Jak Rudá armáda nedůstojně ustupovala až k Moskvě

K výročí napadení Sovětského svazu

Významný ruský vojevůdce kníže Kutuzov se jistě v hrobě obracel již od prvního dne, kdy se bolševici pučem dostali k moci, ale v létě 1941 musel v hrobě plakat. 22. 6. 1941 byl zahájen útok na SU (plán Barbarossa), kupodivu nikoliv v časných ranních hodinách, ale až v 15. 00 odpoledne. Němci se valili ve třech skupinách: a) Nord (von Leeb) za pomoci finských jednotek (oblast Ladožského jezera), přes pobaltské země směrem na Leningrad (obklíčili ho až koncem září 41, protože 150 km před ním se von Leeb musel zastavit, a k Leningradu se těžce probíjet), b) Mitte nejsilnější skupina generála von Bocka směrem na Minsk, Smolensk a Moskvu c) Süd von Rundstedta, podporovaná rumunskými, maďarskými a italskými jednotkami, postupující na Kyjev (dobyli jej 19. 9. 41, o 10 dní později v rokli Babí Jar zvláštní jednotky SS (Sonderkomanda) postřílely přes 33 000 ukrajinských Židů), jako první do města vstoupily jednotky slovenské ?Rychlé divize?, znovudobyt bolševiky byl Kyjev 6. 11. 43, kdy jako první v rámci 1. Ukrajinského frontu do Kyjeva vstoupily jednotky 1. čsl. samostatné brigády), Charkov, Voroněž, Černovice, Dněpropetrovsk, Stalingrad, Saratov. Nejudatněji, podle ruských pramenů, bojovala v pohraničí s valícími se jednotkami wehrmachtu v ukázkovém blitzkriegu posádka v Brestu Litevském,který padl 20. 7. 41 (bolševici jej anektovali v 9/39 v souladu s novými hranicemi domluvenými v paktu Molotov?Ribbentrop (8/39), kdy uspořádali společnou přehlídku s Guderianovými divizemi, viz Karl Schlange na valka.cz (domluvili si i jiné druhy spolupráce, např. po napadení PL dali Luftwaffe k dispozici rozhlasovou stanici u Minska, aby Luftwaffe mohla využívat její rádiové signály, v sovětsko-německém paktu ze 8/39 byla i Stalinova podmínka, že Kreml vpadne PL do zad, až padne Varšava, proto bolševická tajná komanda tak pospíchala do Berlína, aby se německých dokumentů, dokladujících jejich spolupráci s nacisty, zmocnila dříve než spojenci). Karl Schlange píše: ?Hlavní síly Západního frontu byly soustředěny v Byalystockém výběžku (Běloruský vojenský okruh), který podle nových hranic (na hranici mezi Němci okupovaným PL a Sověty okupovaným PL) byl klínem vraženým do německého území, s 10. armádou Západního frontu generála Golubjova s velitelským stanovištěm v Baranoviči (dobyt 27. 6.), která již v době míru byla ze tří stran obklopena německými divizemi.  10. armáda nebyla vystavena ničivému úderu přímo, ten byl proveden proti 3. a 4. armádě na křídlech ? Hoth a Guderian obešli 10. armádu ze dvou stran, a po rozprášení křídel uzavřeli kruh obklíčení, ve kterém zůstal celý dobře vyzbrojený Západní front. Němci zajali 324 000 sovětských vojáků a ukořistili mj. 3 332 tanků, včetně nových T-34 (na které marně čekaly sovětské jednotky, které měly staré BT7, některé dokonce musely odevzdat staré tanky, aniž by dostaly nové), 1 809 děl, 435 letounů, z nichž 2/3 byly nové MIG-3. Ohniskem obrany 4. armády gen. Korobkova bylo město Brest. Litevsk se svojí pevností. Karl Schlange o boji posádky v Brestu Litevském píše: ?Podstatně slabší polská posádka vzdorovala podstatně déle, takže rychlá sovětská porážka z léta 41 byla ostudou. V prostoru 4. armády byly klíčové mosty přes řeku Západní Bug, bez nichž se nemohl německý tankový útok rozvíjet (dva železniční, mj. město Brest, a 4 silniční). Mosty, zcela zásadní pro operaci Barbarossa, včetně pozdějšího zásobování celé armádní skupiny Střed, byly pod přímou ochranou 89. pohraničního oddílu NKVD, který nejenže neubránil ani jeden, ale také ani jeden nevyhodil do povětří, což je na pováženou.? Karl Schlange uzavírá: ?Delší odpor izolovaných skupin u Brestu (město získalo titul pevnost?hrdina) sovětská propaganda využila k zamlžení tragického selhání právě 4. armády, která nechala pevnost 20. 7. 41 padnout přes svá početně silná obranná postavení za řekou, krytá dělostřeleckou silou, o jaké si Poláci v roce 39 mohli nechat jenom zdát, postavení, která díky fortifikacím byla zdaleka nejsilnější v celém Západním frontu. 4. armáda tak umožnila uzavřít mohutné strategické obklíčení, v němž bylo zničeno jádro sil Západního frontu.? Konstantin Simonov v románu Živí a mrtví (1959) popisuje scénku, jak se desítky kilometrů od Brestu v dněperském lese setkalo s další sovětskou rozprášenou skupinou pět dělostřelců protitankového oddílu v čele se staršinou, který po smrti velitele převzal velení a vyvedl z dobytého Brestu oddíl i s posledním 45milimetrovým kanónem ? na voze taženém koňmi, na zádech, na voru. Přesto na otázku ?A granáty máte taky?? staršina provinile odpověděl, jako by se zastyděl, že neuhlídal a nedoplnil svůj palebný průměr, ?Jeden poslední?. Sovětská armáda útok ?čekala? přinejmenším od jara 1940 (v 9/39 se Stalin přiživoval na chamtivosti Německa, a po dohodě s ním anektoval východní PL, v 6/40 rumunskou Besarábii a Bukovinu, v 8/40 pobaltské státy), přesto v den útoku 22. 6. 41 byla polovina velitelů Západního vojenského okruhu, jejich zástupců a politruků, kádrových pracovníků, se kterými velitel musel svá rozhodnutí konzultovat, na dovolené či v lázních na Krymu (to nejhorší, co mohlo velitele potkat, nebylo kompletní zničení jeho jednotky, ale smrt jeho politruka, za kterou se zodpovídal straně. Zatímco ? vyšší? politruci měli vlastní osobní automobily se šoférem, velitelé měli své podkoní. Politické oddělení armády v tragických letních dnech navíc nešťastně rozhodlo o znovuzavedení instituce válečných komisařů jako za občanské války. Velitel velitel jedině pokud mu rozkazy odsouhlasil jeho válečný komisař, který ho mohl i zastřelit. V době, kdy se německé jednotky valily do sovětského vnitrozemí, se tito velitelé v panice pokoušeli vrátit ke svým jednotkám, ale vedení západních železnic nebylo schopné vypravit vlaky navíc ? vlaky byly jen pro vojáky, takže ?civilní? jízdní řády přestaly existovat, nikdo nevěděl, kdy a který vlak pojede, kam pojede, a zda již neodjel. V prvním týdnu války se kolony únavou polomrtvých civilistů, mezi nimiž bylo hodně Židů v buřinkách, s drožkami a bryčkami, naloženými ranci, ranečky a dětmi, v mračnech prachu valily od hranic, zatímco zástupy zmatkujících velitelských kádrů se snažily dostat ke svým bojujícím jednotkám. Ve druhém týdnu se již všechno v panickém chaosu valilo od hranic směrem na východ, mnozí politruci, kteří se marně snažili jednotlivé vojáky zastavit, se při výkonu této povinnosti zbláznili. Všichni, kteří šli po minské dálnici, přespávali o hladu a žízni v příkopech, ve kterých při náletech našli i svoji smrt (stroje Luftwaffe létaly vlna za vlnou, a půltunkami, čtvrtunkami, stovkami, padesátkami, či pětadvacítkami přeoraly každý decimetr půdy, od rána do večera pršely i kazety s tříkilovkami a dvoukilovkami, zatímco sovětské letouny byly na příhraničních základnách všechny zničeny). Na západ proti hlavnímu proudu pochodovali jen 18letí branci s dřevěnými kufříky, kteří spěchali na svá povolávací střediska, která již byla obsazená Němci ? když nezahynuli na minské dálnici pod přívaly leteckých pum, padli rovnou do zajetí. Pokud se důstojníkům, spěšně se vracejícím z dovolené na Krymu, podařilo nastoupit čtvrtý či pátý den bojů do nějakého vlaku směrem na Minsk, dorazili jen do Borisova s vojenskou posádkou, která se právě stahovala za Berezinu, dál směrem na Minsk byla trať rozbombardována, stejně jako dálnice, také nákladové nádraží a železniční uzel Orše, a to se ještě z dovolené vracející důstojníci domnívali, že německé letouny startují z Varšavy či Königsbergu/Kaliningradu, zatímco Němci již od druhého dne války startovali z vojenského letiště Grodno (polské Grodno Sověti anektovali po dohodě s Hitlerem poté, co 17. 9. 39 vpadli Polsku do zad, polské obyvatelstvo deportovali do odlehlých pustin), čemuž po lesích rozehnané zbytky sovětských vojenských útvarů nechtěly uvěřit, ani když je dávkami z kulometů kropily vlastní stíhačky Il-16 s rudými hvězdami na křídlech, ale s německými piloty. U Minsku, do něhož Němci vstoupili 28. 6. 41, měla armáda základnu s pohonnými hmotami, a zatímco velení vyslalo speciální tým, aby ji vyhodilo včas do povětří, místní posádka základnu před tímto osudem bránila se zbraní v ruce. V blízkém tankovém učilišti dva lehké tanky s osádkou stály a stály, bylo jim nařízeno čekat na další rozkaz, který nepřišel ani třetí den, zato přišli Němci. (Německými spojenci byli běloruští nacionalisté, mj. za kolaboraci získali zpět některý svůj majetek, kolaboroval např. gen. Michal Vituška.) Němci zde založili Svaz běloruské mládeže/?HitlerJugend?, Běloruská ústřední rada měla pro boj s bolševiky k dispozici 100 000 běloruských mužů (které Němci pro jistotu nevyzbrojili), 27. 6. 44 zde Němci vyhlásili nezávislý Běloruský stát s prezidentem Astrauski (poprvé vyhlášen 25. 3. 1918), 3. 7. 44 byl Minsk obsazen bolševiky. Pokud se velitelům na dovolené podařilo zpětně se k frontě přiblížit, nevěděli, kde svoji jednotku hledat ? ta totiž ustupovala stejnou rychlostí, se kterou postupovali Němci, takže než se velitelské kádry vzpamatovaly, zjistily, že se neozbrojeny ocitly v německém týlu. Velitelé buď svlékli uniformu a přidali se k utíkajícím civilistům, nebo to vzali přes zdejší husté borové lesy, které se staly obrovským hemžícím se mraveništěm zbytků rozprášených jednotek. Jestliže se jim z dovolené podařilo dorazit na vojenské či politické správy, bylo jim řečeno:  ?Kde je štáb vaší 3. armády nevím, vlastně nemám ani tušení, kde je celá 3. armáda, zeptejte se v lese.? Štáby západního frontu sídlily pod plachtou v lesích, a v noci, kdy jejich nákladní auta narážela do stromů, ustupovaly o desítky kilometrů z jednoho lesa do druhého, přičemž žádný štáb nic nevěděl ani o situaci na bojišti, ani o sousedním štábu v lese, spojení bylo přerušeno, kabely polních telefonů byly z bombardování na škvarek. Když zoufalí dovolenkáři narazili na ustupující jednotku, či na duchu pokleslé vojenské kádry, formující v lesích nové jednotky, přidali se k ní, pokud při útěku a prodírání lesem neztratili doklady (politruci i velitelé strhávali z uniforem své hvězdy, a panicky se zbavovali zejména své stranické legitimace ? platilo, že straníci, politruci a Židé byli při třídění zajatců Němci na místě zastřeleni. Jestliže je ?ztratili?, ať jejich totožnost potvrdil kdokoli, a ať jakkoliv prosili o zbraň, že chtějí bojovat, byli tito důstojníci považováni za dezertéry,diverzanty či špióny, a pokud nebyli na místě rovnou zastřeleni, byli předáni ?zvláštnímu oddělení? (stejně dopadli i civilisté bez dokladů, které si za bleskového náletu a hořící střechy nad hlavou, která spadla na celou jejich rodinu, nestačili ze šuplíku vzít) . Podezřelých osob bylo samozřejmě v lesích onoho léta habaděj, takže politruci, důstojníci justiční služby či majoři NKVD, místo aby bojovali, psali v lesích o jejich výsleších metry dlouhé protokoly. Pokud v nepředstavitelném chaosu doklady neztratili, bylo jim dovoleno za stranu a Stalina bojovat, ale s holýma rukama: pušky již byly dávno rozdány, a pokud ještě nějaké zbyly, neměly řemen, takže je museli nést v ruce a při první bojové příležitosti, kdy museli utíkat či plavat přes řeku, o ně přišli. Těm, kteří nedostali zhola žádnou pušku, bylo řečeno, aťsi pušku obstarají v boji, a mezitím jim stačí lopata, kterou budou v lese kopat protiletecké kryty a pod kořeny stromů velitelské zemjlanky . Ti, kteří se po týdnech vysilujících bojů probojovali z obklíčení a zuřili nad nepřipraveností Rudé armády a chaotickými rozkazy svých velitelů, byli přes své bojové zkušenosti na příkaz politického komisaře zastřeleni pro ?šíření nepřátelské propagandy?. Političtí komisaři z politické správy armády decimovali frontou protřelé jednotky i jinými tragickými způsoby, např. když se z obklíčení bezpříkladným hrdinstvím probojovala celá jednotka, s doklady, s distinkcemi, s vojenskou zástavou, která obrostla i trofejemi ? německými samopaly či německými granáty s dlouhou rukojetí, podplukovníci z politické správy jim nařídili, že celá jednotka musí všechny zbraně, sovětské i německé, odevzdat (aby si německé mohli rozebrat na štábu). Poté je nahnali do nákladních vozů s tím, že je převezou na ?bezpečné? místo, kde budou roztříděni a přiřazeni k novým jednotkám, přičemž během tohoto převozu obvykle narazili na německé jednotky, jejichž samopalníci je postříleli jako bezbranná koťata (politická správa však měla čisté stranické svědomí, protože jim vydala potvrzení, jaké zbraně odevzdali, aby bylo jasné, zda odzbrojili oni Němce, či Němci je, takže když někdo z nich masakr přežil tím, že stačil utéci do lesa, a narazil na další rozprášenou jednotku, jejíž velitel se ho zeptal:? A zbraň nemáte?? odpověděl: ?Mám potvrzení náčelníka zásobování na jeden německý samopal?) . Nejen civilisté, ale i mnoho vojáků se z neustálých náletů Luftwaffe pomátlo, mnozí špatně vyzbrojení vojáci se pomátli ze strachu před elitně vyzbrojenými Němci, a domnívali se, že jejich jednotka jsou samí ?fricové převlečeni do uniforem Rudé armády?, takže byli zastřeleni pro ?vyvolávání paniky?. V panice letních dnů roku 41 měly plné ruce práce i armádní redakce, v prvních týdnech se armádní noviny pro západní vojenský okruh tiskly v Mogilevě, kde byla železnice, vojenské letiště s několika stroji, přístav a most přes Dněpr. Brzy i bobrujskou dálnici začaly německé bombardéry zasypávat pumami, kolem Mogileva se horečně budovaly protitankové příkopy a zákopy (Mogilev měl zákopů a spojovacích chodeb na 20 km, velitelská stanoviště měla stropy o několika vrstvách,všechny tyto zákopy po dobytí města musely za trest holýma rukama zahrabávat mogilevské ženy, přičemž miny vytahovaly rukama, takže všechny přišly o ruce.) Posádka v Mogilevu se zakopala jako Japonci na Chalchin Golu, takže je Němci museli doslova vydloubávat ze země. 10 km před městem se do palebného postavení napravo i nalevo připravovala děla na kolesnách (každé s jednou jedinou bedýnkou střeliva), nad městem hlídkovaly dvě osamělé stíhačky, ve městě se stavěly barikády, z oken domů, obložených pytli, trčely kulomety, vojáci chystali lahve s benzínem a svazovali telefonními dráty granáty, které chtěli vrhat proti německým tankům. Jejich velitel se mezitím prodíral lesními houštinami, aby do příjezdu německých tanků sehnal 300 dalších mužů z těch, co pobíhali po zdejších lesích. Němci se již dostali přes Berezinu, ale pozůstalé útvary Rudé armády, které o tom neměly ani tušení (jejich velitelé, dokud nepadli do zajetí, zatvrzele opakovali, ? kde by se tu vzaly německé tanky, celý tenhle břeh Dněpru podle mojí mapy drží naši?), rozestavěly hlídky, aby odchytávaly houfy německých výsadkářů. Jiní velitelé padli do zajetí, když rozkaz k ústupu přišel pozdě, a neprobili se bez střeliva z obklíčení. Těžké a beznadějně pomalé sovětské bombardéry TB3 si vždy letěly jen pro smrt z palubních kulometů jako vosa pohyblivých messerschmittů, protože zbytky armády běloruského vojenského okruhu neměly stíhačky na jejich doprovod, jelikož všechny nové migy shořely ještě na zemi hned první den války, anebo se jich Němci hned v první den války zmocnili. Pro lehkomyslný přístup velitelů sovětské letouny v době ?očekávání? invaze nebyly v bojové připravenosti, piloti většinou neměli ani funkční padáky. (Po ztrátě nových migů velitelé piloty přesvědčovali, že i se starými Il16 se dá bojovat s messerschmitty ? dalo, ale špatně, měly malou rychlost.) Úkol zničit most u Mogileva, a tím i sebe, však bombardéry splnily. Štáb frontu byl nejprve u Minska, poté v Mogilevu, a pak se přemístil do prostoru Smolenska o dalších 150 km směrem k Moskvě. (Když 16. 7. 41 padl Smolensk, Němci se zmocnili zdejšího nedotčeného celostranického archívu. Tzv. smolenský archív, vedený od 20. let, byl převezen na prozkoumání do Německa, skončil u US zpravodajských služeb, které jej Kremlu vrátily až v roce 2002.) Němci přešli Dněpr u Šklova a obešli Mogilev ze severu. Tři protitankové kanóny, kterými rozprášené zbytky 176. divize ještě disponovaly (v okamžiku průlomu byla roztažena na úseku dlouhém 30 km a nestačila se opevnit), je nezastrašily. Němci útok zahájili leteckým úderem obrovské ničivé síly, bombardovali divizi celých 20 hodin, shodili do týlu několik výsadkových jednotek, narušili velení i spoje, a začali velkými silami na třech místech přecházet Dněpr. Obklíčené zbytky této divize, polovina s výzbrojí, polovina bez ní, přešly v noci Dněpr, z každých pěti čtyři padli nebo utonuli, asi proto byli politickou správou po ?šťastném? shledání označeni za diverzanty a dezertéry. Luftwaffe v létě 41 neshazovala jen pumy, ale také demagogické letáky (za občanské války je rozhazovali jak bolševici, tak bělogvardějci), oznamující, že Stalinovy armády jsou rozdrceny, že bylo zajato 6 miliónů lidí, že německá vojska obsadila Smolensk a blíží se k Moskvě, proto jakýkoliv odpor již nemá smyslu, zatímco každý voják, který se vzdá, včetně velitelů a politruků, si bude moci v zajateckém táboře v důstojných podmínkách dopřávat minimálně tři vydatná jídla denně. Na rubu letáku byla mapka s ?dobytými? městy Minsk a Smolensk, a šipky naznačovaly pokračující útok, severní daleko za Vologdu, jižní na Tambov, a střední se dotýkala Moskvy. Do Smolenska Guderian vstoupil 16. 7. 41, ale gen. Timošenko Němce na tři týdny zdržel svým protiútokem, Smolensk sice nedobyl zpět, ale Moskvě, která se teprve začala ve zmatku připravovat na svoji obranu, byl každý týden navíc dobrý; koncem srpna 41 Hitler změnil hlavní směr útoku, nyní měla prioritu skupina Nord a Süd. Informace pro sovětské velitele a vojáky musely být totožné s informacemi Stalinova rozhlasu, dodávalo je stranické Informbyro v duchu informací ?na západních hranicích naše jednotky tvrdě a úspěšně bojují, třebaže některé menší průlomy se německým jednotkám podařily,či ?lidé v západním vojenském okruhu se chovají statečně, holýma rukama či pažbami pušek zabíjejí německé fašisty v tancích a obrněných transportérech?. Cílem bylo, aby nikdo z frontových novin nepochopil, kde se ještě bojuje, a která města již byla dobyta. Například za prosincových bojů o Moskvu sovětské rádio oznámilo, že sovětské jednotky na jižní frontě dobyly zpět Rostov, třebaže se teprve z této zprávy ostatní jednotky dozvěděly, že předtím padl (?Tak Informbyro nám oznamuje, že jsme znovu dobyli Rostov? A kdy jsme ho proboha ztratili??, viz Konstantin Simonov Živí a mrtví) . Informace se nepředávaly ani mezi veliteli, když se velitel divize zeptal velitele armády: ?Soudruhu veliteli, jak to vypadá v jiných divizích?? dostal odpověď, ať si hledí svého. Největší úspěch ve frontových novinách měl komiksový seriál nazvaný Nové příhody dobrého vojáka Švejka, který ironizoval Němce, ovšem více se Švejkům podobali někteří ruští velitelé, např. jeden z nich, když únavou zemdlelý průzkum za bojů u Moskvy opatřil ?jazyka?, velitel jej nechal zastřelit, aniž by jej vyslechl, takže průzkumníci museli za těžké palby odchytnout jiného. Někteří velitelé se dokonce po těžkých bojích svých politruků ptali: ?Co myslíš, přijdou zítra Němci zas?? Co by jiného asi dělali? Roznášku novin politruci okořenili chytrostmi, jako ?Bývaly horší časy, když za občanské války Juděnič stál před Petrohradem, Děnikin obsadil Orel a blížil se k Tule? (jenže Děnikin neměl letadla a tanky). Od 9/41 sovětské tajné služby začaly urychleně pořádat kurzy spojařů pro ženy z ozbrojených složek, které se nabídly, že se nechají s radiostanicí vysadit do německého týlu, od září 41 je z letounů vysazovali kolem Smolenska, později všude jinde, a také k partyzánským jednotkám. Tragické bylo, že ani svým budoucím zpravodajcům straničtí lektoři v kurzech neřekli pravdu, takže ti až po vysazení poznávali holou skutečnost. Ne všechen ?sovětský lid? byl disciplinovaný a dobrotivý, někteří si za pomoc nechali i zaplatit, jiní je Němcům udali. Konec iluzí znamenal až Stalinův projev v rozhlase: i za letních dnů roku 41 mluvil se silným gruzínským přízvukem nevzrušeně monotónně, mluvil o obsazených územích jako o bramborách na poli, a tiše vyzval ?sovětský lid? k partyzánské válce, jako kdyby je vyzýval, aby přišli na prvomájový průvod. Jeho hlas byl monotónní, ale dech měl těžký, a uprostřed projevu cinkla sklenka, a bylo slyšet, jak pije vodu. Přesto Stalin tímto projevem hluboce zabodoval, když celý národ šokoval tím, že jej jako nikdy předtím oslovil ?Bratři a sestry, přátelé moji?. Podle Stalinovy předválečné chvástavé demagogie byla Rudá armáda neporazitelná, ?vždyť měla pětiletky, 4 milióny komunistů a její nákladní auta dosahovala až 30 km /hod?. Ti velitelé, kteří již od poloviny 30. let poukazovali na silné stránky taktických koncepcí německých vojenských stratégů (odříznout týl každému sovětskému oddílu, obklíčit ho, sevřít v kleštích a zničit ? viz mj. výše zmíněná 10. armáda, sevření Minsku stálo Rudou armádu 200 000 mužů, největším obchvatem byl obchvat Kyjeva, při němž Rusové ztratili 650 000 vojáků, byl dobyt 19. 9. 41), na technickou převahu wehrmachtu, a žádali okamžité přezbrojení (např. již za chalchingolských bojů bylo jasné, že lehké tanky BT-7 mají sice slušnou rychlost, ale slabý pancíř a nedostačující výzbroj, někteří velitelé v létě 41 před vojáky v návalu zoufalého vzteku kopali do tanků BT-7 s tím, že s těmito kraksnami nelze proti Němcům bojovat ? zato nové tanky T-34 louskaly německé pancíře jako ořechy), byli mezi prvními, kteří v moskevských procesech 36?39 byli bez soudu na 10?15 let posláni do gulagů na Kolymu za propagaci ?vynikajících kvalit fašistické armády?, pokud nebyli rovnou zastřeleni (přitěžující okolností byla znalost němčiny). Stalin nepotřeboval chytré generály, za ?myšlení? byli placeni politrukové, nicméně, když Stalinovi po 22. 6. 41 teklo do bot, byli ti co ještě v gulazích ?dýchali?, s těžce podlomeným zdravím posláni do první linie, kde aby ?očistili? své jméno, hrdinně bojovali za Stalina, jenž o ?trapném omylu? jejich zatčení ?zcela určitě? nevěděl, natož svatá Matička strana, to Stalinovi škodící byrokraté je zatkli, a Stalinovi nic neřekli (jen hrstka z nich prohlédla, že Stalin je potměšilý lotr). Stalinské procesy 36?39 dekapitovaly armádu, a připravily ji o desetitisíce schopných důstojníků. Na místa dekapitovaných byli jmenováni Stalinovi bezpáteřníci a kariéristé, kteří v chaotických bojích prvních měsíců ztratili hlavu. Kariéristům šlo jen o služební postup, proto byli ochotni jeden den zastávat jednu vojenskou teorii, a druhý den jinou, která u Stalina zrovna ?letěla?. Nestyděli se hlásat vyložené bludy, podlézavě poukazovat na domnělé slabosti nepřítele, a zatajovat jeho silné stránky, jako v případě Německa, jen aby Stalina ?nerozrušili?. Právě oni před válkou křičeli ?Utlučeme je čepicemi?, a poté jako první vzali do zaječích. Po moskevských procesech se zbylí velitelé báli pronést slovo (zatčeni byli i rodinní příslušníci, či minimálně vyhozeni ze služebních bytů, děti ze škol), natož pronést pravdu o finské válce, která jasně ukázala zásadní nedostatky Rudé armády. I když se do velících funkcí tu a tam dostali i čestní lidé, sami již v prvních dnech války přiznali, že tato rychlá povýšení z podplukovníků na generály a z majorů na plukovníky tyto povýšené nenaučila velet tisícům lidí a strojů, a již vůbec ne v panice prvních válečných měsíců. Byli zoufale stateční, ale na velitele pluků/divizí nezkušení, veleli špatně, vydávali protichůdné rozkazy, sami své náhlé vysoké povýšení nestrávili. ?Poradili si?, ale za tragické situace letních dnů roku 41 to bylo málo, situace od nich očekávala, aby veleli přímo vzorně. Konstantin Simonov píše v knize Živí a Mrtví: ?Máš 15 minut na ohřátí a pak vzhůru na Voskresenskou?. ?Kam?? ?Tam, kde vidíš ten požár, tam se bojuje??. ?Vede tam někam cesta?? ptal se nechápavě velitel . ?Jakápak cesta, orientační bodem je požár. ? Generál skočil do saní a zmizel v metelici. Přijel politický komisař a hloupě se zeptal: ?Kdypak obsadíš Voskresenskou?? ?Šturmovat opěrné body, to není vařit vejce, soudruhu náčelníku politického oddělení?. Chudě vyzbrojení vojáci Rudé armády šli nejen po německých samopalech, který měl každý německý voják, zatímco Rusové jich měli deset na pluk, třebaže již ve finské válce bylo jasné, že samopaly se musí vyzbrojit celá armáda, ale i po vojenských botách ?friců?, ale ve srovnání s ruskými onucemi vojenské boty Němců byly pro Rusy tvrdé, jako kdyby je podšívali plechem. Další oblíbenou vojenskou trofejí byla německá jízdní kola. Moskva zatím beze spěchu evakuovala, přičemž ze strachu před Němci ji bez dlouhých okolků opustila většina straníků, kteří byli skálopevně přesvědčeni, že Němci dorazí do Moskvy hned ?druhý den ráno? (?Jsem člen strany, co bych tu dělal, mám snad počkat, až mě Němci pověsí??). Za vydání povolení k odjezdu, nejlépe i s majetkem, od stranického výboru, se těžce podplácelo, Moskva se nevyhnula ani rabování, všude se válely matrace a lítalo peří jako za židovských pogromů, spalovaly se adresy a telefonní seznamy. Ti, kteří zůstali, jí opevňovali: před Moskvou se zapouštěly betonové krychle pevnůstek, stavěly se protitankové příkopy, pokládaly se nekonečné pásy protitankových železných ježků svařených z traverz a z kolejnic, nesčetné řady kůlových zátarasů s ostnatým drátem (rohatky), a za nimi další řady zakopaných betonových pevnůstek. Nákladní auta přivážela pytle s pískem, které se pěchovaly mezi dvě řady kůlů, ze kterých vepředu našikmo trčely kolejnice a traverzy, řezaly se na místě, všude syčel autogen. Vydloubávaly se dlažební kostky, kterých se zvedaly celé hory, a kterými se přehrazovaly ulice. Někteří stateční pronikli z několika německých obklíčení až k Moskvě (kdo chtěl do Moskvy musel projít mnohými kontrolami, anebo jednoduše sejít ze silnice), a chtěli ji bránit, ale ať již přitom ztratili doklady či ne, i jejich známí, kteří je v Moskvě mohli identifikovat, nebyli ochotní tak učinit ze strachu, že se stali německými diverzanty, protože nevěřili, že by někdo mohl být statečný a odvážný. ?Komické? bylo, že tyto potenciální ?záškodníky? neměl kdo soudit, protože prokuratura, soudy, ozbrojené justiční složky se nechaly se svými archívy ?chrabře? evakuovat již v 9/41, taktéž stranické výbory či oddělení NKVD. 6. 11. 41 Stalin promluvil v metru na Majakovského náměstí s tím, že druhý den bude jako každý rok při oslavách Října na Rudém náměstí vojenská přehlídka; v ten okamžik mu nikdo nevěřil. 7. 11. 41 v Moskvě, před kterou vojenská situace byla víc než hrozivá (několik km před Moskvou stálo 80 německých divizí), v době, kdy se 75 km vzdušnou čarou od Rudého náměstí vedly urputné boje o přilehlé vesnice, které německá feuerkomanda zapalovala i s jejich obyvateli jako věchýtka slámy, Stalin trval na vojenské přehlídce k oslavě Velkého Října, a stáhl kvůli přehlídce velitele pluků, brigád a divizí z předních frontových linií. Přehlídka se konala přestože toho rána Němci zaútočili na vysílené jednotky 93. pluku 31. střelecké divize u vesnice Kuzkovo, jejíž 17. tanková brigáda marně čekala na slíbené tanky T-34, které nablýskané projížděly před Stalinem na Rudém náměstí. Všichni se sázeli, zda se objeví i Stalin, tipovali, že se neobjeví, ale objevil se za husté metelice na svém obvyklém místě na mauzoleu, jako vždy v plášti a v ušance. Jeho rozhlasový projev však národ slyšel až od půlky projevu, bylo totiž domluveno, že se projev vysílat nebude, protože hrozilo nebezpečí německých náletů. Stalin však v polovině projevu přistoupil k mikrofonu, pohlédl na nebe, odkud se valil hustý sníh, a nařídil zapnout všechny stanice. Vojáci na nesmyslné přehlídce mysleli hlavně na to, jak je po přehlídce pošlou na frontu ? pěšky, auty nebo vlaky. Krvácející jednotky u Moskvy týž den zoufale čekaly jak na posily, které se promenádovaly na Rudém náměstí (celá jedna slíbená divize), tak na ony tanky T-34, o nichž snil každý sovětský tankista (tank T-34 se svým 85 mm kanónem představoval pro wehrmacht nejvážnější hrozbu, jeho pancíř nešel prostřelit běžným 35mm protitankovým dělem, jehož granáty na jeho pancíř jen zaťukaly. Proto se německým 35mm protitankovým dělům říkalo ?říšské klepadlo?. Téčko šlo zničit pouze slavným německým 88mm flakem. Vojákům bylo přislíbeno i 20 supertěžkých tanků KV (Klim Vorošilov), méně pohyblivých, zato prakticky nezranitelných dělostřelectvem malé ráže. Ale právě pro svoji pomalost byly tyto pevnosti na pásech německým tankům pro smích ? s lehkostí je ničily zezadu. Ještě těžším ruským monstrem byl tank IS2 (Josif Stalin), nasazený koncem války, např. do bitvy o Berlín). Prozatím stále měli jen lehké T-26, které Němci ničily na potkání (úspěšným ničitelem německých tanků byl Il-2 Šturmovik, u Němců speciální verze Ju-87). Pohled na mapu hovořil pro Němce, na několika dálnicích se německé tanky přiblížily k Moskvě na 60 km, ale hrozivá aritmetika války přestala před mrazivou Moskvou, kde pro hustě padající sníh nebylo vidět na krok, zatímco vichr člověka málem odvál, platit. Vojáci se modlili, aby ještě přituhlo ? ?za mrazu v boji těžko, nám těžko a Němcům ještě hůř?. Rusové byli přesvědčeni, že olej v německých letadlech třeskutý moskevský mráz nevydrží a zamrzne, faktem bylo, že Luftwaffe tak často jako v létě nelétala. Rusové věřili, že přituhne-li ještě více, zamrznou Němcům auta i tanky. Tanky špatně vyjížděly po náledí vršky, některé svahy nevyjely vůbec, děla se musela každou hodinu vyhrabávat z hlubokého sněhu. Sovětští vojáci si v ruském mrazu pochvalovali své onuce a válenky s dvojitou podšívkou, zatímco Němcům v tvrdých botách mrzly nohy, většina z nich měla na nohou těžké omrzliny (sovětští vojáci by se však nervově zhroutili, kdyby jim velení neustále nepřisouvalo tuny tabáku). Na celé moskevské frontě (pět ruských divizí drželo 70 km fronty, všechny v prvním sledu, zálohy žádné neměly, ale ani Němci, takže jejich pokusy o průlom neměly bez záloh smysl, neměli nikoho, kdo by jejich dílčí úspěchy rozvinul) probíhaly těžké, ale vleklé boje, kdy se Němci opevňovali v přilehlých vesnicích. Hlavní útok na Moskvu měl kódové označení ?operace Tajfun?. Od rána 15. 12. 41 Němci vrhli na Moskvu všechny síly, snažili se obchvátit město ze severu i z jihu, sevřít je kleštích, a prorazit v několika místech na hlavním úseku fronty. Za 14 dní, třebaže za těžkých ztrát, obsadili Klin, Stalinogorsk, Bogorodek, Michajlov, a na severozápadním směru jim do Moskvy zbývalo pouhých 25 km. Němci měli převahu, ale mleli z posledního a platili krvavě za každý kilometr. Každá strana čekala, že ta druhá již vykrvácí, ale obě měly od svých nejvyšších psychopatů Hitler/Stalin rozkaz neustoupit ani o píď (např. ruská divize, která stála těsně před Moskvou, dostala od Stalina po přehlídce na Rudém náměstí rozkaz neustoupit ani o krok, ze svých pozic ustoupila celkem třikrát ? 2x musela vyrovnat frontu se svými sousedy, aby se nedostala do obklíčení, potřetí proto, že jeden její pluk byl zničen, a dva se nebyly schopny udržet). Nakonec Němce zadržely druhé sledy soustředěnou palbou těžkých děl. Obě dvě strany používaly raketomety (Nebelwerfer versus Katuše), laviny ohnivých gejzírů, které decimovaly postupující pěchotu, kterou doslova pohltily. Ta se dala na ústup, raketomety v tom okamžiku zmlkly, a pěchotu dodělaly obyčejné dělostřelecké granáty. Kaťuše Rusové použili i dříve než jen u Moskvy, např. v Jelně. Nejúčinnějšími prostředky boje byly samochodky, samohybná děla. Při první sovětské protiofenzívě u Moskvy, kterou uskutečnily čerstvé posily s novými tanky T-34, mongolské divize pronikly 15 km hluboko do německých pozic v jejich nejslabší severní části, kdy gen. Žukov Němce překvapil za husté mlhy, a přeťal jim ústupové cesty. Němci měli dvě možnosti ? bojovat v obklíčení anebo ustoupit a zanechat na místě svoji bojovou techniku, což i učinili ? vyskákali ze zákopů a pelášili před ruskými tanky (které střídaly osádku za osádkou, zbytky těl mrtvých tankistů,které nastupující osádka z tanků vytahovala, byly v hrozném nepopsatelném stavu, a nebyl-li tank přímo zničen, nová osádka seškrábala kusy na stěny přiškvařené tkáně, krev ze stěn umyla, nasedla a jela). Přesto Stalin s výsledkem nebyl spokojen s tím, že ?tam, kde Němci kladli slabý odpor, armáda nevyužila všech svých možností, protože se bála, že se křídla opozdí, a tam, kde narazila na silný odpor, opakovala zoufalé útoky, ale netroufla si na hluboký obchvat, opět z obavy, že ztratí spojení s křídly?. Alespoň že kořist byla bohatá. Rozlehlost bojiště a nasazení záloh i techniky v obrovském množství se u Němců musely někdy projevit, otázkou bylo kdy. U Moskvy si Němci nedokázali zajistit logistiku, když rozbombardovali železnice a nestačili je opravit.