logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Eskadra beznaděje

Bělogvardějská eskadra operující v letech 1919–1920 v Černém moři, představovala úctyhodnou bojovou sílu, která aktivně zasáhla do průběhu občanské války v Rusku. Námořní převaha však nebyla rozhodující.  A tak její osud paradoxně určil vývoj na pozemních bojištích a později i složitou diplomatickou hru.

Po uzavření Brestlitevského míru ovládly Centrální mocnosti severní část černomořského pobřeží, včetně Krymu a Zakavkazka. Ruská Černomořská flotila v té době přestala fakticky existovat. Příměří z listopadu 1918 však i v této oblasti změnilo situaci ve prospěch vítězné Dohody. Francouzské a řecké jednotky se 18. listopadu 1918 vylodily v Oděse, Britové obsadili krátce na to Novorossijsk a Sevastopol, kde jim Němci předali všechny zadržované lodě Černomořské flotily. Dohodová vojska tak záhy kontrolovala prakticky celé pobřeží Černého moře. Teď, když bylo Německo a jeho spojenci poraženi, se hlavním cílem vítězů stal zvrat situace v Rusku. Intervence Dohody se sice omezila jen na obsazení hlavních ruských přístavů s přilehlým územím a na lodní transporty materiální pomoci Bělogvardějcům, její námořní převaha ovšem byla zdrcující.

Boj o kontrolu nad Krymem

Rudá armáda, která v březnu 1919 zahájila pozemní ofenzívu, obsadila začátkem dubna Oděsu a postupovala směrem na Krym. V Sevastopolu navíc vyvolali bolševici nepokoje zaměřené proti přítomnosti dohodových sil. Jejich propaganda zasáhla dokonce i osádky francouzských lodí. Ty se odmítly podílet na likvidaci bolševické vzpoury a francouzské velení je muselo z Černého moře stáhnout. Nepokoje byly sice potlačeny, ale Dohoda byla i tak nucena zahájit evakuaci svých jednotek do Novorossijska, který dosud držela Dobrovolnická armáda generála Antona Ivanoviče Děnikina. Vedle dohodových námořních sil se tam přesunula i bojeschopná ruská plavidla. Ostatní lodě Britové před vyklizením Sevastopolu buď učinili plavby neschopnými (například pre-dreadnought Georgij Pobědonosec) nebo je rovnou potopili v okolních hlubokých vodách, aby nepadly blížícím se Rudoarmějcům do rukou.

Anton Ivanovič Děnikin v roce 1917

Rudé armádě se však po Krymu nepodařilo dobýt i Kerčský poloostrov, což umožnilo Děnikinovi přejít v červnu téhož roku do protiútoku. S podporou lodí Dohody obsadila jeho armáda Feodosiji a znovu vstoupila do Sevastopolu. Bělogvardějský námořní výsadek se v srpnu zmocnil Oděsy, a tak většina ruského černomořského pobřeží znovu změnila majitele.

 

Zrod bílé eskadry

V září 1919 se proto Britové rozhodli zformovat z bývalých carských plavidel samostatnou eskadru. Jejím vytvořením sledovali samozřejmě i vlastní cíl, a to stáhnout z Černého moře část sil Royal Navy. Do stavu eskadry, jejímž velitelem se stal viceadmirál Michail Petrovič Sablin, postupně předali dreadnought Volja (přejmenovaný na Geněral Alexejev), chráněný křižník Očakov (nyní Geněral Kornilov) vyřazený křižník Pamjať Merkurija, opravený Georgij Pobědonosec, nosič hydroplánů Almaz, dále 11 torpédoborců, pět ponorek a řadu dalších menších lodí.

Dreadnought Geněral Alexejev po roce 1919

Bělogvardějci však celé černomořské pobřeží nekontrolovali dlouho. Děnikinův útok na Moskvu ztroskotal a říjnové porážky u Orla a Voroněže donutily celou Dobrovolnickou armádu k ústupu. Rudá armáda přešla na jižní frontě do protiútoku, v lednu 1920 dosáhla Perekopské šíje, a dobytím Oděsy 7. února učinila snahám o obsazování černomořského pobřeží západně od Krymu přítrž. Bělogvardějci se chtě nechtě museli stáhnout do defenzívy a bránit Krym. Děnikin rezignoval na post velitele armády a vrchní velení všech, tedy i námořních, bělogvardějských sil v jižním Rusku převzal generálporučík Petr Nikolajevič Wrangel.

 

Petr Nikolajevič Wrangel

 Stav bělogvardějské námořní eskadry v té době už nebyl příliš uspokojivý. Sestávala z plavidel, která prodělala boje světové války a následně několikrát změnila majitele. Většina lodí tak spíše než další operační nasazení potřebovala generální opravu. Lepší situace nepanovala ani mezi jejich osádkami. Řadě z nich chyběli palubní důstojníci, především na středním stupni velení. Námořní učiliště nemohla v tak krátkém čase vycvičit nové absolventy a jejich nedostatek byl tedy nahrazován důstojníky pobřežních služeb nebo převelenými od pozemních vojsk. Ti však postrádali znalosti a zkušenosti potřebné pro velení na válečné lodi. Pestré bylo i složení mužstva, v němž citelně chyběli zkušení námořníci. Většinou šlo o studenty, námořní kadety, přístavní dělníky nebo vojáky, kteří se dosud z různých důvodů vyhýbali frontě. 

 

Mohutná síla s malým efektem

Přesto si po většinu roku 1920 bělogvardějská eskadra udržovala v Černém moři převahu. Ta jí umožňovala provádět i rozsáhlé námořní výsadky, z nichž nejvýznamnějším bylo vylodění asi 6 500 mužů dne 6. června 1920 na pobřeží Azovského moře u Kirillovky. Další dva výsadky uskutečněné v červenci a srpnu, byly spjaty s pokusy bělogvardějců proniknout do kozáckých oblastí na Donu a Kubáni a zformovat tam nová vojska. Oběma výsadkům se sice opravdu podařilo proniknout až na kozácká území, ale nakonec byly poraženy a jejich zbytky bělogvardějské lodě evakuovaly zpět na Krym. Bolševická azovská flotila se mezitím zaměřila na dělostřelecké přepady severovýchodního pobřeží Krymu a došlo i k několika střetům mezi dělovými a torpédovými čluny obou stran. Také bílá eskadra se snažila podporovat pozemní vojska častým ostřelováním bolševických pozic na pobřeží. Bitevní loď Geněral Alexejev a křižník Geněral Kornilov se 29. července kupříkladu pokoušely umlčet palbou svých děl významnou pevnost Očakov (dnes Očakiv) v ústí řeky Dněpr. Bělogvardějci také často vysazovali do týlu nepřítele sabotážní a diverzní skupiny. Převaha na moři však nemohla vyvážit slabost a postupnou ztrátu iniciativy jejich pozemních sil.

Poté, co v říjnu 1920 uzavřelo sovětské Rusko příměří s Poláky, přesunula vláda Sovětů na jižní frontu značnou část uvolněných sil a přešla do závěrečné ofenzivy proti oslabeným Wrangelovým vojskům. 7. listopadu zahájila Rudá armáda frontální útok na Perekopskou šíji. Ani námořní dělostřelecká podpora nedokázala její postup zadržet a v několika dnech byla fronta prolomena.

 

Kedrovův plán evakuace…

Už v dubnu 1920 nařídil Wrangel pro případ porážky na pevnině připravit plán evakuace armády, námořní eskadry a vládních úřadů z Krymu. Jeho rozkazem bylo námořnictvu uloženo v nejpřísnějším utajení zajistit příslušnou lodní tonáž k přepravě až 60 tisíc osob. Lodě měly být předem rozmístěny do několika krymských přístavů a naloďování mělo začít ihned po prolomení fronty na Perekopské šíji. Záhy se ukázalo, že faktický počet evakuovaných bude mnohem vyšší. Už v květnu 1920 se mluvilo o 98 tisících osob, přičemž velení flotily odhadovalo, že je schopno zajistit přepravní kapacitu maximálně pro 75 tisíc z nich. Počty přitom dál narůstaly. Bylo proto třeba akci dopodrobna naplánovat a zmobilizovat civilní parníky, transportní lodě, kutry, prostě doslova téměř vše, co se udrželo na vodě. K tomuto nelehkému úkolu si Wrangel místo těžce nemocného Sablina vybral kontradmirála Michaila Alexandroviče Kedrova. Sám o tom ve svých memoárech napsal: „Kedrov měl pověst mimořádně inteligentního, odhodlaného a zkušeného námořníka. Při osobním setkání na mě udělal nejlepší dojem. Po krátkém váhání souhlasil s přijetím úkolu. Byla to velmi šťastná volba. Bezprecedentní úspěch evakuace Krymu je do značné míry zásluhou admirála Kedrova.“

Michail Alexandrovič Kedrov

…a jeho úspěšné provedení

Brzy ráno 11. listopadu 1920 Wrangel skutečně nařídil zahájení evakuace. Ve dnech 13.–16. listopadu tak ze Sevastopolu, Kerče, Jalty a dalších přístavů vyplulo nejméně 126 lodí, na jejichž palubách se nacházelo kromě osádek přes 145 tisíc evakuovaných, z toho 55–60 tisíc civilistů, převážně rodin vojáků a úředníků. Vlajkovou lodí mohutného loďstva emigrantů se stal křižník Geněral Kornilov, na jehož palubě se plavili i Wrangel a Kedrov. Flotila doprovázená francouzskými válečnými plavidly v čele s křižníkem Waldeck-Rousseau pak nabrala kurz směr Istanbul. Přestože 13. listopadu vyplula z Nikolajeva na svou bojovou plavbu i „rudá“ ponorka AG 23 a příští den křižovala před Sevastopolem, nepodařilo se jí zaútočit ani na jedinou loď. A tak bělogvardějská flotila ztratila při evakuaci Krymu jen torpédoborec Živoj, který se s 350 lidmi na palubě 20. listopadu převrátil v bouři a jeden kutr, jehož osádka se rozhodla pro návrat do Sevastopolu.

Po příjezdu flotily do Istanbulu proběhla rusko-francouzská jednání o jejím dalším osudu.  Francouzi prohlásili, že se evakuovaní občané Ruska nacházejí pod ochranou Francie, a jako zástavu si vymínili kontrolu nad ruskými válečnými i obchodními plavidly. Další existence Černomořské eskadry tak již byla v rukou francouzské vlády.

21. listopadu 1920 byla Wrangelovým rozkazem č. 11 flotila přejmenována na Ruskou eskadru, sestávající ze čtyř divizí. Tvořily ji 1 bitevní loď, 1 pre-dreadnought, 1 křižník, 1 nosič hydroplánů, 10 torpédoborců, 4 ponorky, 3 dělové čluny, 3 minolovky, 17 pomocných a 19 transportních lodí. Velitel eskadry Michail Kedrov byl zároveň povýšen na viceadmirála.

 

Internace v Bizertě

Zatímco většina vojáků i civilistů zůstala v Turecku, nebo odešla do Království SHS a Bulharska, eskadru se rozhodla francouzská vláda odeslat na základnu v severoafrické Bizertě, kam ji doprovodilo asi 5 400 civilistů. 8. prosince 1920 tak začaly první lodě pod dohledem francouzského námořnictva opouštět Istanbul. Na jejich stožárech nyní zavlály francouzské vlajky, bílé andrejevské, směly mít jen na zádi, protože podle mezinárodního práva již lodě nepatřily nezávislému státu. Přesun do Bizerty byl proveden ve dvou etapách. První část eskadry připlula do Tuniska koncem prosince 1920, další v únoru 1921. O stavu plavidel nejlépe svědčí událost, která během plavby postihla pre-dreadnought Georgij Pobědonosec: na rozbouřeném moři se prorezavělý zadní komín zhroutil na palubu, kde zabil dva důstojníky a signalistu.

V Bizertě eskadra zakotvila na jižním břehu přístavního kanálu a lodě i s posádkami byly dány do měsíc trvající karantény. Zároveň došlo ke změně v osobě velitele eskadry, když  Kedrova nahradil kontradmirál Berens. Místní úřady se k eskadře a ruským emigrantům z počátku chovaly dosti chladně. Na břehu byly rozestavěny hlídky, kanál křižovaly strážní čluny a jeho ústí blokoval francouzský dreadnought. Z metropole dorazily také posily pro místní policii. Po skončení karantény se civilisté přesunuli do uprchlických táborů. Část z nich se sice rozhodla pro návrat do vlasti, zbytek se však postupně asimiloval. Pobyt ruských námořníků a emigrantů ovlivnil i kulturní a společenský život města. Časem zde byl postaven pravoslavný kostel, zbudováno divadlo, vydávaly se ruské časopisy, konaly koncerty, přednášky a plesy. Ruská komunita se tak záhy stala vedle Francouzů, Tunisanů, Italů a Malťanů další svébytnou entitou kosmopolitního přístavu.

Pre-dreadnought Georgij Pobědonosec v Bizertě

Pokud šlo o samotnou eskadru, Francouzi do jejích vnitřních poměrů nezasahovali. Zajistili pro ruské námořníky také příděly potravin ze skladů Červeného kříže a symbolický žold (10–21 franků). Od března 1921 byly lodě převeleny do rezervy a neustále snižován stav jejich osádek. Na palubách sloužilo nejprve 1 500, později 500 a od října 1922 už jen 200 námořníků. Stav eskadry byl už víc než žalostný a na opravy nebyly peníze. Za účelem pokrytí nákladů na její údržbu byla v roce 1921 francouzskému námořnictvu předána relativně moderní dílenská loď Kronštadt, poté následovaly i další. Některé z nich Francouzi prodali Itálii, Polsku a Estonsku. Na konci roku 1924 tak v Bizertě zůstala jen asi polovina původní eskadry.

 

Agónie

28. října 1924 Francie oficiálně uznala Sovětský svaz.  Na lodích byly spuštěny andrejevské vlajky a k 30. říjnu byla Ruská eskadra prohlášena za rozpuštěnou. V prosinci 1924 přijela do Bizerty sovětsko-francouzská komise, která měla posoudit technický stav lodí a možnost jejich návratu. Po důkladné prohlídce byl sestaven seznam plavidel, která měla být předána do SSSR. Jednalo se o bitevní loď Geněral Alexejev, šest torpédoborců a čtyři ponorky. Protože lodě nebyly v uspokojivém stavu, požádala komise Francii o provedení nezbytných oprav. Záhy se však objevilo několik ekonomických a politických komplikací: obě strany se neshodly na ceně opravy lodí a rovněž vyvstal problém válečných dluhů, jejichž splácení po SSSR, jako nástupci carského Ruska, dohodové mocnosti požadovaly. Navíc skupina černomořských a pobaltských zemí protestovala proti převodu lodí na půdě Společnosti národů, v obavě z možné sovětské agrese. V důsledku toho všeho Francie nakonec odmítla lodě do SSSR vydat a ty zůstaly v Bizertě, odsouzeny už jen k sešrotování. Jejich agónie ale trvala ještě řadu let. Jako poslední z velkých lodí byl v roce 1936 rozebrán Geněral Alexejev. S jeho zmizením tak smutný příběh Ruské eskadry definitivně skončil.

Bělogvardějské torpédoborce v Bizertě v roce 1924

 

PRAMENY

Hrbek, Jaroslav, Velká válka na moři. 5. Díl, Praha 2002

Kolupajev, V. E., Russkij flot v Afrike, Vojenno-istoričeskij archiv, No 8, Moskva 2002

Ušakov, A. I., Krymskaja evakuacija, 1920 god, https://portal-slovo.ru

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Meč SIGVINAIS z expozice Armádního muzea Žižkov. Viz nový článek uvnitř čísla.

Meč SIGVINAIS z expozice Armádního muzea Žižkov. Viz nový článek uvnitř čísla.


Recenze týdne

V oblacích

"Jedinečná monografie malíře, který významně ovlivnil svět plastikového modelářství."