F. D. Roosevelt a spojenecký protektorát ve Francii

Je to málo známá kapitola z historie druhé světové války.

V letech 1941-42 si Washington naplánoval, že ve Francii jako ve všech ostatních poražených fašistických státech nastolí protektorát spravovaný Spojeneckou vojenskou vládou okupovaných území (Allied Military Government for Occupied Territories, AMGOT), tak jak spojenecký dozor fungoval nad vládami v Itálii, Belgii, Německu (kontrolními mocnostmi byly US,UK, F a SU), Rakousku, Japonsku … (Viz také Friendly Isle, Time Magazine z 26. 7. 1943).

Na Wikipedii je i bankovka (pod heslem amgot), kterou chtěli Američané ve Francii používat,vzhledem dolarovka v hodnotě sto franků, která byla Američany vytištěna a dodána v červnu 1944 po Operation Overlord.

Spojenecký dozor by byl ve Francii uplatněn, KDYBY nebylo de Gaulla, Rooseveltem tolik nenáviděného, který v něm podle svého prohlášení spatřoval „začínajícího diktátora".

Tato spojenecká okupační vláda zamýšlela zrušit francouzskou státní suverenitu, včetně práva razit peníze, a to podle dohody, kterou v listopadu 1942 US vnutily k podpisu vichystickému admirálu Darlanovi (pro zajímavost: protektorátní smlouva, na základě které nás Třetí říše anektovala,byla opsána z protektorátní smlouvy mezi Francií a Tuniskem z roku 1883).

Již v té době se US důvodně obávaly, že Francie, ač oslabená porážkou z června 1940, jim bude po válce oponovat ve dvou podstatných věcech, zejména, jestliže v jejím čele bude stát razantní plk. de Gaulle (u pétainistických důstojníků neoblíbený pro svoji propagaci doktríny vedení mobilní války profesionální plně motorizovanou armádou, 1939 velitel tankové divize, 25. 5. 1940 povýšen na brig, gen.). První věc se týkala americké správy Německa, protože Francie se postavila proti americké vizi správy Německa již 1919. A za druhé se Washington obával, že jim Paříž odmítne přenechat své kolonie, bohaté na nerostné suroviny (uranové doly v Nigeru inter alia), a nepovolí jim využívat své strategické základny, třebaže US již 1899 požadovaly na koloniálních mocnostech, aby vůči nim aplikovaly režim „otevřených dveří“ do svých kolonií za účelem svobodné výměny zboží a kapitálu.

US již od prosince 1940 (do války vstoupily až o rok později) měly připravený plán na vylodění do Maroka a Alžírska v čele s Robertem Danielem Murphym, zvláštním zmocněncem prezidenta Roosevelta pro severní Afriku,který se měl stát hlavním poradcem vojenského guvernéra americké okupační zóny v Německu, a který se za účelem provedení operace Torch (vylodění spojenců v severozápadní Africe v listopadu 1942) stal americkým konzulem v Alžíru s cílem navázat kontakty se zdejším francouzským odbojovým hnutím a přemluvit velitele zdejší vichystické armády, aby americko-britské invazi nekladla odpor (zajímavou otázkou je, zda admirál Darlan zde byl v době invaze skutečně jen na nečekané soukromé návštěvě, třebaže i R.D. Murphy byl jeho přítomností překvapen).

Proto US de Gaulla nekompromisně odklízely z cesty, zejména když pod svým jménem sjednotil odboj, a bylo jasné, že s ním budou muset v poválečné Francii počítat. Proto se v rámci své koncepce „americké Vichy bez Vichy“ soustředˇovaly na kolaborantský vichystický režim, který by měl po válce ohebnější páteř než silná vláda de Gaulla, proto vůči režimu ve Vichy střídavě používaly taktiku biče a medu. Americký plán poválečné okupace Francie podporovaly i francouzské elitní kruhy, zainteresované na státě, který by jim zajistil stejná privilegia jako starý režim, a které si přály vyjednat bez jakékoliv újmy pro sebe hladký přechod z německé éry ( Pierre Laval 22. 6. 1942 veřejně prohlásil, že si přeje vítězství Německa a hlavně rozdrcení bolševického Ruska) do éry americké (v níž měl mít budoucnost Lavalův zetˇ René de Chambrun, kolaborant se dvojím občanstvím, francouzským a americkým, který měl pomoci americkou okupaci dojednat).

Washington se po celou dobu války úporně snažil o přeskupení francouzského odboje: nejprve se úpěnlivě snažil odboj soustředit kolem symbolu francouzské porážky stařičkého gen. Maxima Weyganda, vichystického ministra obrany a zmocněnce Pétaina pro severní Afriku, později gen. konzula v Alžírsku do listopadu 1941, kdy byl Němci ,protože s nimi nespolupracoval, zatčen, a poté držen jako rukojmí až do roku 1945 za to, že ke spojencům v listopadu 1942 přešel vichystický gen. Giraud. Když se to Washingtonu nepodařilo, soustředil se na gen. Henriho Girauda, který se však nakonec odmítl podílet na operaci Torch a jen k ní uraženě přihlížel z Gibraltaru, když mu Američané odmítli dát funkci vrchního velitele celé invaze (kterou zastával gen. Eisenhower) a nabídli mu „jen“ funkci vrchního velitele francouzských sil. Washington poté vyjednával s admirálem Darlanem, heroldem kolaborace, překvapivě v té době v Alžíru. 22. 11. 1942 nechal americký gen. Mark W. Clark „konvertovaného“ admirála podepsat dohodu, na základě které dával výměnou za post vrchního velitele francouzské armády francouzskou severní Afriku k dizpozici US a z Francie učinil „vazalský stát podléhající podmínkám kapitulace“. Po zavraždění admirála Darlana 24. 12. 1942 zdejší gaullistickou buňkou se US musely vrátit ke generálu Giraudovi, třebaže již bylo jasné, že gen. Gieraud nemá žádnou autoritu. Kolem bývalého vichystického generála Girauda se zejména od bitvy u Stalingradu seskupili vysocí političtí funkcionáři vichystického režimu, finančníci a průmyslníci, jako bankéř Alfred Pose, Pierre Pucheu, šampión v hospodářské kolaboraci, poprav odbojářů, udávání a braní rukojmích, který byl gaullisty v květnu 1943 odsouzen k trestu smrti a popraven v Alžírsku v březnu 1944. Jeho popravou se de Gaulle nechtěl zalíbit komunistům, ale měla vyznít jako varování pro tu část francouzských velkopodnikatelů, kteří očekávali od Američanů sametové odpuštění za kolaboraci výměnou za svoje zásluhy v boji proti bolševickému nebezpečí ve Francii.

3. 6. 1943 de Gaulle, Američany považovaný za enfant terrible, založil Francouzský výbor národního osvobození.

Třebaže Američané nazývali de Gaulla jedním dechem pravicovým diktátorem a zároveň loutkou Moskvy přes FKS, musely se díky de Gaullovi vzdát myšlenky na zavedení dolarů ve Francii a společně s Londýnem museli 23. 10. 1944 uznat de Gaullovu prozatimní vládu, poté, co ji už dávno uznala Moskva, se kterou de Gaulle 10. 12. 1944 podepsal smlouvu o spojenectví a vzájemné pomoci, aby vyvážil americkou hegemonii, která Francii vystrčila z jaltské konference z dubna 1944.