logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Individuální odpovědnost jednotlivce za zločiny proti míru

1814–1815 Vídeňský kongres Napoleona sice neodsoudil, ale poslal jej rovnou (údajně) na Svatou Helenu.

Již za první světové války vedly Ústřední mocnosti (Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko a Bulharsko) válku velmi bezohledně. Proto státy Dohody vydaly prohlášení o potrestání viníků, na jehož základě zřídily na předběžné mírové konferenci v Paříži 25. ledna 1919 patnáctičlennou komisi pro zkoumání válečné odpovědnosti (Komise 15) pod předsednictvím státního tajemníka pro zahraniční věci USA Roberta Landinga. Jednotlivé vlády předložily této komisi memoranda, která obsahovala jednak opis zločinů spáchaných na jejich území, či na jejich příslušnících, a jednak právní názory a návrhy na potrestání válečných zločinců. Povinností Komise bylo především vypracovat odpověď na otázku, zda bylo rozpoutání války v roce 1914 útokem Německa na Belgii a Lucembursko, porušující neutralitu těchto států mj. i Německem zaručenou, zločinem, za který mají nést jeho původci osobní a trestní odpovědnost před soudem.

Záminkou k útoku byl sarajevský atentát ze dne 28. 6., ale Vídeň, která se cítila již léta ohrožena promoskevským Srbskem (bála se totiž, že bude Ruskem z území Srbska napadena), vyhlásila po neurvalém nátlaku Berlína prvního srpna válku Srbsku, Rusku a spojenci Ruska, Francii. Jelikož však Německo vtrhlo do Belgie, jehož neutralitu od 1839 zaručovala i Británie, vyhlásila Británie 4. srpna Německu válku.

V diskusi o této otázce byl rozpor mezi Francouzi na jedné straně, a Angličany a Američany na straně druhé. Francouzské memorandum žádalo, aby německý útok z roku 1914 byl předmětem nejen reparací, ale i sankcí, a prohlašovalo, že za rozpoutání 1. sv. války je osobně odpovědný císař Vilém II., a s ním i německý korunní princ, němečtí generálové, admirálové a členové německé vlády. Francouzské memorandum žádalo o jejich potrestání.

Angličané se však postavili proti trestní odpovědnosti původců první světové války s tím, že rozpoutání útočné války nemůže být předmětem obžaloby a stíhání před žádným trestním soudem (na Vídeňském kongresu nicméně Angličané neváhali prohlásit Napoleona za nepřítele lidstva, a jako takového jej uvěznit na ostrově svaté Heleny). Navíc, právě anglosaské trestní právo vykládá zásadu nullum crimen sine lege tak, že tu nemusí jít o lex praevia (předchozí zákon).

USA reprezentované Brown-Scottem, podpořily anglické stanovisko s tím, že za rozpoutání války nesou Němci pouze mravní, nikoliv právní odpovědnost, a to s přihlédnutím k zásadě nullum crimen sine lege (bez zákona není trestného činu). Tedy že tento skutek nebyl tempore delicti (v době jeho vykonání) zákonem vyhlášen za trestný čin.

Není to však zase až tak jednoznačné, jak by se na první pohled zdálo. Svědčí o tom i skutečnost, že objasnění této zásady bylo speciálním bodem programu IV. mezinárodního kongresu trestního práva v Paříži v roce 1937.

Komise nakonec angloamerické stanovisko přijala, ačkoliv si byla vědoma, že jde o formalistický postoj, neboť pouze tak si je možno vysvětlit její doporučení, aby mírová konference zřídila zvláštní orgán, který by s původci války naložil podle zásluh, a doporučila, aby se pro futuro za rozpoutání útočné války stanovily tresty (proti byly rozhodně USA a Japonsko).

Pařížská mírová konference po přezkoumání návrhů Komise 15 vyřešila otázku tak, že do Versailleské mírové smlouvy byla zařazena část VI s názvem Ustanovení trestní s rozhodujícími články 227, 228 a 229. Článek 227 oficiálně uznal osobně a trestně odpovědného německého císaře Viléma II Hohenzollernského, kterého obvinil z nejhrubšího porušení zásad mezinárodní mravnosti a z porušení posvátné autority smluv. Dále proklamoval zřízení mezinárodního tribunálu, složeného po jednom zástupci z pěti velmocí, které měly císaře Viléma II. soudit (USA, JAP, GB, Francie, Itálie), a žádal jeho vydání od nizozemské vlády. Nicméně tento článek, ani zbývající dva nebyly realizovány, protože nizozemská vláda jej nevydala – velmoci jí daly jasně najevo, že na jeho vydání ani potrestání nemají zájem.

To byla první revize versailleské mírové smlouvy, a to revize na nejcitlivějším místě, neboť mírová smlouva nemá být pouze formálním právním dokumentem o skončení války, ale především zabezpečením před vypuknutím války další.

Právě u organizátorů a vůdců války je maximálně „vhodné“ volat po generální prevenci účelu trestu. 1930 známý rumunský profesor trestního práva Vespasien Pella uveřejnil úvahu Le Pacte Briand-Kellog (1928) et ses Consequences sur le Droit International et le droit Interne des Etats, ve které tvrdí, že i vnitrostátní trestní právo má mírové poslání, a i jeho normy mají přispívat k boji s organizátory války a s činy, které ji připravují – tj. s válečnou propagandou.

Na počátku prevence má stát vnitrostátní právo a na jejím konci mezinárodní trestní tribunály. K hlavním spojeneckým deklaracím o potrestání nacistických válečných zločinců patří svatojakubská deklarace ze 13. 12. 1942, podepsaná v Londýně.

Angloamerická deklarace ze 7. 10. 1943, podepsaná v Londýně, na jejímž základě byl zřízen United Nations Commission for Investigation of War Crimes (UNWCC) a moskevská deklarace z 30. 10. 1943 vyslovila důležitou zásadu, že váleční zločinci budou potrestáni podle vnitrostátního práva těch zemí, v nichž své zločiny spáchali, s výjimkou těch, které nelze zeměpisně lokalizovat, které budou potrestáni společným rozhodnutím spojeneckých vlád.

Londýnská deklarace ze 14. 6. 1945 o válečných zločinech v závěrečném dokumentu postupimské konference (17. 7.–2. 8. 1945) se prohlašuje, že váleční zločinci, jakož i ti, kteří se zúčastnili plánování nebo provádění nacistických záměrů, budou postaveni před soud.

Otázka účastenství u individuální odpovědnosti původců války je velmi důležitá, protože osnování války vyžaduje „úzkou spolupráci“, kolektivní formu myšlení (společný záměr připravit, rozpoutat a vést válku). Trestné by tedy mělo být i spolčení se k válce, přímé a veřejné podněcování k ní, a spolupachatelství na něm.

Londýnská dohoda velmocí z 8. 8. 1945 o zřízení mezinárodního vojenského tribunálu (MVT) uznala přímou mezinárodněprávní odpovědnost jednotlivců za zločiny proti míru.

Žalobci se však museli vyrovnat s námitkou obhajoby, že zákony ex post facto (až po trestném činu) jsou v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege.

Obhájci nacistických prominentů tvrdili, že není možné postavit před soud stát, a fyzické osoby, stát představující, už vůbec ne, takže vlastně není koho trestat (Donnedieu de Vabres však na to prohlásil, že jednotlivec má mezinárodněprávní procesní způsobilost, protože je to právě jednotlivec, který potřebuje mezinárodněprávní ochranu, což však neznamená, že stát a národ nejsou odpovědni, ale tato odpovědnost je pouze politická a hmotná).

Žalobci vyvraceli: osobně za zločiny spáchané jménem státu odpovídají jeho představitelé, tj. političtí, vojenští, hospodářští a ideologičtí vůdcové. Jejich úřední postavení není jejich polehčující či dokonce zprošťující okolností, ale naopak okolností přitěžující.

Obvinění německých finančníků a průmyslníků bylo v dějinách mezinárodního práva naprosto něčím novým, a vylekalo nejen německé průmyslové kruhy, ale hlavně americké.

Ústřední postavou v německém zbrojním průmyslu byl do roku 1940 Hjalmar Schacht, finančník, který dělal Říši prostředníka s finanční oligarchií na západě.

Byl to on, který při volbách 1932 vytvořil podmínky pro uchopení politické moci Hitlerem, a v podstatě Hitlera do úřadu kancléře v lednu 1933 dosadil.

Na rozsudku ve věci Schachta závisel nejen jeho osud: mohl vypovídat o těsném propojení s americkými monopoly (např. úzké kontakty koncernu Morgan, Fordových General Motors a koncernu Standard Oil se zločinnou I. G. Farben), a proto si byl jist tím, že svět velkého byznysu jej nevydá, a měl pravdu.

Schacht byl na nátlak Washingtonu osvobozen, soudci prohlásili, že „zbrojení jako takové není zločinným aktem“. Schacht napsal i Paměti.

Francouzský žalobce de Menthon uvedl, že Charta OSN zřídila pouze něco, co už dávno bylo mezinárodním zločinem, nejenom podle vědomí lidstva, ale i podle mezinárodního práva, protože jestliže mezinárodní právo zakazuje útočnou válku, potom je tato válka nezákonná a zločinná, jejímž právním důsledkem je, že všechny činy, ze kterých se válka skládá, jsou trestnými činy, a to i v případě, že by se útočník choval podle zákonů a obyčejů války, které jsou obecným mezinárodním právem se stejnou platností, jako jsou pravidla mezinárodního práva kodifikovaná.

Navíc, slovo zákon v dotyčné zásadě nullum crimen sine lege není možné vykládat týmž způsobem jako v právu vnitrostátním. Zákon ve smyslu vnitrostátního práva je akt zákonodárné moci v předepsané formě, zatímco v mezinárodním právu zákonodárce neexistuje, takže hlavním pramenem mezinárodního práva je smlouva mezi státy, což znamená, že normy trestního práva obsažené v Chartě MVT jsou pouze výrazem zásad již existujících v řadě mezinárodních smluv upravujících válečné konflikty (haagské konvence 1899 a 1907, články versailleské mírové smlouvy 1919, locarnské dohody 1925 a Briand-Kellogův pakt 1928). Ustanovení Statutu MVT tedy neporušují zásadu nullum crimen sine lege, protože Statut obsahuje nové předpisy nikoliv v oblasti práva hmotného, ale jen procesního.

Soudcové se tedy postavili za stanovisko, že po formální stránce stačí u zločinů proti míru existence mezinárodní trestní normy tempore procedendi (v době řízení).

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.


Recenze týdne

 Kordy a rapíry z českých sbírek 16. - 18. století II. díl

Kniha volně navazuje na první díl, vydaný roku 2018.