logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Historické souvislosti válečného roku 1866

Úvodní kapitola z knihy Prusko-rakouská válka roku 1866: výzbroj a výstroj

V roce 2016 vydalo Muzeum východních Čech v Hradci Králové výpravnou publikaci nazvanou Prusko-rakouská válka roku 1866: výzbroj a výstroj. Publikace je reedicí dvoudílné publikace Jiřího Šramara z roku 1990, která sama byla novou edicí záslužné práce východočeského sběratele a badatele Bohumíra Tuhého z roku 1967. Nová reedice je ovšem prací svébytnou, velkoryse pojatou, především po obrazové stránce ? je tu téměř tři sta barevných celostránkových a dvoustránkových fotografií sbírkových předmětů Muzea vážících se k válce 1866. Původní text je doplněn o exkurzy popisující chladné zbraně rakouského námořnictva, vojenské hudby, ošetřování raněných a pamětní dekorace. Jedinou ?nevýhodou? nové publikace je, že si v ní nemůžete listovat v posteli ? váží 2,5 kg!

Pro ilustraci přinášíme úvodní kapitolu a několik barevných ilustrací knihy.

 

Historické souvislosti válečného roku 1866

Kořeny prusko-rakouské války roku 1866 tkví hlouběji v minulosti, lze je vést až do 18. století k válkám, které vedla císařovna Marie Terezie a její syn Josef II. s pruským králem Friedrichem II. Velikým. Bezprostřední důvody střetu mezi Rakouskem a Pruskem ale spočívají ve výsledku napoleonských válek. V roce 1815 byl definitivně poražen u belgického Waterloo francouzský císař Napoleon I. Uspořádání Evropy po porážce Napoleona řešil kongres protinapoleonské koalice ve Vídni, jehož personifikací se stal rakouský kancléř kníže Metternich. Pod jeho taktovkou vznikl systém tzv. Svaté aliance, který zafixoval poměry v Evropě na dalších téměř 50 let. Tímto uspořádáním, kdy hlavní evropské mocnosti udržovaly ponapoleonský status quo (zúčastnění panovníci si navzájem přislíbili, že nebudou požadovat cizí území a své země budou spravovat v duchu zásad křesťanského náboženství), neotřáslo ani dědictví francouzské revoluce v podobě probuzení národních a demokratizačních hnutí či série revolucí, jež proběhla v rozmezí 20.?40. let 19 století, a nahlodala jej až krymská válka v letech 1853?1856, válka sardinsko-francouzsko-rakouská v roce 1859 a právě válka prusko-rakouská v roce 1866. Zásadní změnou ponapoleonské střední Evropy byl zánik starodávné Svaté říše římské národa německého roku 1806. V roce 1815 vznikl jako jakási její náhrada Německý spolek, tvořený 41 německými státy, přičemž pomyslné první housle zde hrál rakouský císař (někdejší římsko-německý císař František II. se v očekávání zániku Svaté říše římské a ve snaze podpořit rakouský státní patriotismus prohlásil jako František I. císařem rakouským). Rakousko a Prusko přihlásili do spolku pouze ty části svého území, které před rokem 1806 patřily do svazku bývalé Svaté říše římské národa německého ? v případě Rakouska tedy rakouské alpské země a Království české. Toto postavení Rakouska ovšem vyvolávalo nejpozději od doby, kdy se v roce 1858 stal regentem za svého nemocného vládnoucího bratra budoucí král Wilhelm I., nelibost dravého a ambiciózního Pruska. Hospodářsky a dílem i politicky progresivnější Prusko časem neskrývalo záměr nahradit ve vedení Německého spolku konzervativní Rakousko a sjednotit dosud samostatné státy německých knížat a králů pod vládou pruských Hohenzollernů.

Vážné ohrožení Svaté aliance přinesly revoluční roky 1848 a 1849. Ve Vídni a později i v Praze vypukla revoluce, velmi horká půda byla v Uhrách, kde došlo k výraznému protihabsburskému povstání, které se podařilo potlačit až za výrazného přispění Ruska. Na jihu se Rakousko dostalo v těchto revolučních letech do války s Královstvím sardinským o území Lombardie a Benátské republiky. Generál Windischgrätz potlačil revoluční dění ve Vídni a v Praze, maršálu Radeckému se podařilo uhájit državy v Itálii. Revoluční hnutí zachvátilo také Prusko, Sasko i další státy Německého spolku. Bylo stále jasnější, že starý systém, který byl smlouvou evropských panovníků jako výhradních nositelů státní moci, se přežil. Projevilo se to především v procesu sílících národně emancipačních snah, ke kterým vídeňský systém vůbec nepřihlížel. Cíle těchto snah směřovaly k vytváření jednotných států na národnostním principu a k prosazení politické svébytnosti a svrchovanosti. Střetávaly se tak dvě protichůdné tendence: uvolnit stávající systém a státoprávní uspořádání dále rozčlenit (habsburská monarchie) a naopak odstranit roztříštěnost a vytvořit politicky sjednocený národnostně sourodý celek (německé a italské státy).

Tyto vzájemné odstrašivé tendence se střetávaly především v rámci Německého spolku, kde nejdůležitější roli hrály dvě mocnosti ? Rakousko a Prusko. Původní účel jeho vytvoření byl zvláště po roce 1848 zúžen na vzájemné soupeření obou velmocí, jejichž politický vývoj je stále více rozděloval. Rakousko, které mělo ve spolku vedoucí postavení, ve svém systému konzervovalo tradiční typ absolutní monarchie a uzavíralo se pokrokovějším vlivům. Prusko naproti tomu svůj stát modernizovalo, celní unií hospodářsky sjednotilo Německý spolek v jednotný stát nebo alespoň německé státy politicky sjednotit. Po roce 1848 navíc sílily podobně tendence i v politicky roztříštěné Itálii, která po první porážce Rakouska v roce 1859 svůj cíl, to je sjednocení, v roce 1861 v zásadě splnila (sjednocovací proces byl ovšem dokončen až mezi lety 1866?1870 v důsledku prusko-rakousko-italské války a po připojení papežského státu). Prohra přivodila v Rakousku pád neabsolutistické vlády Alexandra Bacha a oslabení státu, čehož se snažilo Prusko pod vedením ambiciózního a schopného ministerského předsedy Bismarcka využít pro uskutečnění svých záměrů.

Ke střetu mezi oběma státy málem došlo již na přelomu 40. a 50. let 19. století, a to právě v důsledku revoluce roku 1848. Frankfurtský parlament totiž nabídl korunu sjednocené německé říše pruskému králi Firedrichu Wilhelmovi, staršímu bratrovi pozdějšího krále Wilhelma I. Pruský král sice tuto nabídku odmítl, neboť nesouhlasil s myšlenkou, že by nebyl panovníkem z Boží vůle, ale vladařem závislým na parlamentu, nechtěl ale také přenechat prostor Rakousku, jehož kancléř Felix kníže Schwarzenberg byl s podporou nového císaře Františka Josefa I. hlavním nositelem ideje sjednocení německých států v čele s Rakouskem (včetně neněmeckých rakouských zemí). V březnu roku 1850 část protirakousky naladěných německých států v čele s Pruskem vytvořila tzv. Erfurtskou unii, která se měla dle přijaté ústavy stát jádrem německého spolkového státu bez účasti Rakouska. Atmosféra mezi Rakouskem a Pruskem tím výrazně zhoustla. Kancléři Schwarzenbergovi se podařilo od myšlenky Erfurtské unie odvrátit Sasko a Hannoversko, Bavorsko, jehož dynastie byla s Habsburky spřízněna, ji od počátku ignorovalo, zlákat se nedalo ani Würtembersko. Prusko i Rakousko se dále ocitly na opačné straně ve věci sporu hessensko-kasselského kurfiřta s vlastním obyvatelstvem. Situace dospěla až tak daleko, že vojenským střet mezi Pruskem a Rakouskem (podpořeného Bavorskem) byl v roce 1850 na spadnutí. Až na zásah ruského cara Nikolaje I. usedli oba hlavní rivalové nedobrovolně k jednacímu stolu. Dne 29. listopadu byly v Olomouci podepsány tzv. Olomoucké punktace, které vztahy mezi Rakouskem a Pruskem, resp. vztahy v Německém spolku, řešily. Na straně pruské se však tato jednání vžila jako ?olomoucké ponížení Pruska?. Bylo tak zřejmé, že ve vztazích mezi Pruskem a Rakouskem nebylo řečeno poslední slovo.

Obě mocnosti sice vystoupily v roce 1864 bok po boku proti Dánskému království, to však bylo labutí písní formálně korektních vztahů mezi oběma státy. Na Dánsku vydobyté Šlesvicko a Holštýnsko se brzy stalo jablkem sváru, resp. vítanou záminkou pro pruského kancléře Bismarcka a pruský generální štáb v čele s Helmuthem von Moltke. Nejpozději na přelomu let 1865 a 1866 tak bylo zřejmé, že nad střední Evropou se opět zatahují mračna. Pokud až do zimy 1865/1866 byl vojenský konflikt mezi oběma státy pouze možný, od této doby se jevil více a více pravděpodobným. Na jaře roku 1866 začaly v diplomatických kruzích obíhat rakouské a pruské nóty, které věštily eskalaci napětí. Otto von Bismarck Rakousko výslovně obvinil z příprav vojenských akcí namířených proti Pruskému království. Přes odpověď, že vojenské řešení situace není cílem rakouské diplomacie a usednutí k jednacímu stolu, se však válečné přípravy stejně rozeběhly. S ohledem na vývoj v Itálii, která byla protirakousky naladěna již od roku 1848, vydal rakouský císař František Josef I. dne 21. ledna 1866 rozkaz k mobilizaci tzv. Jižní armády, 27. dubna mobilizovala i Severní armáda, která měla čelit Prusku. Prusko ve stejné době jednalo s Itálií o spojenectví a s Francií a Ruskem o neutralitě. Po vojenském obsazení Holštýnska, které mělo Rakousko ve správě, pruskými vojsky byla válka mezi oběma státy věcí v podstatě jistou. Dne 14. června 1866 vyhlásil Německý spolek válku Prusku, Prusko vyhlásilo válku Rakousku dne 21. června 1866 a již následujícího dne překročila pruská armáda na třech místech hranice Čech. Často citovaná Bismarckova věta o tom, že kdo ovládá Čechy, je pánem Evropy, tak měla v pozměněné konstelaci brzy dojít naplnění.

V předvečer války se rakouská Severní armáda pod velením polního zbrojmistra Benedeka začala v očekávání útoku ze Slezska (podle zkušeností z prusko-rakouských válek 18. století) formovat nejprve u olomoucké vojenské pevnosti, která představovala logické postavení při snaze čelit předpokládanému pruskému tažení na Vídeň. Stejně tak byla Olomouc optimálním výchozím polem při případném útoku na Slezsko. Poté, co vešlo ve známost, že Prusové nepostupují v obvyklém jednom proudu, ale ve třech samostatných, a když začalo být zřejmé, že hlavním bojištěm se nestane Morava, ale Čechy, se rakouská armáda v čele s polním zbrojmistrem Benedekem začala mezi 17. a 22. červnem 1866 přesunovat směrem k pevnostem Hradec Králové a Josefov.

Dne 22. června 1866 naopak vstoupila pruská vojska, rozdělená na 1. armádu, 2. armádu a Labskou armádu, na území Čech. 1. a 2. pruská armáda se měly setkat u východočeského Jičína. Mezi 23. a 29. červnem 1866 byly svedeny prudké boje u Chrastavy a Dluhého Mostu, Svijan a Podolí, u Trutnova, Náchoda, České Skalice, Svinišťan, Dvora Králové nad Labem a u Jičína, přičemž pouze u Trutnova slavily rakouské zbraně vítězství. Všude jinde získali bitevní pole Prusové. Na začátku července pak proti sobě hlavní síly pruských a spojených rakousko-saských sil stanuly před královéhradeckou pevností. Mezi obcemi Sadová a Chlum došlo dne 3. července 1866 k rozhodující bitvě, která skončila pruským vítězstvím. Tento krvavý střet (rakouské a saské síly ztratily 45 tisíc mužů, včetně zraněných a zajatých, pruské přitom necelých 10 tisíc) představuje poslední velkou bitvu svedenou na území Čech a Moravy, je také ověnčena přívlastkem druhé největší bitvy 19. století, hned po tzv. bitvě národů u Lipska v roce 1813. Po porážce u Hradce Králové ustupovalo rakouské vojsko zpátky na Moravu a odtud dále až k Bratislavě. Prusové Rakušany přirozeně pronásledovali, za Benedekem postupovala po trase Litomyšel?Moravská Třebová?Konice?Prostějov 2. pruská armáda, 1. pruská armáda a Labská armáda táhly od Pardubic a Chrudimi ke Svitavám a Jihlavě a dále ve dvou proudech přes Třebíč?Moravské Budějovice-Znojmo a přes Tišnov?Brno?Břeclav na Vídeň. I během července přirozeně docházelo k dalším dílčím střetům, k většímu střetnutí již ale došlo jen dne 15. července 1866 u Tovačova a Dubu nad Moravou. Zde byli Rakušané opět poraženi a ustupovali před Prusy dále. Obležení Vídně se tak stalo akutním nebezpečím. Rakouský císař František Josef I. proto přistoupil k jednání a dne 26. července 1866 bylo v Mikulově podepsáno příměří a 23. srpna téhož roku byl v Praze uzavřen mír.

Rakousku vnucená válka v roce 1866 a jasné vítězství Pruska tak otevřelo cestu k definitivnímu pádu statně politického systému z roku 1815 a jeho nahrazení novým. K tomu došlo po vítězství Pruska nad Francií a oficiálním politickém sjednocení Německa v roce 1871. Systém, kde Rakousko hrálo jen druhořadou úlohu, byl definitivně kodifikován na berlínském kongresu v roce 1878. Toto uspořádání Evropy pak přetrvalo až do začátku druhého desetiletí 20. století, kdy došlo díky vzrůstajícím ambicím velmocí, především pak Německa, k jeho další revizi vyúsťující až v první světovou válku. Války v letech 1859, 1866 a 1870?1871 tak na dlouhou dobu vytvořily novou politickou rovnováhu ve značné části ?Evropy a měly velký vliv i na světové dějiny, když umožnily přesunout válečná ohniska na ?Balkán a do kolonií. Válka v roce 1866 měla osudový význam i pro samotné Rakousko, které ztratilo své výlučné mocenské postavení ve střední Evropě a bylo donuceno k dalším revizím svého politického systému i k zásadnímu rozhodnutí o narovnání s Uhry. Vznik dualistického Rakouska-Uherska v roce 1867 však proběhl bez vědomí a souhlasu zástupců ostatních, především slovanských zemí a znamenal popření všech koncepcí národnostního či historicko-právního federalismu. Rok 1866, resp. 1867 tak znamenal posílení národnostní nevraživosti a pnutí v Rakousko-Uhersku a v konečném důsledku přispěl k rozpadu monarchie v roce 1918.

 

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.