logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

IMPRESE Z BITVY U MARENGA

...aneb proč se na Militarii neobjevilo týden nic nového.

Na 14. června roku 2000 připadá dvousté výročí bitvy u Marenga. Připomenul je už svým článkem Jean-Roch Coignet: "Bojoval jsem u Marenga!" pan Kovařík a my se k obsáhlejšímu popisu bitvy ještě vrátíme v některém z příštích článků. Avšak na tomto místě bych se s vámi chtěl podělit o hrstku dojmů z "rekonstrukce" bitvy, k němuž došlo ve dnech 10.-11. června. Vzhledem ke kulatému výročí se očekával příjezd mnoha historických skupin nejenom z Evropy, ale i ze zámoří. K uspořádání velkoryse pojaté akce se spojilo několik organizací - Napoleonská společnost z Marenga, Město Alessandria i stejnojmenná italská provincie, Piemontský okres a řada dalších institucí a sponzorů.

Zvětšit...

Po několikaleté přestávce jsem se rozhodl také obléci uniformu rakouského granátníka a vypravit se do bitvy společně s přáteli z císařské městské gardy ze Zlatých hor. Vystupují v bitvách v barvách k.u.k. pěšího pluku Leopolda von Daun číslo 59 a tentokrát spolu s granátníky z Prostějova a Ostravy tvořili snad nejpočetnější českou skupinu na bojišti. K účasti jsem "zlomil" i správce webové stránky Militaria®, který historickou uniformu císařského granátníka oblékl poprvé, ale soudě podle jeho nadšení z bitvy, jistě ne naposledy. Úmorná cesta nepříliš rychlým autobusem byla oživena několikahodinovou zastávkou v Benátkách, kde většina Zlatohorských byla poprvé - za krásného počasí jsme absolvovali jen cestu parníčkem z parkoviště ke katedrále svatého Marka, kratičkou procházku křivolakými uličkami, posezení u kávy či u piva a návrat k rozpálenému autobusu.

 

Do Alessandrie jsme dorazili po několikahodinové jízdě a kratičkém bloudění v pátek 9. 6. večer. Nedočkavost převléci se do uniforem nám poněkud zchladili italští organizátoři - nikdo nebyl k dispozici, pokud byl, tak nic nevěděl a pokud něco věděl, tak to bylo zpravidla špatně. Večeře ve velkém stanu probíhala chaoticky, výdejci menáže nedokázali velkou masu vojáků zvládnout, a tak se na některé nedostalo. Část naší skupiny vybalila po večeři své stany a utábořila se vy vyčleněném prostoru, ale objednané dva stany pro ostatní pořadatelé nezajistili a tvrdošíjně odmítali skupinu ubytovat někde jinde pohromadě. "Bezprizorná" část odjela autobusem do přiděleného "sportovního střediska", kde místo ubytovny se sprchou byly stany bez sprchy - ovšem obsazené. Po hodině marného dohadování jsme se vrátili do tábora a uložili se pod širákem. Rozladění ještě vyostřovala skutečnost, že "francouzský" tábor byl očividně daleko lépe organizován, uložen a zásobován.

Zvětšit...

 

Zvětšit...

Ráno zmatky pokračovaly absencí snídaně a naprostým nezájmem pořadatelů o další dění. To už jsme brali vše s humorem a přidali se dopoledne k nácviku ostatních "rakouských" skupin v táboře. Odpoledne pokračovalo cvičení již za účasti "francouzských" skupin a přítomného jezdectva. Chvílemi se jednotky srážely opravdu na ostří bodáků a dirigující velitelé měli plné ruce práce rozvášněné rivaly odtrhnout. Impozantní byla účast jezdectva, které podnikalo odvážné ataky bez ohledu na neznámé koně a nevyzpytatelné "čtverce" pěchoty. Mezi kavaleristy bylo kupodivu dost děvčat, kromě husarky na obrázku to byly hlavně půvabné dívky, tvořící většinu moskevského "litevského hulánského pluku č. 5".

Sobota byla zakončena přehlídkou pro obecenstvo, kdy jednotlivé "pluky" defilovaly za zvuků plukovních kapel, rotních bubnů, dusotu cválající kavalerie a ochraptělého řvaní nadšených poddůstojníků. Po čtyřech hodinách nepřetržitého pochodování a manévrování jsme byli rádi, že se můžeme svalit do trávy a těšit se na večeři. Po zkušenostech s obědem, který se dílem vydával v hangáru, dílem v táboře - za obvyklých zmatků - se každý raději bez čekání na výzvu pořadatelů vrhl k hangáru, kde kupodivu organizace fungovalo již o něco lépe. Naši skupinu zachránila před dalším "strádáním" půvabná Češka (žijící v Itálii), která pořadatelům tlumočila naše stížnosti a vymohla nám dva luxusní stany pro "bezdomovce". S hygienou to nebylo o mnoho lepší než s ostatními službami - museli jsme se spokojit s dvěma hadicemi s kohoutky a dvěma plechovými buňkami po třech WC a třech umyvadlech.

V neděli probíhala bitva na sportovním kolbišti již od 11 hodin. Tentokrát bylo palčivé slunce vystřídáno mírným, leč vytrvalým deštěm a tak jsme postupně šlapali ve stále rozmoklejší oranici - někteří přitom docela přišli i o boty. Srážky pěchoty si někdy nezadaly s divokostí nácviku, ba jej dokonce ještě předčily, i když se nešermovalo tak na ostro, jako při ukázce šermu bodákem den předtím v táboře.

Zvětšit...

 

Zvětšit...

Ataky jezdectva byly impozantní, někteří jezdci předváděli opravdu mistrovské kousky a také oni neváhali dorážet na pěchotu až po vzájemný styk čepelí. Za neustálého deště bylo obdivuhodné, jak většině pěchoty fungovaly pušky - a do celé vřavy si nutno představit ještě burácení děl, kterých bylo na bojišti na tři desítky! Atmosféra byla úžasná, nikdo nemyslel na nepohodlné šlapání blátem a únavu, všech se zmocnilo opravdové bojové nadšení, bez ohledu na počasí a poněkud nepatřičný vrtulník s kameramanem, který neodbytně vrčel nad bitevní plochou. Svoje odvedly i štáby obou armád, herec představující rakouského generála Melase a na straně Francouzů konzulovi Bonapartovi až neskutečně podobný mladík, a samozřejmě vlající prapory, rachotící bubny, břeskné trubky a potlesk diváků.

Italská neschopnost postarat se o bezchybnou organizaci vyvrcholila po bitvě, kdy zabalené a naložené skupiny vyslaly své velitele pro žold. Tahle koruna celé akce byla opravdu tristní - fronta čekajících náčelníků se tlačila před kanceláří, kam se pouštělo po jednom a kde vyplňování šeků trvalo nekonečné hodiny. Rostoucí hněv čekajících pořadatelé vyřešili po svém - povolali na nás karabiniéry! S jedním ruským "generálem" jsme konstatovali, že se jedná o typicky reálně socialistické řešení - když neumím něco zorganizovat a lidi uspokojit, pošlu na ně policajty! Naštěstí čekající členové skupin si mohli krátit čas v parku poslechem famózní bubenické kapely, sledováním polykače ohně a podobnými atrakcemi. Když jsme v osm večer z Alessandrie odjížděli, měli jsme Italů plné zuby, ale z bitvy takové zážitky, že bychom zgruntu vybojovali ještě jednu. Tož, jestli ne dříve, tak nashledanou u Slavkova!

© Militaria, Elka Press

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa