Jak jsem sloužil za císaře a objel celý svět

Vzpomínky Aloise Buchty (1892–1984).

V roce 1913 měl jsem jíti k odvodu na vojenskou službu tehdy ještě tříletou. Jelikož jsem byl jediný syn rolníka, měl jsem tehdy tu výhodu, že můj otec mohl podat žádost, bych na vojně sloužil jen šest neděl a prodělal jen nutný vojenský výcvik. Žádost napsal advokát Horáček z Přerova a řekl mému otci, že má tajnou dohodu s odvodní komisí, že prvním rokem nebudu schopen vojenské služby a druhým rokem před odvodní komisí bude snadněji docílit náš prospěch. Advokát byl dobrý Čech, nenáviděl říši a Němce. Odvodní komisi zaplatil můj otec prostřednictvím advokáta za vyřízení žádosti 900 korun (spropitné). V roce 1913 u vojenské prohlídky jsem schopen nebyl vojenské služby a naší žádosti bylo vyhověno.

První světová válka r. 1914 až 1918.

V roce 1914 v březnu u vojenské komise již jsem byl schopen vojenské službě. Tehdy nebylo ani zdání, co se v krátké době stane. Koncem července a prvního srpna byla vyhlášena mobilizace a všichni muži, kteří prodělali vojenský výcvik do stáří 42 roků, museli nastoupit do 24 hodin ke svému vojenskému pluku. Večer v hostinci se všichni mezi sebou loučili, mnozí i plakali a nejvíce plakal p. Jindřich Pazdera, jinak srdnatý a veselý muž, říkal, že první z naší obce padne a také první byl zastřelen v Polsku u Lublína, kde naše armáda zažila první velkou porážku. Ruské vojsko mělo vykopané hluboké zákopy a rakouská armáda na ně útočila s velkými ztrátami. Rusové měli velmi dobré dělostřelectvo a měli dobré zkušenosti z rusko-japonské války. My, nováčkové, jsme byli povoláni k výcviku 21. srpna 1914. Já jsem byl přidělen ku 54. pluku do Olomouce. Zde jsme chodili na cvičení na všechny možné execíráky až do polovice října. Jídlo nám dávali velmi dobré, takže za krátký čas bylo poznat, že jsme vykrmenější. Peněz jsme dostávali 10K na 10 dní. Na frontě jen 3,6 K na 10 dní. Začátkem října 1914 jsme dostali nové válečné mundúry (světlozelenkavé) a již nás nechtěli pustit ani na chvíli domů se podívat. Já však jednou v neděli jsem si vypůjčil kolo od souseda V. Sigmunda, který byl také v Olomouci narukován a ujel jsem domů, což bylo velmi trestné. Hned v Charvátech mně praskla duše na kole ponejprv a pak při zpáteční cestě v Novosadech večer po druhé, tuto jsem již nelepil a vedl kolo až do Olomouce. Pak v druhé polovici října jsme museli udělat místo 20letým nováčkům a nás odstěhovali do německé vesnice Pávlu, kde jsme byli ubytováni ve škole a někteří v hostinci na rohu a tam jsme si chodili pro jídlo.

28. října 1914 nám bylo oznámeno, že večer v 9 hodin budeme odjíždět na frontu. Potřebné věci jsme hned fasovali, patrony, prádlo, chléb, atd. Večer v 8 hodin nás seřadili, důstojník promluvil několik nezajímavých a odporných proslovů německy a pak česky. Německá zdejší děvčata nám připínala každému kytku květin na plášť a již jsme šli směrem k Olomouci k nádraží.

Byl podzimní smutný večer, nikdo nás nevyprovázel, nikdo se s námi neloučil, jen tam někde u nádraží hrála vojenská hudba, u které stálo několik důstojníků, kterým jsme museli s odporem defilovat. Pak bylo nasedání do volských vagónů po 42 mužích. Ve vagónech nebylo ani kamen ani lávky, někteří seděli na podlaze a ostatní stáli zamyšlení, jen vojín Slavík zazpíval nějakou písničku tak s citem a nadšením proti válce, proti tomu všemu, do čeho jedem. Byl to dobrý vlastenec, degradovaný kaprál, vysokoškolák na obyčejného vojáka, že v restauraci volal: Ať žije Srbsko! A ještě měl býti jeden rok arestován, až přijde z války. Časně ráno přijeli jsme do Ostravy, okolo našeho vagónu se hromadí důstojníci i vojáci z Ostravy a díváme se, co si prohlíží náš vagón a my máme na našem vagóně velkým písmem napsáno POSLEDNÍ SÍLA Z MORAVY. To bylo nějakého vyšetřování a vyhrožování tresty nám všem v tomto vagóně, nic však nevyšetřili. Do Krakova jsme přijeli ve dvě hodiny v noci 1. listopadu 1914. Do rána jsme spali pod celtami a bylo nám všem velmi chladno. V Krakově bylo mnoho vojska. Převáželo se na frontu mnoho děl, mnoho typů a všeho vojenského materiálu ze skladišť. Pak ku osmé hodině jsme se dali na pochod Krakovem severním směrem k ruským hranicím, které jsme přešli o třetí hodině odpoledne. Pak jsme nocovali v lese pod celtami. Já jsem stál na stráži u jednoho domku na samotě a byla velká zima, u nás doma byl svátek dušiček. Zde nás strašili kozáky, ačkoliv jsme byli ještě daleko od fronty. Pak třetího listopadu jdeme stále k severu za 54. plukem a přišli jsme do městečka Prešova, kde nocujeme v zahradách pod stromy. Zde kupujeme od židů horký čaj. Po poledni jsme toto město opustili a za městem nad námi létají tři aeroplány, které tu vidíme ponejprv. Pak nocujeme ve stodolách a 4. listopadu jdeme dále, to již slyšet střelbu z děl na frontě, což s námi velmi trhá a nastává strach. Pak jsme přišli do Velkého Kažmírova, hladní a vysílení, dosud jsme nedostali ani kousek chleba, až zde dostáváme jeden komisárek pro tři muže. Pak nocujeme ve Skaloměři. Na dalším pochodu potkáváme velkou spoustu děl, které táhnou zubožené koně, mnoho vozů, mnoho vojska, všechno spěchá zpátky, cestami i necestami rozblácenými, koně nemohou děla i vozy utáhnout, jsou i ranění koně od krve, padají na zem a když nemůže vstáti, sundá se z něho chomout, dá se na dělo a jede se dál o jednoho koně méně, až pak i dělo nechají stát.

Je velký ústup, možno říci útěk od Lublína u Ivangorodu. Mnozí vojáci měli čapky kšilty obrácené do zadu, bylo po morálce. My však pořád jdeme kupředu, jako bychom to chtěli vyhrát a důstojníci nám říkají, že jdeme posílit levé křídlo fronty. Máme velký hlad, krademe ve vesnicích jídlo, husy, slepice a pečeme ukradené zemáky, již tu není ani co od jídla sehnat, neb veřejně ukrást. Z hladu se stává z člověka zvíře. Ubohý polský národ, kudy se přehnala válka.

6. listopadu jsme našli náš 54. pluk, který měl velké ztráty na mrtvých i raněných. Byli jsme rozděleni do všech kompanií, já do 16. kompanie. Jsme ve stodolách v pohotovosti, mnozí spí, je slyšet střelbu z pušek, ruské vojsko se blíží a již máme u naší kompanie dva raněné na poště. Časně ráno je alarm a po seřazení jdeme celý pluk zpátky ke Krakovu. Jsme tak hladoví a vysílení, že při každé zastávce leháme na zem, kde mnoho vojáků usíná. S takovou zmoženou armádou to nemůžeme vyhrát a také to nechceme vyhrát. Víme hned ze školních let, kdo je náš přítel, že jsou to Rusové, slovanský národ, a my jsme sem posláni, bychom proti nim válčili. S kamarády jsme se radili, jak z tohoto pekla se dostat ven. Spása naše bude, když se zdraví dostaneme do Ruska. To je náš program.

9. listopadu děláme zákopy 150 cm hluboké, klikatě přes ně klademe stromy, chvojí, hlínu a říkají nám naši velitelé (Němci), že zde budeme přes zimu a máme to udělat důkladně, abychom zde mohli nocovat pohodlněji. Před námi kácíme les na tyto zákopy. Kácíme i stromy jednotlivé, prý mají Rusové podle nich na mapách zaměřené body pro dělostřelectvo. Kácíme i silné 50 cm malými vojenskými lopatkami, 4 vojáci i 4 dny jeden strom. Ve dne musíme býti schovaní, aby nás Rusové neviděli. Až jsme to všechno na našem úseku udělali, tak jsme se odstěhovali do vesnice Kolbarku, velmi chudé, kde spáváme v malých stodolách. Jsme zde několik dní, očkují nás proti choleře, vaříme si zemáky a chodíme na cvičení, by se nám nezkrátily žíly. Jídla máme velmi málo a nepravidelně ho dostáváme. Všude slyšet střelbu a cvičíme s puškou a děláme „kvergryfy“. Pak musíme defilovat před naším důstojníkem (Němcem), který stál na břehu asi jeden metr vysokém, pod nohy jsme se nesměli dívat, musel každý voják se dívat na velitele (Němce) a pod břehem jsme padali a váleli se jeden přes druhého a tento blázen důstojník jen nám nadával.

Naši čeští důstojníci byly již všichni v Olomouci a léčili se na umělý průjem. Každý si pomáhal, jak mohl. 17. listopadu jdeme ponejprv do boje. Naše 16. kompanie co rezerva – čekáme ve stodolách. Slyšet prudkou střelbu ze všech možných zbraní. Naši přivádějí ruské zajatce asi 300 mužů najednou, též přinášejí mnoho našich raněných. 19. listopadu jdeme i my, rezerva, ponejprv do těžkého boje. Přicházíme k lesíku a již na nás střílejí Rusové. Přeběhli jsme rychle k druhému lesíku, kde na okraji máme odpočinek. Zde před námi lágrovali Rusové, byli zde ohniska i ruské patrony, které si někteří naši schovávali na památku. Pak v pravé poledne se rozestupujeme v lese a je povel kupředu, jdeme opatrně lesem, až přicházíme ku konci lesa a někteří vpravo jsou již z lesa venku, tu začne z ruské strany ze všech možných zbraní prudká střelba. Uléháme a kopeme vleže pod sebou, přikrčeni k zemi, zákopy lopatkami.

Máme již mnoho mrtvých a raněných. Střelba z děl se v lesíku silně ozývá a na nás nováčky silně působí, máme velký strach. Pak byl povel opět kupředu, Rusové na nás velmi prudce střílejí, opět leháme k zemi a kopeme pod sebou důlky, napřed pod hlavou a pak pod celým tělem. Rusové na nás střílejí z hlubokých zákopů a my ležíme skoro na povrchu země.

Tentokrát jsou naše ztráty ohromné. Zde ležíme do večera za silné přestřelky. Rusové jsou před námi asi 400 m v hlubokých zákopech. Večer střelba úplně umlkla. Pak naši (Němci) zapálili několik domů ve vesnici nalevo od nás. My jsme se z těchto mělkých zákopů vrátili do lesíka, z kterého jsme vyšli a tam jsme se zahřívali jak jsme mohli (cupáním). Byl poprašek sněhu a velká zima. Večer nás opět rozestavili do řady a opět povel kupředu na Rusy. Jdeme ticho a pomalu, majíce za to, že Rusové jsou ve svých hlubokých zákopech, ale oni již tam nebyli, couvli a my jsme v jejích hlubokých zákopech přenocovali. Kdyby necouvli, tak by naše prořídlé řady zničili úplně. Já jsem měl službu u deseti vojáků dávat pozor, aby nespali. Před námi byla vesnice, do které se odvážili 3 naši vojáci sehnat nějaké jídlo, majíce za to, že tam už Rusové nejsou. Od naší čety šel tam taky Krejčiřík z Přáslavic u Olomouce. Vešli do domku, kde byli čtyři Rusové a jeden Rus vzal pušku a při zpátečním útěku našich ustřelil Krejčiříkovi dva prsty na pravé ruce. Pak s pláčem přišel zpět a prsty mu vysely jen na kůži od ruky. Druhého dne, sotva se rozednilo, začalo ruské dělostřelectvo střílet do našich zákopů tak prudce a přesně, že byl dán rozkaz nazpět a již jsme běželi, jak kdo mohl, jako stádo za kopeček. Byla taková zima, že nás mnoho omrzlo na prsty u nohou. Za kopcem nás sestavili, celý prořídlý pluk po kompaniích, a rozdávali některým vojákům (Němcům) medaile. Pak ze třech batalionů utvořili dva bataliony pro velké ztráty. Večer se ohříváme okolo ohně tak, že si některý voják i boty spálil. Pak jdeme spát za velké zimy do stodol. 21. listopadu dostáváme každý voják půl komisárku chleba a nastupujeme za břehem schovaní do malých zákopů u lesíka, kde na nás Rusové střílejí zpředu i zboku, ale jen z pušek. Asi za půl hodiny je rozkaz kupředu a my musíme nastupovat po velké rovině asi 600m dlouhé směrem ku Volbrumu. Zde nás po velké rovině nastupovalo několik prořídlých pluků. Sotva nás Rusové zpozorovali, začali do nás prudce střílet i z těžkých kulometů, Rusové v zákopech a my na velké rovině nastupujeme na jistou porážku. Také na této rovině zůstalo ležet asi 1 300 raněných a 600 mrtvých našich vojáků. Smutný byl pohled na tuto rovinu, kde jsme měli tak velké ztráty.

Ranění se zachraňovali sami, kteří ještě mohli, aneb jich odnášeli kamarádi pozdě večer a tuto záchranou práci mnozí zaplatili i životem, neb přestřelka trvala i v noci. Rusové před námi couvli asi 100m do druhých hlubokých zákopů. Neměli skoro žádné ztráty a ještě couvli a tím chránili svoje vojsko výborně. Naše úplně neschopné vedení nás hnalo od jedné porážky do druhé a na jistou smrt. Hned v Olomouci jsme propagovali, že naše spása bude jen dostat se do Ruska, do zajetí. Jinak si život nezachráníme. Dopředu se nás, zdravých, doplazilo jen velmi málo a museli jsme si v plné přestřelce zase pod sebou kopat zákopy vleže přikrčeni k zemi a hlínu házet před sebe. Země byla dosti zmrzlá a kamenitá, takže nám to dalo hodně práce, než jsme si pod sebou vykopali aspoň 25cm hluboký důlek. Když již mám vykopán pod sebou asi 20cm důlek, tu připlazil se ke mně po levé straně důstojník, kadet Skácel z Chválkovic od Olomouce a hned mě požádal bych mu půjčil lopatečku by si také mohl pod sebou vykopat zákop, že svoji lopatečku ztratil. Tak jsem mu ji půjčil, chvílí kope a vypravujeme si, co jsme prožili a nadával na celou naši monarchii i císaře. Byl to dobrý vlastenec. Kousek vpravo ode mne byl v zákopu frajtr Vrba z Vídně, poněmčený Čech (horší Němec), který měl velkou radost, když některého ruského vojáka zastřelil. Za chvíli sestřelil ze stromu jednoho ruského vojáka a zase měl velkou radost. Za chvíli se podívám na frajtra Vrbu, proč mlčí, a on měl přímo v čele malou dírku a pod ní krev a byl mrtev. Nikdo frajtra Vrbu nelitoval a byli jsme rádi, že jsme se zbavili krutého tyrana.

Pak přišel po linii zleva rozkaz, že od kadeta Skácela doprava asi dvě kompanie mají podniknout útok na bodáky na Rusy, kteří byli od nás asi 150m (asi to bylo na zkoušku). Já jsem byl od něj první napravo a on Skácel ještě neměl zákop pod sebou vykopán, já jsem se na něho smutně díval, on se třásl a řekl mi, to je nesmysl, nechoď dopředu, mám tvoji lopatečku do útoku na bodáky nechoď, zůstaň tu se mnou. Rozkaz se musil splnit. Rozkaz šel po linii od vojáka k vojínu druhému celkem asi dvě kompanie. V rozkazu bylo připravit se nasadit bajonety na pušky a na povel najednou vyskočit kupředu. Sotva naši vojáci na povel šli do útoku, hned je ruské kulomety zkosily a byli většinou střeleni do břicha do nohou a do prsou. Jen málo se jich doplazilo raněných zpět. Tak, kdyby ne lopatečky, kterou jsem kadetovy Skácelovy půjčil, tak také jsem byl mezi raněnými nebo mrtvými. Děkoval jsem jemu, byl velmi dojat, i se mnou, že mně aspoň jednou zachránil život.

Ranění dlouho do noci volali pomoc. Nebylo možné jich odnésti, neb sami jsme se museli v mělkých zákopech krýt. Sanita také neriskovala své životy. Pak naše prořídlé řady jsou doplňovány novými vojáky. Pořád prohlubujeme ty naše mělké zákopy. Pak jsme byli vyměněni v noci a opatrně a jednotlivě jdeme v noci z fronty zpátky, prý na odpočinek na 24 hodin do stodol asi 4 km do rozbité a vyhořelé vesnice Lužice, kde bylo jen málo nepoškozených budov a stodol. Vesnice byla od dělostřelectva ze 70 % zničena. Zde jsme dostávali vždy v noci něco chleba a přijížděla sem i kuchyně. Někdy jsme byli na odpočinku ve vedlejší vesnici vždy 24 hodin a pak 24 hodin zase v první linii. Tato vesnice se jmenovala Zařičí a byla tak rozbitá jako Lužice. Ruské dělostřelectvo do těchto vesnic, kde jsme měli mít odpočinek, střílelo víc jak na první linii, takže tady žádný odpočinek nebyl. Pořád máme mnoho raněných a mrtvých a stále nás doplňují novými vojáky. Dnes nám ruské dělostřelectvo střílelo až k samé naší stodole a zmrzlé kusy hlíny padaly až k samým našim vratům a na doškovou střechu, ze které se moc ve stodole prášilo a chtěli jsme utéci. Náš velitel cuksfira (Němec), brněnský policajt, stál u vrat s puškou v ruce proti nám, nechtěl nás pustit. Znovu hroudy na naši doškovou střechu padaly, moc se ve stodole prášilo, toho někteří vojáci využili, velitele povalili na zem, vrata vysadili a utíkali jsme ku hluboké příkopě, kde jsme se částečně kryli na březích. Jak jsme vyběhli ze stodoly i s velitelem, stodola byla zasažena z děla a ihned byla v jednom plameni. Druhá rána z děla proletěla mezi námi a jednomu vojáku náboj utrhl ze zad tornu a nic se mu nestalo, druhému vojáku ten sám náboj utrhl hlavu a okamžitě padl na zem. Hlava vojína se kutálela po zemi několik metrů. Pak jsme doběhli do Zářičí, kde nás neznámí důstojníci s revolverem v ruce seřadili a poslali na zpět. My jsme šli bez našeho velitele asi jeden kilometr a přišli jsme k zákopům a ku hluboké příkopě, kde jsme se schovali a vyčkali do večera do tmy. Večer za tmy i s našim velitelem jsme šli hladní vyměnit část vojska v první linii.

Na tomto nešťastném místě jsme byli až do12. prosince 1914. V 1 hodinu v noci nás vyměnili Maďaři. Pak jsme šli, dva dny, posílit pravé křídlo fronty. Šli jsme pořád, dva dny ve dne v noci bez jídla a vysíleni tak, že při každém (rast) odpočinku dobrá polovice vojska usíná na zemi. Poznáváme, že Rusové jsou naši přátelé, tvoří se hloučky mezi našimi vojáky, většinou jsou všichni z Moravy a věříme pevně, že naše spása je do ruského zajetí k našemu slovanskému národu. Mám tu od začátku dva dobré kamarády z Kralic, Bohuslava Lenocha a Antonína Kočaře, oba dobří vlastenci a Sokoli, dělíme se o jídlo, co jsme někde sehnali od ubohých vesničanů. Do ruských zákopů nestřílíme, je to zbytečné, a když musíme střílet, tak míříme 50 metrů do země, bychom některého ruského vojína nezasáhli. Náboje zahrabáváme do země, bychom je nemusili nosit. Morálka upadla úplně, každý lhostejný, jak to s námi dopadne, zase je povel auf (vstávat) a jeden budí ze spánku druhého a někteří se nemohou vysílením postavit ani na nohy. Každou hodinu nás ubývá vysílením a co se stalo s nimi, nevíme. Jdeme za tento den asi 40 km od časného rána do jedenácti hodin v noci a ještě říkají naši velitelé (Němci), že ještě půjdeme 7 km a tam dostaneme oběd a nocleh. Dojdeme do určené vesnice a zase zde nocujeme a jdeme dále vysílení až k smrti. Kdyby nebylo těch mých kamarádů z Kralic, kteří uměli něco k jídlu sehnat, tak bych tento pochod také nevydržel.

Pak přijela z Olomouce k našemu 54. pluku čerstvá posila. Ku naší 16. kompanii mezi jinými byl přidělen Vojtěch Haukvic (kaprál) z Tovačova a měl kamaráda Arnošta (cuksfira) z Oplocan, který v civilu byl zaměstnán u soudu v Bosni, obá velmi dobří vlastenci. Vojtěch Haukvic mně potajmu řekl, že dnes to tu smrdí kejlem, že mě dnes vezme na stráž ku velitelství 54. pluku, je to tu strašně nahnuté a mohlo by se nám i s práporem podařit utéci do Ruska. Po skončení stráže jdeme dále až do Klemečic. Zde již zase jsme měli hlad k nevydržení. Dosud jsem dostával jídlo od svých kamarádů Kočaře z Kralic a od nového přítele Kénika Františka z Medlovic u Bzence. Když něco koupili neb ukradli. Bohuslav Lenoch byl raněn a byl již někde v nemocnici. Sám se ranil. Zde jsem si umínil, že i já musím nějaké jídlo sehnat a svým kamarádům oplatit. V jedné vesnici, kde jsme odpočívali, vidím na dvoře slepice, tak tam vejdu a ukazuji hospodáři peníze a prosil, by mi prodal slepici, že máme velký hlad. Vyšel chlapec a pomáhal mi slepici chytnout. Hospodář a jeho žena se na nás z okna dívali. Slepici jsme chytili a dobře jsem ji chlapci zaplatil. Když jsem slepici přinesl a uviděli mě moji kamarádi měli, velkou radost, našli hrnec, slepici jsem očistili, udělali oheň a vařili. Přidali jsme do hrnce i zemáky, aby toho bylo více. Dostáváme chléb 1 komisárek pro tři vojáky. Něco chleba jsme snědli s polévkou i s masem a najedli jsem se tentokrát dosyta.

20. prosince 1914 jsem byl určen přítelem Haukvicem zase do stráže 54. pluku. Pořád to tu bylo nahnuté a zase mně opakoval, co uděláme s práporem. Stojím na stráži u dveří školy, kde bylo velitelství 54. pluku a zkoumám, kde asi ten prapor může býti, byl asi uschován v nějaké bedně, toto městečko se jmenovalo Vodizov. Jak tak stojím na stráži, tu přijde z Olomouce asi 120 vojáků, dosud čistých doplnit náš pošramocený pluk. Tak se rozhlížím po nich a uvidím mezi nimi kamaráda Fr. Činocha z Ivaně. Jaké to bylo překvapení a ihned byli rozděleni do prořídlých kompanií. Ve tři hodiny odpoledne jsme byli ze stráže odvoláni ku svým kompaniím. A velitelství se rychle stěhovalo zpátky i s práporem a nevíme kam a byli jsme po radosti. Jsem zase u své kompanie, je vyhlášen alarm a v noci jdeme za úplné tmy hustým lesem v dlouhé řadě, držíce se za opasek jeden za druhým, někdo se opasku pustil, řada se přetrhla na dvě části, přední šla dále, zadní zůstala stát, nevěděli jsme kde máme jíti. Tma byla v lese velká, tak jsme si polehali na zem a poslouchali vpředu prudkou střelbu.

Najednou uslyšíme z boku velký šramot hustým lesem, již máme radost že jsou to Rusové, jaké to bylo zklamání, když místo ruského vojska přeběhlo přes nás stádo srnců a srnek. Jak se dozvěděli vpředu naši velitelé, že jsme zůstali vzadu, tak nás z lesa vyvedli a hned jsme přišli do vesnice Motkovice. Šli jsme dále pak po rozbitém dřevěném mostě přes řeku Nidu, kde zbylo na mostě jen málo fošen, tma byla a řeka tekla velmi prudce. Pak jdeme dále směrem k Pinčovu, tu najednou zazní několik výstřelů od předsunuté ruské stráže, my uléháme do příkopu po pravé straně silnice a ležíme asi jednu hodinu. Najednou zazní povel (auf) vstávat. Vedle silnice vlevo je starý příkop, asi osm metrů široký a v něm je stojatá voda asi 80 cm hluboká a velí nám přes tuto vodu se přebrodit na druhý břeh. Na vodě byl asi 2–3cm silný led. Nám se do vody nechtělo. Velitel Magnony poněmčený Talián ze Štýrska náhle vytáhl z brašny pletený karabáč a začal vojáky šlehat a shazovat do vody. Jeden voják, který dostal dvě rány karabáčem, chytil toho velitele za plášť a vtáhl ho do této vody jen jednou nohou po koleno. Velitel vylezl nazad a strašně řval, my však již jsme byli na druhém břehu mokří po pás a plné boty vody i bahna. Velitel, který byl ještě na prvním břehu volá svého ochránce (pucra), jinak statného muže, by ho přenesl na zádech.

Vylézá mu na záda a voják udělá jen krok ve vodě, nemůže jej unést a oba padají do špinavé vody, která stříká na všechny strany, pak vylézají z této vody, každý sám, a mokří i s hlavou. Velitel Magnany mokrý a zamazaný na druhém břehu znovu bije karabáčem svého pucra až i Němci, kteří byli mezi námi, křičí fuj. Pak nás velitel nechal rozestavit 3 kroky jednoho od druhého a nastupujeme přes močály 25 cm ve vodě kupředu asi jeden km na vesnici Střešňovka, kde prý je asi 200 Rusů, již se začíná rozednívat a je viděti vesnici, kostel s plechovou zelenou věží. Nalevo od nás viděti věže z kostela Pinčova, toto městečko mají obsazeno Rusové. Nastupujeme stále po těchto močálech na tuto vesnici. Z této vesnice najednou do nás střílí Rusové, musíme lehat do těchto močálu, ale každý si vybírá sušší místo a byli jsme promáčení úplně. Ještě štěstí, že Rusové ustoupili, jinak bychom tam zahynuli všichni. Zde jsme ztratili jen od našeho (cuku) čety tři mrtvé a tři raněné. Mezi raněnými byli můj přítel z Oplocan – Arnošt, který byl raněn do nohy a byl odnesen do polní nemocnice. Já bych byl nápomocen jeho odnésti, když jsme si slibovali v této situaci si pomoci. Ruská taktika byla raději ustoupit, nežli by mohli míti nějaké velké ztráty. V naší armádě to bylo naopak. V této vesnici zůstali jen dva Rusové, které naši vzali do zajetí. Pak nastupovali naši promáčení úplně kupředu. Byly tu samé polské vesnice a jména měly jako naše české.

V této vesnici jsem si umínil, že se očistím a umyji, dále kupředu nepůjdu. Lehnul jsem si těsně vedle zdi od stodoly za strom a pozoruji, co se bude činit. Do této vesnice ruské dělostřelectvo začalo střílet většinou šrapnely. Asi za hodinu střelba utichla. Stoupnu za strom a pozoruji, co se děje. Obyvatele vesnice utekli a jen tam zůstalo několik rodin židů, kteří přebíhali z jednoho domu do druhého. Rusové začali zpět do této vesnice střílet šrapnely a jedna stará židovka byla raněná do kolena a měla kosti v koleně rozdrcené. I já jsem zpozoroval, jak se ve výšce nade mnou, když jsem ležel vedle stodoly, explodoval šrapnel, a větší střepina mě zasáhla těsně vedle kolena, ale jen přes plášť, ale koleno mně nezranila. V plášti jsem měl čtyři větší díry. Kdyby snad o pět centimetrů šla střepina blíže kolena, tak bych dopadl jak ta židovka. V domě, kde jsme židovku obvázali, bylo několik mladých židů schovaných pod postelí a mezi velkou pecí a zdí. Takových vojáků, jako jsem byl já, zůstalo ve vesnici asi dvacet pět a všichni jsme sháněli nějaké jídlo. Vejdu do jednoho domu a tam bylo osm vojáků, kteří v kuchyni uprostřed na hliněné zemi měli ohniště a vařili zemáky a se sušili a čistili. I já jsem přinesl zemáky, které jsem sušil a pekl. Chvíli se sušíme a čistíme tu otevřou se dvéře a vstoupí mezi nás jakýsi hejtman a cukfíra (Němci) a v ruce drželi revolvery namířené proti nám a křičeli na nás: „majne komando z domu ven!“ Před domem stálo asi 40 vojínů v řadě po dvou mužích, kteří se chtěli také očistit usušit a najíst jako my. Podívám se tak letmo po těch vojácích a vidím tam přítele Jaroslava Štěpánka z Klenovic. Tak jsme zase dva kamarádi spolu. Dřívější kamarády jsem ztratil. Hejtman nás zavedl za vesnici za řadu malých stodol asi 50m ku malému a metr vysokému břehu, rozestavil nás asi deset metrů jednoho od druhého a pod tímto břehem nám kázal kopat zákopy. Kopalo se nám dobře, Rusové nestříleli, země byla z jemného písku a s přítelem Štěpánkem jsme si kopali větší zákop pro nás dva. Aby se mi písek nedostal do uzávěru pušky, tak jsem pušku postavil ku stromu, který stál asi 8 kroků za námi samotný. Pak jsem ze stodol přinesl trochu slámy do společného zákopu. Začalo dosti pršet, tak jsem ještě přinesl dvéře od plivnika, kterými jsme se přikryli, abychom nezmokli. Když jsem byl pro dvéře, viděl jsem v zahradě včelín, vzal jsem si šálek a lopatečku (špátnu) a šel jsem na med. Nabral jsem plný šálek a ještě na lopatečku a přinesl do našeho zákopu a vesele jedli se Štěpánkem, který měl něco sušeného chleba, aby se nezkazil, a poštou mu tento chleba z domova na frontu poslali v balíku. Med jsme dali i sousedům vojákům sám, chleba již nebylo. Po této večeři jsme si nohy slámou, kterou jsem přinesl ze stodol, očistili od bahna, kterého jsme měli na nohou až po kolena. Pak jsme ve slámě v zákopu oba usnuli. Po hodné chvíli asi v deset hodin večer bylo slyšet jako ze snu, že tam nalevo od nás střílejí z pušek a bylo slyšeti časté křičení hurá. Nevěděli jsme dosud, co se tam venku děje. Nadzdvihuji často dvéře, kterými jsme byly přikryti a posloucháme. Mně se zdá, že nekřičí hurá a rozeznávám že křičí urá, že jsou to Rusové. Tu přiletí několik střel z děl do stodol, které byly před námi asi 50m a začaly hořeti, je jich tu asi deset a za chvíli byly všechny v jednom plameni. Povídáme si ze Štěpánkem, ti naši již jistě nastupují a proto Rusové po nás sem střílejí. Pustil jsem dvéře na náš kryt a ležíme dále a říkáme si, kdybychom šli dopředu do nástupu, že nepůjdeme a zůstaneme pod dveřmi ležet dále. Bylo nám tu tak dobře ve slámě i dosti teplo. Již bylo rozeznat že křičí urá, že jsou to Rusové, ani se tolik nestřílí, jen ojediněle vyjde rána z pušky. Tu najednou někdo zavolá Rusové. Já nadzvednu dvéře a chvíli pozoruji a uvidím z pravého boku tolik ruského vojska jako mračno a za nimi druhá vlna promíchaná už našimi zajatci. Štěpánek mi říká Aloisu, nestřílej, jsme ztraceni. Náš hejtman, Němec, co nás posháněl po domech ve vesnici, křičí šnel fajer (rychlý oheň). My, vojáci, křičíme: „nestřílet, dejte nám chleba!“ Já se však ohlížím, kde mám pušku, bych ji mohl Rusům odevzdat, ale pušku nemám, ona stojí ještě u toho stromu za námi, jak jsem ji tam před polednem postavil, aby se mi do uzávěru nedostal jemný písek ze zákopů, které jsme zde kopali. Tak jsem ji tam zapomněl, poněvadž mě od začátku netěšila.

Již ruská vojska jsou od nás asi sto kroků a za velkého křiku urá valí se na nás jako lavina, s nasazenými velkými bodáky a nám se jen dech svírá, co teď nastane? Za nimi druhá vlna a my deset kroků jeden od druhého, hladni, nemocni a vůbec neschopni bojovat proti takové přesile kór, když nechceme. Náš důstojník, Němec, co nás sem přivedl, střílí z revolveru sám do poslední chvíle, až ho asi čtyři Rusové nabodli na bodáky a zvedly do vrchu. To bylo asi padesát kroků ode mne. Když my ostatní nestřílíme, tak ruští velitelé zastavili svá vojska asi deset kroků před námi, my měli zdvižené ruce do vrchu a Rusové s uspokojením nám odebírali zbraně a torny i s prádlem a vším, co jsme tam měli. Ruský vojín, co mě měl odzbrojit, chytil mě za límec od pláště a třásl se strachem víc jak já. Chce po mně pušku a já jsem mu ji ukázal, že stojí u stromu, na to mně poklepal na rameno a po zádech, pak jsem dal ruku do kapse a on mě ji hned rychle chytil, myslil si že vyndávám pistoli a já jsem vyndával cigarety a několik mně jich spadlo i na zem a z hrsti jsem jen rozdával a někteří mě zase plácali po zádech i velitelé natahovali ruce, by si mohly zakouřit. Já jsem nekouřil a schovával cigarety pro případ, když se dostanu do zajetí do Ruska, že mi přijdou vhod.

Zajat jsem byl u Pinčova 21. prosince 1914 v 10 hodin večer. Pak nás Rusové rychle z tohoto místa odvedli asi půl kilometru a musili jsme si lehnout na zem a rakouské dělostřelectvo začalo střílet do našich již opuštěných zákopů. Rusové jim také odpovídali střelbou z děl a brzy je umlčeli. Asi za hodinu nás vedli dále do vesnice, kde již v řadách stálo ruské vojsko čerstvé, vykrmené o hlavu větší než my, kteří jsme sotva nohama pohybovali. Po cestě do této vesnice jsem našel celtu a šálek na jídlo a to mi přišlo velmi vhod pro další naše cestování.

22. prosince 1914 nás zajatce shromáždili na velkém prostranství za obcí a bylo nás tam zajatců asi 30 000. Tam po nás žádali obvazy pro ruské raněné. Zde sem se sešel již po druhé s Fr. Činochem, který byl na frontě asi dvacet hodin a již byl také zajat. Pak jsem se sešel s Fr. Minaříkem a Ferd. Denešem všichni z Ivaně. Pak nás Rusové zařadili do čtyřstupů a napočítali jeden transport 2 000 zajatců, dopředu dali stráž dva starší vojáky a dozadu průvodu také dva vojáky a již jsme šli pěšky 7 dní na vlak do Nové Alexandrie. První den jdeme 25 km do města Kylce, kde přicházíme v 11 hodin večer. Já cestuji s Fr. Činochem který má ještě z domova uzené maso, chléb a čokoládu, což nám přišlo velmi vhod a společně pojídáme. Po cestě do Kylce jdeme přes polské vesnice, kde kupujeme něco na jídlo. Židé nám prodávají horký čaj.

V Kylci v 11 hodin v noci dostáváme večeři. Pro deset mužů velkou mísu zasmažené horké polévky a kousek chleba. Okolo míse jsme si posedali a co seděli u míse a měli lžičku, ti jedli jen polévku a chleba si nechávali na zítřek a co neměli lžičku tak čekali, až mu některý lžíci půjčí. Pak jsme si lžičky po vesnicích opatřili skoro všichni. Těm posledním na mísách polévky zbylo málo. 23. prosince celý transport 2 000 mužů jde dále asi 30 km do Božetína bez snídaně bez oběda jen chléb 1 funt byl z předešlého dne. Kupujeme si za naše peníze i někdy uzeninu i maso. Stává se, že když 2 000 hladových zajatců přijde do vesnice, že nemají k jídlu nám co prodat. Takových transportů po 2 000 zajatců cestuje za sebou 15 a ti první vykoupí všechno, co je k jídlu, dokud mají peníze. Ještě štěstí že projdeme za den mnoho vesnic vesměs polských. Naše peníze měníme za ruské a dávají nám židé za dvacet korun šest rublů. 24. prosince na Štědrý den jdeme až do Vyšnova, nic k jídlu nedostáváme, jen co si koupíme a zde nocujeme ve stodolách. Já se přikrývám celtou, co jsem našel a je mi tepleji. Vzpomínáme na domov a my se od něho stále vzdalujeme. Vzpomínáme na štědrovečerní večeři a na svátky vánoční a my tak zesláblí a hladoví. Před půlnocí poslouchám, že okolo naší stodoly, kde nocujeme, chodí lidé a oni jdou do kostela na půlnoční mši. 25. prosince na Boží narození, jdeme asi 13km do města Ostrova, zde nocujeme ve skladištích a dostáváme k jídlu to samé jako v Kylci, zasmaženou polévku a funt chleba. Přicházejí stále nové transporty po 2 000 zajatcích a všichni zajatí u Pinčova. 26. prosince znovu nás přepočítávají a dávají nám jako doprovod nové starší vojáky a jdeme asi deset kilometrů do Zvoleně. Zde jsme měli nocovat ve velkém betonovém skladu na betonové zemi.

Mně a Činochovi a ještě jednomu kamarádu se podařilo utéci a hned jsme zabočili do úzké ulice a zatloukli jsme na dvéře jednoho menšího pěkného domku, majitel nám otevřel dvéře a velmi ochotně nás přijal. Jak šli zajatci i se stráží fasovat chleba pro všechny, tak jsme se mezi nimi zamíchali a nenápadně jsme se dostali do této úzké uličky. Majitel tohoto pěkného domu byl polský učitel asi 35letý, ženatý, měl dvě děti, ženu měl šikovnou a řečnou, pořád se nás o vojně něco vyptávala, dali nám dobrou večeři, jsme se očistili a spali jsme v teple v kuchyni na slámě. Tak jsme se dobře nevyspali, co jsme z domu odešli. Byli to opravdu hodní a inteligentní manželé. Dali nám na další cestu jídlo a přáli nám bychom se zdraví vrátili do své vlasti. Svoji adresu mně napsali, abychom jsme jim odepsali až přijdeme domu. Adresu jsem ztratil po tak dlouhém cestování. 28. prosince jdeme asi tři kilometry do Nové Alexandrie, kde pro nás jsou připraveny vagóny, do kterých po 42 mužích nastupujeme.

Ve vagónech uprostřed jsou připevněna kamna a z fošen jsou udělané pryčny na spaní. Spíme jen v tom, v čem jsme oblečeni. Zase jsem měl výhodu, že se mohu přikrýt celtou, bylo pod ní tepleji. K půlnoci jedem vlakem přes Lublín, Kylicu, Beranovice, pak dále přes Horní Minsk, Smolensk a do Moskvy. Celkem jedem vlakem šest dní. Bylo nám oznámeno, že zde v Moskvě budeme stát tři dny právě na ruské vánoční svátky, které jsou o třináct dní později jako u nás. Dostáváme každý den 25 kopějek a na tyto svátky jsme dostali přilepšenou ještě každý rubl. Je zde všechno laciné, takže hlad již nemáme. Nesmíme se nikde rozbíhat, všude stojí stráže, které nás nikam nepustí. Jídlo si kupujeme před nádražím a na nádraží, kde je mnoho stánků. Lidé z venkova prodávají i nám pečené maso, které mají nachystáno pro ruské vojáky, kteří jedou na frontu, a když nejedou, tak to prodávají i nám. Jsou k nám dobrosrdeční, zvláště když některé slovo řekneme rusky. Proto učíme se pilno rusky. Z nádraží, které je tak 300 metrů od Moskvy, viděti pěkné bílé domy a Rusové nám říkají, že v Moskvě je 40 x 40 kostelů s pozlacenými věžemi a zelenými plechovými střechami. Na okraji Moskvy viděti i mnoho domů dřevěných jednopatrových. Z Moskvy jedeme dále na východ, v kamnech topíme uhlím a je nám teplo. Často pozoruji, že se někdo vysvleče i z košile a něco tam hledá, teplem se nám začínají líhnout vši. Mě však dosud nic nekousalo, ale již jsem také nějakou tu veš našel. Na mne neměly tak spadeno jako na Maďary, kteří byli 3 ve vagóně. Pak se to množilo jako houby po dešti a nacházíval jsem toho hmyzu denně až 60 kusů a nebylo možno se toho hmyzu zbavit. Pořád jedeme na východ a teď právě přes velkou řeku Volhu. Snad všichni celý vlak zpíváme již po rusky známou píseň Volga, Volga mať rodnája, Volga, rúskaja reka.

Jedem pořád na východ přes Perm, Ufu, který je již na Urale, pak Čeljabinsk, Petropavlovsk do Omska. Zde se loučíme s vagóny, ve kterých bylo dosti teplo a venku mrazy i 40 pod nulou. Stěhujeme se do lágru v Omsku to bylo 18. ledna 1915. Vstupujeme do lágru, velké budovy z desek zhotovené, bylo v nich mnoho zajatců a svrchu, z pryčny, na kterých se spává, volá jeden zajatec který je tu již měsíc: „Kdo je tu od 54 pluku?“ Zavolám: „Jindřichu, skoro celý 54 pluk!“ Já jsem jej poznal, byl to Jindřich Krepl z Ivaně. Hned skočil z pryčny na zem, objal mě a říká mi, že za dvě hodiny jedou na vesnice k rolníkům na práci. Honem se mě ptal, co je u nás nového, před odjezdem jsme se rozloučili a nevěděli pak vůbec o sobě. 22. ledna 1915 nás očkují, stříkačky mají dosti velké, jehle tupé a tlusté jako hřebík tři centimetry dlouhý, píchají nás do prsou šikmo za kůži a nemohou ani kůži propíchnout. Někteří zajatci i omdlévají. Jídlo dostáváme dvakrát za den, polévku a v ní tři malé kousky masa asi jako ořechy, napíchnuté na špílku a to byla jedna porce a malý kousek chleba a čaj. Pak dostáváme spodní prádlo.

Dne 23. ledna 1915 odpoledne jdeme na nádraží a jedeme na práci k rolníkům 80 verst na stanici Ivanovka, jede nás 200. Čekalo na nás na nádraží asi 100 saní, na které jsme k večeru nasedali. Tito rolníci přivezli pro nás pro každého kožich a papuče (pimy) a vezli nás, co koně mohli skočit, do vesnice Lokti. Táto vesnice je velká a rozkládá se po obou stranách řeky Omky, která se vlévá u Omska do velké řeky Irtiše. Tento hospodář si nás vzal oba, mě i Fr. Činocha, poněvadž jsme se nechtěli od sebe odtrhnout v tak daleké cizině. Hospodář hned nám dal k večeři beraní guláš a chutnal nám výborně. Stále se nás něco vyptával, ale my jsme mu nerozuměli a on nám také nerozuměl. Již bylo asi 10 hodin v noci a ohlížíme se, kde budeme spát, postele nikdy a tu bába přinese náruč starých kožichů i roztrhaných, které rozprostírá po hliněné zemi a lehají si i s dětmi jeden vedle druhého a nám ukazují bychom si také lehli. Nám dali pod hlavu podušku a hospodáři si dali pod hlavu staré kabáty. Leželi jsme tentokrát po dlouhé době na měkkém. V noci poslouchám, co to šustí, myslím si že to padají sněhové kroupy. Brzy jsem poznal, že je to hmyz zvaný trakámi, který vylézal ze štěrbin dřevěného domu a začal lézti i po našem těle, po hlavě i po krku. Celou noc jsme nespali, ale majitelé domu spali velmi dobře, byli na tuto havěť navyklí.

Na druhý den vojáci, co měli nad námi dozor (2 muži) volali nás na volasť (úřad), kde nás zapisovali a rozdělovali nás i ku druhým rolníkům. Já i Fr. Šinoch jsme byli přiděleni ku druhému rolníku, který se jmenoval Jegor Antipovič Glébov 23. 1. 1915. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na druhý kvartýr, jen pro ten hmyz. U tohoto hospodáře to nebylo lepší. Slabá strava, jen zemáky, chléb a čaj bez cukru, maso nám sliboval až na velikonoční svátky (páska). V kuchyni, kde jsem spali, oba na jedné úzké posteli železné, přikryti jen našim vojenským pláštěm a já ještě celtem z vojny, usnout jsme nemohli. V noci jsme z hladu si vzali chléb, který visel u stropu a každý den se z toho chleba něco ztratilo. Zpozorovala to jejích 16letá dcera a hned jak vstala, prohlížela, kolik toho chleba ubylo a žalovala to matce, která jen mávla rukou. Jednoho dne hospodář nám říká, že když jen nám zima, že pojedeme v noci ukrást a nakácet na 3 saně dřeva. Vyjeli jsme večer asi 10km daleko 30–40 stupňů zimy. V lese rostli samé bříze silné u spodu 10–15cm a dobře se nám to dělalo, kladli jsme to na saně celé stromy i s korunami, jenže to špatně v peci hořelo. Stát ruský platil rolníkům za ubytování a jídlo 7 a půl rubla za měsíc za jednoho zajatce, hospodář měl syna 12 roků a dceru 16 roku staré.

Za tímto děvčetem chodila na návštěvu její kamarádka zvaná Marika Ivanovna Paškova. Jejich dům byl kousek od našeho, kde jsme bydleli my. Tato Marika Ivanovna byla velmi příjemná, šikovná blondýnka měla 18 roků, pěknou postavu, uměla se s námi slušně bavit, učila nás rusky mluvit a já ji učil počítat, velice dobře se učila a všechno rychle pochopila. Počítat uměla jako všichni Rusové na kuličkách po deseti kusech navlečených na deseti drátech. Dcerka našeho hospodáře to byl pravý opak Mariky, nic neuměla, nic jí nezajímalo, s námi nechtěla ani promluvit a štvala na nás i svoji mámu. Marika, když se ode mne dozvěděla, že máme také hospodářství doma, a často jsme o tom mluvili jak se u nás hospodaří, co sejeme a jaké u nás roste ovoce, jak se u nás stravuje, tak mě jednou požádala, bych šel hospodařit k nim, že u nich se hodně lépe stravuje. Jen bych vedl hospodářství, že práci udělají sami. Měli asi 500 mír pole, 15 koní, 25 kusů hovězího dobytka a ovce. Měla pět ženatých bratrů do 32 roků a všichni na frontě. Do práce bylo pět žen, co měly muže na frontě, pak Marika a její máma, vdova, a zajatec Maďar, který nechtěl nic dělat. Soused Mariky, strýc, mě také přemlouval, bych se k ním přestěhoval hospodařit, že Jegor Glébov nepotřebuje dva zajatce. Na stravu je u nich mnohem lépe a o to mně hlavně šlo, abych se dobře najedl. Chlév pro dobytek měli dřevěný, dobytek slušný, kdežto u Jegora byl dobytek i koně v zimě pod širým nebem i za 40 stupňového mrazu. Krávy v zimě vůbec nedojily. Soused Mariky, strýc, mně dal smluvené znamení, večer bych již nastoupil. Bylo to 19. března na sv. Josefa 1915. Strýc Mariky mě tam zavedl, ale matka Mariky mě nepřijala a byli jsme všichni zklamáni, jak strýc, tak Marika i ženy, co měly muže na frontě a nejvíc já, neb je večer, tma a 35 stupňů zimy a já octl jsem se v cizině na ulici. Nazpět k Jegorovi jsem nechtěl, strýc mě zval k sobě na nocleh, já jsem odmítl, že to tak špatně zařídil. Šel jsem ku kamarádu Fr. Koblihovi a vysvětlil jsem mu, co se mi přihodilo. Řekl mi, bych u nich přespal a ráno že budeme pro mne hledat kvartýr. Na druhý den s přítelem Koblihou šli jsme pro mne hledat kvartýr, nikdo mě nechtěl, protože všichni, co potřebovali pracovní síly, už zajatce měli. Tak na druhý den jdeme do druhé polovice vesnice, která je za řekou Omkou, kde je málo zajatců. Jdeme po ulici a spatříme přes plot na dvorku, jak stařík a stařena s dcerou táhnou vepře ze chléva a chtějí ho zabít. Nemohou vepře udržet, tak mi dva jsme tam přiběhli a vepře jsme povalili na zem a stařík ho zapíchl.

Jak byl vepř mrtev, ptá se nás stařík, že kam jdeme. Kamarád Kobliha mu vysvětluje, že hledáme pro mne kvartýr. Stařík mne prohlíží od hlavy až k patě a říká, že mohu u nich bydlet. Tak si myslím, to se mi podařilo, kvartýr mám a ještě k tomu zabitý prase. Už jsem vepřové maso nejedl dávno, tak si myslím, že se trochu vzkřísím. Hned jsem u nich zůstal a pomáhal při zabíjačce. Sádlo se nakrájelo tak po čtvrt kg a skládalo se do dřevěné bedny, vrstva špeku a hodně se to solilo. Maso se nakrájelo asi tak po 1 kg a věšelo se navenek na hůlky, kde úplně zmrzlo a odtud se bralo na vaření. Tento můj nový hospodář se jmenoval Alexej Štěpánov Štěpán. Byl ševcem, šil boty zvané čerky. Měl špatný dům, malý dřevěný, místo střechy narovnanou slámu do špice a utěsněnou dřevem a kamením. Za pár dní mi nabízeli dcerku Alánu za ženu, že musíme tam zůstat, že mnoho jejich vojáků na frontě padne a musíme se tam oženit. Já jsem měl v tu dobu 22 a půl roku a Alána měla prý 28 roků, svobodná a měla 2 děti a každé s jiným, to mi říkal soused. Práce zde nebylo, měl 4 krávy a jednoho koně, kterého jsem honil každý den na řeku Omku napájet. Byl tam prosekán led 40 cm x 10 m a z tohoto otvoru se napájel dobytek z celé vesnice. Led byl silný asi jeden a půl metru a celou zimu se musil tento otvor prosekávat a od tříště čistit. Co jsem zde býval, byl jsem pořád nemocen.

Můj přítel pan Hrejsa, učitel z Vyškova, mně řekl, že mně bude pomáhat a že pojede do Omska do lágru, kde je náš doktor a vysvětlí mu mou chorobu. Dovezl mi i léky a pak jsem se uzdravil. Tento učitel pak zde umřel na tyfus. Já již zase jsem byl v druhé vesnici 21 km daleko v Kyryjánovce kde jsem se tuto smutnou zprávu dozvěděl. Moji hospodáři i dcera Plána měli nemocné oči bolavé červené. Bylo zde nečisto a měl jsem strach, bych také neonemocněl. Vedlejší hospodář Fjodor Širaju se mi ptal při řeči, jestli umím seti obilí z ruky, řekl jsem že umím, tak jsem se s ním domluvil, že mi dá 10 rublů za měsíc. Říkal mi, že špatně vidí a vynechává pásy nezaseté, že budu jenom z ruky set a synek bude to za mnou vláčit. Tak zase jsem se stěhoval, již jsem těch věcí s prádla měl plnou celtu. Pole bylo až 15 km daleko. Zasel jsem koncem května asi 90 mír ječmene, 120 mír jarky a 40 mír ovsa. Dal jsem si na tom záležet a nikdo ze sousedů neměl tak přesně zaseto jako já. Chválili mě sousedé i můj hospodář, ale o měsíční výplatu jsem jej musil několikrát opomínat. Jak jsem to měl všechno pěkně zaseté, dozvěděl se i strýc Mariky a celá jejich rodina a litovali, že mě matka Mariky nepřijala. Asi jednu třetinu svých pozemků neoseli a nechali ladem. Strýc Mariky mě i někdy navštívil a řekl že matka Mariky poznala, že Marika mě má ráda a že má jenom jednu dceru a že bych ji mohl unésti do mé vlasti. To však mi ani jednou nenapadlo, byli jsme jen jako dobří přátelé.

U Širajů poklízíme společně dobytek, měl 7 koní a 10 kusů hovězího dobytka. Bylo zde čisto a jídlo bylo dosti dobré. Pak přišla senoseč, bylo zde sucho, louky nikdy nepohnojené, nezkypřené tráva řídká usychala na stojato, jen u lesíku byla tráva trochu lepší a každý si mohl nakosit, kde chtěl. Bratr hospodáře náhodou koupil nový stroj, který pocházel z Ameriky a ptá se mě, jestli tomu rozumím, tak říkám že ano, že doma máme žačku již 16 roků. Tak se s bratrem domluvili, že já budu koňmi séci a oni, obě rodiny, budou sušit. Pak sedl na koně a jel do Žeravlína 30 km daleko vyjednávat, jestli si tam může naséci trávy na sušení sena. Tam bylo trávy několik tisíc hektarů tráva jeden metr vysoká. Pan volastný úředník dovolil, bychom přijeli a nasekli si, co chceme. Tak jsme se vypravili společně s jeho bratrem. Žačku jsme naložili na platén a 12 malých žebřiňáků, v každém 1 kůň zapřažený, vydali se do Žeravlína. Jela nás celá karavana. Když jsme do Žeravlína přijeli, tak jsem šel s oběma hospodáři na úřad (volost) přihlásit, se že jsem zajatec (vojenoplený) a hospodáři se přišli domluvit, kde mají trávu kosit. Jak se lidé dozvěděli, že je zde zajatec, austryják, jak nás tam nazývali, ta se na mne přišlo podívat snad 300 lidí. Oni tam ještě austryjáka neviděli. To vypadalo před úřadem jako tábor lidu. Již jsem uměl trochu rusky mluvit, ale víc jsem rozuměl, co oni říkají. Můj hospodář mě velice chválil, že všechno umím, že jsem dobrý mašinist, že jsem nechtěl střílet do ruských vojáků a raději jsem se chtěl dostat do zajetí, bych zachránil svůj život. Rozhovor s občany i s děvčaty a chlapci trval na ulici aspoň 2 hodiny. Můj hospodář přednášel, jak pěkně jsem jemu zasel asi 50 hektarů obilí, že umím všechnu práci při zemědělství. Pan volostný mě také pochválil, že jsem jako zajatec a jsem ochotný dobře pracovat.

Pak mým hospodářům vykázali, kde máme trávu kosit. Bylo to asi jen 2 km od obce. Namastil jsem žačku a začnu kosit, tráva až i 1 metr vysoká a jen se to za mnou válelo. Koně se mi plašili, ještě v žačce zapřáhnuté nebyli, ale brzy zkrotli. Seklo se od rána do půl jedenácté v noci, kde teprve slunko zapadá a ráno vychází po druhé hodině. Koně jsem po 4 hodinách vyměňoval, aby si odpočinuli a dobře nakrmili. Mě nechal hospodář po obědě 2 hodiny spáti a sekl žačkou hospodář. K večeru za námi přišli občané podívat se, jak se nám to novou žačkou seče. Moc se jim to líbilo. Přišlo i mnoho děvčat a chlapců s harmonikami a balalajkami a hráli a tancovali vždy asi 3 hodiny a hospodář za mne sekl a já se s nimi bavil. Další děvčata sem přicházela a první jejich otázka, jestli jsem svobodný (chalastoj) a jestli u nás ruskými zajatci ořou pole, říkal jsem, že neořou nimi, že máme na orání koně a krávy a že pracují u rolníků tak jako já. Každý den jsem brousil kosy do žačky na brusu, který byl připevněn na kole od žačky. Nosili mně tam lidé z vesnice, zvali mě i často k nim na čaj, ale na to jsem neměl čas. Louky byly často i mezi lesíky, tráva byla vysoká a v ní mnoho ptáků, největší se jmenovali žeravli a po nich se jmenovala i táto vesnice Žeravlín. Tito ptáci byli plaší a když chtěli vzlétnout, tak skákali několik skoků, než vzlétli. Byli to ptáci posvátní, nesměli se usmrcovat a mně říkali, abych je neposekl. Velikost byla těch ptáků větší jak naše husy.

Sekli jsme tu deset dní a sušili i bratr hospodáře se svými lidmi, skládali do kopek a pak suché kopky opásali provazem a koněm táhali s skládali po dvaceti do stohu a v zimě na saních vozili seno domů. Teď na odvoz sena není čas, je orat úhor, kde se bude příštím rokem seti jarka. Něco sena jsme naložili na dvanáct malých žebřiňáků a vypravovali se na cestu domů. Přišlo se s námi rozloučit mnoho vesničanů i děvčat s harmonikami a musil jsem si s nimi i zatancovat valčík, který jsem je tu naučil.

Domů jsme přijeli a hned na druhý den jsme jeli orat úhor (pary). Pole bylo asi 15 km daleko, vyjíždíme v neděli k večeru a domů přijíždíme až v sobotu večer se okoupat v koupelce (báni). V poli spíme pod stanem, koně jsou spoutané, mají svázané nohy přední pod koleny, aby nám v noci neodskákali daleko, celou noc se pasou. Ráno po snídani je najdeme někde u lesíku pohromadě, a když na ně voláme, tak některý zařehtá a hned dostanou ovsa a jde se orat. Ořou chlapci tak 13letí a já mám nad nimi dozor a vařím jím jídlo. Učím je orat pěkně, ne jak jsou zvyklí samé podvaly. Jídlo si ode mne chválí, neboť chytíme občas kuropášku, asi jako bažant a máme maso neb i guláš. Pluhy tu mají mizerné, špatně obracejí půdu, radlice i křídlo z jednoho kusu, takže se brousí jen pilníkem a ty se zalepují ornicí. Je zde velká spousta komárů, takže nemůžeme spát jak nám to bzučí kolem hlavy a spíme v kouři při ohni a zakrytí i s hlavou.

Horší to bylo ve žních. Slunce vycházelo ve dvě hodiny ráno a zapadalo po 10. večer. Pole bylo daleko až 15 km. Kolem vesnice na 4 km byl plot, po který se pásl dobytek, a za plotem pole, lesy a pozemky. Proto bylo pole na obdělávání tak daleko. Přijeli jsme na pole, 3 sekáči a jedna odbíračka. Tři sekáči jsme sekli a sami dělali povřísla a zavazovali snopy na prvním lánu asi 90 měřic. Povídám hospodáři, tak to dělat nemůžeme, to bychom nebyli hotovi ani do zimy, která tam začíná 1. října. Tak jsem navrhl, že budeme jenom sekat a žena za námi s hráběmi bude úrodu shrabovat do posádů, které se pak přímo budou ložit na žebřiňáky a vozit domů a mlátit. Tuto práci jsem dělal dva dny úplně umořený, na jídlo nebyl čas a přijeli jsme domů i v deset večer a teprve se vařil oběd.

22. srpna. 1915, časně ráno, byli jsme všichni zajatci i s hospodáři předvoláni na obecní úřad a řekli, že stát již nebude na zajatce přispívat hospodářům 7 a půl rubla měsíčně a že si práci musíme sehnat sami a kdo si práci nesežene, ten půjde do lágru do Omska a hospodáři, u kterých zajatci budou, jim musí dát plat, jaký si zaslouží. Dosud dostávali za zajatce 7 a půl rublu a mně dával 10 rublů, takže měl pracovní sílu skoro zadarmo. Mezi lidmi bylo peněz moc málo. I můj hospodář sháněl pro mě 10 rublů dost těžko. 1 pud = 16 kg pšenice stálo 32 kopejky a musel to zavézt 35 km do města Koláčky. Přijeli si nás najímat i z německé vesnice Kyryjanovky větší rolníci. Přišel ke mně u kanceláře ruský voják, co měl nad námi dozor, a pravil mi, bych vybral 18 zajatců, kteří umějí zemědělskou práci, pro tyto statkáře. Tento ruský voják byl se mnou velký kamarád a věděl, že jsem ze zemědělství, a dal jsem mu jednou půl rubla, když mně přišel oznámit, že mi přišlo z domova 32 rublů a že si mám pro ně hned přijít do kanceláře. Peníze přišly přes švédský Červený kříž.

Tak jsem sepsal 18 zajatců známých i neznámých, kteří mi řekli, že jsou ze zemědělství. Pak jsem je Němcům před kanceláří představoval a oni si nás zapisovali a všechny vzali. Byli to Činoch Fr. Škrla Fabián z Grygova, Maršálek z Topolan, Šmid Fr. z Ostravy a jiní. Přijeli pro nás v kočárech pěknými koňmi a jeli jsme 21 verst do Kyryjánovky. Kteří zajatci se nenajali, tak je odvezli do Omska do lágru. Přijevši do Kyryjánovky, tak si nás hospodáři rozdělili a já jsem se dostal s Činochem a Škrlou k jednomu hospodáři, který se jmenoval Andrej Peters. Zde jsme dostali dobrý oběd, vařilo se zde na sporácích jako u nás, u Rusů v pecích jako u nás chléb. Bývalo na oběd často i dobré maso. Platil nám 15 rublů na měsíc v létě, dokud bylo hodně práce. Měl 23 koní a 15 krav a mladého dobytka 15–20 kusů. Hned odpoledne nás zavezl všechny tři na pole, kde byla pokosená pšenice samovazačem sedmistopým americké výroby značka Kormik, snopky byly pěkně po pěti na jedné hromádce a stavěli jsme je do řad.

Hospodář nám to chtěl ukazovat, jak to máme dělat a mi jsme to uměli lépe jak on. Složili jsme do večera asi šedesát měřic, náš odhad. Večer měli hospodáři schůzi a náš hospodář nás velice chválil, že jsme udělali mnoho a pěknou práci. Nejvíce práce bylo, když jsme mlátili obilí. Jeden den já a druhý den Činoch jsme musili naložit 24 velkých fůr obilí a třetí den zase nosit pytle obilí od mlátičky na sýpku, ale to se musil spíchat celý den. Tento hospodář měl asi 370 mír obilí. Mlátičku měl dosti velkou ze Švédska i s benzinovým motorem. Zde se musí s mlácením pospíchat a trvají u Rusů žně dlouho, poněvadž mají málo a nevýkonných strojů. U Němců to šlo mnohem rychleji, protože měli samovazače a dobré mlátičky. Německá vesnice tu byla jen jedna zv. Kyryjánovka, celkem 6 statků na každé straně ulice 3 statky které patřily jednomu majiteli Andreji Abrhamovičovi Braunovi. Na dalších statcích měl nájemníky, také Němce, kteří majiteli Braunovi platili nájemné v obilí – za každých 11 pudů = 16 kg dal nájemník 1 pud majiteli Braunovi. Seno, co nájemník usušil, dal 1 fůru majiteli a 5 fůr sobě. Tak to bylo i na druhé straně, kde majitel se jmenoval Jakub Ezau a také měl tři nájemníky.

Tento majitel měl zde i mlýn poháněný naftou. Rusové jezdili sem do mlýna mleti až i 100 verst z daleka. V zimě jsem s Fr. Činochem vozil seno a slámu na saních ze stohu do chléva a honili koně i hovězí dobytek a čistili celý den. Den se rychle krátí, v 9 hod. ráno se rozednívá a ve 3 hodiny odpoledne je již úplná tma. Každý máme svoji lampu, kterou si svítíme na popravu dobytka. Fab. Škrla dělal v dílně větrné fukary na čištění obilí, které hospodář prodával. Fukary byly větrné bez sít. Od 1. října nám hospodář začal dávat jen 9 rublů za měsíc a práce bylo u tolika dobytka, mnoho, celý den a dlouho do noci. Bylo nařízeno od úřadu, že nám má dáti do práce kožichy a pymy (papuče). Druzí hospodáři to dali a náš nechtěl. Tak jsme si to já a Činoch koupili sami. Škrla Fabian dělal v dílně v teple, plat měl 15 rublů, kožich nepotřeboval, ale také si ho koupil.

Bylo to již koncem března 1916, byl odvod koní pro armádu na volosti v Krutých Lukách. Já jsem tam vedl s Činochem osm koní k odvodu. Když koně držíme u volosti (úřadu), tak sluha z úřadu volá: Činoch Fanc, idi suda (pojď sem). Fr. Činoch šel a sluha ho zavedl do místnosti před soud. Tam mu řekli, že se buntujem, že je zajatec, tak ho odsoudili do vězení a sluha zase volá od úřadu: Alexej Buchta, idi suda, koně podrželi druzí. Když jsem vešel do budovy, vidím, jak asi 70letý sluha vede Fr. Činocha do arestu, který je také v této budově, drží jej za límec od kabátu a cuká s ním dopředu a dozadu. Mě také před hospodářem odsoudili, raz dva do arestu, ani se mě na nic neptali, utřel jsem si mírně oči a již mě vede také sluha do arestu, jako by mu mě bylo líto mě vede za ruku. Já již jsem s tímto sluhou někdy mluvil, tak si mě zapamatoval. Za chvíli tam přišlo 6 cigánů a 4 cigánky, kteří chodí pěšky od vesnice k vesnici, kde něco opravují a tak se živí. Přespávají v arestech, by někde nezmrzli a v noci nekradli. Když přijel hospodář se synem i s některými koňmi neodvedenými, ptá se Škrla Fab., kde jsme my dva, já a Fr. Činoch. Řekl mu, že v arestu (turmě), že se buntujem, že jsme zajatci. Fabián Škrla jim začal vyčítat i nadávat, že až jsme se u něho nadělali, že nám dal takovou odplatu, že jsme nebyli nikdy arestováni, až teď, kdy se nemůžeme hájit jako zajatci, řekl mu též, že u takového hospodáře pracovat nebude, který se tak odměňuje. Hospodář se omlouval a zavolal syna, by nasedlal koně a jel na úřad, by nás volostný z arestu pustil. Pan volostný byl z druhé vesnice a již odjel domů, takže syn nic nevyřídl a my jsme tam v arestu i s cigány museli přenocovat. Na druhý den, jsme byli ještě v arestu hladní,tak zdejší zajatci z této vesnice nám donesli jídlo a říkali svým hospodářům, že jsou tam arestováni dva mladí zajatci, a kdo potřebuje pracovníky, by si nás najal. Přišel si nás najímat jeden hospodář, chtěl nás oba dva, zdál se nám dobrý, byl veselý a rozšafný. Byl také vedoucím v mlékárně a byl i rolníkem. Mě zařadil, bych opatroval a krmil dobytek, měl 4 koně a 6 kusů hovězího dobytka a několik ovcí. Dobytek měl všechen ustájen pod širým nebem i za krutých mrazů, jen chlupy mu narostli a mu dojili, až se pásli. Tento hospodář se jmenoval Michal Mitrofan Kozakov.

V první čtvrtině roku 1916 mě si najal na polní práce za 13 rublů měsíčně a Fr. Činocha na práci do mlékárny, kde byl tento hospodář vedoucí. Fr. Činoch tam na odstředivce ručně odstřeďoval mléko a odstředěné mléko si brali rolníci domů a ze smetany se dělalo máslo, které se v bečkách dřevěných vozilo koňmi 120 km do Omska. Také jsem i já toto máslo do Omska vozil. Mně však u tohoto hospodáře bylo hůř, začal mě budit, i chlapce, který u něho sloužil, v 4 hodiny ráno, abychom sekali březové proutí na topení, kterého tam měl několik fůr. První den za velké zimy jsme trochu nasekali, ale druhý den již nic, přelezli jsme přes plot k sousedovi, který měl ve chlívku ovce a tam jsme v seně a teple se ohřívali. Hospodář ráno nám nic neříkal, jen se na nás mračil a pak chlapcovi nadával. Ve dne, když nebylo práce, tak sháněl ve vesnici pilky nože i sekyrky, abych je nabrousil a on bral za nabroušení peníze. Měsíční plat mi dával opožděně a to po dvou až třech rublech, víc neměl. Koncem května se zde začíná se setím obilí. Obsel jsem mu asi 130 měřic. Býval jsem v poli i v neděli a pásl koně. Pole bylo až dvacet km daleko a proto jsme v poli spávali pod stanem. Zde jsem se měl někdy dobře a někdy špatně podle toho, v jaké náladě byl hospodář. Ale zato jeho manželka i bábuška byly velmi hodné. Hospodář byl čím dále na mne horší, s tím proutím mě pořád otravoval. Jednou dal jsem si odvahu a žádal jsem ho, aby mě propustil a nenechal mě arestovat jako ten předešlý. Jel pak do mlýna mleti pšenici do Kyrijanovky a náhodou tam mluvil s majitelem statku s Braunem, který mě znal, když jsem tam byl zaměstnán u toho Němce, co nás nechal arestovat. Škrla František od toho Němce, co nás nechal arestovat, také odešel a nechal se najmout u pana Brauna, co s ním mluvil můj hospodář, co tam mlel pšenici. Mne velice chválil, že všechno umím a zasel jsem mu bezvadně hodně obilí a že mne nerad propouští.

Pan Braun mého hospodáře požádal, by mě k němu propustil, a že je můj kamarád Škrla u něho také zaměstnán, by mě vyřídil, hospodář přijel s moukou a mně to oznamuje a ptá se mě, jestli bych se k panu Braunovi najal. Za chvíli přijel na bryčce syn Abram, 20letý, znali jsme se dobře, sekám zase proutí a již vím, co chce. Přijeli ke mně a říká: „Alexej (Alois), můj otec, mluvil s tvým hospodářem ve mlýně a dohodl se, že by tě propustil. Jestli chceš, můžeš se mnou okamžitě jeti. Bydlí u nás i Škrla a bude vám veseleji. Ptá se mě, jaký dostávám plat, pravím 13 rublů měsíčně, ale dává mi jen někdy nepravidelně 2–3 ruble a pořád je mi dlužen asi deset rublů. Abram mně ihned slíbil 25 rublů na měsíc a předem že vyplatí, což jsem nechtěl a navrhl by výplata byla až měsíc uběhne. Pobral jsem svoje věci a rozloučil se s hospodyní i se staruchou, která se dala i do pláče. Hospodář někde zmizel, aby mi nemusel za práci zaplatit doplatek asi deset rublů, které byl mi dlužen. Abram mi dal opratě a již jsme jeli 21 km do Kyryjánovky. Zde mě již vyhlídal Škrla. Bylo to 11. listopadu 1916. Zde jsem dostal k opatrování a krmení 15 koní ve stáji, které jsem i česal celkem 14 dní. Hnůj měl na starosti druhý dělník. Pak mně dali na dopravu jen 7 koní, těch nejlepších, a za týden jen 4 koně a jezdil jsem s p. Braunem do dvou mlýnů, kterých byl majitelem. Zde mleli najatí mlynáři a p. Braunovi odevzdávali peníze, co vymleli. Prohlédli jsme mlýn, je-li vše v pořádku. Tak i do druhého mlýna jsme jezdili pro peníze 80 km daleko.

V zimě, která trvala 7 a půl měsíce, jsme jezdili v krytých saních a měli jsme uvnitř i kamínka, kde p. Braun topil, a v létě jsme jezdili v krytém kočáře. Jezdili jsme dosti často nakupovat do města 28 km do Koláček. Když jsme tam jednou přijeli a vešli do obchodu, vidím Fr. Činocha, jak prodává, je prodavačem. Také z mlékárny odešel, byla tam těžká ruční práce. Majitel obchodu byl žid a měl Činocha velmi rád. Mne měl p. Braun také velice rád, co viděl na mém obleku špatnějšího, hned mě donesl oblek nový. Měl asi 300 ovcí a vlnu nechával v Omsku zpracovat na sukno, kterého měl pořád velkou zásobu. Náboženství byli menonitského, věřili že co Bůh chce, to se stane. V sobotu se mohlo pracovat jen do západu slunka a když by někdo z dělníků pracoval, tak by měl hřích majitel i dělník, i když byl jiné víry. Stalo se nám, že jsme mlácení končili posledního září, zapadlo slunce a na voze bylo trochu obilí a museli jsme zastavit a jeti od mlátičky, kde zůstalo i mnoho pytlů obilí a všechno roztahané. Prvního října skoro pravidelně napadlo 25 cm sněhu a již mrzlo čím dál více a mrazu přibývalo každým dnem až do polovice května a koncem května již se selo. Tak náhle přichází zima a také jaro.

Ještě něco zajímavého, šel jsem jednoho dne přes kravín kde bylo ustájeno asi šedesát krav a mladý dobytek. Zpozoroval jsem, že jedna kráva se bude telit. Poloha telete byla špatná, tele šlo zadkem, nohy mělo pod sebou a nahmatal jsem v krávě jen ocásek a nebyla by se otelila bez lidské pomoci. Šel jsem pro Škrlu a říkám mu, že když mi pomůže, tak si troufám tuto krávu otelit. Šel mi pomoci a když tele dávám v krávě do normální polohy, tu jde přes kravín nejmladší dcera Lyska a když nás spatřila co děláme, chytila se oběma rukama za hlavu a utíkala pro rodiče.

Oba rodiči přišli a p. Braun volá, Alexej to se nesmí, to je hřích a já mu říkám, že nám to hřích není a spíše je to hřích, když tomu dobytku nepomáháme a pomoci můžeme. Po tomto mém vyjádření odešli a my jsme šťastně krávu otelili. Pak jsme šli za p. Braunem a řekli mu že je všechno v pořádku a že kdybychom krávě nepomohli, oba by uhynuli. Večer pak měli hospodáři schůzi, na které tento hřích zrušili a já jsem pak chodíval telit krávy skoro u všech a dávali mě za to i tři ruble. Na jídlo jsme se měli velice dobře, vařilo se na sporácích a masa bylo po celý rok až dost, tak že jsme se v práci všichni ani necítili unaveni. Bylo zde zvykem, že se zabíjelo 10 prasat najednou a k tomu ještě vykrmený volek. Maso úplně zmrzlé se poskládalo do velkých beden i s ledem a něco se udilo i klobásy se dělaly. Když maso došlo, tak se zabíjeli berani a mladý hovězí dobytek. Tato rodina měla tři syny a tři dcery. Syni se jmenovali Abram, Andrej a Petr. Dcery Marika, Zuzka a Lyska. Tyto tři děvčata přicházela za mnou často, bych zapřáhl do saní a jel se s nimi vozit (katať) do blízké vesnice ruské Dokučajovky. O třetí hodině odpoledne byla již úplná tma a vozil jsem je ve vesnici z jednoho konce na druhý, až je zavolali některé rodiny do domu na čaj.

Táto projížďka i s návštěvou trvala někdy i 4 hodiny. Tato vesnice byla postavena z drnů a jen některé domy byly dřevěné. Mnoho lidí z této vesnice pracovalo ve žních u p. Brauna. Pan Braun měl ještě při svém statku postavenou mlékárnu, kde z Kyryjánovky přijímal mléko, které se zde odstřeďovalo a dělalo máslo, které se vozilo do Omska. Pak měl ještě dílnu, kde se dělaly z ječmene kroupy, které se dodávali státu. Při výrobě krup odpadlo mnoho opišku i mouky a dávali to dobytku. Když těchto krup bylo na vagón i na dva vagóny, tak pozval z Dokučajovky hospodáře, kteří odvezli kroupy v pytlích na vagóny. Rádi jeli neb p. Braun jim dobře zaplatil. Byla zde zařízená, říkali tomu máslobajna, kde ze semene ohnice se lisoval jedlý olej kterým Rusové mastili zemáky a jedli, když byl půst a nesmělo se mastit sádlem. Jednoho dne p. Braun mě požádal, bych jel s jedním opravářem, mechanikem opravit stroje do mlýna, který je 80 verst daleko. Na jídlo a nocleh budeme u jednoho učitele, který učil kyrgyzské děti rusky. Mlýn byl na pohon parní a topilo se tam dřevem. Dřeva se spálilo až dvanáct metrů krychlových za den. Dřevo vozili Kyrgyzové i káceli a řezali na délku asi jeden metr. Já jsem toto dřevo měřil přijímal a zapisoval.

V tomto kraji bylo hodně Kyrgyzů a chovali se ke mně hodně kamarádsky. Zvali nás do svých jurT (domů) se podívat a jednoho dne jsme k nim šli i s učitelem. Domy měli ze dřeva i lepenky, kulaté, strop do špice trychtýřový a v samé špici otvor, když topili na hliněné zemi uprostřed domu. Okolo ohniště v noci i spali. Dům obývalo i padesát lidí, celé rodiny i několik pokolení. U vchodu měli pytel z kůže, obrácený chlupy dovnitř, kde se dávalo kobylí mléko a kvašením byl z toho nápoj zvaný kumis. Tento nápoj prodávali v ruských vesnicích. Když se chtěl některý mladý Kyrgyz oženit, za nevěstu dali jejímu otci 42 kusů dobytka, koní a krav – ovce do toho nepatřily. Těchto 42 kusů nebylo možno sehnat a proto se ženich a nevěsta sešli někde na tajném místě a sedli na koně a ujeli někam daleko ku známým a za týden přijeli a již se mohli vzít i bez 42 kusů dobytka.

Dlouho do noci jsme se u učitele bavili a vyptával se mě, jak se u nás žije, co všechno roste, jak je u nás teplo a co všechno jsem zkusil na frontě. Také jsem byl v tomto kraji první zajatec a proto měl jsem pořád co vysvětlovat a odpovídat na jejich dotazy. Mlýn jsme opravili, dřevo jsem přijal, a syn Abram zase pro mne přijel. Přijeda do Kyryjánovky, p. Braun mě povýšil, že mě udělal vedoucím nad 13 zaměstnanci, kteří pracovali při hospodářství, a každý večer jsme s nejstarším synem Abramem plánovali, co se bude následující den dělat. Zaměstnanci byli Rusové, Němci a jeden Lotyš od Rigy, který byl dosud vedoucím, byl starší, nedbalý a neschopný. Ze začátku nechtěl slyšet, co jsem mu říkal, co bude dělat, ale pak uznal, že na to nestačí a začal být ku mně solidní.

Na jaře roku 1917 po neúspěších na frontě – říše německá která nebyla na tom lépe – udělali brestlitevský mír a naše legie, které bojovaly s ruskou armádou proti Německu a proti říši rakousko-uherské, byla osamocena. Němci obklíčili naší třetí divizi, která byla na Ukrajině a museli se probojovat z obklíčení směrem na východ. U Bachmače, kde byla větší část našeho vojska, zaútočila na obkličující Němce směrem na západ a Němci se dostali v tomto prostoru do situace, kde se na ně střílelo zepředu i zezadu a utrpěli úplnou porážku. Zde se vyznamenal generál Mézl z Klopotovic, který útočil na Němce z východu. Pak naše vojsko stále pochodovalo k východu. Německá armáda v Rusku kradla a odvážela do Německa rudu, stroje z továren a všechno, co mělo nějakou cenu. Škrla Fab. a já jsme se přihlásili do legie již dříve a dali nám vědět, že se máme dostavit do úřadu v jedné vesnice asi 50 km daleko. Sjelo se nás tam Čechů a Slováků asi sto. U p. Brauna jsme pracovali do 15. května 1918, kdy jsme dostali obsílku dostavit se do legie. Když jsme to oznámili p. Braunovi, byl velmi překvapen a nerad nás propouštěl.

Vysvětlovali jsme p. Braunovi, proč do legie jdeme a nemohl to pochopit, že chceme osvobodit naši vlast. Odvážel nás kočárem syn Abram na nádraží Palermo, 12 km daleko. Když jsme se loučili, tak celá rodina se s námi smutně loučila i spolupracující a tak jsme byli všichni dojati, že i slzy u většiny z nás nechyběly. Na rozloučenou nám napekli maso, koláče a dal nám p. Braun Škrlovi a mně každému 500 rublů na rozloučenou. Vypravili nás, jako bychom byli členy jejich rodiny. Když jsme přijeli do Omska, tak nás tam bylo z celého okolí asi 100 Čechů a Slováků. Tam na nás čekalo několik legionářů, kteří nás zavedli na sborný punkt a tam ve větší místnosti naši důstojníci po přednášce se nás ptali, chceme li dobrovolně vstoupit do legie. Někteří odmítli a po domluvě je zavedli do lágru č. 1. Po času přistupovali do legie i tito, poněvadž život v lágru se jim brzy omrzel. My, kteří jsme se přihlásili ihned, důstojníci se nás ptali vstupujeme-li do československého vojska dobrovolně a ihned jsme skládali slib. Na svoji čest podáním ruky.

V československém vojsku

20. května 1918 jsem byl přidělen ku 7. rotě prvního rezervního pluku v Omsku. Zde jsme měli každý den cvičení na české komando. Každý třetí den a pak druhý jsme chodili do stráže na nádraží do dvou lágrů zajatců, Maďarů a Němců a do nemocnice. Když jsem byl jednou ve službě, přišel telegram, že má jeti 500 mužů ku 2. pluku na frontu. Zde mezi těmito byl vypsán i přítel Škrla, který pak brzy byl raněn do ruky přes sval nad loktem, ale kost nebyla poškozena a brzy se mu to zahojilo. V evropském Rusku již asi 8 měsíců řádila revoluce, ale na Sibiři to zatím nebylo tak zlé. Naším cílem bylo dostat se do Vladivostoku a odtud do Francie ještě bojovat proti Německu a Rakousko-Uhersku, poněvadž ještě nebyly poraženy. Do Vladivostoku jsme se nemohli dostat, nebylo lokomotiv a když jsme si z rozbitých některou opravili, tak nám ji rudoarmějci zabavili, zbraně po nás žádali, že jsou to ruské zbraně, tak jsme jim něco dali a když chtěli pořád tak naše prozatímní vláda objednala z Japonska. Těchto 500 legionářů, když odjíždělo na frontu, loučilo se s kamarády, kteří ještě zůstali, vyprovázeli jsme je na nádraží s hudbou a za zpěvu národních a sokolských písní. Za krátko přicházely dopisy, který je již raněný i mrtvý. Zde na Sibiři byl v každém městě režim odlišný, někde převládali i běloarmejci s pomocí kozáků a rudoarmějci nebyli tak výbojní jako v evropském Rusku a stále jen chtěli, bychom jim pomohli zdolat běloarmějce a později i Kolčakovu armádu. Naším přáním bylo dostat se za každou cenu do Vladivostoku a pak do vlasti, když jsme již věděli že Rakousko-Uhersko již dodělává. Často jsme se z těchto vagónů (těplušek) i vystěhovali do kasáren aneb do prázdného obchodního domu. V Čeljabinsku jsme se nastěhovali do pěkného obchodního domu p. Jiruševa, byl tatarské národnosti, byl studovaný, rád s námi hovořil a věděl, že jeho národ válčil i u nás v Evropě. Ještě za vlády rudoarmějců stálo na nádraží v Čeljabinsku několik vlaků s legionáři a rudoarmějci stále vyvolávali nějaké incidenty s lokomotivami i se zbraněmi, které pořád požadovali, a naše velení nemohlo připustit, bychom v takovém zmatku cestovali beze zbraní. Jednoho dne se naši 4 legionáři procházeli po ulici beze zbraní a rudoarmějci je zatkli, odvedli do místního sovětu a tam je arestovali. Jak se to naši dozvěděli, tak 2 roty s puškami a vpředu s hudbou pochodovaly před místní sovět a několik našich důstojníků i vojáků ozbrojených vtrhlo do budovy a přísně žádalo, by naše vojáky propustili. Byli velmi překvapeni, co se to děje, a ihned naše vojáky propustili a naši zase s hudbou i arestovanými 4 vojáky odpochodovali do těplušek na nádraží. Po tomto incidentu naše rozvědka zpozorovala, jak rudoarmějci vozí do továrny na stroje kulomety a náboje a že připravují útok na naše vlaky s naším vojskem. Posádky ve městech tady neměli velké a náhodou oslavovali nějaké vítězství, které měli v evropském Rusku a oslavovali dlouho do noci. Naše velení připravilo plán, jak tuto posádku rudoarmějců odzbrojit rychle, nežli oni odzbrojí nás a pak si s námi lehko poradí. Naši v noci ku ránu vtrhli do kasáren, odzbrojili napřed spící stráže potichu, pak vnikli do budov a odzbrojili celou spící posádku. Vše se dělo potichu a bez výstřelu.

Nabídli pomoc kozáci a již se dělal politický převrat od jednoho města ku druhému a v krátké době celý Sibiř od Vladivostoku až po Ufu a Jekatěrinburg na Urale byl od revoluce na krátkou dobu osvobozen. Personál na dráze (magistrále) si oddechl, neb okolo dráhy se tvořily organizované tlupy (šajky), měly zbraně ještě z války a zastavily neb vykolejily nákladní vlak a vykradly co se dalo. Dosud rudoarmějci byli bezmocní. Čechoslováků se tyto šajky (bandy) bály a strojvůdci bez Čechoslováků ozbrojených na lokomotivě nechtěli vyjet. Pak se utvořila nová prozatímní vláda z dvanácti vyhlášených mužů, kteří měli volbami utvořit novou vládu jakou by si lid přál. Lid zde byl asi 80 procent proti bolševismu. Pak asi začátkem října 1918 ze šesti vesnic nechtěli dáti nováčky na vojnu a přepadli naše vojáky, jak tam projížděli autem a dva v autě zastřelili a tři zranili. Tak jsme tam byli vysláni, dvě roty, pět mužů z polské legie a kozáci. Přijeli jsme vlakem do stanice Dragonskaja a odtud na najatých vozech jsme jeli do těchto vesnic. Nejhorší z těchto vesnic byla vesnice zvaná Byčky. Když jsme přijeli do této vesnice, nebylo tam skoro nikoho, byli poschováváni a někteří utekli do lesů. Táhli jsme na tyto vesnice ze dvou stran a kdo na nás vystřelil, neb neposlechl rozkazu a se protivil, byl kozáky zastřelen. Tak že jich bylo zastřeleno v těchto vesnicích asi 18. Dva muže, kteří stříleli na naše auto a dva muže nám zastřelili a tři zranili, nám vyzradili tamější lidé. Byli předvedeni před vojenský soud do Omska. Po třech dnech jsme se vrátili zase do Omska.

Pak brzy jsme jeli zase my na frontu na Ural a byli jsme rádi že jsme se dostali z Omska pryč, protože jsme tam měli pořád pohotovost, neb se tam zase organizoval převrat ve prospěch bolševiků. Jeli jsme doplnit třetí pluk do Jekatěrinburgu na severním Urale. Zde jsme se ubytovali v kasárnách, ještě jsme cvičili a byli jsme již nedaleko fronty. Zde jsme byli asi deset dní a jeli jsme opět do Čeljabinsku kde jsme asi 120 mužů prodělal kulometný kurs. Chodili jsme každý den cvičit střílet ze strojních pušek a házet granáty. Často jsme zde pochovali i naše padlé z fronty. Zde jsme pohřbili i podplukovníka Ševce, který se sám zastřelil, protože nemohl dodržet slibům, které dal našim vojákům na frontě. Pak jsme jeli na frontu k Belebeji na Samarské frontě. Já jsem byl přidělen ku 3. pluku ku 10. rotě. Rudoarmějci před námi couvli, ačkoliv jich bylo dvakrát více jako nás, ale pak dostali větší posily a my jsme zase couvli do Belebeje a sedli do vlaku a jeli na stanici Aksákovo. Rusové na nás moc neútočili, protože věděli, že jak odjedeme dále k východu k domovu, že jim padne celá Sibiř bez bojů do rukou.

Přesun našeho vojska od Uralu po Vladivostok bude trvat asi déle než jeden rok. Jediné východisko z Ruska máme jen přes Vladivostok na lodích. V novinách i rozkaze netrpělivě čekáme zprávu, že již bude naše vlast osvobozena. Asi před rokem admirál Kolčak arestoval v Omsku dvanáctičlennou prozatímní vládu, která měla vytvořit vládu, která jim bude vyhovovat. Těchto dvanáct členů pak nechal postřílet a utvořil vládu, ve které byl vedoucím. Byl úplně neschopen, vojsko bylo špatně živeno, chodili k nám, jestli nám zbylo něco jídla, oblečení mizerné a roztrhané. Naše vojsko nesouhlasilo s takovou vládou a již jsme věděli, že nebude míti dlouhého trvání. Již jsme čekali každý den, že bude vyhlášená spojenci naše Československá republika. To se také splnilo 28. října 1918 se naše přání vyplnilo.

To bylo radosti a již jsme měli naději, že se dostaneme do naší osvobozené vlasti. Touha po vlasti byla čím dále tím větší. Od Uralu naše vojska pomalu ustupovala, sháněli se vagóny které nebyly rozbité, opravovaly se lokomotivy, které byly vesměs v havarijním stavu. Bylo nás asi 72 000 a toto množství stěhovat od Uralu až po Vladivostok bylo za těchto podmínek velmi zdlouhavé a bude trvat asi jeden rok. My jsme vyjeli od fronty první za velké radosti. Vyjeli jsme pozdě v noci a přijíždíme do Tjumeně, kde budeme státi tři dny. Zde jsem si vzal dovolenou a jel jsem do Kyryjánovky ku p. Braunovi, kde jsem pracoval jako zajatec a měl jsem se u nich velmi dobře, jako člen rodiny. Byl jsem ozbrojen puškou a dvěma granáty. Velice se těchto zbraní báli. Uhostili mě jako hosta z rodiny a spal jsem v peřinách ve vytopené světnici. Za dva dny jsem jel zase do Tjumeně ku své rotě. Na cestu mě zase obdarovali jídlem a rozloučil jsem se s nimi navždycky s dobrými přáteli. Z Tjumeně jsme jeli pak až do Inokentěvské 3 km před Irkutskem 17. května 1919.

Zde jsme se nastěhovali do kasáren a náš vlak jel zase zpět pro další naše vojska. Zde jsme pořád ve službě a hlídáme velký lágr zajatců, Němců, Maďarů, asi 4 000 mužů. Vázne doprava našeho vojska a rudoarmějci postupují na Sibiř v patách za našimi vlaky, které i z děl začínají odstřelovat. Naše velení žádá dohodu, by nás nechali odjet do vlasti, a když k dohodě nedochází, musíme se bránit a za naším posledním vlakem přerušujeme trať, i menší mosty ničíme, pak se umoudřili a udělali s našimi dohodu, že budou za našimi vlaky postupovat ve vzdálenosti 150 verst. Ještě žádali, abychom jim vydali admirála Kolčaka, který dal zastřelit 12 členů prozatímní vlády a sám se zmocnil vlády. Naše velení Kolčaka za tento čin nenávidělo a proto jej zatkli a odevzdali bolševikům, kteří ho pak v Irkutsku veřejně na náměstí zastřelili.

Začátkem srpna 1919 přijela na Sibiř za námi delegace z vlasti, kterou přivedl poslanec Krejčí. V Irkutsku jsme je čekali, celá první divize. Děkovali nám a oznámili že nám budou připravovat odjezd po lodích do vlasti. Defilovali jsme před nimi celá první divize. Vyhrávaly tři vojenské hudby. Vojáci-Sokoli cvičili prostná s puškami a na kruzích a pak byl fotbal. Celkem jsme byli na slavnosti dva dny.

Pak jsme se nastěhovali náš třetí pluk do kasáren do Inokentěvské, vzdálené od Irkutska 3 versty. Jelikož naše vlaky se nehnuly k Vladivostoku, tak koncem října 1919 jsme ještě prodělávali úderný kurs, od každé roty deset mužů, kde jsem byl přidělen i já. Cvičení se odbývalo na stanici Tělma, kde jsme byli i ubytováni ve vagónech. Zde jsme se učili házet ostrými granáty i 5 funtů těžkými. Byla zde již velká zima a mnoho nás onemocnělo na angínu a průdušky. Jídla jsme dostávali dvakrát tolik. Já jsem onemocněl na angínu a zavezli nás do polské nemocnice, která byla na vagónech ve stanici Zima. 15. prosince 1919 se vzbouřili vězňové v Alexandrovské věznici, odzbrojili část dozorců, zmocnili se i zbraní ve skladu a po 50–80 vězních utíkali z vězení do horských lesů. Ještě ruské vojsko, které bylo po Kolčakovském zkrachovalém režimu, přišlo na pomoc zdejším dozorcům a někteří z těchto vojáků byli zastřeleni vzbouřenými vězni. Jelikož zde existovaly okolo magistrály tlupy, které rozmontovaly i kolejnice a přepadaly vlaky a kradly z vagónů, co se dalo. Přepadávaly i naše vlaky s vojskem. Aby se tyto tlupy ještě nerozšířily, tak jsme tam byly posláni, náš úderný kurs, abychom obsadili kopce kolem věznice, by nikdo z vězení neunikl. Vězňové se již o únik nepokusili, ale stříleli po dozorcích pořád i po vojácích našich i ruských. Když se nechtěli vězňové ve věznici vzdát, tak byla povolaná Kulikovská baterka a ta začala z děla střílet do této věznice. Vězni se schovali do velkých sklepů pod věznicí a ještě se nechtěli vzdát. My jsme se na druhý den vrátili do stanice v Tělmě. Po našem odchodu na tyto vězně ve sklepích, které byli zavřené železnými dveřmi vozili a lili vodu. Mnoho vězňů milice v lesích pochytala a před věznicí postřílela. Přijeda zpět do Tělmy, bylo nám v rozkaze sděleno, že konečně pojedeme do vlasti. Přijela brzy naše 10. rota, my jsme byli z úderného kursu rozpuštěni po svých rotách, sestavili jsme vždy tři roty do jednoho vlaku a 18. prosince 1919 již zase jedem do vlasti. Jedem asi deset verst a již se nám zase pokazila mašina. Tekla nám voda do ohně. Na druhý den přijela pro nás zase druhá lokomotiva a odvezla nás do Inokentěvské. Zde jsme stáli tři dny a jeli jsme dále na východ.

Dlouho jsme však nejeli, před Štědrým dnem, zase se nám pokazila lokomotiva a stojíme na trati pod velkým kopcem asi jako Hostýn vysoký, na který někteří vystupují a na vrchu střílí z pušek. Asi jednu verstu od nás je vesnice, kde je právě jarmark. Prodávalo se tam všechno možné, i mléko ve zmrzlém stavu, v tomto mléce bylo zamrzlé dřívko asi jako tužka velké a za toto dřívko se toto zmrzlé mléko nosilo. Také jsem si koupil, ale po uvaření nebylo dobré. Obyvatelé, Burjati, se nás napřed báli, rusky mluvit neznali a nechtěli nám nic prodat. Tak ruský vlakvedoucí, který znal jejich řeč, šel s naší stráží se dohodnout a pak nám prodávali normálně. Kuchaři nám štědrovečerní večeři připravili velmi dobrou. Večer se střílelo i raketami a přišlo z této vesnice za námi se podívat, co to oslavujeme, mnoho občanů i mládeže i dětí, kterým jsme dali ochutnat našich vánoček s hrozinkami, což nikdy neviděli a nejedli, a pak byli s námi velcí kamarádi. Pak přijela pro nás zase lokomotiva, trubač troubil naši píseň: Spějme dál, za Ural, za bajkalské jezero“, a již zase jedem na východ.

Jedeme pomalu a špatně, přijíždíme do území, kde vládne generál Semenov a má zde svoji republiku, chce nás donutit, abychom bojovali proti bolševikům, s kterými se naši již smířili, ale stále tlačí na naše zadní vlaky, části třetí divize. Stojíme na každém nádraží dlouho a zvláště, kde se vyměňují lokomotivy, kde je depo, tam čekáme i několik dní, než dají naši lokomotivu do pořádku.

Projíždíme okolo jezera Bajkal, zde stojíme na nádraží Misová, kde je již vojsko japonské. Jezero je rozbouřené a jen v zálivech je zamrzlé. Zde jedeme mezi velkými horami a projíždíme 39 tunelů. Dvě lokomotivy náš vlak táhnou a jedna ho tlačí zezadu. Třicátý devátý tunel byl nejdelší a byl velmi poškozen výbuchem, když jej někdo chtěl třaskavinami zničit. Ve vnitřku tunelu bylo všechno podepřeno trámy a fošnami a náš vlak jel tunelem velmi pomalu. Pak přijíždíme do města Petrovské závody, kde stojíme tři dny. Japonští vojáci nás ve vlaku navštěvují a my jim nic nerozumíme, vyptávají se nás, co uvidí, jak se to jmenuje a hned si to zapisují do sešitu. Chovají se k nám velmi přátelsky. Je zde velká zima a již zde několik Japonců omrzlo i zmrzlo. Zdejší národ se zde k Japoncům chová nepřátelsky. Projíždíme územím, kde vládne generál Semenov, který poslal proti nám část svého vojska, od divoké a železné divize, které jsme mu po krátké přestřelce a za pomoci našeho obrněného vlaku odzbrojili. Japonci se také přičinili o smíření, jejich pušky jsme po dohodě odevzdali Japoncům a po odjezdu našich vlaků, že jim zase pušky vrátí. Pak nám dali již Semenovci pokoj a naopak, když se nás chtěli zbavit, tak nám i vytopené lokomotivy připravily včas. Když jsme přijeli do Semenova města Čity, nesměli jsme na nádraží z vagónu, řada Japonců stála přes celé nádraží a jedna lokomotiva se z našeho vlaku vypnula a druhá vytopená zapnula a již zase jedeme na východ. Toto odbavení našeho vlaku trvalo asi jenom pět minut. Druhý řetěz vojska Semenovského stál za nádražím směrem k Čitě, měli z nás strach. Jedeme přes hornatou krajinu pak přes nížiny a přijíždíme k pralesu tajga, zde vidíme stromy hodně vyšší než v normálních lesích, stromů starých, stářím i povalených i zetlelých na zemi. Je zde mnoho menších medvědů i dosti zvěře i vlků.

Přijíždíme ku čínským hranicím do oblasti Manžurije. Zde na nádraží viděti velké zásoby obilí v pytlích složené do stohu. Nádraží i domy jsou zde stavěny slohu čínského, střechy prohýbané s mnoha ozdobami. Číňané se k nám chovají velmi přátelsky, ale Japonce nemají rádi, často vidíme jak se spolu na potkání i perou. Jsou houževnatí obchodníci a kupují od nás všechno i staré vojenské blůzy. Zase stojíme před Charbinem a zase se nám pokazila lokomotiva a budeme tu stát asi dva dny. V Charbině je několik našich vlaků, tak asi deset nás se vypravilo pěšky okolo trati do Charbina. Sotva ujdeme asi tři versty, pozorujeme, jak jede jen lokomotiva z Charbina asi pro náš vlak a ihned taky zapřáhla do našeho vlaku a jede do Charbina. Nás předjíždí asi na poloviční cestě. Nezastavili a jen na nás mávali rukama a my jim hrozili proč nás nevezmou. Přijdeme asi půl versty před Charbin a tam je velká řeka Sungari, přes řeku dlouhý úzký most jen pro vlaky stavěný, stojí tu dva čínští vojáci a nechtějí nás deset po mostě pustit. Smáli se nám a mi jim při našem veselém rozhovoru. Pak nám znázorňovali rukama i nohama, že pojede po mostě úzkém vlak, který také brzy přijel, a nás deset čínský voják převedl po mostě na druhou stranu, kde jsme mu poděkovali a rozloučili se s ním. Byli to veselí a příjemní chlapci. Nádraží bylo velmi velké a napřed jsme hledali náš vlak, který jsme brzy našli a pak jsme se šli podívat do Charbina.

Za nádražím stálo mnoho Číňanů s dvoukolovými vozíky a nabízeli nám že nás zavezou do města, které bylo asi půl kilometru daleko. My jsme měli zakázáno nechat se vozit těmito lidmi na vozících. I na nosítkách ozdobených nosili dva Číňané, jeden vpředu a jeden vzadu, paničky do města. Bylo zde i mnoho ruských civilů, kteří se rádi vozili a jen volali skoré a Číňan s tenkými a žilovitými nohami běžel s vozíkem jako střela, věděl, že dobře zaplatí. Naše vojenská hudba mezi nádražím a městem koncertovala a sešlo se tam mnoho tisíc Číňanů si poslechnout naši českou hudbu, jakou ještě neslyšeli, dobře je finančně odměnili. Kupujeme zde něco na památku, ručníky, čaj a jiné věci. Ještě je tu vidět i staré Číňanky, které mají zmrzačené nohy, když se narodí, by nezvítězily nad muži, chůze jejich vypadá, jako by chodili jen po patách. Nyní se to již neprovádí a je to zakázané. Pak jedeme pořád na východ a zastavujeme se ve městě Pograničná ve východní Manžuriji. Děláme si ve vagónech bedny z desek na svoje věci, které se pak uskladní v lodním skladišti, až pojedeme domů. Zde stojíme dva dny a pak už jedeme ku Vladivostoku, kam jsme přijeli 1. února 1920. Stojíme na Vtorojrječce. Je velká zima s větrem od moře, je zde mnoho japonského vojska, jsou dobře oblečení a přitom hodně zmrzlí. Vedle nás je velké skladiště, kde skládáme ruční granáty a střelivo. Asi za týden odjíždíme odtud na Prvojrječku, kde stojíme zase asi týden, a pak odjíždíme na Vladivostocké nádraží, kde máme ještě nějakou službu a čekáme netrpělivě na loď a jsme třetí na řadě. Brzy přijela loď zv. Šerydán, která odvezla 2 200 vojáků, pak přijela loď Madavaska, která vzala druhý pluk a část třetího pluku. Pak 12. dubna 1920 přijela již pro nás americká loď Montvermon, která nás vzala asi 5 000 a ještě asi 900 zajatců, sudetských Němců. Tuto loď Američané zajali Němcům a jmenovala se napřed Kronprinzessin Cecilie. Byli jsme již zase odstěhováni v kasárnách na hornatém ruském ostrově asi půl kilometru od Vladivostoku. Než jsme se nalodili, tak se na tento ostrov stěhoval šestý hanácký pluk. Zde jsem se sešel s Fr. Doleželem z Ivaně, ale jen nakrátko, neb jsme se již stěhovali na loď Montvermon, která měla dvanáct metrů ponor a nemohla přijet ku rampě a stála asi 300 m od rampy v moři. Celý den i noc se dováželo na středních lodích na tuto velkou loď naše bedny a vojsko. My jsme se naloďovali skoro poslední na lodi Strelok, na kterou nás vešlo tři roty. Vyhrávala nám hudba 6. pluku a velmi pršelo. Byli jsme promoklí, ale to nevadilo, jen když již po velkých a širokých schodech vstupujeme z boku do lodi. Na lodi byl již od každé roty jeden vojín, který měl vykázáno, kde bude jeho rota ubytovaná a tam nás zavedl. 13. dubna přesně v 6 hodin večer zapískala třikrát silně píšťala a pak zahoukala siréna a již se loď hnula za veliké radosti nás všech. Opouštíme Rusko a Vladivostok navždy. Radost brzy umlkla a každý se v duchu loučil s Ruskem, kde jsme trávili roky a chvíle dobré i zlé a hlavně, že jsme si zachránili životy, které byly ohroženy na rakouské frontě. Jedeme do Japonska do přístavu Muroráno na ostrově Jezu. Jsme ubytováni v malých místnostech, postelí máme pět nad sebou a jsou šedesát centimetrů široké, na železných tyčích je napnuta silná plachta na které jsme spávali a spalo nás v malé místnosti 50–60 mužů. Větráky nám tam foukaly čerstvý vzduch.

Asi za půl hodiny se nám z obzoru ztrácí Vladivostok a pak i hory z pevniny. Loď se začíná více houpat a jedeme rychleji. 14. dubna loď se dosti houpá a je krásné počasí, prohlížíme si důkladněji loď a vojenská hudba koncertuje na vrchní palubě a skoro celý den se vydává jídlo. Tento den jsme dostali jídlo jen dvakrát. Výborně nám chutná jablkový kompot, který jsme mnozí nejedli už šest roků. Jsem na práci v kuchyni. 15 dubna jsme přistáli v devět hodin ráno v přístavu Muroráno. Pro velký ponor lodi nemůžeme vplout do přístavu a kotvíme asi 250 metrů od něj. 16. dubna se nakládá uhlí a voda na pití a vaření a říká se jí sladká voda, je to voda pramenitá z pevniny. Uhlí nakládají japonští dělníci, přivážejí ho na boržích v roztrhaných pytlích. Tyto pytle s uhlím zvedají dva Japonci třetímu na záda a přitom volají „o ete o“.

Toto též volají, když potahují můstek ku druhým bočním dveřím, kudy sypou uhlí do lodi. 17. dubna se stále nakládá uhlí a voda. Do města jíti nesmíme je karanténa kvůli přenášení nemocí. Pluje zde mnoho plachetních lodiček, které plují dosti rychle. 18. dubna se nakládá to samé. Do přístavu přijíždějí stále lodě, většinou japonské skoro všechny stejného typu. Také nás navštívil japonský generál i s manželkou. My jsme byli seřazeni na obou palubách, procházel okolo nás s našimi důstojníky a mával nám jen rukou na pozdrav. Pevninu japonskou viděti dosti hornatou a písčitou. Lidé se zde živý hlavně lovem ryb v moři. 19. dubna se nakládají produkty a večer v 6 hodin jsme odtud vyjeli do San Franciska do Ameriky. 20. dubna loď se houpá čím dále více a mnohému bratru začíná býti nevolno. Já mám službu u schodů a také mě začíná bolet hlava a všechno se kolem mně točí.

21. dubna pořád je mi ještě špatně, ale k večeru je nám lepší a hrajeme na gramofóně. 22. dubna byla v noci velká mlha a jedeme pomaleji a siréna velmi často houká. Potkali jsme loď, jenže nemohl nikdo z nás odhadnout, jak je daleko, bylo vidět jen mnoho světel. Loď, kterou jsme potkali, se jmenovala Orybáno. 23. dubna je zase velká bouře, loď se kymácí, ačkoliv je 218 metrů dlouhá a 28 metrů široká, má 12 metrů ponor, dvě paluby, spodní je deset metrů nad vodou a druhá osmnáct metrů nad ní. 24. dubna bouře se uklidňuje a hned je nám zdravěji. 25. dubna v neděli přijíždíme na 180. poledník a jsme 49 stupňů od rovníku. Jsme na poloviční cestě od San Franciska. Zde se jeden den připočítává, takže zítra bude zase neděle 25. dubna. Každý den máme kratší asi o třicet minut, protože jedeme pořád východním směrem. Moře je dosti klidné a ujeli jsme 300 mil, jedna míle je 1 885 metrů, takže jsme ujeli 565 a půl kilometru. 26. dubna 1920 americká kuchyně se nám již omrzela, takže nastupují naši kuchaři a budou vařit po našem. Jedeme dosti rychle. 27. dubna cesta je jednotvárná a jedeme rychlostí 302 míle za den.

28. dubna moře je klidné. 29. dubna vlny nejsou tak velké, ale loď se dosti houpá. 30 dubna je jasno a dosti teplo, je viděti dosti delfínů, jak se z vody vymršťují i dva metry nad hladinu, plují v hejnech už asi 200 kusů a je na ně pěkná podívaná. Jsou to velké ryby až i nad 150 centimetrů dlouhé. Čas na lodi krátíme čtením knih a lodního časopisu zvaného „Návrat“, zde na lodi česky tisknutý, pak hraním šachů a karet. 1. května jedeme větší rychlostí a ujeli jsme 341 mil a máme ještě 338 mil do San Franciska. Tento svátek práce slavíme na širém moři vzpomínkou na domov.

2. května 1920 jsme dojeli do San Franciska v 10 hodin ráno. Opět nesmíme z lodi kvůli karanténě. Létá zde mnoho aeroplánů a hydroplánů, které přistávají na moři a zase z něj vylétají. Vidíme z moře široké ulice plné aut a tramvají. Domy vysoké a v noci dosti osvětlené. Odpoledne naši loď přitahovali silnými lany do přístavu. Obyvatelé nás nadšeně vítali a dvě kapely vyhrávaly v přístavu proti naší lodi. My jsme stáli seřazeni na obou palubách. Nás překvapil křik, jakým nás Američané vítali a Američany překvapil klid, že nekřičíme jako oni. Bylo zde i několik tisíc lidí a mezi nimi asi 200 Čechů a Slováků, kteří bydlí v Americe. Jak se ozvali česky, tak z lodi jen burácel náš pozdrav „Na zdar!“ Ze střech skladišť naši loď s námi fotografují a večer v kinech nás budou ukazovat zvláště, když je to loď americká. Poznáváme, že je tu jiný život jako v poválečném Rusku, kde ještě řádí revoluce.

3. května nakládá se uhlí a voda na vaření. Do města nesmíme. Češi a Slováci usazení v Americe přicházejí k lodi a na všechno se nás vyptávají, co jsme zkusili, rozdávají nám cigarety, jablka, pomeranče, čokoládu a jiné i květiny. Na palubách je živo. 4. května vzpomínám na hody, které jsou u nás v Ivani. Nakládá se pořád uhlí voda, potraviny. Čechů a Slováků je tady mnoho a mají povoleno vstup na loď za námi. Přicházejí i s odrostlejšími dětmi, které již špatně česky mluví. 5. května 1920 pořád se nakládá to samé. Do města máme dnes povoleno, ale jen v průvodu amerických vojáků, 1 200 mužů v jednom transportu, který bude jen jeden za den. 7. května pořád mnoho návštěvníků a na procházku do města jde se podle pořadí. 8. května jsou vycházky zrušeny, proto že někteří z průvodu utekli a přišli na loď až na druhý den. Stojíme tu pořád a již bychom rádi odjeli. 14. května zdejší krajané se s námi přišli rozloučit a donesli nám zase mnoho dárků a v 10 hodin ráno odjíždíme ze San Franciska jižním směrem do Panamského průplavu.

Asi o 4. hodině odpoledne jsme pochovali do moře jednoho našeho zajatce, Němce ze Sudet. Loď se zastavila a mrtvého zabaleného ve velkém obalu, zatěžkaný pískem a po rozloučení se svými kamarády po desce pustili do moře z první paluby. 15. května jedeme pořád jižním směrem na Panamu. V moři je zde mnoho ryb, delfínů a létajících rybek, které se z moře vymrští a pomocí ploutví, které používají jako ptáci křídla, letí ve vzduchu 25–50 metrů a zase se ponoří do vody. Jsou až 25 cm dlouhé. 16 května v neděli jedeme pořád na jih a cítíme, že je pořád tepleji, že jedeme do tropických krajin a jsme již na 25. stupni severní šířky. 17. května jsme přejeli tropik, obratník Raka a pak celé odpoledne jedeme kolem poloostrova Kalifornie.

Večer byl nádherný západ slunce, od zapadajícího slunce až po naši loď se tiché vlnky jen třpytily do zlatavé barvy. Někdy i při východu slunce je to viděti. 18. května je moře úplně klidné a díváme se na delfíny, jak se vesele vymršťují nad vodu, jako by se chtěli na naši loď dívat, plavou v řadě až 400 metrů dlouhé a je jich tam i několik set. Též létajících ryb je tu mnoho. 19. května časně ráno skočil jeden náš legionář, Slovák, do moře. Náhodou to uviděl lodní důstojník, který dal znamení sirénou, která silně začala houkat a loď se ihned zastavila a námořníci mu tam do vody hodili dva záchranné pásy, až druhého se mu podařilo chytit a záchranný člun s námořníky jej zachránil. Měl pomatený rozum.

Odpoledne v 5 hodin, právě proti městu Mexiku, nastala velká bouře, byl velký vítr s deštěm a blýskalo se. Tato bouře trvala od 5 do 7 hodin odpoledne. Pak v 11 hodin v noci začala druhá bouře mnohem silnější. Vlny šplouchaly až na vrchní palubu, která byla 18 metrů nad mořem. Mořských želv je tu mnoho a jsou až sto kg těžké a mají měkký krunýř, podle našeho odhadu jsou moc pomalé a nemotorné. 20. května 1920 je nám všem ještě nevolno, neb takovou bouři lze viděti jenom na moři, kde se nemá vítr o co ztlumit. Díváme se malými kulatými okny umístěnými v boku lodi a pozorujeme jak mohutné až asi 12 metrů vysoké vlny se valí velikou rychlostí jedna za druhou k naši ohromné lodi, která na této vlně se zvedá vysoko do vrchu a jak tato vlna mizí pod lodí, tak zase loď klesá velkou rychlostí dolů a zdá se, že se ani nezastaví na hladině moře a že klesne ke dnu a již zase se blíží další vlna a to se opakuje 2–4 hodiny, pokud bouře nepřestane. Moře jako by vřelo, samá pěna, slyšeti velký hukot moře i strojů pod palubou, které přehluší i burácení hromu. Ve vnitřku lodi byl smutný pohled, všem bylo špatně v hlavě jako by se přelévala voda z jednoho spánku do druhého a nejhorší to bylo s vrhnutím a průjmem. Loď byla přeplněná, záchody nestačily, chodby byly všechny znečištěny a námořníci vodou vše splachovali do moře. Kdo přišel na záchod snad ještě poloprázdný a viděl tam vrhnout asi 300 lidí, tak neodolal a vrhl také. To se stalo i mně.

Pro večeři nešel skoro nikdo. 21. května se bouře již ztišila, ale vlny jsou ještě dosti vysoké. 22. května je dosti teplo, asi 35 stupňů a jsem na práci, nosíme produkty ze skladu do kuchyně a potom rozdáváme oběd. Večer po parném dni pršelo a hřmělo, déšť byl hodně teplý a po dešti bylo na lodi velmi příjemně. Jsme většinou na palubách pozorujeme moře a někteří hrají šachy nebo karty. 23. května nic zvláštního, je sobota a jako každou sobotu je cvičení o 4 hodinách odpoledne, kdy zahouká siréna a musíme všichni v záchranných vestách oblečení rychle vyběhnout na paluby na určité místo a tam se seřazujeme rota po rotě. Námořníci mají toto cvičení se záchrannými čluny a hadicemi proti požáru.

Jedeme okolo ostrovů porostlými vysokými stromy. Na těchto ostrovech v minulosti bydleli piráti, kteří přepadali a olupovali cizí lodě. 24. května časně ráno jedeme okolo ostrovů a v 7 hodin ráno jsme přijeli do přístavu Balboa. Večer nakládáme uhlí a produkty. Dlouho do noci zpíváme na palubě naše národní písně a zdejší národ nás vítá a naše písně s povděkem poslouchá.

25. května 1920 v 11 hodin jsme z Balboa vyjeli směrem do Panamského průplavu, napřed do zdymadel do velké komory naši loď táhlo za lana šest elektrických lokomotiv, které měly ozubená kola a pohybovaly se po ozubených kolejnicích. Pak se zavřely za lodí velká železná vrata a velká čerpadla začala do této komory čerpati vodu, která tuto loď zvedala asi jeden metr za minutu, celkem asi devět metrů vysoko. Pak se před námi otevřela druhá vrata a zase lokomotivy naši loď tam vtáhly a pomocí čerpadel nás zase zvedali o devět metrů a to se opakovalo i v třetí komoře, tak že nás zvedli i s lodí asi o 27 metrů do vrchu. Pak jsme jeli již prokopaným kanálem, který se pořád opravuje, břehy jsou vysoké, někde až sto metrů a pořád se sesouvají. Pak jsme vjeli do velkého jezera již v noci. Cesta, kterou má loď v jezeře plout je označena po levé straně světly červenými a po pravé straně světly žlutými a mezi nimi musela loď plout, aby nenajela na mělčinu. Za těmito světly bylo i mnoho malých ostrůvků, na kterých rostlo mnoho nádherných kvetoucích tropických rostlin, které se pod ostrůvkem pěkně zrcadlily ve vodě. Na březích průplavu se vyhřívá mnoho krokodýlů i hadů. Na palubách je živo, nikdo nespí, i když se blíží již půlnoc. Pak jsme přijeli do Gatumských zdymadel, kde naši loď zase postupně těch 27 metrů po těch komorách spouštěli dolů na moře.

Zde nás zdejší národ uvítal velkým křikem a pískotem jako všude v Americe. Je zde velká polovice černochů. 26. května jsme přistáli ve městě Christobal u velkého nakladače uhlí. Zde nám naložili uhlí za 8 hodin více jak v Japonsku za 4 dny. Je zde velké dusno a teplo jakého jsme ještě nezažili. Po poledni přijeli pro nás 3 vlaky, do kterých jsme nasedali a odvezli nás ku velikému železobetonovému skladu, do kterého jsme se nastěhovali a dostali jsme každý rozkládací postel, které jsme si po rotách rozložili do řad. V tomto skladu bylo 60 sloupů, které držely strop. Do skladu je namontováno 22 velkých železných vrat, kterými vjíždí auta se zbožím. Tento sklad je 300 metrů dlouhý a 40 metrů široký. Zde je zdravější vzduch, avšak teplo úžasné. Někteří bratři se hned začali koupat v moři, které bylo kousek od našeho ubytování. V moři byli velké balvany kamení a na nich seděli mořští ježci. Když někdo o ježka zavadil nohou, hned měl v noze zabodnuto několik bodláků ostrých jako jehla a křehkých tak, že se v noze ihned zalomil a naši doktoři je pak z těla vyndávali a ihned bylo po koupeli v moři.

27. května máme dovoleno chodit po skupinkách do města, které se jmenuje Cristobal a Kolonia. Těmito vycházkami se moc umoříme horkem, večer bylo 42 stupňů a dnes je asi 50 stupňů tepla. Na toto teplo nejsme ze Sibiře zvyklí, kde zase zima bývala 40 – 50 stupňů pod nulou. Ulice jsou zde široké, domy vysoké z betonu a na pokraji města dřevěné, kde bydlí černoši, u kterých je vidět mnoho dětí. Též je zde mnoho míšenců tmavších i světlejších. Děti černochů jsou velmi živé a prosí od nás peníze, kterých také nemáme. Čistých bělochů je zde sotva 10 procent. Stromy na ulicích jsou tu ponejvíce pěstěné palmy a jsou nádherné. Létá zde mnoho letadel a hydroplánů.

Panamský průplav je od moře chráněn velkou kamennou hrází a uprostřed této hráze jsou velká železná vrata pro odjezd lodí z průplavu. Vpravo od hráze je umístěno dělo, které každý den vystřelí ráno v šest v poledne a večer v šest hodin. Každý den je tu i několik bouřek, po kterých země ihned vysychá horkem. Po bouřce se nám dobře dýchá. Někteří bratři se začali na slunci i opalovat a skončilo to často i u lékaře. 28. května 1920 bouřky jsou na denním pořádku a je pořád tropické vedro. Voda v moři je velmi slaná a na koupání, když se nemáme kde opláchnout, nevhodná. Proto nám nouzově na betonu na hydranty našroubovali 40 sprch, ve kterých byla říční voda, které bylo dostatek a sprchovalo se celý den. Sprchy byli velké, takže pod jednou se sprchovalo 15 – 20 bratří. Po celý den tu bylo pod sprchami veselo a živo. Každý večer se tu pro nás promítá kino ve skladu zdarma a je tu stoprocentní návštěvnost. Je nás tu přes 5 000 legionářů a asi 800 sudetských německých zajatců.

Dnes po poledni nás přijel navštívit spolek městských dam, přijely v nádherných autech a hned za nimi 4 nákladní auta plná jižního ovoce, pomerančů, banánů, ananasů, cigarety a jiné. Naši zpěváci jim zazpívali mnoho našich i ruských písní, což se jim velmi líbilo. Pak přišla naše vojenská hudba a hrála i do tance a naši důstojníci se odvážili si s nimi zatančit. Dámy z toho měly velkou radost a byly veselé, jenže každá vážila tak 120–130 kg a naši důstojníci o polovinu méně. Točili se okolo dam jako okolo díže, ve které se míchávalo kopystí těsto na chléb. Tak jsme tento tanec nazvali po odjezdu dam. Pak se darované ovoce rozdělilo do každé roty a na každého bratra.

29. května jeden bratr si podřezal krk a skočil do moře. Byl vytažen a odvezen do nemocnice, kde zemřel. 30. května měl pohřeb na zdejším hřbitově. Pohřbu se z účastnila i 6. rota a pěvecký sbor. Chodíme stále do města, to je hodně osvětleno, a mají zde velmi laciný proud. 1. června 1920 mnohým bratrům takové cestování jde na nervy a zase se utopil jeden vojín od policejního oddílu a našli jen oděv za velkým skladem. 2. června se našla mrtvola utopeného bratra a je odvezen do márnice do města. 3 června je pohřeb utopeného bratra a jdou na pohřeb policejní rota a zpěváci. Již nás tu ten pobyt omrzuje, loď je již připravena a nakládají se produkty. 4. června časně ráno byl budíček a ihned jsme se naloďovali, my až před polednem. Večer v 6 hodin jsme vyjeli směrem na Hamburk, což nás velice překvapilo, že jedeme do Německa, proti kterému jsme v Rusku bojovali. 5. června normálně zase jedeme a ve 2 hodiny odpoledne se na pravém boku lodi ulomil šroub, který pohání loď kupředu a ihned stojí všechny stroje uvnitř lodi, které jsou na pravé straně. Ještě je jeden šroub takový na levé straně lodi a vrtule vzadu, které tlačí loď kupředu. Loď se zastavila, posílají zprávu do Ameriky, co se nám přihodilo a přišla odpověď, že máme pomalu dojeti do přístavu Newportu, kde se tato loď opraví.

6. června jedeme pomalu a jsme všichni mrzutí nad tou naší lodí. 7. června jedeme pomalu a za velkého vedra okolo ostrova Kuby a Haiti. Od hlavního města Kuby Havany jsme asi 4 km a jedeme pořád pomalu na západ. 8. června jedeme okolo malých ostrovů a na jednom ostrově stojí maják a dva domy. Ráno jsme potkali 6 křižníků amerických a večer ještě asi 20 křižníků. 9. června přijela ku naší lodi dosti velká loď a plula vedle naší lodi asi jeden kilometr a námořníci z obou lodí se mezi sebou dorozumívali (signalizovali) pomocí praporků, které drží v každé ruce jeden a s nimi pohybují. Když Američané zajali Němcům za první světové války tuto loď, tak z lodního personálu zůstalo zaměstnáno na lodi několik Němců, na které teď padlo podezření, že loď nějak poškodili. Byli zde na lodi arestováni Němci dva inženýři a osm námořníků a často je vyšetřovali.

10. června našli v záchranném člunu oběšeného jednoho dělníka (Španěla) v úplném rozkladu, takže ho lopatami házeli přímo do moře. Loď, která nás stále doprovází, zůstává vzadu. Mnoho bratrů je nemocných, říká se, že změnou počasí, špatným jídlem, novou kapustou a ovocem. Moře je klidné, jedeme severním směrem, je chladněji a ujeli jsme již 286 mil. 12. června v poledne přijíždíme do přístavu Norfolk. Stojí zde 9 křižníků, moderních s mnoha děly a s hydroplány na palubě. Je zde i asi 150 menších lodí obchodních. Je zde i jedna loď potopená, jen stožáry trčí z vody. Pak konečně jsme přistáli u velkého skladu, kde je plno mouky. Stále se rozšiřují správy, že nás chtěli potopit, že přetopili kotle, aby nastal výbuch, ale nic úředního jsme se nedozvěděli. Pozorovali jsme jen jak se pára vypouští, by nenastalo nějaké neštěstí. Vypouštěli páru dlouho do noci. Pak odvedli a vyslýchali více námořníků.

13. června našli tři černochy zabité a zahrabané v uhlí a soudí se, že byli také zapleteni v tom dosud nevyřešeném případě. Časně ráno jsme se stěhovali do dřevěných lágrů a loď odjela do suchého doku, kde se bude opravovat a nevíme, jestli na ní pak pojedeme. Pak kousek od našeho lágru se zřítil aeroplán a ihned tam přijelo asi dvacet aut, ale letec byl již mrtev. 14. června mnoho bratrů onemocnělo, snad z pitné vody, která byla již dlouho ve vodovodních rourách. Přijel k nám plukovník Hurban, prohlížet naše ubytování. 15. června jsme ve městě Norfolk a je to velké obchodní město. 16 června jdeme na cvičení prostná a hry. 17. června vykládáme z lodi bedny a zboží do velkého skladu. 18. června děláme to samé, je moc teplo a večer hodně prší dlouho do noci. 19. června opravujeme záhonky květin deštěm poškozené, všechno se cvičí, prostné, sokoli, hudba i pěvecký sbor, neb čekáme velkou návštěvu krajanů.

20. června přicházejí američtí krajané nás navštívit a darují nám květiny, jižní ovoce, cigarety a všechno, co mohou. Naše hudba jim na oplátku koncertuje a pěvecký sbor zpívá naše národní písně. Každý večer zde skoro pravidelně prší. 21. června přijeli nás navštívit tři čeští zpěváci, jedna žena a dva muži a zpívali nám odpoledne i chvíli večer. 22. června přijeli opět druzí zpěváci, kteří nás zpěvem hodně pobavili. 23. června přivedl nám strýček z Ameriky 4 tanečnice a ukazovali nám americké tance a balet i zpěvy a pak zase se přihnala velká bouřka. 24. června dostali jsme každý tři dolary a dvacet tři centy od amerických krajanů a hned je veseleji a dali jsme se i fotografovat. 25. června zase ráno na cvičení, prostná, hry, box, skok do dálky a každý večer je zde kino zdarma. 26. června, dnes první den se může jít do města na dovolenku. Cvičení dnes není, je lékařská prohlídka všech místností. 27. června v neděli přicházejí krajané a vzpomínají mnozí na slet sokolský v Praze.

28.–29. června pořád velmi teplo asi 45 stupňů, takže se pořád koupeme pod sprchami. 30. června máme cvičení s puškami a večer nás přijela navštívit vyhlášená zpěvačka z Chicaga a zpívala nám velmi pěkně francouzsky a anglicky. Přijelo s ní i 12 děvčat, které nám představovaly nějaké typy národů a pak se přestrojovaly a představovaly jako jezdec na koni, šofér, dívka z vesnice, farmářka, atd. 1.–2. července opakuje se pořád to samé a už se nám tu ten pobyt omrzuje. 3. července jsme si kamarádi vzali dovolenku do města a pak jsme se koupali v moři, kde bylo mnoho jemného písku a pak se přihnala velká bouřka, jakou jsme zde i u nás ještě neviděli. 4. července dnes pořádáme velkou sokolskou slavnost se cvičením, na kterou se přišlo podívat mnoho Američanů, starosta města, náčelník loďstva, plukovník Hurban, náš vyslanec v Americe Jan Masaryk, který měl k nám přednášku a také nám řekl, že pro nás přijede velká loď zvaná „Amerika“, která vyjela z Terstu 29. června a přijede okolo 15. července pro nás. 8. července Sokoli naši cvičili zdejší posádce námořníků prostná s velkým úspěchem.

9. července pořád hodně prší a proto se bavíme v ubytovnách. 10. července zase velká slavnost sokolská, cvičí se prostná, s puškami, na bradlech, na koni, skupiny, skok do dálky, do výšky, běh v pytli, běh obyčejný a fotbal. 11. července jdu s bratry do města do klubu, pak prohlížíme hlavní ulice, kde jezdí velká spousta aut. Pak jdeme do parku, kde mají děti mnoho zábavy, jsou tam ještěři, krokodýli, opice, papoušci,labutě, husy a jiné. 12. července nic zvláštního, pobyt zde se nám již omrzuje. 13. července před polednem jedeme s doprovodem policie deset bratrů od zemědělství se podívat na farmy, jede se tramvají, které jezdí a spojují všechny farmy v okolí a vozí z farem do Norfolku a do přístavu všechno, co farmáři vypěstují i chlazené mléko, zeleninu, zemáky, jahody, ovoce a jiné. Obytný dům má tento farmář pěkný, jako vilka, park okolo, květiny, cementové chodníky, pěstěné i ovocné stromy, cesty přímé a pěkně upravené, pole scelené po 3–4 hektarech výměry v kusech. Po pravé straně seče strojem vojtěšku. Po levé straně roste kukuřice, která uzraje dvakrát do roka. Sází se také v prosinci zelí, které koncem dubna uzraje, a pak na to samé pole se seje kukuřice, která uzraje v říjnu. Sázejí se zde i květiny po sklizni zelí a budou mít květy v listopadu. Pak zde byly nasázené rostliny podobné našim rajským jablíčkům, jenže mají velké černé plody. Zemáky jsou zde nejvýnosnější a stojí 50 kg až dvanáct dolarů. Brambory se urodí na tom samém pozemku dvakrát za rok, avšak nedají již takovou sklizeň jako u nás. Pak zde bylo asi 50 mír jahod, sklizeň byla malá, každý den pršelo a sklidili jen 2 200 litrů jahod a prodali 1 kg jahod za 20 centů (1 dolar = 100 centů). Oral zde malý traktor prý šesti koňský. Jsou zde i větší plochy okurek. Strojů mají mnoho, ale ve velkém nepořádku. Stroje na sázení zemáků i na sklizeň zemáků, které jsou úplně čisté, jdou přímo na stroji do pytlů. Stroje na postřik zemáků a rajských jablíček. Pak jsme se s farmářovou rodinou fotografovali a odjeli tramvají na druhou farmu, kde měli 150 krav a svoji malou mlékárnu.

Dojí dvakrát za den strojem a vydojují ještě rukama. Mléko čistí a ochlazují a dávají do litrových sklenic a tramvaj mléko hned odváží do Norfolku v chladicích vagónech. Jeden litr mléka prodávají za 25 centů to je za 4 litry jeden dolar. Hned po příjezdu nás přivítala jedna Češka, která je zde u této rodiny kuchařkou, pak tlustá hospodyně a dvě její dcerušky 17 – 18leté, které se nám všem velmi zamlouvaly, a my asi též jim, avšak mluvit uměly jen švédsky a anglicky. Přistěhovali se do Ameriky jejich předkové. Všechny byli velmi řečné, chtěli se od nás toho mnoho dozvědět. Kuchařka svůj překlad řeči a Češka na švédskou splnila na výbornou. Byl tady s námi také strýček Kovář z Ameriky, který zase uměl mluvit anglicky a česky, a tak jsme měli dva překladatele. Na Sibiři jsme měli u každého pluku strýčka z Ameriky, který nám prodával všechno jako v obchodě a lacino za podpory Čechů a Slováků, kteří žijí v Americe. Kuchařka i dcerky farmáře byly vyspělé, moc hezké a milé a všem se nám zamlouvaly.

Zvali nás na ples, který byl na této farmě dnes večer. Pak nás zvali ještě na buchty, ale my musíme spěchat na tramvaj a jen vzpomínáme na tyto dvě roztomilé holky. Pak jdeme ulicemi města Norfolku a lidé si nás prohlížejí a vědí, že jsme bojovali za svobodu našeho národa a že jdeme domů do svobodné vlasti. V sedm hodin večer jsme se vrátili do lágru, kde bylo veselo, neb nás hostili američtí strýčci zmrzlinou, ovocem a jiným. 14. července se stále mluví, že již pro nás přijede loď Amerika. 15. července nic zvláštního, stále čekáme. 16. července loď Amerika přijela do Norfolku, kde bude do 21. 7. nakládat uhlí. 17. července se všechno připravuje na zítřejší den, kdy se s námi přijdou rozloučit američtí Čechové a Slováci. 18. července v neděli přijeli krajané, Sokol Blesk z Baltimore. Přivítali jsme je hudbou a pak malá holka k nám mluvila z podia. 19. července nic zvláštního, jen to čekání. 20. července jeli naši důstojníci přijímat loď Ameriku. 21. července všechno se připravuje, bedny se odvážejí do skladu a vše se chystá na odjezd. 22. července přijela loď Amerika v 11 hodin dopoledne a v 5 hodin jsme se naloďovali.

23. července v 11 hodin jsme vyjeli za velké radosti nás všech a zase jedeme okolo toho množství lodí, které zde kotví. 24. července již zase jedeme širým mořem. 25. července jsem onemocněl a 26. mě dali do lodní nemocnice a nic nesmím jíst. 27. července, nejím již třetí den. 28. července mám dietu a je mi lépe, moře je klidné. 29. července mám druhou dietu, moře je stále klidné. 30. července se cítím již zdravější. 31. července je stále pěkné počasí, moře je klidné. 1. srpna, v neděli, jsem dnes poslední den v nemocnici a budu si po tři dny docházet do nemocnice pro vejce a šunku. 2. srpna je již vidět vysoké hory i břehy africké. 3. srpna je stále vidět africké břehy a je vidět i portugalská pevnina, v poledne projíždíme Gibraltarskou úžinou a vplouváme do Středozemního moře. V Gibraltarské úžině na vysokých kopcích je mnoho anglických pevností. Stále je vidět na africkém pobřeží vesnice. Je vidět město Alžír patřící Francii a je na poloostrově v podobě polokruhu. 6. srpna stále se díváme na vesnice a města na pobřeží Afriky. Pak jedeme okolo menších ostrovů, na kterých jsou vysoké kopce sopečného původu, po pravé straně je velký ostrov Sicílie, okolo něho jedeme dlouho do noci. Na tomto ostrově viděti sopku Etnu, je to nejvyšší kopec a stále z něj vychází dým. Na úpatí hor je mnoho vesnic. Tyto ostrovy jsou velmi hornaté a prý i úrodné. Večer projíždíme úžinou messinskou asi 3 kilometry širokou a na pevnině je mnoho vesnic a měst hojně osvětlených.V dáli na vysokém kopci hoří les. Po levé straně je město Messina, kdysi poškozeno zemětřesením. 7. srpna odpoledne jedeme okolo paty Itálie, břehy jsou nízké, je zde mnoho vesnic a mnoho pevností. 8. srpna v neděli, břehy ani pevninu italskou nevidět a jedeme okolo ostrovů dalmatských. 9. srpna 1920 časně ráno jsme přistáli v Terstu. Kraj okolo Terstu je hornatý, takže je pěkný pohled na toto město. Jsou tady před námi dva naše transporty, které přijely před námi přes Suezský průplav. Jsou malé a proto my se budeme nakládat na naše vlaky první. Přijelo pro nás dvanáct vlaků a po naložení a nasedání odjížděli naše vlaky v krátkých přestávkách do vlasti, to bylo 10. srpna večer, kdy odjíždíme z Terstu. 11. srpna jedeme dosti rychle italským územím a přijíždíme do Jugoslávie. O 11 hodinách v noci jsme přijeli do Lublaně, kde nakládáme produkty. 12. srpna jedeme územím Rakouska mezi horami Alpami, je zde hlad, děti po nás prosí chleba, kterého my taky moc nemáme a starší Rakušané prosí cigarety a tabák a nemají nás moc rádi, říkají nám, že úrodné kraje jsme si nechali, a jim že zůstaly jen hory. Měli z nás strach, protože jsme byli ozbrojeni. 13. srpna jedeme okolo Lince přes Dunaj a v 6 hodin večer přejíždíme přes naše hranice do naší osvobozené vlasti. Náš vlak byl obsazen i na střechách, abychom lépe viděli tu naši vlast. U pohraničního sloupu, který značil naše hranice, trubač na střeše vagónu troubil „Moravo, Moravěnko milá“ a mnozí z nás dojetím si z očí i slzy utírali. Pak jsme přijeli na první nádraží za zpěvu národní hymny. Na nádraží bylo mnoho lidí a muži nás prosili o tabák a cigarety. Brzy jsme jeli dále a asi až v 10 hodin večer jsme dojeli do Českých Budějovic. Zde bylo lidu plné nádraží a na peróně byly dva velké sudy piva pro naše občerstvení.

Dne 4. srpna jedeme přes Jindřichův Hradec, Jihlavu, Brno, Kojetín a do Kroměříže, kde jsme přijeli v neděli 15. srpna o 1 hodině v noci a hned se stěhujeme do kasáren.V 10 hodin nás vítali na náměstí při velké oslavě obyvatelé Kroměříže, důstojníci, starosta, radní a jiné korporace a my jsme při vojenské hudbě před nimi defilovali. Pak 16. srpna 1920 jel jsem domů na jeden den a v Kojetíně na nádraží jsem se sešel s chlapci, co byli u vojenského odvodu a čekali na vlak, který jede do Tovačova. Mezi nimi byl i všudybyl Jindřich Sigmund, který mě ihned vedl za panem starostou Nesvadbíkem do čekárny, kde mě před mnoha lidmi představoval. Všichni chtěli ode mne jen cigarety a tabák. Já jsem nekouřil a cigaret jsme dostali od krajanů v Americe mnoho a ještě jsem koupil v Číně v Charbině 35 funtu jemného tabáku. V Americe jsem koupil mému otci v dřevěné krabici 20 cigár silných jak palec a dlouhých asi 15 centimetrů. Můj otec je přinesl na „Vrbovec“ do hospody a položil je na stůl a řekl sousedům: kuřte, to jsou cigára z Ameriky, které dovezl můj syn. Z Tovačova bednu s nakoupenými věcmi mně nesli odvedenci a já a pan starosta Nesvadbík a Jindřich Sigmund jsme kráčeli mezi nimi. Přijda na kraj Ivaně, začali odvedenci zpívat a lidé zvědaví, kteří jsou odvedeni a schopni vojenské službě, vybíhali na ulici a byli velmi překvapeni, že mezi nimi kráčím i já.

Někdo z mládeže honem běžel oznámit mým rodičům, že jdu z Ruska domů i s rekruty, kteří byli u odvodu v Kojetíně. Již jsem asi 40 kroků od našeho stavení a uvidím moje rodiče i s děvečkou Štětařovou Františkou, jak se dívají na ten náš průvod. Jak mne uviděli v legionářském stejnokroji, byli velice překvapeni a od radosti i slzy nechyběly. Sestra Julie v tuto dobu mne hledala v Kroměříži, kam přijela vlakem a já jsem právě zase odjel domů, tak jsme se minuli. Našla tam v kasárnách i moji desátou rotu a moje kamarády, kteří nesměli domů, až na druhý den, kdy budou propuštěni z vojenské služby. Rozdala mým kamarádům koblihy a velkou bábovku, za což jí velice děkovali a odjela domů.

Já jsem přijel poslední z Ruska, poněvadž jsme se zdrželi dlouho v Americe a čekali Sokoli a občané, až přijedu, že nás budou vítat všechny najednou. Také v tento den Sokoli s hudbou přicházeli od jednoho bratra legionáře ku druhému a před domem vyhrávali a nás vítali. Večer pak byla taneční zábava u Vojtěcha Sigmunda, také legionáře. Z Ivaně nás bylo v legii 9 vojínů a jsou to Krepl Jindřich, Činoch František, Majar Antonín, Doležel František, Sigmund Vojtěch, Buchta Alois, Vaculík František, Kyselý Ferdinand a Křenovský Jaroš, který studoval v Praze (práva) a v Rusku byl ku vojenskému soudu a většinou i dělal přednášky v zajateckých lágrech aby Češi a Slováci vstupovali do legie.