logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Dobytí Kypru 1570-1571

Roku 1516 pohltila Turecká říše Egypt a platba tributu se tak místo do Káhiry odváděla do Cařihradu. O šest let později, po hrdinné obraně, byl dobyt ostrov Rhodos a Johanité se stáhli na Maltu. Bylo jasné, že Kypr přijde záhy také na řadu

Od r. 1191, kdy Richard Lví srdce dobyl Kypr na Isaaku Komnenovi, rebelujícím knížeti z Trapezunu a samozvaném kyperském králi, se stal tento ostrov důležitou základnou křižáků ve Středozemí. Velmi záhy jej získává dynastie Lusignanů, která krátce před tím přišla o království Jeruzalémské. Noví kyperští králové jsou korunováni v hlavním městě ostrova Nikósii, ve Famagustě pak následuje korunovace na krále Jeruzalémské. Těmi jsou však již pouze titulárně. Lusignanové vládnou ostrovu až do roku 1498. Po smrti posledního člena rodu, Jakuba II., a také po smrti svého dítěte se stává královnou žena Jakuba II.,  Katharina Cornero, původem Benátčanka. Za její vlády získávají Benátky na ostrově značný vliv, jejich odpůrci jsou deportováni do Itálie, pevnosti na ostrově obsazují benátské posádky, královna má benátské rádce. Benátky se přesto obávají, že by se proti nim mohla královna postavit, popřípadě se vdát za neapolského krále Alfonsa a proto, s pomocí jejího bratra, jí přesvědčují, aby se vzdala trůnu. Královně je náhradou nabídnuta vláda nad italským městem Aloso, palác v Benátkách a doživotní renta. Nakonec přijímá a s královskými poctami opouští ostrov. Dne 26. února 1489 zavlála nad ostrovem vlajka se lvem svatého Marka.

V té době Benátky začínají pozvolna stagnovat. Obchod s východem přebírají portugalské, španělské a anglické lodě. Navíc turecké nebezpečí je čím dál blížší. Je až s podivem, že Osmané, kteří od 14. stol. postupně začali dobývat Balkán a v polovině 15. stol. definitivně zničili Byzantskou říši, nechávali ostrovy ve Středomoří relativně nepovšimnuty. V případě Kypru svou roli sehrál jistě i fakt, že ostrov od r. 1429 platil egyptskému sultánovi tribut. V tomto roce totiž sultánovo vojsko dobylo ostrov a zajalo  krále Januse i s rodinou. Od poloviny 14. stol. však existovala dohoda mezi Kyprem, Benátkami a Johanity, na jejímž základě bylo  vytvořeno loďstvo asi dvaceti velkých lodí, které mělo sloužit k společným zásahům proti nevěřícím. Benátky a Johanité se jednoznačně postavili proti sultánovi a donutili ho propustit krále a stáhnout se z ostrova, který však byl nadále zavázán platbou tributu. Tento tribut platila i Benátská republika, coby nástupce Lusignanů. Roku 1516 pohltila Turecká říše Egypt a platba tributu se tak místo do Káhiry odváděla do Cařihradu. O šest let později,  po hrdinné obraně, byl dobyt ostrov Rhodos a Johanité se stáhli na Maltu.

Mapka Kypru s erby dynastie Lusignanů a Turecké říše

Bylo jasné, že Kypr přijde záhy také na řadu. V očekávání takovéhoto útoku stupňují Benátčané v polovině 16. stol. opevňovací práce na ostrově. V době Lusignanů hrály významnou roli v obraně ostrova tři hrady, které dominovaly pohoří Kyrenia (pohoří Pentadaktilos) na severu země a kontrolovaly tak průsmyky spojující severní pobřeží s centrální planinou Mesarya (Mesaoria). Tyto hrady ? St. Hilarion, Buffavento  a Kantara ? zde postavili již Byzantinci někdy v desátém století. Rozvoj válečnictví, zejména pak dělostřelby však způsobil, že o pět set let již přestaly vyhovovat. Na přelomu 15. a 16. stol. Benátčané hrady opouští a částečně boří, aby zamezili jejich zneužití v případě povstání místního obyvatelstva. Benátčané se spoléhají na pobřežní opevnění, zejména na hrad v Kyrenii (nyní Girne) na severu a město a hrad Famagusta (nyní Gazi Magusa) na západě ostrova. Využívají již stojícího opevnění lusignanských pevností, které doslova obestavují novými hradbami, spíše širokými než vysokými, a doplněných řadou okrouhlých dělostřeleckých bašt.

O Famagustě se vypráví, že nové opevnění navrhl sám Leonardo da Vinci, když ostrov v roce 1481 navštívil. Každopádně na současné podobě opevnění se podepsali především dva první guvernéři, Nicolo Foscariny a Nicolo Priuli, kteří dali vytesat příkop a středověké zdi nahradili zemitým opevněním, zpevněným kamennou zdí doplněnou baštami. V jejich práci, která započala na západní a jižní straně města, pokračoval na severní a východní straně benátský architekt G. G. Sanmichele, jehož na Kypr povolali roku 1550. V severozápadním rohu města stojí vrchol pevnostního stavitelství ? bastion Martinengo. Jeho zdi byly tak silné, že se Turci, když obléhali město, nikdy nepokusili na něj zaútočit. Název nese po Herkulovi Martinengo, Sanmichelovu spolupracovníku, architektovi z Brescie. Opevnění Famagusty bylo jeho vrcholným a také posledním dílem. Sanmichele zemřel ještě před dokončením prací roku 1559.

Asi o deset let později přichází na Kypr Gulio Savorgnano. Jeho úkolem je přebudovat středověké hradby Nikósie. Jelikož stávající opevnění z dob krále Petra II. se ukázalo pro dělostřelectvo nevyhovující, zahájil s pomocí proveditora (vojenský správce) Francesca Barbara práce na zcela novém systému valového opevnění doplněného příkopy. Celkem jej tvořilo jedenáct bastionů. Tam, kde se původní opevnění ocitlo před novými hradbami, bylo srovnáno se zemí, aby neposkytovalo útočníkům úkryt. Ale ani Savorango své dílo nedokončil, byl povolán do Benátek. Nebezpečí turecké invaze hrozilo přímo tomuto městu. Místo něj tak učinil nový vojenský správce, nepříliš schopný Nicolas Dandolo.

Turci, doposud vojensky zaneprázdněni především na pevnině v oblasti Balkánu a Uher a ukolébáni řádnou platbou tributu, obracejí svou pozornost směrem na Kypr až po té, co na trůn  roku 1566 dosedl sultán Selim II., řečený opilec. Zlé jazyky tvrdí, že se rozhodl získat Kypr pro jeho vynikající víno. Spíše můžeme věřit tezi o jeho znepokojení nad sílící snahou Benátek ostrov opevnit. Navíc ovládnutí Kypru bylo důležité pro další postup do Středomoří a také pro zabezpečení poutní cesty do Mekky. Poté, co Benátský vyslanec u Vysoké Porty informoval Benátky, že síly sbírané po celé Malé Asii jsou namířeny proti Kypru, vyslal senát na ostrov asi tři tisíce mužů. Flotilu se ale poslat zdráhal, nebo? doufal, že bude posílena i jinými evropskými státy. Benátky proto apelovaly na papeže, který skutečně vyhlásil protitureckou ligu. Bohužel, jediný stát, který přislíbil poslat loďstvo, bylo Španělsko.  Turci zatím urychlili přípravy a vyslali do Benátek posla, který požadoval vydání Kypru. Benátky pochopitelně odmítly, příměří padlo a byla vyhlášena válka.

Veduta města Famagusty; ravelin v levém horním rohu hradeb, arsenal v levém dolním rohu u přístavu,  v pravém horním rohu bastion Martinengo, vpravo u přístavu pevnost (nyní nazývaná Othellova věž)

Dne 1. června 1570 se turecká flotila objevila u  západního pobřeží Kypru a následně zakotvila u Larnaky na jihu. Zde vydal její velitel Lala Mustafa Paša rozkaz k vylodění. Záhy zjistil, že obrana ostrova stojí na pevnostech Nikósia, Famagusta  a Kyrenia. Lala Mustafa paša měl k dispozici cca 50 tisíc mužů pěchoty a 2500 mužů jezdectva. Navíc disponoval třiceti velkými a padesáti menšími děly. Proti nim stály asi tři tisíce mužů původní posádky Kypru a místní milice a tři tisíce mužů, jež byly vyslány jako posila, jejich velitel však po cestě zemřel. Jezdectvo na tom bylo ještě hůře. Ti, kteří byli zodpovědni za jeho vybavení koňmi, nahradili koně místními mulami. Navíc Benátčanům chyběla vůdčí osobnost ? úřad vojenského velitele ostrova byl po smrti Lorenza Bemba prázdný a jeho nástupce ještě nedorazil. Provveditore Nicolas Dandolo byl příliš váhavý a tak se tedy chopil iniciativy Astore Baglione, generál milice. Jeho návrh na zastavení Turků na pobřeží byl zamítnut. Opustil tedy Nikósii a i s milicí se uchýlil do Famagusty. Lala Mustafa paša zatím rozmýšlel, zda má udeřit nejprve na Famagustu, nebo na Nikósii. Nakonec jeho vojska vyrazila k Nikósii, chtěl obsadit hlavní město ostrova dřív, než by dorazily případné posily z Evropy.

Bez odporu dorazili Turci až k Nikósii a v červenci vybudovali na jihovýchodní straně města svůj tábor. Podle obvyklé taktiky rozestavěli Turci své baterie asi ve vzdálenosti tři sta kroků od opevnění na úseku mezi Pafosskou a Famagustskou bránou. cílem odstřelování tak byly čtyři bastiony na jižní straně města (Podecattero, Constanza, Davila a Tripoli) Zatím se zákopníci přiblížili až na osmdesát kroků a zde vybudovali postavení pro druhou řadu děl. Čtyřdenní bombardování bastionů se však míjelo účinkem. Proto na samotné vnější hraně příkopu byl vybudován val, z něj pak Turci mušketami ostřelovali obránce na hradbách. Zatímco jejich palba poutala pozornost obránců, zákopníci dál pokračovali v hloubení sap přes příkop směrem k hradbám. Obráncům bylo jasné, co se děje i to, že jediným východiskem je výpad. Nakonec využili poledního žáru, kdy Turci odpočívali ve stínu a vyrazili vpřed. Podařilo se jim dobýt dvě baterie, ale neukáznění vojáci, kteří se po počátečním úspěchu začali shánět po kořisti, byli následným protiútokem disciplinované turecké pěchoty rozprášeni a vrženi zpět. Napříč ohroženými bastiony byla spěšně vybudovaná druhá obranná linie a do Famagusty vyslán posel s žádostí o pomoc. Nabídku na čestný odchod, kterou obráncům dal Lala Mustafa paša, ale odmítli ? došla zpráva, že jim na pomoc vyrazila benátská fotila.

Když  bylo město obleženo již šest týdnů a ani po patnácti dnech nepřetržitých útoků nebylo dobyto, rozhodl se turecký velitel pro generální útok. Za tímto účelem dokonce stáhl osádky svých lodí, které kotvily v Larnace. Benátské loďstvo mu sice nahánělo větší hrůzu nežli opevnění, měl ale z Rhodu informace o tom, že benátská flotila bez spojenců nevyrazí. Aby povzbudil janičáře, slíbil tomu, kdo první sleze hradby, odměnu. Před svítáním 9. září 1570 se podařilo Turkům slézt hradby bastionu Constanza a překvapit jeho spící obránce. Turci využili masivního náporu svých janičářů a opanovali bastion a obránce zatlačili do města. Stejně tak byl dobyt i bastion Tripolis a ukořistěna tři děla. Ta se vzápětí obrátila proti bývalým majitelům. Ulici po ulici dobývali Turci město. Poslední obránci kapitulovali výměnou za své životy na nádvoří paláce. V dobytém městě byla ponechána posádka asi čtyř tisíc mužů.

Volba dobýt dříve Nikósii než Famagustu se ukázala správnou. Pevnost Kyrenia, která měla jen slabou posádku, kapitulovala bez boje. Díky tomu se také může dodnes honosit nejen prakticky nepoškozeným opevněním, ale i tím, že nebyla nikdy dobyta. Pád Nikósie zapůsobil i na spojené španělsko-benátské loďstvo, které konečně vyrazilo z Kréty. Španělský velitel Doria odmítal plout na pomoc Famagustě s odůvodněním, že cílem výpravy byla pomoc Nikósii. Tak španělská flotila opět odplula a benátská, která sama o sobě byla moc slabá, se stáhla zpět na Krétu.

Vojsko Mustafa paši se objevilo v říjnu 1570 před Famagustou a utábořilo se ve vesnici Pomodamo, asi tři míle jižně od města. Obránci se zjevně vzdát nehodlali, hradby byly příliš silné a turecké oddíly po bojích o Nikósii silně prořídlé. Navíc se blížila zima. Vojsko se tedy stáhlo do obsazených měst a flotila odplula do Cařihradu. Dík tomu v lednu 1571 proniklo do Famagusty dvanáct lodí, které přivezly zásoby a posily. Tak se Benátkám podařilo posádku posílit asi na čtyři tisíce vojáků, osm set mužů milice a dvě stě Albánců. K tomu je třeba připočítat tři tisíce občanů města a obyvatel z okolního venkova. Pod velením Marka Antonia Bragaldina se ve spěchu vylepšovalo opevnění.

Také Lala Mustafa paša posílil své jednotky o vojáky ze Sýrie a znovu přitáhl k Famagustě. Koncem dubna bylo město obklíčeno, hlavní turecké síly se pak soustředily opět na jižní straně. Nejvýznamnějšími opěrnými body opevnění na této straně byly ravelin, který chránil Pevninskou bránu,  jednu ze dvou bran města, a věž Arsenal (nyní se jmenuje Dyamboulat, jméno jí dal turecký velitel, jehož hrdinstvím byla věž dobyta), který pro změnu chránil přístav z jihovýchodu. Obdobně jako u Nikósie, se pod dělostřeleckou palbou baterií umístěných asi tisíc kroků od hradeb, začali zákopníci zvolna přibližovat k příkopům. Koncem května se již Turkům podařilo dostat přes příkop k hradbám a začali je podminovávat. Některé z těchto podkopů se podařilo obráncům objevit. Střelný prach jim pak pomohl doplnit již tenčící se vlastní zásoby. Konečně 21. června  se Turkům podařilo odpálit miny pod Arsenalem a vyrazili vpřed. Po pěti hodinách urputného boje muže proti muži, do kterého vedl své vojáky osobně velitel milice Baglione, se obráncům podařilo turecký útok odvrátit. O pár dní později, 29. června  miny pod ravelinem vyhodily do vzduchu velký kus zdi a následoval další útok janičářů, který vedl osobně Lala Mustafa paša. Zároveň byl proveden další útok na Arsenal, ale i tyto útoky po šesti hodinách bojů skončily nezdarem. Ravelin se podařilo dobýt až 9. července, kdy byl podniknut frontální útok na celou jižní stranu opevnění.

Po bojích z 29. června však sami obránci podminovali ravelin a tak, když jej Turci dobyli, odpálili Benátčané tyto nálože. V troskách bašty tak zahynulo víc jak tisíc tureckých vojáků. Celý červenec pak Turci podminovávali hradby města. Obráncům se i nadále dařilo odrážet útoky na poškozené hradby. Za nimi vybudovali druhou, provizorní obrannou linii z pytlů a suti. Posádce Famagusty však zvolna docházely zásoby munice, potravin a také síly.  Když Antonio Bragadino dospěl k názoru, že další odpor je marný, vyslal  dne 1. srpna 1571 do tábora nepřátel posly, aby dojednali podmínky kapitulace.

Podle těchto podmínek měli být všichni přeživší obránci ušetřeni, vojáci pak dopraveni i se zbraněmi na Krétu. obyvatelé si mohli vybrat, zda zůstanou, nebo zda také odplují. V témže dni byly podmínky kapitulace podepsány. Do přístavu bylo Turky posláno okolo čtyřiceti lodí a jako první byli naloženi nemocní a zranění. Dne 4. srpna už se nalodily zbytky vojenské posádky a město bylo ponecháno Turkům. Záhy si ovšem Bragadino stěžoval Lala Mustafovi, že jeho vojáci nedodržují podmínky kapitulace a civilní obyvatelstvo je vystaveno násilnostem. Mustafa paša odpověděl, že učiní patřičné kroky a že nechá přistavit ještě další dvě lodě. zároveň prohlásil, že by se rád setkal s Bragadinem osobně. Téhož večera se tedy Antonio Bragadino doprovázený svými veliteli odebral do sídla Lala Mustafa paši. Zde byli přijati velmi zdvořile a poté, co odložili zbraně, byli uvedeni přímo k pašovi. V následném rozhovoru však nastal spor, nebo? Lala Mustafa paša požadoval rukojmí, jako záruku, že se mu vrátí lodě, které mají posádku odvézt na Krétu. Generál Bragadino toto odmítal s poukazem na fakt, že nic takového není v podmínkách kapitulace dojednáno. Lala mustafa paša jej nato obvinil, že Benátčané nechali pozabíjet některé Turky, které zajali. Bragabino se tomuto nařčení pochopitelně bránil, avšak jeho odpověď Mustafa pašu rozlítila natolik, že prohlásil podmínky kapitulace za neplatné a dal okamžitě Bragadina i jeho muže zajmout.

Těžko říci, zda Lala Mustafa paša skutečně  od počátku hrál s Benátčany na kočku a myš a pouze čekal na záminku, jak podmínky kapitulace zrušit, či zda jej opravdu rozezlilo až, řekněme vzpupné, chování Bragadina, který mu odmítal dát záruky za navrácení lodí. Je pravda, že o Lala Mustafovi ve svých dějinách dobytí Kypru (Kibris Fatuji) mluví Gelibolulu Mustafa Ali, jako o schopném válečníkovi, zároveň však intrikánovi a bezohledném muži.   Na druhou stranu, tyto vlastnosti byly pro ty, jež se chtěli uplatnit na vysokých místech turecké správy (a Lala Mustafa paša toužil být velkovezírem), potřebné. Porovnáme-li přístup tureckých velitelů a obecně Turků k dohodám s křes?any, pak v globálu to byli spíše křes?ané, kteří dohody s Osmany porušovali ? s poukazem na fakt, že jakákoliv dohoda s jinověrcem vlastně platná není. Ostatně srovnatelné se situací ve Famagustě bylo dobytí Rhodu roku 1522, kdy byl členům řádu povolen volný odchod a to i se všemi liturgickými předměty, archivem a pochopitelně zbraněmi.

A? už tomu bylo jakkoliv, rozzuřený Lala Mustafa paša nechal Bragadina čtrnáct dní mučit. nakonec jej nechal za živa stáhnout z kůže, kterou nechal vycpat senem a poslal Selimovi II. do Cařihradu. Teprve po mnoha letech se ostatky neš?astného generála podařilo vykoupit za velikou sumu jeho bratrovi a pohřbít ho v rodinné hrobce v kostele Sts. Giovanny et Paolo v Benátkách.

Na obranu nové državy byla vyčleněna jednotka o síle asi dvou tisíc pěšáků a dva a půl tisíce jezdců. Navíc dne 26. září 1571 vydal Selim II. dekret, kterým bylo guvernérům Západní, Centrální a Východní Anatólie a guvernérovi Karavanu nařízeno, aby okamžitě učinili opatření, která by umožnila transport dvaceti tisíc tureckých rodin na Kypr.  Tyto rodiny měly jednak pomoci při obnově válkou poškozené země, především pak pochopitelně upevnit tureckou moc nad původním obyvatelstvem.  Tito lidé si na ostrov mohli vzít všechen svůj majetek, včetně zvířat, především ovcí a koz.

Deset týdnů po pádu Famagusty bylo turecké loďstvo poraženo spojenou flotilou papežské ligy v bitvě u Levanta. Když došlo dva roky na to k mírovým jednáním, řekl velkovezír benátskému velvyslanci toto: ?Dobytím Kypru jsme vám usekli ruku, kdežto porážka naší flotily je pouze jako kdybyste nám oholili vous. Místo useknuté ruky vám nová nenaroste. místo oholeného vousu ale vyroste nový, mnohem bujnější.? Kypr zůstal v tureckých rukách až do první světové války, kdy jej anektovala Velká Británie, která na ostrově vykonávala faktickou správu již od konce 19. stol.

Dekret Selima II., kterým se přikazovalo osídlit Kypr Turky z Anatolie a Karavanu

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.


Recenze týdne

 Kordy a rapíry z českých sbírek 16. - 18. století II. díl

Kniha volně navazuje na první díl, vydaný roku 2018.