských vztazích poté prudce vzrostlo, protože Roosevelt až do srpna 1944 stále počítal se zřízením spojeneckého protektorátu v Paříži – na jednom setkání, když zase Roosevelt nahrával Stalinovi a Churchill se bouřil, Roosevelt Churchilla těžce urazil, když jej nazval „staromódním imperialistou“. Churchill se zvedl a od jednacího stolu rázně odešel. Aby se vrátil, musel být přemlouván nikoliv Rooseveltem, ale samotným Stalinem. Východní Evropa nebyla sice prioritou Roosevelta, ale zato byla prioritou Stalinovou a Churchillovou, který cítil velký dluh vůči Polsku, pro které Británie vstoupila dva dny po jeho napadení 1. září 1939 do války, a jehož vojáci statečně proti německým tankům holýma rukama v prvních třech týdnech bojovali, zatímco Londýn a Paříž v tzv. podivné válce k německé blitzkrieg s otevřenými ústy jen přihlíželi a trpce litovali, že nepřezbrojili. Stalin si však prosadil své již v tajném paktu s Hitlerem v roce 1939 (pakt ujednali Ribbentrop a Molotov). V tajném protokolu obdržel restauraci něčeho, co se velmi podobalo starým carským hranicím Zde se zase ukázal naivním Stalin, když se domníval, že Hitler slovo dodrží, a historická fakta prokazují, že skutečně Hitler byl jediným „státníkem“, kterého se sice bál, ale kterému zpola i věřil. Jeho zisky zahrnovaly pobaltské státy, Besarábii (Moldávie), Bukovinu, východní oblasti Polska, a část Finska (území, která si Hitler vzal zpět v roce 1941). Rudá armáda je dobyla zpět a Stalin se jich nemínil vzdát. Churchill v otázce východní Evropy beznadějně bojoval zcela sám – přesto prosadil ústupky Stalina v polské otázce. Dohoda o Polsku předpokládala svobodné volby a běžné demokratické svobody v celé východní Evropě (!), ale potíž byla v tom, že paranoidní Stalin nedbal jejích imperativů a vykládal si západní pojmy jako „svobodné“ volby a „demokratické“ svobody po „bolševicku“. Brzy bylo jasné, že dohoda z Jalty je pro Stalina jen cárem papíru: 24. 3. 1945 (poslední Rooseveltův den v Bílém domě) Roosevelt konečně přiznal: „Se Stalinem obchodovat nelze – porušil každý slib, který v Jaltě učinil“. Spojenci by však museli vyhlásit novou válku, tentokrát Stalinovi, což mj. nešlo jen z toho prostého důvodu, že převládající náladou národů byla radost z vítězství nad nacisty v Evropě a že vděčnost lidí vůči komunistům za jejich boji proti Hitlerovi neznala v této době mezí.

W. A. Harriman, tehdejší americký velvyslanec v Moskvě, později vyprávěl, že v Postupimi přistoupil ke Stalinovi a řekl mu: “Musí to být pro vás velké zadostiučinění stát po celém tom velkém boji jako vítěz v Berlíně!“ Stalin na to odpověděl: „Car Alexandr se dostal až do Paříže!“