Dobrovolci (# 5 / 5)

Čs. legionáří za první světové války (5. část z 5) -- tentokrát opět na Rusi

Anabase Čs. armády na Rusi

V tomto případě právem můžeme říci: Již staří Řekové. Pro_tože onomu pochodu, doprovázenému bojem, dal jméno Anabase jistý Xenofon. To se, jak historicky dolože_no dokonce celých 400 let před Kristem, podobně obtíž_ně jako naši ze Sibiře, vraceli Řekové z Malé Asie. Až na to, že Řekové se tam tehdy jako armáda vypravili a jako armá_da zase vraceli. Naši legionáři si tu armádu museli teprve vytvářet.

Do poloviny září 1918 dokázali naši vojáci osvobodit celou Sibiř a celou část Ruska až k Volze. Ačkoli pů_vodně neměli jiný záměr než dojít ?vlastním pořádkem? k Tichému oceánu, proměnil se ten boj okolnostmi a svým úspěchem, v zápas se Sověty. Čechoslováci všude předávali vládu místním bolševiky potlačeným městským dumám a věřili, že Rusové dokáží, chráněni nyní československou frontou, sestavit ze svých řad mohutné armády, svrhnout bolševický teror a se spojeneckou pomocí pak obnovit i východní frontu proti Německu a Rakousko-Uhersku.

V červenci 1918 je v Legii také sestavena, ze strojů ukořistěných bolševikům, prvá československá letecká jednotka v Omsku. (Jeden z legionářských strojů dokonce přečkal v Národním technickém museu v Praze i náš komunismus.) Na západní frontě mezitím Němci podnikají poslední tři zoufalé a doslova sebevražedné ofensivy, ve snaze rozhodnout válku. Proniknou blíže v Paříži než roku 1914.

Dne 11. září 1918 na Sibiř telegrafuje britský ministerský předseda Lloyd George:

Jménem britského válečného kabinetu zasílám vám nejsrdečnější blahopřání k překvapujícím úspěchům, jichž dobyly československé branné síly nad německými a rakouskými vojsky v Sibiři. Dějiny dobrodružství a triumfů této malé armády jsou vskutku jedním z největších eposů dějin. Váš národ prokázal neocenitelných služeb Rusku a Spojencům v jich boji za osvobození světa od despotismu. My toho nikdy nezapomeneme!

Ta německá a rakouská vojska na Sibiři není od ministerského předsedy nějaký omyl. Bolševičtí historikové těmto jednotkám později říkají Internacionalisté, ale vždy zapomínali dodat, že jim od dubna 1918 velel německý generál Taube. Ministerský předseda se ovšem mýlil, pokud šlo o jejich národnostní složení. Většina těchto jednotek byla maďarských. O málo později se budou snažit zbolševisovat pod Bélou Kúnem Maďarsko a obsadí i větší část Slovenska. Dokonce tam, zajisté z Budapešti, vyhlásí v Prešově sovětskou republiku.

Jenže československé naděje v přirozené síly demokratického Ruska se nenaplňují. Od května jsou naše jednotky nepřetržitě v boji.  Posily odnikud nepřichází. Ve Vladivostoku se sice vylodí malé oddíly Američanů, Britů, Francouzů a Italů a velké Japonců, ale se striktními rozkazy nepostupovat na západ a setrvávají v mnoho tisíc kilometrů vzdáleném týlu. Ruské zázemí má, zdá se, také jiné starosti. Pořádají se plesy a dostihy, snad aby dohnáno, co jim bolševik upíral. (Maně zde nutno vzpomenout, že o 57 let později, se ještě se shodnou slepotou, pouhý den před obsazením Phom-Penu Rudými Khmery, pořádal ve městě tenisový turnaj). V osvobozené Kazani, kde je kolem čtyř tisíc ruských důstojníků a nejméně 15 000 vojáků, a kde je pro ně i dostatek výzbroje, se jich na frontu přihlásí jen kolem tří set. A pouhý den před pádem města zpět do bolševických rukou, se tam pořádají velkolepé dostihy.

Město hájí pod velením plukovníka Švece 2. rota 1. pluku, zesílená přibližně stovkou legionářských ztracenců od jiných jednotek. Bolševici soustředí na Volze čtyři armády a ofensivu vede osobně Trocký, zocelující Rudou armádu drakonickými tresty. 10. září 1918 Čechoslováci ustupují na levý břeh a pak město vyklízejí. A ústup k němuž jsou nikým nestřídané ani nedoplňované jednotky nuceny, pokračuje. Leč prostory jsou širé a tak se v jejich týlu pilně ustavují všemožné vlády a vedou všemožné boje o vládu. Zatimní sibiřská vláda, Samarská, Středouralská, v Čitě vládne ataman Semenov, v Orenburgu ataman Dutov, ve Vladivostoku se vladařem Dálného východu prohlásí generál Chorvat, ale proti němu také Orlov. Občas spolu bojují, občas se spolu spojují proti jiným a pak zase zrazují.

Nakonec Čechoslováci, víceméně silou svých zbraní, či přinejmenším své ozbrojené přítomnosti, prosadí 24. září v Ufě sestavení Direktoria, většinou z členů bolševiky rozpuštěného Ústavodárného shromáždění. Nemá dlouhého trvání. Ledva je dostatečně v sedle, už 18. listopadu, provede svůj puč admirál Kolčak. Členové Ústavodárného shromáždění se utekou pod ochranu generála Syrového, v té době už velitele našeho armádního sboru i všech zbývajících protibolševických vojsk. (Později, 23. prosince, v době Syrového nepřítomnosti je zatkne ruský generál Diterichs a jsou povražděni.)

Mezitím už, zajisté, doma máme Republiku.

Čechoslováci proti Kolčakově diktatuře protestují hned 21. listopadu, ale Kolčaka podporují diplomaticky i materiálně Angličané a částečně i Francouzi. Navíc už od října běží další československá ofensiva a tak armáda v poli, setrvačností ještě stihne do prosince rozdrtit Třetí bolševickou armádu. Přesně na Štědrý den, 24. prosince 1918 osvobodí Perm. Jsou přeskupeni, na magistrále zůstaly jen malé oddíly k ochraně železnice. S koncem války se změnily moskevské priority a tím i priority a agitace našich komunistů proti čs. vojsku. Po vyhlášení komunistické diktatury Bély Kúna v Maďarsku, snaží se odjezd našeho vojska co možná nejvíc zdržet, aby do bojů o Slovensko nemohlo zasáhnout. Od 15. listopadu 1918 do 25. ledna 1919, navštíví naši armádu v Rusku M. R. Štefánik. Mezitím už generál a ministr války ve vládě nového státu.

Plukovník Josef Jiří Švec (1883?1918)

Narodil se v Čenkové u Třeště, vystudoval Učitelský ústav v Pelhřimově, tamtéž se stal členem Sokola a roku 1911 odešel do Ruska jako sokolský cvičitel a učitel tělocviku v Jekotěridaru ? dnes Krasnodar (Severní Kavkaz). 6. září 1914 nastoupil službu v České družině. Na jaře 1915 byl povýšen na praporčíka, roku 1917 dosáhl důstojnické hodnosti a v bitvě u Zborova byl velitelem III. roty 1. pluku, v jejímž čele nastoupil do útoku. Propuknutí bojů s bolševiky v květnu 1918 ho zastihlo v Penze. Když ruští důstojníci opustili jednotku, převzal velení celé naší skupiny a město dobyl. Jako velitel 1. pluku se pak obrátil na východ, aby otevřel spojení s naší uralskou skupinou, dobyl Samaru. Po spojení jednotek se se svým plukem vrátil k Volze, dobyl Kazaň. Po bolševické ofensivě svou jednotku včas a beze ztrát z města vyvedl.

Až do 17. října svádí se svým plukem ústupové boje, stále v naději, že dorazí spojenecké posily a bude obnovena slibovaná východní fronta. Toho dne je jmenován velitelem divise. Pěti měsíci bojů opotřebovaná jednotka mu 25. října 1918 ve stanici Aksakovo odepře poslušnost. Pokud jde o východní frontu, spojenci nepřichází, Rusové se projevují jako naprosto neschopni pro svou věc cokoli udělat sami. U jednotky se pilně činí bolševický agitátor Vodička, navíc rozšíří falešnou zprávu o kompletním zničení jednoho našeho praporu v zadním voji. Plukovník Švec odejde do svého vagonu, napíše si do deníku: ?Nemohu snésti hanby československého vojáka? a zastřelí se. Zahanbená jednotka pak nastoupí a provede operaci.

28. X. 1918, ve chvílích kdy doma vzniká náš stát, má pohřeb. Rudolf Medek, sám legionář, zpracoval příběh do dramatu. Agitátor Vodička byl po únoru 1948 odměněn generálskou hodností a předsednictvím Svazu bojovníků za svobodu.

Mezi Kolčakem a Legiemi se prohlubují spory. Kolčakova vláda není schopná sama se bolševikům postavit, ale kryta naší frontou snaží se teď legionáře zadržet v boji, který má uchovat u moci Kolčákovu diktaturu. Při ochraně železnice jsou legionáři nuceni zasahovat proti živelným vzpourám. Tak jako propukaly ty proti bolševikům, propukají v roce 1919 proti Kolčakovi. Občas se dostávají do boje i proti jeho jednotkám. Přitom výsledek jejich boje, náš samostatný stát, už daleko od nich existuje.

Zplnomocněnec čs. vlády na Sibiři Bohdan Pavlů podává dne 13. listopadu 1919 spojeneckým vládám toto Memorandum:

Nesnesitelný stav v němž je naše armáda, nutí nás, abychom se obrátili ke spojeneckým mocnostem s prosbou o radu jakým způsobem by si čs. armáda mohla zajistit vlastní bezpečnost a volný návrat do svého domova, o němž bylo rozhodnuto za souhlasu všech spojeneckých mocností. Armáda naše byla ochotna chrániti železniční trati a dopravy v úseku jí přiděleném a úkol tento také svědomitě konala. Nyní však pobyt našeho vojska na magistrále a ochrana její stává se nemožnou, poněvadž je úplně bezúčelná a dále i z důvodů spravedlnosti a humanity. Ochraňujíc železniční tra' a udržujíc pořádek v zemi, armáda naše je nucena proti svému přesvědčení podporovati a udržovati onen stav naprosté libovůle a bezzákonnosti, který zde zavládl. Pod záštitou čs. bodáků, místní vojenské ruské orgány dopouštějí se skutků nad nimiž žasne celý civilisovaný svět. Pálení vesnic, vraždy klidných ruských občanů v celých stech, střílení lidí demokratických bez soudů na pouhé podezření z politické neloyálnosti jsou na denním pořádku a odpovědnost za to vše před soudem národů celého světa padá na nás, že majíce vojenskou sílu nezabránili jsme tomuto bezpráví.

Tato naše pasivita je přímým důsledkem naší zásady neutrality a nevměšování se do vnitřních ruských věcí a jest příčinou, že my, zachovávajíce naprostou loyalitu, stáváme se proti své vůli účastníky zločinu. Oznamujíce toto zástupcům spojeneckých mocností, jimž čs. národ a vojsko byly, jsou a vždy budou věrnými spojenci, pokládáme za nutné abychom se všemi prostředky postarali uvést ve všeobecnou známost národů celého světa v jak tragické situaci morálně se ocitla čs. armáda a jaké jsou toho příčiny. Sami nevidíme jiného východiště z tohoto položení, než aby nám byl umožněn okamžitý návrat domů z onoho kraje jenž nám byl přiřčen k obraně, a aby do uskutečnění návratu nám byla dána volnost zabrániti bezpráví a zločinům, a' vycházejí z kterékoli strany.

Čechoslovákům se prostě nasazovat krk za pološíleného admirála nechce. Dostávají se do bojů i s jeho jednotkami. Tím méně se jim chce nasazovat krk za kteroukoli jinou ruskou nebolševickou frakci. Musí prorazit i jednotkami atamana Semenova. 50 000 Čechoslováků nemohlo vykonat cosi pro Rusko bez Rusů.

10. ledna 1920 jim nakonec vyrazí na pomoc americký prapor z Vladivostoku a společně zadrží postupující bolševiky ve Verchně-Udinsku. Téhož dne se pod jejich ochranu uchyluje i Kolčak, 14. ledna se jejich zadní voj ocitne v obklíčení a 15. ledna na rozkaz vlády tak zvaného Politického centra, vydávají Kolčaka a jeho ministra Pepeljajeva bolševikům ?k řádnému soudu?.

25. ledna 1920 zajímají u Nižně-Udinska dva bolševické obrněné vlaky, 31. ledna ve stanici Zima přes 1100 bolševiků, včetně jejich štábu. Obrátí své pronásledovatele na útěk u Tulunu. 4. února navrhnou bolševici vyjednávání a 7. února je podepsáno příměří. Téhož dne je bez soudu zastřelen Kolčak i jeho ministr.

Čechoslováci podávají protest. Poslední československý transport opouští Vladivostok 2. září 1920.

KONEC PÁTÉ, POSLEDNÍ ČÁSTI