logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Dobrovolci (# 1 / 5)

Českoslovenští legionáři za první světové války (1. část z 5)

V březnu 1919

Něco jako úvod

V březnu 1919 jsem ještě nebyl na světě. V čemž se ostatně neliším od většiny obyvatel doma a na světě vůbec. Svět tu ovšem byl, bylo tu už celých pět měsíců i Československo, do něhož jsem se měl později narodit. Ale je tu fotografie, která pozdější svět předznamenává. Výstava o našich Legiích v pražské Písecké bráně byla otevřena a mne to přimělo vyhrabat to, co tu zůstalo z dobrodružství mého otce (o něž ve skutečnosti vůbec nestál, ale jež spolu se svými druhy podstoupil). Na výstavu jsem se totiž nedostal. V neděli 13. III. tam visela cedule, že je z technických důvodů uzavřena. O týden později zase.

Tento obrázek pochází z 26 března 1919, blíže stanice Taiga (jak to tam tehdy můj budoucí otec připsal). Je to ten prvý stojící zleva. Na rubu poznamenal, že muž vedle něj, s triedrem na krku, je kapitán Kadlec. Jedna z legendárních postav Čs. armády v Rusku. Podivnou shodou náhod se mi později podařilo identifikovat ještě další dva. Z tohoto družstva kulometů chauchat (šoša). Ačkoli slovo kulomet se tehdy ještě v češtině používalo jen zřídka. Pro v dnešním slova smyslu lehký kulomet, tedy zde, se používalo slovo samostříl, pro ty těžké většinou jen z němčiny převzatý výraz strojní puška (machinegewehr).

Zvláštní příručku o tom, co si s nimi počít (carská armáda tyto zbraně neznala) sepsal legionář E. Moravec. Později pilný psavec pod značkou Yester v Lidových novinách, ještě později protektorátní ministr a český Quisling číslo jedna. V tomto smyslu v každém případě mezi legionáři výjimka.

Nynčko k těm dvěma dalším identifikovaným. Voják ležící zcela vlevo je otec české básnířky Inky Machulkové (mohou ji pamatovat návštěvníci Violy) a ten klečící (se zásobníkem v ruce) vpravo, tatínek byvší konferenciéry Laterny Magicy, Marušky Staňkové. Dámy, ale před čtyřiceti léty ještě jen dívky, měly totiž doma shodné fotografie.

Třeba se mezi čtenáři naleznou další majitelé a podaří se nám identifikovat i jiné.

Příručka se zabývá dvěma (dnešní názvosloví) lehkými kulomety. Lewis a Chauchat. Vybral jsem k ukázce stránky zabývající se chauchatem.

Pokud se čtenář namlsal, budeme pokračovat, už méně osobně. Pod názvem LEGIE.

LEGIE

Když zařve lev, tu přikazuje mužům čest / pluh pustit, kladivo i ruce dětí svých. / Za hlasem jeho ubírat se z vesnic, z měst / a s polí orných do cest válečných. / (F. Spilka)

Jednou z věcí, kterou mne Václav Havel hned na počátku svého vládnutí urazil, byly ony uniformy „cirkusu Kludský“, do nichž navlekl k obrazu svému svou Hradní stráž. Neboť z historie vzniku tohoto státu vyplynulo, že když 21. prosince 1918 dojel do Prahy TGM, na Hradě ho hlídali legionáři. U toho pak už zůstalo. Hradní stráž, až do zásahu německé okupační moci, které se tato tradice nehodila. Další zásah moci, jíž se tato tradice nehodila, přišel na Hrad současně s Gottwaldem. Legionáři, jako lidé nepodlehnuvší bolševickému rozvratu a dokonce ho vážně ohrozivší, se nehodili.

Za zmínku tu snad stojí, že TGM onoho 21. XII. 1918, poprvé na území státu jehož byl už presidentem, promluvil v Českých Budějovicích. Takže tam byla pamětní deska. Tu nejprve  odstranili Němci, v roce 1947 byla obnovena a odstranili ji později zase komunisté (vida kolik toho mají nacismus a komunismus společného). Havlova republika ji tam dokázala navrátit, spolu s poznámkou, že byla odstraněna nacisty. O odstranění komunisty ani písmeno. Neznalec tudíž může trpět dojmem, že je tam od roku 1947 nepřetržitě.

Ony divadelním a filmovým kostymérem navržené uniformy Havlovi tehdy opatřilo americké velvyslanectví, respektive jeho vojenští přidělenci. Ze zbytkových zásob americké námořní pěchoty v Německu. Osobně mohu dosvědčit, že nad tím tehdy velmi kroutili hlavou. Měli za to, že president bude mít jiné priority. A netýkalo se to jen uniforem. Byli to prostě lidé věřící na jiné efekty, než ty vhodné na jeviště, či filmové plátno. Vycházeli i z toho, že prvá společná bojová zkušenost naší armády a americké armády, se odehrála roku 1919 na Sibiři. Tehdy jsme to byli my, kdo byl napřed. Tedy my? Naši předkové. Říkali se jim pak podle sokolského oslovení, jež se mezi nimi vžilo: Bráškové.

Pravděpodobně každý pozná na této Hájkově fotografii z roku 1932 Masaryka. Pochází z poslední vojenské přehlídky, kterou tento muž vykonal na koni. Bylo mu 82. Dokonce se najdou i tací, kteří vědí, že jeho čepici se říkávalo Masaryčka, že ji, včetně té červenobílé stužky nosil proto, že právě v této pokrývce hlavy se poprvé od roku 1620 roku 1914 opět objevilo české vojsko. Vlastně československé, byli v něm i Slováci, ale ten název se objevil až později, protože svět měl i tak dost značné potíže o nás cosi vědět. Byli to legionáři. I ten název roku 1914 existoval ovšem jen pro naši rotu v Cizinecké legii. V této čepici se objevili příslušníci České družiny Ruské carské armády v srpnu 1914, po začátku té velké války. Jež později prohlášena za poslední ze všech válek.

  Což bylo takhle:

28. července 1914

Rakousko-Uhersko vypovědělo válku Srbsku.

29. července

Rakousko-Uherská dunajská flotila dělostřelecky bombardovala Bělehrad. Téhož dne ráno vyhlásilo Rusko částečnou a později v noci úplnou mobilisaci.

31. července

Německo vyhlásilo mobilisaci a zaslalo Rusku notu a Francii ultimatum. Belgie mobilisuje.

1. srpna

Německo vyhlašuje válku Rusku a posílá ultimatum Belgii.

3. srpna

Německo vyhlašuje válku Francii a bez vypovězení války vpadá do Belgie.

4. srpna

Velká Británie v rámci svého závazku ručitele neutrality Belgie, vyhlašuje válku Německu.

6. srpna

Rakousko-Uhersko vyhlašuje válku Rusku

12. srpna

Rakousko-Uhersko zahajuje pozemní ofensivu do Srbska

Francie a Velká Británie vyhlašují válku Rakousko-Uhersku.

17. srpna

Rusko zahajuje ofensivu do Východního Pruska.

20. srpna

Rakousko-uherská vojska vytlačena ze Srbska, v Kyjevě zformována generálem Chodorovičem Česká družina.

21. srpna

V Paříži zformována v rámci francouzské cizinecké legie česká rota NA ZDAR.

8. září

Ruská ofensiva v Prusku krvavě zastavena Hindenburgem. Rakousko-Uhersko vyklízí Halič.

28. října

Turecko útokem na ruské přístavy zahajuje válku na straně Centrálních mocností.

3. listopadu

Francie a Velká Británie vyhlašují válku Turecku.

17. prosince

Rakousko opouští říšský poslanec T. G. Masaryk. Za sebou zanechává fungující zpravodajskou službu, jejíž nedílnou část tvoří krajané z USA, Čechoslováci s americkými pasy, kteří jako občané neutrálního státu dosud mohou cestovat i do Rakouska.

Ruské i francouzské Legie, stejně jako později vytvořené italské, jsou v paměti. Připomínaly je i ty už zmíněné uniformy na Hradě jež nevyhovovaly nacistům, komunistům a posléze ani Václavu Havlovi. Vytvořila se ovšem i naše dobrovolnická armáda v Srbsku. S nímž sdílela i jeho porážku v druhé fázi války. Zbytky, doslova přeživší zbytky, pak splynuly s Legiemi v Rusku, Francii a Itálii. Proto se příště budeme věnovat právě jim.

Ti nevzpomínaní

O tom, jak rádi se naši předkové hrnuli do války, snad máme své poučení ze Švejka. Atmosféra doby je tam zachycena nesmírně přesně. Pokud jde o ozbrojené síly, jejich vrchním velitelem navíc byl arcivévoda Bedřich, známý nám jinak (doufejme) z Bezruče jako markýz Gero, který se svou nevůlí ke Slovanům rozhodně netajil. Na severní Moravě a ve Slezsku začaly, díky blízkosti fronty po ruském postupu do Haliče, pracovat vojenské soudy, jež jak snad zase známe z Havlíčka, měly všecky paragrafy v jedné patrontaši. I za zcela triviální činy padaly rozsudky smrti. I jinde.

Klasický byl případ domobrance Josefa Kudrny (nar. 1883), příslušníka 4. setniny 102. c. k. pěšího pluku, otce sedmi dětí, který byl zastřelen 6. května 1915, jak výslovně uvedeno, jako odstrašující příklad. (Jeho zoufalá vdova spáchala sebevraždu).

Zajisté to nebyl teror tak široký a obecný, jaký měl být následně poznán až po roce 1939 a 1948. Ale teror to byl a český občan na něj reagoval. Důvody k loyalitě Domu rakouskému rozhodně i oprávněně postrádal. Právem ho ovládal mnohem oprávněnější pocit, že je veden do války za zájmy zcela mu cizí. Ne, tohle rozhodně nebyla válka do níž by se českému člověku chtělo.

Po Čechách i Moravě rovněž putoval Manifest Cara Mikuláše, . (Příchod svobody a osvěžení by jistě potěšil i dnes).

V hlášení pražské policie nalezneme záznam o tom, že obecenstvo při promítnutí reportáže o ústupu německé armády od Marny propuká v potlesk.

Policie zachycuje už v září 1914 také leták, pravící:

Marie-Teresie prohrála Slezsko, František Josef prohraje všecko.

Takže Češi i Slováci se docela rádi dávali zajímat, aby válce než nebyla jejich válkou, ušli. Pochopitelně se dávali zajímat také v Srbsku, zvláště když Potiorkova ofensiva z Bosny a Hercegoviny byla Srby doslova obrácena na útěk.

Od počátku nepřátelství se do služby v srbské a černohorské armádě hlásili také Čechoslováci v zemi usedlí. Ti byli přijímáni, ale přeběhlíky přijímaly srbské úřady zpočátku nerady. Obecně jim vyčítaly, že vůbec vzali pušku do ruky. Už v září 1914 však do Srbska dorazil dar Amerických Čechů, polní nemocnice i s personálem, a to pohled na přeběhlíky pomohlo změnit. Rakousko-uherská početní převaha si navíc záhy vynutila přinejmenším jejich zařazení do pomocných sborů. Neozbrojení příslušníci těchto oddílů střežili albánskou hranici, konali různé opevňovací a stavební práce, pomáhali v dopravě. Celkem bylo československých „zajatců“ v Srbsku asi 25 000.

Do poloviny roku 1915 dokázala Srbská královská armáda odrazit a vytlačit ze země útočící armády celkem třikrát a třebaže na čas ztratila i Bělehrad (ležící tehdy hned na hranici), dokázala ho dobýt nazpět. Teprve když se v říjnu 1915 k Centrálním mocnostem připojilo 11. října i Bulharsko a rakouskou frontu posílili říšští Němci, nezbylo Srbům než ustupovat. A tehdy, v říjnu 1915 byl také sestaven Český dobrovolnický sbor.

Dne 24. listopadu 1915 svedla srbská armáda na slavném Kosově poli (viz 1389) svou poslední ústupovou bitvu. Anglofrancouzský expediční sbor se 5. října na pomoc této frontě vylodil v (neutrálním) Řecku, ale právě bulharská účast ho od pomoci Srbům odřízla. Těm nezbyl než ústup přes zimní albánské hory.

Dne 22. září 1915 dorazil (z pověření francouzské vlády) na srbskou frontu přes Soluň M. R. Štefánik. Od 4. října do 4. listopadu tam zároveň slouží jako letec. Situace je však neudržitelná. Těžce nemocného Štefánika nakonec letecky evakuují Italové, ale poražená armáda včetně krále (ten evakuaci odmítl) i našich zajatců musí ustupovat přes vzpomenuté hory, dělící ji od francouzských a anglických lodí. Řádí cholera a úplavice, není jídlo, oděvy ani otop. Dojde sotva polovina. Z 25 000 českých zajatců a dobrovolníků jich na pobřeží dorazí kolem 7000. Jsou spojeneckým loďstvem evakuováni na ostrov Korfu.

Tři tisícovky se jich přihlásí do nově formované srbské armády. Zbytek je přepraven do táborů v Itálii a Francii. Většina z té tří tisícovky je pak součástí Hadžičovy (tak zvané divoké) divise a spolu s ní nasazena na Dobružské frontě na pomoc Rumunsku. Český prapor zde v dalších ústupových bojích utrpí čtyřicetiprocentní ztráty. (Německá armáda o jejich přítomnosti ví a shazuje české letáky slibující jim beztrestnost, pokud se vzdají.)

Ustoupí do Ruska. Tam se část připojí k právě organisované československé brigádě a spolu s ní svede i bitvu u Zborova (2. července 1917). Zbytek tvoří tak zvanou údernickou rotu v divisi generála Kornilova. (Úderník mělo ovšem tehdy smysl od vlastnosti udeřit na nepřítele.) Tady nebude bez zajímavosti, že generál Kornilov měl k našim vojákům vřelý vztah. Původně se totiž ocitl v rakouském zajetí, ale český strážný Mašek mu dopomohl k útěku a spolehlivě ho doprovodil až za frontu.

Po bolševické revoluci odešla část našich vojáků spolu s generálem ke kozákům a bílým armádám na Don, většina se však s podzimem 1917 zařadila do, jak se to tehdy říkalo i psalo, Československé armády na Rusi.

Hadžičova divise se po plavbě z Korfu vyloďuje v Soluni.

Zde bude asi nezbytné zmínit se stručně o válečných událostech roku 1915 a 1916. Válka, jež měla při svém vyhlášení trvat „do švestek“ se totiž táhla dále. Vynechám, jedinou výjimkou, události námořní, ačkoli na průběh války měly vliv nemenší než ty pozemní. 25. dubna začala německo-rakouská ofensiva Haliče, která vytlačila Rusy z území říše. 12. dubna, v bitvě u Yper použit plyn. Odtud dodnes Yperit. 25. dubna, vylodění v Gallipoli. 7. května potopila německá ponorka osobní parník Luisitania. Zahynulo 1200 osob, z toho 139 občanů USA. O dva roky později to bude jedna z hlavních příčin vstupu USA do války. 23. května vstupuje do války na straně dohody Itálie. 5. října se vyloďuje britsko-francouzský expediční sbor v Soluni (na území dosud neutrálního Řecka). 20. prosince Spojenci evakuují Gallipoli. 1916--21. února začíná bitva o Verdun (potrvá do září). 21. dubna Německem podporované protibritské povstání v Irsku. 4. června ruská ofensiva v Haliči. 27. srpna vstupuje do války na straně dohody Rumunsko, 28. srpna zahajuje nepřátelství, ale do října je přes spojeneckou pomoc vytlačeno skoro z celého rumunského území, 15. září se na západní frontě poprvé objevují tanky, 25. listopadu vyhlašuje válku Bulharsku a Německu Řecko. 6. prosince je obsazena i Bukurešť a Rumunsko vyřazeno z války. Dobrudžská fronta se tím rozpadá a oddíly na ní ustupují do Ruska, které musí prodloužit svou frontu až k Černému moři.

Přízvisko divoká si Hadžičova divise (kam patřil i náš pozdější generál Gajda) nezískala jen svou urputností v boji, ale především díky tomu, že byla vystrojena z dostupné výstroje snad všech tehdy v Evropě operujících armád. Uniformy byly většinou černohorské, tedy hnědé, což divisi od jiných spojeneckých jednotek už na prvý pohled odlišovalo.

Dnes už zapomenutá naše branná účast na tehdejším Balkáně nebyla ovšem ani zdaleka ojedinělá. Existuje snímek československé hlídky na Suezu v britských službách z roku 1916, naše malé oddíly operovaly i na Kavkaze a v Dějinách naší samostatnosti je zařazena i fotografie našich dobrovolníků (tehdy dobrovolců) v armádě kanadské.

(Pokračuje 2. částí)

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa