logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Douglas MacArthur

Před 40 lety zemřel jeden z největších amerických vojevůdců.

Končím 52. rok své vojenské služby. Když jsem ještě v minulém století vstupoval do armády, bylo to naplněním mých chlapeckých snů a přání. Svět se otočil mnohokrát kolem dokola ode dne, kdy jsem přísahal na nástupišti West Pointu a ty sny a naděje se již dávno rozplynuly. Ale ještě pořád si pamatuji slova staré vojenské písničky, která říkají, že : `Staří válečníci neumírají, prostě jenom zmizí.`

A jako starý voják z té balady, uzavírám dnes svou vojenskou dráhu a prostě jenom zmizím - starý voják, který se snažil plnit svou povinnost a jemuž Bůh dal dostatek světla, aby tuto povinnost viděl. Sbohem.

z projevu gen.Douglase MacArthura v Senátu 19.4.1951

Moji čtenáři si možná vzpomenou na článek o Georgi S. Pattonovi. Upřímně řečeno, osud mužů jako byl on mne vždycky tak trochu fascinoval. Angličtina má pro muže jako byl Patton nebo MacArthur půvabný výraz "man-of-war". V doslovném překladu to znamená "muž války", ale Anglosas jej s klidem použije i pro popis tanku, válečné lodi nebo bombardéru chce-li naznačit, že ta věc prostě je stvořená pro boj. Tenhle typ se asi vyskytuje ve všech armádách světa, ale většinou nemají to štěstí, aby jim válka umožnila realizovat se.

Pattonovým soupeřem na stránkách amerického tisku za druhé světové války byl další Američan, který se stal ještě za svého života legendou, Douglas MacArthur. Co se týká té pozornosti tisku, tady asi soupeřili pořád. A oba to tak brali. A oboustranným štěstím podle mne bylo, že zatímco Patton velel svým mužům v Evropě, MacArthur vedl svá vojska napříč Pacifikem. Rád bych Vám jej představil, podobně jako jsme před časem představili George Pattona.

Vojenská dráha byla mladému Douglasovi předurčena v okamžiku, když se 26. ledna 1880 narodil ve Fort Dodge v Arkansasu jako třetí syn kpt. Arthura MacArthura a jeho ženy Mary. Své mládí prožil většinou na kasárenských dvorech a v prachu výcvikových prostorů. Později s úsměvem prohlašoval, že první na co si pamatuje ze svého mládí je zvuk polnice. Ale a? je to jakokoliv, ve svém otci viděl vzor dokonalého muže a vojáka. Měl dva bratry, z nichž jeden zemřel když Douglasovi byly 3 roky a tento citový otřes upevnil mimořádně citové vazby mezi ním a jeho matkou. Ta se v něm viděla a jako mnoho matek byla pevně přesvědčena o jeho dokonalosti. Mladý Douglas se snažilo seč byl, aby její představy naplnil. Jeho hodnocení z West Texas Military Academy je 100 bodů ze 100 možných. Když v roce 1899 nastoupil na West Point, jeho matka považovala za nutné být mu nablízku a pronajala si pokoj v hotelu Craney`s s výhledem na areál Akademie. Bydlela v něm celé 4 roky. A tak , zatímco ostatní kadeti chodili na romantická dostaveníčka, MacArthur pod přísným dohledem své matky a pocitu zodpovědnosti studoval. Když byl po 4 letech studia v roce 1903 vyřazen, jeho studijní záznam byl 98,14 bodů, třetí nejlepší v celé historii školy.

Po vyřazení nastoupil k ženijním jednotkám a s nimi se ještě týž rok dostává na Filipíny, které se mu stanou později osudem. Slouží vzorně, ale služební postup je v míru pomalý. V roce 1912 umírá jeho otec. Ale až do Douglasovy smrti bude tím, co jej požene k dalším a dalším cílům, výzvou i měřítkem.

První šance prokázat, že je hoden památky svého otce, se mu naskýtá při průzkumu mexického území. Po návratu hlásí, že zastřelil v souboji 7 ozbrojenců protivníka. Bohužel, jeho důkazy jsou nedostatečné. Vyznamenání se odkládá. Podstatně větší šance nabízí válka, která zatím vypukla v Evropě. Jako plukovník 42. Rainbow Division, snaží se stát tím nejodvážnějším Američanem na celé frontě. Namísto zbraně většinou nosí jezdecký bičík, přilbou a plynovou maskou opovrhuje. Do bitev jde ve vyleštěných jezdeckých holínkách, školním svetru z West Pointu a jeden a půl metru dlouhé šále kterou mu vlastnoručně upletla matka. Zatímco štábní důstojníci jej považují za frajírka, jeho muži, se kterými ztéká protivníkovy zákopy pod kulometnou palbou a brodí se bahnem jej považují za "správnýho rafana". Ozbrojen jen svým bičíkem, zajme při nočním výpadu německého plukovníka a eskortuje jej až do vlastních posic. Když před jeho velitelským stanovištěm explodují granáty, prohlásí:"Všichni Němci dohromady neudělají granát, který by zabil MacArthura." V 38 letech je nejmladším velitelem divize a ministr války jej prohlašuje za největšího frontového generála. Jako barvitá postava se dostává na stránky novin, ale na druhé straně jej několikrát zavřou vlastní francouzské stráže, které nepovažují za možné, aby nějaký generál chodil v přímém zápolí tak extravagantně oblečený a považují jej za špióna. Válku MacArthur končí s 31 vyznamenáním a dokonalou služební reputací.

Po válce je jmenován do funkce šéfinspektora West Pointu. Bez ohledu na odpor, se kterým se brání staří důstojníci všem novinkám, radikálně mění chod celé této klíčové armádní instituce. Končí s nesmyslným přetěžováním kadetů, připoutává výuku mnohem těsněji k praxi a poprvé přivádí na West Point i civilní lektory. Ale v roce 1922 je neočekávaně odvolán z funkce. Snad je pravda, že důvodem byl jeho plánovaný sňatek s rozvedenou dámou, spojenou romantickými historkami s náčelníkem štábu, gen. Pershingem. A? již byla skutečnost jakákoliv, Douglas MacArthur přeložení pokládal za projev Pershingovy žárlivosti a osobní msty. Novým MacArthurovým působištěm se opět staly Filipíny, kde byl na funkci velitele Manilské oblasti. Ale reformy, které ve vojenském školství uvedl do pohybu, již nebylo možno zastavit.

MacArthur strávil na Filipínách 8 š?astných let. Ačkoliv se zde i rozvedl - příčinou byly prý věčné neshody jeho manželky s matkou, která svého syna následovala i do této vzdálené posádky. V roce 1930 je povolán zpět do Washingtonu a ujímá se funkce náčelníka štábu.

Tahle doba nebyla pro americkou armádu zrovna nejslavnější. U.S.A. měly v té době až 17. armádu na světě, dokonce i Řecko a Holandsko měly větší počet vojska, a MacArthur musel tvrdě bojovat, aby se i tento ubohý zbytek dále nerozpadal. Navíc hluboký hospodářský pokles v 30. letech vyvolal sociální nespokojenost a dále podvazoval možnosti. V roce 1932 se značné množství veteránů ze světové války vydalo do Washingtonu žádat o předčasné proplacení válečných náhrad. President Hoover je pokládal za ohrožení národní bezpečnosti a přikázal je vytlačit z Washingtonu. Vydal ale pokyn, že vojáci nesmí překročit řeku Anacostii, za kterou se nacházel tábor veteránů. MacArthur ale tento rozkaz neuposlechl, vojáci pod jeho vedením tábor zlikvidovali. Přitom došlo k zraněním a k smrti jednoho dítěte. Tisk prohlásil, že celý zásah MacArthur vedl brutálně a žádal jeho potrestání. Generálova obrana, že zachránil U.S.A. před revolucí neobstála. A tak v roce 1935, po nechutných dohadech tisku opouští Hlavní štáb a odchází dělat vojenského poradce. Kam jinam, než opět na Filipíny.

Jeho matka, která jej opět doprovázela, cestou onemocněla a 5 týdnů po příjezdu do Manily zemřela. její smrt Douglase MacArthura hluboce zasáhla. jednomu ze svých přátel se přiznal: "Potácel jsem se zoufalstvím a nejistotou a poprvé v životě jsem potřeboval veškerou pomoc, jakou mi kdo mohl nabídnout". Tou pomocí se stala Jean Fairclothová, o 20 let mladší asijská dívka, kterou si v roce 1937 vzal za ženu. Milovala ho a až do konce svého života mu vykala a oslovovala ho "generále" nebo "veliteli". A smířila s ním mnohé z nepřátel, které si MacArthur nadělal.

V roce 1941 obsadilo Japonsko Indočínu a F. D. Roosevelt generála povolal opět do služby. Stal se velitelem amerických sil na Dálném Východě, což tehdy zahrnovalo i Filipínskou armádu. Komentoval to slovy: "To je osud". Problém byl v tom, že Filipínská armáda prakticky neexistovala a Amerika nebyla sto dostatečně rychle doplnit ani zásoby vlastních jednotek. Přesto ale věřil, že jeho osoba tento handicap vyrovná.

Když Japonci napadli Pearl Harbor, dalším úderem, o 9 hodin později, zničili i MacArthurovo letectvo na základnách Iba a Clark na Filipínách. Za 14 dní se pak v Lingayenském zálivu vylodilo 43 000 japonských vojáků. Filipínská armáda se zhroutila, ale MacArthur přesto v dlouhých bojích na zdrženou dokázal značnou část trosek filipínských i amerických jednotek vyvést do džungle v horách bataanského poloostrova. Generál sám, jeho žena a syn i s filipínskou vládou uprchli z Manily na blízký ostrov Corregidor. Trosky armády v džungli trpěly hladem, nedostatkem léků a munice. Ačkoliv při ostřelování Manily MacArthur opět dokázal svou odvahu, za 77 dní, které na Corregidoru strávil se na Bataan vzdálený jen pár minuty plavby na torpédovém člunu vypravil jen jednou. Mnoho z jeho vojáků mu to mělo za zlé. Stejně jako mu mnozí zazlívali jeho ješitnost, v hlášeních do Washingtonu se nesmělo objevit jediné jiné důstojnické jméno a vojáci byli vždy nazýváni jen MacArthurovými muži. Mnozí mu zazlívali i opožděnou reakci na útok na Pearl Harbor, která zapříčinila zničení amerických leteckých sil na Filipínách.

Začátek roku 1942 byl pro Ameriku šokem. Vojska osy vítězila na všech frontách. Jediným místem, kde ještě spojenci kladli odpor byl Bataanský poloostrov. Zrodil se "Lev z Luzonu". I přes opakovaná ujiš?ování posily nepřicházely. Corregidor i Bataan byly odsouzeny. MacArthur je ale příliš cenný a tak mu F. D. Rooselvet osobním rozkazem nařizuje opustit Filpíny. Odplul do Austrálie na torpédovém člunu PT 41 11.dubna. Z Austrálie posílá vzkaz: "Přežiju to a vrátím se".

Splnění tohoto slibu zasvětil každou minutu následujících 31 měsíců. Ačkoliv úspěchy byly ze začátku řídké, přesto pod jeho velením americká vojska postupovala ostrov za ostrovem vpřed. Opět se ukazuje jeho žárlivost na úspěchy jiných. Mezi přáteli viní G. Marshalla, že neoprávněně odsává síly z Pacifiku a posílá je do Evropy, velmi nelichotivé jsou i jeho poznámky na adresu Rooseveltovu, vidí všude své nepřátele. Ale má na svém kontě i 56 vylodění, všechna úspěšná, jeho vojska jdou od vítězství k vítězství. A pak přichází 20. říjen 1944.

Asi nejslavnější "procházka" na tichomořském válčišti - MacArthur se vrací v čele amerických vojsk na Filipíny.

McArthur stojí na palubě vyloďovacího člunu mířícího k pobřeží filipínského ostrova Leyte. Osvobození Filipín musel prosadit proti odporu námořnictva, které je chtělo obejít přes Formosu. Nakonec prohlásil:"Pokud je obejdeme, přiznáme, že jsme sice Filipíny nechali vykrvácet za nás, ale sami nejsme ochotni prolít ani kapku americké krve abychom odpykali tento dluh: a můžeme si být jisti, že tím značně a nadlouho utrpí pověst Spojených Států u všech národů Dálného Východu. 50 metrů od břehu člun najel na dno. Žádost o vyslání nového plavidla se setkává se stručnou odpovědí přetíženého vyloďovacího dispečera :"A? se projdou!" A tak se MacArthur, v upjaté uniformě, s pověstnou pomuchlanou čepicí se znakem filipínské armády (novináři tomuto celku přezdívali "míchaná vejce") a slunečních brýlích vydá na "procházku". Po kolena ve vodě, za hřmění střelby a svistu střepin dojde k pobřeží, aby mohl z improvizovaného vysílacího stanoviště oznámit filipínskému lidu:"...,vrátil jsem se. Hodina Vašeho vysvobození nadešla."

MacArthur byl jmenován armádním generálem, do nejvyšší hodnosti jaká v americké armádě existuje a přijal na palubě bitevní lodi U.S.S. Missouri kapitulaci Japonska dne 2. září 1945. Jeho slova, zesílená megafony se nesla nad vodou Tokijského zálivu:"Je na nás, jak vítězích tak i poražených, abychom se pozvedli k vyšším hodnotám, jež jsme obětovali cílům, kterým jsme sloužili a dosáhli všichni plného souladu a pochopení toho, co to předpokládá. Je mou největší nadějí a jistě i nadějí celého lidstva, že při této jedinečné příležitosti se zrodí z krve a trosek minulosti lepší svět, svět zasvěcený velikosti člověka a splnění jeho největší touhy po svobodě, snášenlivosti a spravedlnosti."

Douglasu MacArthurovi bylo 65 let, když se ujal úkolu hodného jeho velikosti a slávy. Jako vrchní velitel okupačních sil v Japonsku byl zodpovědný za život a pozdvižení 70 milionů Japonců. Jako kdysi Cromwell, i on se stal hybatelem nepředstavitelných reforem v celé zemi. MacArthur a jeho spolupracovníci dali Japonsku novou ústavu, zaručující lidská práva, rovnost pohlaví a na věky zakazující válku. Zlomil moc bývalých feudálů, uvedl v život pozemkovou reformu a změnil Japonsko do morku kostí. Když dostal první zprávy o úspěchu pozemkové reformy, podíval se na fotografii svého otce a prohlásil:"Tak táto, jakej jsem?" Byl mimořádně dobrý. Mnozí historici staví jeho úspěchy při rekonstrukci Japonska nad všechny jeho válečné úspěchy. V roce 1948 dokonce uvažoval o tom, že by kandidoval proti H. S. Trumanovi na presidenta U.S.A. Svou kandidaturu však ještě před volbami stáhl a věnoval se plně svému poslání v Japonsku.

25. června 1950 severokorejská vojska překročila 38. rovnoběžku a vtrhla do Jižní Koreje, navzdory usnesením Spojených Národů. MacArthur tam okamžitě odletěl. Když z paluby své osobní C-54 (Dakota) nazvané nostalgicky Bataan viděl proudy uprchlíků a exploze pum a granátů, telegrafoval Washingtonu:"Jediná spolehlivá cesta, jak udržet současnou linii a umožnit návrat ke stavu před útokem, je nasazení pozemních sil U.S.A." President Truman souhlasil stejně jako OSN, která převzala záštitu nad celou akcí a doplnila Američany vojsky z dalších 15 zemí. "Tohle je poslední Marsův dar starému válečníkovi!", prohlásil pak MacArthur. Velení bylo přirozeně svěřeno do jeho rukou.

Zcela proti všem konvencím rozdělil své síly, jednu část nechal držet linii východně od obsazeného Soulu a druhou část vylodil v nejlepším válečném stylu II. sv. války do přístavu Inčchon, daleko za linií nepřítele. Celá akce měla až neuvěřitelný úspěch. Severokorejská vojska se během několika dní stáhla a "MacArthurovi hoši" je hnali až k čínským hranicím. Čína pohrozila vstupem do konfliktu a americká rozvědka hlásila, že se čínská vojska masivně přeskupují k hranicím. MacArthur prohlásil, že: "za chvíli zmizí jak pára nad hrncem" a ujistil v tomto smyslu i presidenta Trumana. 25. listopadu 1950, na Den díkůvzdání, vyslal své jednotky dále na sever. Při tom slíbil, že do vánoc budou vojáci doma. Den poté, 26.11., udeřilo 33 čínských divizí v počtu 300 000 mužů na jednotky OSN. Časopis Time výsledek střetnutí nazval nejhorší porážkou, jakou kdy americká armáda utrpěla.

MacArthur odmítl nést jakoukoliv odpovědnost. Obvinil rozvědku z podání nesprávných informací a žádal o svolení k útoku do Mandžuska za podpory Čínských nacionalistických sil. Svolení nedostal, jeho nadřízení se obávali rozšíření konfliktu. Ten nakonec skončil v roce 1951 tam, kde začal, na 38. rovnoběžce. Když MacArthur viděl, že jeho doporučení nejsou akceptována, spustil mohutnou kritiku oficiální politiky a argumentoval, že: "...vítězství se nedá nahradit!" Ale jeho odpor byl marný. A? již byla pravda jakákoliv, byl považován odpor za porušení subordinace a 11. dubna 1951 byl MacArthur uvolněn ze služby. Po 14 letech se na palubě Dakoty, svého milovaného Bataanu, vrací zpět do U.S.A. Přistál 17. 4. v San Francisku. Naposled se pokouší dosáhnout projevem v senátu útoku proti Číně. Když neuspěl, uzavírá svůj projev slovy, která jsou v záhlaví tohoto článku.

Zbytek svého života strávil mimo veřejnou činnost, měl se svou ženou apartmá ve Waldorf Towers na Manhattanu a psal své vzpomínky. Naposledy na své milované Filipíny zavítal, když byl pozván oficiálně na oslavy 15. výročí filipínské nezávislosti v roce 1961. V ulicích Manily mu připravilo bouřlivé ovace více jak 2 miliony obyvatel. Když se pak vracel zpět, a jeho loď se blížila ke Corregidoru, požádal kapitána, aby zpomalil a cestující, aby opustili na chvíli paluby. Starý válečník se chtěl rozloučit sám.

Douglas MacArthur zemřel ve věku 84 let v roce 1964. Vynikajícím důstojníkům U.S.Army je dodnes udílena jeho cena.

 
Datum: 26. 04. 2008 19:04:38 Autor: Verunka
Předmět: Dobré
No je to dost zajímavé, celkem mi to pomohlo .. dík ;-)
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.


Recenze týdne

 Kordy a rapíry z českých sbírek 16. - 18. století II. díl

Kniha volně navazuje na první díl, vydaný roku 2018.