logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Fournier a Dupont aneb pravda a legenda

Ukázka z druhého svazku knihy autorů Jiřího Kovaříka a Leonid Křížka Historie evropských duelů a šermu, jež vyšla 12. září 2014.

Nejslavnější duel revoluční a napoleonské éry,možná nejproslulejší ze všech duelů na světě a rozhodně nejdelší, neboť trval jedenáct či devatenáct let, se měl odehrát mezi generály Dupontem a Fournierem. Proslavila jej novela Josepha Conrada The Duel, do češtiny nikdy nepřeložená, podle níž natočil Ridley Scott film The Duellists, u nás promítaný pod titulem Soupeři.

(Pozn. red. z roku 2022: Povídku přeložil do češtiny pod názvem SOUBOJ a vlastním nákladem vydal v roce 2015 Michal Šťovíček.)

Shrňme nejprve děj novely i filmu.

Husarský poručík Féraud zabije v souboji pod nicotnou záminkou synka zámožné rodiny, což vzbudí v posádkovém městě pobouření. Generál udělí prchlivému Féraudovi domácí vězení a uvážlivý poručík d'Hubert dostane rozkaz, aby to provinilci sdělil. Féraud trest, vzkaz i posla pokládá za další urážku a d'Huberta okamžitě vyzve na šavle. Je zraněn, a i když je zraněn, point d'honneur mu ale velí žádat odvetu, a tak to jde rok po roce, všude, kde se oba důstojníci setkají. Ani Napoleonův pád roku 1814 neučiní letité Féraudově posedlosti konec, v posledním duelu ale d'Hubert svého protivníka přemůže, pokoří a zakáže mu, aby se kdykoliv znovu objevil...

Pokud jde o film, v němž jsou jednotlivé scény koncipovány podle dobových obrazů a vynikající kostýmy a uniformy dotvářejí atmosféru, patří mezi kultovní díla o napoleonských válkách a soubojích vůbec; d'Huberta tu hrál Keith Carradine, Férauda Harvey Keitel. Choreografem šermířských scén byl William Hobbs, šermířský mistr par excelence, který se své profesi věnuje od třiadvaceti let. Bez nadsázky lze říci, že lepší "šermířský" film snad nebyl nikdy natočen; žádné operetní scény, žádné nesmyslné víření čepelí, ale poctivý šerm, v němž jde o život, nikoli o narážení čepele na čepel. Však také motto filmu bylo: "Šerm je věda. Láska já vášeň. Souboje jsou posedlostí."

Co se Jospeha Conrada týče, čerpal námět z článku otištěného v Harper´s Magazine v září 1858, který zněl takto:

"Nedávné souboje v Paříži postavily opět otázku soubojů do středu pozornosti. K nejpodivnějším utkáním tohoto druhu, které badatelé objevili, se řadí příběh o souboji začínajícím v roce 1794 a končícím až v roce 1813.

            Nuže, v roce 1794 sloužil ve Štrasburku jistý husarský kapitán jménem Fournier, což byl nejprchlivější a nejrvavější muž ze širokého okolí. Při nejedné příležitosti už zahubil svého protivníka v prostém souboji, avšak žádné vítězství jeho zálibu v tomto druhu vraždění neutišilo. Jednou pro nic za nic vyprovokoval mladíka jménem Blumm, což byl miláček štrasburských měšťanů, a stejně tak pro nic za nic jej i zabil.

            Celé město z toho bylo pobouřené a Fourniera, v němž spatřovalo mladíkova vraha, odsuzovalo. Souboj nicméně představoval čestnou záležitost. Kdo by si tudíž troufl trestat vraha, který byl jen duelantem?

            Avšak v den pohřbu nebohého Blumma pořádal posádkový velitel velký a už dlouho předtím ohlášený ples. Fournier patřil mezi pozvané a velitel města očekával, že jeho přítomnost by mohla způsobit několik nemilých setkání. Dal tedy svému pobočníku, kapitánu Dupontovi příkaz, aby čekal u dveří a Fourniera s odvoláním na generálův rozkaz poslal pryč.

            Dupont toto strohé poslání přijal. Fournier se objevil v danou hodinu a Dupont se na něj obrátil s následujícími slovy:

            "Fourniere, co tu v den pohřbu ubohého Blumma pohledáváš?"

            "Vida! C'est toi, Duponte! Bon! Samozřejmě, že jdu na ples."

            "A já tu stojím na generálův rozkaz, abych ti v tom zabránil."

            "I hleďme! C´est ça! S generálem se s ohledem na hodnost bít nemůžu. Snad nebude vadit, když jej zastoupíš ty, který mě urážíš jeho jménem."

            Dupont výzvu přijal, souboj se odehrál za pár dní a Dupontovi se poštěstilo odvážlivce vážně zranit kordem. Klesající Fournier však požadoval nový souboj. Sotva se uzdravil, došlo k novému souboji, během nějž Fournier uštědřil těžké zranění Dupontovi. Ten však, pohoršený protivníkovou neomaleností a s důvěrou v sebe, žádal, sotva se sebral, okamžitě třetí souboj. Fournier si zvolil pistole, neboť nikdy nechybil cíl, a po večerech, kdy neměl co dělat, se bavíval tím, že rozstřeloval dýmky, jež vojáci kouřili.

            Dupont se nicméně odvolal na výsadu vojenského stavu a střetnutí se konalo na kordy. Oba muži byli lehce raněni. Za této situace se zrodila mezi zainteresovanými dohoda, která se dochovala. Vypadala takto:

            1. Pokaždé, když se pánové Dupont a Fournier objeví třicet mil jeden od druhého, sejdou se na poloviční vzdálenosti, aby změřili síly kordem.

            2. Budou-li v tom někomu ze zúčastněných služební povinnosti bránit, projede druhý celou vzdálenost, aby se střetnutí mohlo uskutečnit.

            3. Nepřipouští se žádná omluva s výjimkou těch, které vyplývají z povinností života vojenského.

            Dohoda se čestně plnila; pokaždé, když měly ty dvě horké hlavy příležitost se bít, konal se souboj se vší zuřivostí. Mezi oběma se rozvinula velice zvláštní korespondence, z níž přinášíme několik ukázek:

            "Štáb myslivců v Lunéville mě zve na snídani. Jsi ve městě na dovolené a já přijal pozvání v naději, že ti budu zase mít příležitost zasadit ránu. Buď ujištěn o mé největší oddanosti," psal jeden.

            Nebo:

            ,Drahý příteli, budu Štrasburkem projíždět v poledne 5. listopadu. Najdeš mě v hotelu U pošty: budeme se bít.?

            Někdy narušilo povýšení jednoho či druhého rovnováhu v hodnostech a jejich příjemná setkání nemohla pokračovat. Fournier pak psal:

            "Drahý Duponte, dozvídám se, že tě císař povýšil na brigádního generála. Přijmi mé blahopřání. Toto povýšení mě mimořádně těší, neboť tě staví do stejné hodnosti, jakou mám já, a dává nám příležitost pokračovat v souboji, na nějž tě při první možné příležitosti vyzvu."

            Celá věc ve své době pochopitelně budila velkou pozornost. Na obou byla patrná četná zranění. Každý z nich toužil s tím druhým skoncovat. Byli to však skvělí šermíři kordem a ortodoxně dbali soubojových pravidel, která zakazovala další útok ve chvíli, kdy se prolila první krev.

            Vypráví se, že se oba jednoho dne zcela nečekaně setkali v jakési švýcarské horské chatě.

            "No ne! Duponte, jsi to ty! Do střehu!"

            Dupont ze sebe shodil plášť a zaujal základní postoj. Zatímco odráželi jeden výpad za druhým, odvíjel se následující rozhovor.

            "Parbleu! Myslel jsem, že jsi ve Francii."

            "Ne, povolali mě sem."

            "Tím lépe, nebudeme to mít daleko. Kdy jsi dorazil?"

            "Před chvílí."

            "Díky, že jsi si na mne vzpomněl."

            A zatímco hovořil, projel Dupontův kord Fournierovým nákrčníkem, škrábl krk a přibil Fourniera ke zdi.

            Rámus zápasu přivolal důstojníky usazené v sousední chalupě, a ti oba bojující roztrhli.

            Dlouhý souboj se tak protahoval, aniž by někdo z těch dvou dostal či dal zadostiučinění.

            Nakonec měl Dupont před svatbou. Jeho fiancée žádala, aby sporu učinil přítrž. Navštívil tedy Fourniera a svěřil se mu s překážkami, které před něj budoucí svazek a požadavek nastávající choti postavily. Navrhl poslední souboj.

            Souboj se konal na pistole.

            Fournier si byl vědom převahy, kterou mu tato zbraň poskytuje, a podivil se. Dupont odpověděl:

            "Vím to. Mám ale plán, který naše síly vyrovná. Jeden z mých přátel vlastní roztomilý lesík, obehnaný vysokou zdí. Jsou v ní dva vchody, jeden na severu, druhý od jihu. Zítra přesně v poledne vejdeš severní bránou s pistolí v ruce. Já půjdu jižní. Až budeme v lese, pokusí se každý z nás najít si vhodnou příležitost k výstřelu."

            Podmínky byly přijaty. Nazítří v poledne vešli oba do lesíku a zavřeli za sebou dveře. Opatrně postupovali od jedné stromové houštiny ke druhé. Konečně spatřili jeden druhého a oba se v téže vteřině ukryli za kmeny. Uplynulo pět minut. Dupont opatrně vystrčil ruku. Odlétla kůra, suše práskl výstřel a Fournier tak ztratil první kuli. Za dalších pět minut Dupont opatrně vystrčil klobouk. Okamžitě se v něm objevila díra a kulka škrábla prsty, které klobouk držely.

            Dupont se flegmaticky vydal vpřed. Fournier opustil úkryt s prázdnou pistolí v ruce, podobně flegmatický až do poslední chvíle.

            Dupont mu chladně namířil na srdce. Pak zastavil:

            "Mám tvůj život v rukou. Nechám ti ho s jednou podmínkou. Pokud mě budeš někdy obtěžovat nebo mě donutíš k dalšímu souboji, budu mít dvě kulky k dobru, pak teprve budeš mít právo střílet ty."

            Podmínka byla přijata, devatenáct let trvající souboj skončil. Dupont se oženil, příběh se uzavřel.

Překlad J. Kovařík.

Do jaké míry měl ovšem výše uvedený dobový článek pravdu?

Všichni přepokládali, že se jednalo o enfant terrible Napoleonovy armády, muže, jehož sám císař Francouzů nazval nejhorším vojákem Grande Armée, o generála Françoise Fournier-Sarloveza, který byl, podobně jako celá řada napoleonských vojáků, duelantem, síly v souboji prokazatelně měřil několikrát, ve vzpomínkách lidí, kteří jej znali, však o onom podivném a letitém duelu nenalezneme zmínku. A kdo měl být onen Dupont, Fournierův soupeř? Na první pohled by se nabízel Dupont de l'Étang, jenže tento generál byl brigádním generálem už v době, kdy Fournier dosáhl teprve hodnosti kapitána, a v časech, kdy se Fournier stal plukovníkem 12. husarského, velel Dupont de l'Étang celému pravému křídlu Italské armády. Dupont de l'Étang navíc kapituloval s celým sborem roku 1808 u španělského Bailénu, za což pobýval čtyři roky v krajní nemilosti na svých statcích a roku 1812 neveřejný vojenský soud rozhodl o jeho exemplárním uvěznění v pevnosti Joux, kde zůstal až do Napoleony první abdikace!

            Louis François Bertrand du Pont d'Auberage, hrabě de Lauberdiere, byl zase zajat roku 1793 v Irsku, do vlasti se vrátil až za sedm let, a i když dosáhl roku 1807 generálské hodnosti, sloužil pak jako štábní důstojník či týlový velitel.

            Další známí Dupontové jsou plukovník 10. mysliveckého Pierre-Antoine Dupont de Chaumont (k roku 1793 brigádní generál a rebel proti vládě při pařížském povstání 13. vendémiairu, 1795 divizionář, pro potenciální nespolehlivost působící jen jako týlový velitel, inspektor a příležitostně i diplomat) a plukovník 51. řadového Charles-Leopold-Joseph Du Pont de Compiegne (k roku 1791, kdy pravděpodobně emigroval, za císařství se však nejspíše vrátil, byť generálské hodnosti dosáhl až po Napoleonově pádu). Ani ti do našeho příběhu nezapadají...

            Fournier ovšem není neobyčejné jméno a nelze vyloučit, že si kdosi při vytváření legendy spletl právě jeho! Krom našeho hrdiny žil například i Jean Louis Fournier (1774-1847), který prošel většinou bojišť koaličních válek, do roku 1795 působil jako dobrovolnický poručík v Pyrenejích, v letech 1996 až 1798 v Itálii jako kapitán, pak přes převelení v tzv. Anglické armádě doputoval k Rýnské armádě a v období 1801 až 1806 sloužil na pobřeží Severního moře. K Veliké armádě se připojil jako chef de bataillon 85. řadového v pruské kampani (kde bojoval u Auerstedtu), s týmž plukem se vyznamenal u Pułtusku a Pruského Jílového. Jako major 17. řadového se bil u Eggmühlu, Řezna a Wagramu, kde utržil vážné zranění. V lednu 1813 se stal plukovníkem 142. řadového, sloužil v Sasku a u Lipska už měl hodnost brigádního generála a k Napoleonovi se přidal i za sta dní, v Rusku ani ve Španělsku však nikdy nebojoval, což osudům duelanta Fourniera příliš neodpovídá...

            Podobně lze nalézt Francoise Fournier-Verriérese, k roku 1793 už dvaapadesátiletého podplukovníka, jenž byl ženistou, těžko ale přijde do úvahy, neboť odešel již v květnu 1800 do výslužby.

V úvahu by ještě mohl přicházet Joseph Augustin Fournier de Loysonville, markýz d'Aultane, známější prostě jako Daultane. Sloužil ve Flandrech, u armád Rýna, Mosely, Sambry a Meusy i Dunaje střídavě jako bojový důstojník i příslušník štábů. Brigádním generálem byl od roku 1799 a u Velké armády působil od roku 1805 (mj. zažil Slavkov, Auerstedt, Pułtusk, Jílové), roku 1808 byl přeložen do Španělska, kde však zůstal až do neslavného ústupu přes Pyreneje na přelomu let 1813 až 1814, čímž ani on do příběhu z Harper's Magazine nikterak nezapadá.

Pravdu tedy má nejspíše plukovník Landry, jeden z Fournierových životopisců, který jako první naznačil, že příběh o letitém duelu vznikl po Fournierově smrti v Sarlatu, kde svého rodáka dodatečně ověnčili nejedním legendárním skutkem.

 

 
Datum: 03. 01. 2015 22:40:06 Autor: QF17
Předmět: Pěkný
Ovšem není nad zabijáky Západu: I Buffalo Bill krátce před svou smrtí (zemřel 10. 1. 1917) poskytl spisovateli Chaunceru Thomasovi interview, v němž se zmínil o střeleckém umění svých současníků: ?...my jsme nemohli střílet tak dobře jako vy dnes. Neměli jsme tak přesné střelné zbraně, ani pušky, ani revolvery, ani náboje. A také jsme neměli prostředky, abychom si dovolili vyplýtvat tolik střeliva na trénink... Nicméně vykonali jsme svou práci. Byli jsme nuceni.? Ovšem tehdy vynikal jeden kočí: Divoký Bill Hickok. Například v únoru 1865 napsal plukovník G. W. Nichols článek do novin Harper's New Monthly Magazine o Hickokově ukázce střeleckého umění ve Springfieldu. Hickok střílel z Coltu Navy na písmeno "O" ve vývěsním štítu jakéhosi saloonu na vzdálenost asi 50 yardů: "Střílel bez přípravy a aniž by se na pistoli přitom díval. Potom jsem viděl, že všech šest střel zasáhlo kroužek." Nebýt Nicholsova tvrzení, že Hickok střílel bez míření, dalo by se tomu uvěřit. Podobný příběh zasazuje událost do Kansas City, kde měl Hickok písmeno O zasáhnout 10krát dokonce na 100 yardů. Je možné, že jde jen o "vylepšenou" verzi původní historky, zmiňuje ji ale i Wyatt Earp, který navíc dodal, že střelec "šikovný jako Hickok" s revolverem "který dobře zná" by mohl zasáhnout cíl až na vzdálenost 1200 stop (370 metrů). Vypadá to možná přehnaně, avšak například Elmer Keith, budoucí konstruktér slavného náboje .44 Magnum, ve 30. letech 20. století předváděl na exhibicích úžasné výkony s Coltem SAA, tedy zbraní Divokého západu, přičemž běžně zasahoval terče 300-400 metrů vzdálené a při jedné příležitosti dokonce zasáhl terč 3krát z 5 ran na neuvěřitelných 650 metrů! He he, to je dnes s pistolí z Uherskýho Brodu nemyslitelný výkon.
Datum: 14. 01. 2015 21:35:17 Autor: Leonid Křížek
Předmět: BTW
Vážený pane! Děkuji za zajímavou glosu. Také já jsem poněkud skeptický k výkonům střelců z "divokého západu". Sám jsem z perkusních zbraní střílel, sice nejsem žádný ostrostřelec, ale sportovní střelci z řad členů pražského Klubu vojenské historie byli rovněž skeptičtí a ani jejich výkony těmto "zázrakům" neodpovídaly. A to mezi nimi byli opravdoví machři. *** Co se týče v tomto článku propagované knihy, chtěl bych připomenout, že za týden bude uveden na trh třetí svazek, duely a šerm 19.-21. století. Knihu lze najít v nabídce nakladatelství Elka Press na této stránce, anebo u prodejců jako je Mladá fronta nebo Kosmas, všude se slevou.
Datum: 15. 01. 2015 06:26:16 Autor: QF17
Předmět: Recenze knihy
Podle všeho se jedná o velice kvalitní knihu. Jako mladíček jsem absolvoval několik ´desítek treninků šermu s panem Břicháčkem. Uplynulo mnoho času ... Na pivu jsem se před "nedávnem" seznámil s jeho pilným žákem, který patřil mezi českou elitu šermu. Uvedené střelecké "výkonu" různých honáků či šerifů na Západě beru s rezervou, ale odvaha jim nechyběla. :-)
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.