Františe Josef I.

Dne 21. listopadu 2016 uplynulo rovných osmdesát let od úmrtí Františka Josefa I., císaře bývalé habsburské monarchie.

S odstupem času, po dvou zhoubných válkách a po zkušenostech pěti desetiletí totalitních režimů, mění se zákonitě hodnocení doby jeho vlády. Habsburská monarchie nám již nepřipadá jako říše, pod jejíž knutou jsme tři sta let trpěli, naopak ? dnes se nám zdá jako téměř ztracený ideál.

Přečtěme si, jak monarchii viděl svýma ironickýma očima vynikající rakouský prozaik Robert Musil:

?Tam, v Kakanii, v tom zatím zaniklém, nepochopeném státě, jenž byl v tak mnohém příkladný, aniž se mu za to dostalo uznání, tam bylo také tempo, ale zase ne příliš velké tempo. Kdykoliv člověk v cizině pomyslel na tuto zemi, měl před očima vzpomínku na bílé, široké, pohodlné silnice z doby pěšího putování a dostavníků, které ji protkávaly všemi směry jako řeky pořádku, jako stuhy ze světlého vojenského cvilinku, obepínající jednotlivé země papírově bělostnou paží státní správy. A jaké to byly země! Byly tam ledovce a moře, kras a česká žitná pole, jadranské noci, naplněné cikádami cvrčků, a slovenské vesnice, kde kouř stoupal z komínů jako z vyhrnutých nosních dírek, a víska se choulila mezi dvěma kopečky, jako by země poněkud pootevřela rty, aby mezi nimi ohřála své děťátko. Ovšemže po těchto silnicích jezdily také automobily; ale zase ne příliš mnoho automobilů! I tady se připravovalo dobývání vzdušného prostoru; ale ne příliš intenzívně. Tu a tam odplula k břehům Jižní Ameriky nebo Dálného východu nějaká loď; ne však příliš často. Neměli tu ctižádost hospodářsky a mocensky ovládnout svět; seděli zde uprostřed Evropy, kde se odjakživa protínaly staré světové osy; slovům kolonie a zámoří se naslouchalo jako něčemu dosud nevyzkoušenému a vzdálenému. Libovali si zde v přepychu; ale proboha ne tak přejemněle, jako to dělali Francouzi. Sportovali, ovšem ne tak bláznivě, jako to činí Anglosasové. Spousty peněz vydávali na vojsko; ale přitom vždycky jen tolik, aby zůstalo najisto zachováno postavení druhořadé mocnosti. Také hlavní město bylo o malinko menší než jiná největší města světa, ale přece jen o poznání větší, než jsou pouhá maloměsta. A spravována byla tato země osvíceným a citlivým způsobem nejlepší byrokracií v Evropě, jíž bylo možno vytknout jen jedinou chybu: že génia a geniální podnikavost soukromých osob, které k tomu nebyly vyvoleny urozeností nebo příkazem u, pokládala za opovážlivost a drzost. Kdo už si ale nechá rád mluvit do věci nepovolanými! A kromě toho byl v Kakanii za hulváta považován vždycky jenom génius, ale nikdy, jak se to dělo jinde, už hulvát za génia.? (Konec citátu.)

Kakanie je samozřejmě zkratka k.k.: kaiserlich-königlich, neboli císařsko-královský, kterou se v habsburské monarchii označovalo kde co. Této říši ?mírného pokroku v mezích zákona? vládl František Josef plných 68 let. Začal vládnout v letech, kdy ještě žili pamětníci jeho prababičky Marie Terezie, a skončil ve dnech, na něž vzpomíná nejeden z našich současníků. Jeho vláda tak sklenuje dvě století a několik generací. Byl nejenom nejdéle vládnoucím Habsburkem, ale s jedinou výjimkou nejdéle panujícím monarchou vůbec. Tou výjimkou je lichtenštejnský kníže Johann II., jeho současník, který svých přibližně deset tisíc obyvatel na 160 km2 spravoval celkem 71 let, v rozmezí let 1858?1929. Při vší úctě k tomuto monarchovi se však význam jeho vlády nedá s vládou Františka Josefa srovnávat. Jediným důstojným protějškem Františku Josefovi je v současnosti britská královna Alžběta II, která vládne od roku 1953, tedy již 63 let. Během vlády Františka Josefa se v Evropě a ve světě vystřídaly desítky panovníků a parlamentních činitelů, jen ve Spojených státech to bylo 17 presidentů.

František Josef  I. nastoupil na trůn v roce 1848, po bouřlivých revolučních událostech, jako osmnáctiletý. Byl od dětství na toto své poslání připravován a svým učitelům dělal jen radost. Jako dítě byl ukázněný, projevoval příchylnost k armádě a disciplína mu nedělala obtíže. Přísná výchova podle mnohých potlačovala jeho spontánnost, ale je otázka, zdali se tito soudci nemýlili. Není jisté, zda František Josef měl vůbec osobní dispozice pro náročnější intelektuální a citový život a zda nebyl skutečně šťastně zrozen přesně do té podoby, v jaké ho jeho vychovatelé chtěli mít

Od chvíle, kdy usedl na trůn, tíhl zcela v souladu s radami knížete Metternicha k absolutistické vládě, ale nebylo jediným paradoxem jeho panování, že nakonec byl vládcem velmi liberálním a připustil, aby se jeho říše stala konstituční monarchií. Začal vládu ovšem nešťastně, rozehnáním kroměřížského ústavodárného sněmu. ?Panovník ?z vůle Boží?,? píše český historik Otto Urban ve svém znamenitém životopise císaře, ?odmítající se odpovídat jakýmkoli lidským a pozemským institucím, zvítězil nad panovníkem ?z vůle lidu? a stanovil tak charakter své příští dlouhé vlády. Nikdy nevládl se souhlasem ?svých národů?. Na podstatě věci nic neměnila ani skutečnost, že současně s rozpuštěním kroměřížského sněmu byla zveřejněna předpokládaná příští ústava. I kdyby bývala vstoupila v platnost, byla to ústava ?darovaná? shora, kterou nebylo možno pokládat za výraz spolupráce a shodné vůle panovníka a národů.? (Konec citátu.)

To však byl teprve začátek ? před osmnáctiletým mladíkem stála ještě dlouhá cesta. Po uspořádání vztahů s Itálií, která nezadržitelně spěla ke svému sjednocení a o rakouské poručníkování nestála, musel císař vybojovat další marný zápas o vedoucí roli v německém spolku (který skončil neslavně bitvou u Hradce Králové), vypořádat se s požadavky maďarských politiků (od té doby existovalo v říši dvojvládí) a řešit obdobné spory s dalšími národy rozlehlé říše. Ke konci století přibyly k národnostním problémům ještě problémy sociální.  Skutečností ovšem je, že v monarchii se rozhodně nežilo špatně. Především díky posledním dvěma desetiletím před rokem 1914 vzrostl národní důchod ve srovnání s polovinou 19. století více než sedmkrát! Jádro rakouské vnitropolitické situace vystihl ve svém projevu na zakládajícím kongresu dělnické internacionály vůdce rakouské sociální demokracie Victor Adler již v roce 1889: ?Svoboda v Rakousku je spletitým útvarem někde uprostřed mezi svobodou v Rusku a svobodou v Německu. Formou je německá, provedením ruská. S výjimkou Francie a Anglie má Rakousko snad nejsvobodomyslnější zákony, tak svobodomyslné, že se podobá republice, která má v čele Veličenstvo místo prezidenta. Bohužel v praxi se nepostupuje podle zákonů, nýbrž podle toho, jak libo příslušnému policejnímu komisaři.? (Konec citátu.)

I za těchto podivuhodných okolností (podtrhává své knize Otto Urban) ?zůstávala však habsburská monarchie právním státem, kde zákony byly sice rozmanitě vykládány, ale platily. Na to ovšem většina současníků přišla až po ?katastrofě?, kdy byla postavena před zcela jiné skutečnosti.? (Konec citátu.)

Ze slavnostního pobytu císaře Františka Josefa v Praze

Přes veškerou císařovu snahu řešit poctivě českou otázku, nepodařilo se definitivně provést rakousko-české vyrovnání. Ve snaze získat mladočechy, kteří tvořili v novém parlamentu od března 1897 jednu z nejsilnějších politických stran, vydal hrabě Badeni v dubnu 1897 ministerská jazyková nařízení pro Čechy a Moravu, kterými se do značné míry vycházelo vstříc českému požadavku naprosto rovnoprávného užívání obou zemských jazyků v úředním styku? To, co se po vydání Badeniho jazykových nařízení dělo, tvoří nejen jednu z nejsmutnějších kapitol v dějinách česko-německých vztahů, nýbrž představuje také jedno z nejkritičtějších období celé vlády Františka Josefa I. Badeni byl masovými demonstracemi a rezolucemi ze strany rakouských Němců donucen odstoupit. Vídeňská ulice vyhrála, ale vzápětí se nechala slyšet pražská ulice; tekla dokonce krev. Císař byl nucen vyhlásit výjimečný stav a jazyková nařízení byla nakonec odvolána. Akutní krize byla potlačena, ale říše se náhle ocitla v krizi permanentní. ?Od tohoto okamžiku? napsal po válce rakouský politik a historik Josef Redlich, ?byla říše Habsburků zasvěcena k zániku?.

Císař za svůj život prožil řadu nejenom politických, ale i osobních tragédií. V roce 1867 byl v Mexiku republikány popraven jeho bratr, mexický císař Maximilian. Začátkem roku 1889 zahynul vlastní rukou jeho syn, následník trůnu Rudolf. O devět let později byla v Ženevě zavražděna italským anarchistou jeho milovaná manželka, císařovna Alžběta. Podle svědectví generálního pobočníka císaře, hraběte Paara, pronesl tehdy císař tato slova: ?Přece jen nezůstanu na tomto světě ušetřen ničeho.? Měly však přijít další pohromy. V polovině roku 1914 byl v Sarajevu zavražděn císařův synovec, následník trůnu František Ferdinand d'Este s chotí. Přes veškerou snahu o povznesení říše a uchránění jejích národů od válečných útrap bylo vrcholnou tragédií tohoto císaře, když se musel stát nástrojem rozpoutání ?nové války? a měl řešit konflikty, pro které již nemohl mít porozumění a pochopení. Zasáhl do dění v době, která přes něj dávno již přešla.  Jakkoliv se na sklonku své vlády rozhodoval účast ve válce ukončit, jeho čas byl neúprosně vyměřen. 21. listopadu 1916 František Josef I. umírá.

Navzdory všem krizím byla doba jeho vlády šťastná, jak ve své přednášce 4. prosince 1916 na smutečním shromáždění v Karlově univerzitě v Praze konstatoval profesor Josef Pekař (cituji):

?Byla to šťastná doba, tak velká a neobyčejná, že snad uplynou staletí, než lidstvo pozná jí něco rovnocenného ... Převážná část toho, čím žijeme a pyšníme se jako národ kulturní, byla nám dána v této době?? (Konec citátu.)

Přestože se tehdy historik, hodnotící vladaře, který ?s mečem v ruce ujal se jako osmnáctiletý jinoch vlády a s mečem v ruce jako kmet zemřel?, omezil jen na nezbytné projevy respektu, znějí nám dnes jeho slova bezmála prorocky.

Nejrůznější kulturní akce, spojené s výročím Františka Josefa I, maršála Radeckého a historických milníků habsburské dynastie, jakož i přibývající historické monografie, pozornost masmédií apod. dávají dnes naději, že osobnost císaře FJI a bezmála 400 let, kdy země Koruny české tvořily součást habsburské říše, nebudou již nadále nazírány černobílou optikou, ale objektivně zhodnoceny.