logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Dulce et Decorum est pro Patria mori

(O francouzské armádě a vojáku budoucnosti)

V roce 1996 za Chiraka francouzská armáda prošla zásadní restrukturalizací a dramatickým snižováním stavů (z 500 000 na 300 000), včetně sil jaderného odstrašení.

Nejvýznamnější změnou bylo v roce 2001 zrušení všeobecné branné povinnosti, instituce zavedené po Velké francouzské buržoazní revoluci v roce 1789, která teoreticky měla občany vychovávat k občanské odpovědnosti, ale v praxi byla za pouhou „ztrátu času“. Nejen národnostní menšiny byly šikanovány vojenskými instruktory povely typu: „Dnes se naučíte, jak hasit hořícího vojáka, bez ohně, napalm nemáme bohužel k dispozici“.

Poloprofesionální armáda založena na základní vojenské službě byla koncipována jako nedůležitá předehra, „drát“, přes který měl nepřítel klopýtnout, než bude proti němu použita francouzská primární obrana – jaderné síly. Po použití jaderného odstrašení se francouzská armáda měla z bitevního pole stáhnout.

Poté, co se francouzští vojáci v rámci NATO zúčastnili války v Zálivu 90/91, a zejména v rámci NATO za válek v postjugoslávském prostoru, kdy se v celé šíři prokázala molochovitost evropských armád, bylo jasné, že armáda nemůže být slonem v porcelánu, ale musí být přehledně organizována, musí být velice mobilní a vysoce profesionální, založena na dobrovolnících (mezní hranicí pro nábor je věk 18-29 let).

O dobrovolníky, kterých armáda najímá přes 20 000 ročně, z toho přes 15 000 do pozemní armády (12 % žen), není nikdy nouze, a nezastrašily je ani události na Pobřeží slonoviny, kde v roce 2004 v hlavním městě bylo v jeden den zabito devět francouzských vojáků, ani 10 mrtvých francouzských vojáků z 18. 8. 2008 v Afghánistánu.

Nábor provádí CIRFA, která s nimi podepisuje kontrakty na dobu 3–5 let.

CIFRA nabírá i nezaměstnané z „předměstí“, třebaže ti obvykle mají záznam v trestním rejstříku. Podmíněný trest do tří měsíců může armáda vyřídit dopisem prokurátorovi, jinak se nabízí Cizinecká legie.

Armáda jim nabízí 400 povolání (mj. mechanik, logistik, sběrač raněných), ale jen málo z nich se dostane k vytouženým výsadkářům či k elitním střelcům.

Armáda/CIRFA nebere každého, zejména ne „citlivky či psychopaty“, všichni podstupují nejen kondiční testy, včetně jízdy na koni, ale i psychologické a psychologicko-technické testy.

Pro muslimy francouzská armáda nabízí vojenské příděly bez vepřového, ale na švýcarskou armádu nemá. Federální ministerstvo obrany Švýcarské konfederace v květnu 2010 schválilo požadavek dodavatele výzbroje švýcarské armády Armasuisse na nové armádní boty, ve kterých by se vojákům netvořily puchýře. Vyvíjí je výrobce bot Rohner, a armáda by je měla dostat v roce 2013.

Likvidace některých francouzských pluků se neobešla bez kritiky ze strany velitelů. Sarkozy k potlačení této kritiky využil aféru z 29. 6. 2008 z kasáren Carcassonne 3. pluku výsadkářů námořní pěchoty, kdy 28letý seržant Nicolas Vizioz v den otevřených dveří omylem vystřílel zásobník ostrých nábojů, a zranil tak 17 lidí. Sarkozy v důsledku této „lokální nedisciplinovanosti při vydávání nábojů“ požadoval 1. 7. 2008 ve svém projevu v NS „tvrdý postih celého řetězce velení“, načež mu 2. 7. 2008 přinesl svoji demisi bez jakéhokoliv mediálního komentáře, šest týdnů před svým odchodem do důchodu, oblíbený a uznávaný náčelník genštábu pozemní armády (od roku 2006) gen. Bruna Cuche, což potvrdilo rostoucí napětí ve vztazích mezi Sarkozym a armádou, která mu invektivy na svou adresu nezapomněla (ani jeho přítelíčkování se s Bašírem Asádem). (Před ním podal demisi náčelník genštábu jen v roce 1983 na protest proti snižování počtu stavů pozemní armády o 10 %, jak požadoval Mitterrand).

Francie a její postoj k NATO viz článek „Reintegrace do NATO, francouzská schizofrenie“, v každém případě Francie svoji gaullistickou averzi vůči NATO zdaleka neopustila, nejzávažnějším políčkem byl z její iniciativy vytvořený sbor Evropské síly rychlého nasazení pro kolektivní evropské mise, který měl Američany vytlačit z lokálních evropských konfliktů.

Tato evropská jednotka byla vyhlášena za „operační“ v 11/06 na summitu v Rize, ale šlo o „mrtvé novorozeně“: již v 9/07 státy EU nedokázaly dát dohromady ani sbor pro vojenskou misi EU v Čadu jako doplněk mise OSN-OAJ v Dárfúru , kdy Sarkozy mj. musel přijmout Putinovu nabídku, že pro tuto misi EU v Čadu poskytne vrtulníky i s piloty (Dárfúr leží na ropě).

NATO a EU stále nemají velkokapacitní nákladní letadla, která by techniku a jednotky dopravila do krizových oblastí. Francie vlastní 64 značně opotřebovaných C160 Transall (17 tun nákladu), a ostatní evropské země, kromě Británie, mají jen několik letounů Hercules 130 (12 tun), zatímco americké C17 přepraví max. 60 tun a Antonovy 120 tun.

Proto NATO-EU uzavřely dohodu o pronájmu ruských a ukrajinských Antonovů 124 s ruskou firmou Ruslan Salis a s ukrajinskou Volga-Dněpr.

Podle této smlouvy, která vstoupila v účinnost v 3/06, měly být dva Antonovy 124 trvale k dispozici na letišti v Lipsku, dva další měly být k dispozici do šesti dnů, a dva do devíti dnů.

Smlouva byla uzavřena na tři roky s možností prodloužení, a poskytovala 2 000 letových hodin ročně, s možností 2 800 letových hodin navíc. Tyto letové hodiny měly být rozděleny mezi NATO a státy EU, které smlouvu SALIS/Strategic Airlift Interim Solution podepsaly (Německo mělo nárok na 750 letových hodin, Francie měla nárok na 550 letových hodin, které využila např. pro přepravu své chirurgické nemocnice do Kábulu, Británie + Kanada na 200 hodin, zbytek hodin byl rozdělen mezi ostatní země).

Jenom za obě letadla v Lipsku bylo zaplaceno 50 miliónů euro bez paliva.

S pronájmem nesouhlasící Washington byl rozezlen, že posádky měly být ruské či ukrajinské. Evropské jednotky NATO, v té době plně vytížené v Afghánistánu (40 000 mužů) a v Kosovu (17 000 mužů), byly na pokraji svých sil, a neustály své sliby vůči Evropské jednotce rychlého nasazení, které tak chybějí vojáci (místo třech praporů měla jen jeden francouzský, původně se členové EU měli v této jednotce střídat na základě rotace po 6 měsících).

Vojáci chybějí i z finančního důvodu, protože každý stát si v této jednotce svůj prapor vydržuje za vlastní peníze, kdežto v NATO se náklady rozdělí mezi všechny členy.

Evropská jednotka byla např. nasazena v rámci humanitární pomoci v roce 2005 v Louisianě po bizarním cyklonu Katrina (viz Klimatické záhady či fikce?), a po zemětřesení v Kašmíru.

Anglosaské země (US, CAN, UK) tuto jednotku zle přijaly, a požadovaly, aby byla záložní jednotkou NATO, zejména aby její jednotky pomohly NATO v Afghánistánu, což požaduje i Nizozemí, které se po boku Anglosasů vojensky bezpodmínečně angažuje, zatímco Berlín, Paříž, Brusel a Madrid chtějí uchovat původní poslání jednotky.

Úsporný program francouzské armády se nakonec nedotkl ochrany strategických panenských ostrůvků Eparses rozsetých v Indickém oceánu z obou stran Madagaskaru (pod Seychelles a Komorami, + pod Mayotte, + na druhé straně Madagaskaru nad Réunion + Mauritius).

Od vojenské ochrany ostrovů Eparses (na ostrůvku Tromelin jsou pouze meteorologové, souostroví Glorieuses, Juan de Nova, Bassas da India + Europa, na němž 15 km pobřeží střeží 15 francouzských vojáků) nebylo upuštěno ze strachu, aby je neobsadili piráti, proto na nich zůstala stálá francouzská posádka z řad námořní pěchoty, ženistů či legionářů.

Francouzský parlament se právem obával, aby se korálové ostrovy Eparses, strategické, protože jimi vede rušná námořní „dálnice“ v Mosambickém zálivu, na nichž vlaje francouzský prapor od roku 1897, nestaly druhým Clippertonem (tichomořský atol Passion, 1 300 km od pobřeží Mexika, francouzské území, na kterém je pouze automatická meteorologická stanice, ze které si udělali zázemí pašeráci narkotik). Na ostrovy Eparses s unikátní flórou a faunou, ráje ornitologů, je pro civily vstup zakázán, ledaže by měli písemné povolení ze strany TAAF (Terres australes et antarctiques francaises, pod jejichž správu byly v roce 2007 přiřazeny), třebaže vojensky podléhají velení FAZSOI (Jižní zóna Indického oceánu).

Vojáci zde pro francouzský Institut pro výzkum a využití moře (IFREMER) se střediskem na ostrově Réunion, chrání před místními pytláky i mořské želvy zelené, které zde kladou vejce – pouze z jednoho vejce z tisíce se stane dospělá želva. Pytláci loví nejen želvy, ale kradou v noci i vejce, vzácné dřevo a nádherné lastury. Kdyby vojáci odešli, ostrovy by byly okamžitě vypleněny pytláky a rybáři z nedalekých afrických i malgašských břehů, a byly by obsazeny pašeráky všeho druhu, kteří o nich již dlouho sní.

O ostrovech sní i somálští piráti, pronásledovaní námořnictvy celého světa, kteří se odvažují čím dál více na jih – brázdí vody i u Seychelles a Komorských ostrovů, byli spatřeni i u souostroví Glorieuses.

Charles de Gaulle sice v roce 1960 udělil nezávislost Madagaskaru, ale dával si dobrý pozor, aby Francie nepřišla o suverenitu nad strategickými ostrůvky v Indickém oceánu, třebaže ostrov Mauricius si nárokuje suverenitu nad ostrůvkem Tromelin, a Madagaskar každoročně požaduje, aby se VS OSN zabývalo jeho žádostí o připojení těchto ostrůvků k Madagaskaru (pokaždé je tato agenda odročena na další rok). Madagaskar čeká jen na to, až z ostrůvků Eparses francouzští vojáci odejdou.

Madagaskar tyto ostrovy nepožaduje z historického revanšismu, ale proto, že se od ostrovů měří výlučná ekonomická zóna, která může být vyhlášena až do 200 mil od jejich břehů, jak si ji vyhlásili i Francouzi. Proto jsou pokladem.

Navíc v nich plavou hejna tuňáka červeného, jehož výlov by Madagaskar mohl velmi výnosně pronajmout japonským lodím.

Skrývají i další bohatství: francouzské ministerstvo pro životní prostředí, které má v náplni práce tyto malé ráje chránit, vydalo povolení jedné americké a jedné australské firmě, aby ve zdejších vodách prováděly ropný průzkum.

Dálkově ovládaný voják typu Homo sapiens

Roboty a drony budou v budoucí válce řízeny na dálku (viz Dehumanizace války), štáby však budou mít k dispozici i údaje o samotných vojácích z řad Homo sapiens, jejichž fyzické a duševní zdraví bude vyhodnocováno elektronickými informačními systémy, údajně proto, aby byli co nejdříve ošetřeni v případě zranění či nemoci, ve skutečnosti nepůjde jen o snížení lidských ztrát, ale tyto informace budou štábu sloužit i k tomu, aby rozhodl, v jakém okamžiku již jednotka není schopna kvůli nadměrné fyzické či psychické zátěži bojovat či podat větší výkon, či zda byla ozářena či zamořena biologickými či chemickými zbraněmi. Americká agentura DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) zadala firmě Honeywell vývoj programu „zvýšené vnímatelnosti“ vojáka, spočívající v analýze jeho mozkové činnosti, jak mozek reaguje mj. na audiovizuální a dotekové podněty.

Cílem monitorování mozkové činnosti je stimulovat nebo potlačovat smyslové vnímání vojáka pro potřeby bojové mise.

Budoucí voják bude nejpozději do roku 2020 let prošpikován elektronickými čipy, drátky a přenosnými anténkami na helmě, na hrudníku, na konečkách prstů, které mj. budou sledovat jeho teplotu, tlak, dýchání, hladinu kyslíku a cukru v těle, činnost srdce, svalové napětí, také bude moci být i přesně lokalizován a účinně komunikovat s velitelstvím.

Bude při misi sledován ještě důkladněji, než kdyby ležel na nemocničním lůžku.

Podobný systém (LifeGuard) vyvinula NASA pro kosmonauty.

Pro francouzského vojáka tentýž program (Félin) od roku 1986 vyvíjí pro armádní DGA (zbrojní programy instituce SSA) Service de santé des armées.

Tyto systémy jsou již dnes na vojácích testovány, údaje přenášejí mj. rádiovou technologií Bluetooth připojenou k mobilnímu telefonu, která je přenáší přes satelit.

Tyto elektronické systémy jsou velmi nákladné, proto budou k dispozici i pro záchranáře a hasiče (monitorovací systém nainstalovaný v přilbě umožní veliteli hasiče trojdimenziálně sledovat na 150 m do teploty 150 stupňů Celsia, někteří navrhují povinné čipování vojáků, hasičů a záchranářů, aby nemohlo dojít k záměně osob.

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.


Recenze týdne

 Kordy a rapíry z českých sbírek 16. - 18. století II. díl

Kniha volně navazuje na první díl, vydaný roku 2018.